Odpuštění a neodpuštění

   Během let od svého obrácení jsem si všímal, že neodpuštění je základním lidským problémem. Když někdo nebyl uzdraven či vysvobozen, téměř vždy bylo příčinou jeho neodpuštění. Odpuštění obvykle znamenalo i uzdravení. Obvyklá představa křesťanů je, že odpuštění je záležitostí pouze nové smlouvy. Pojďme se nyní podívat do Písma, jaká je pravda! Pojďme si všímat jak lidské strany odpuštění či neodpuštění, tak Boží strany!


Numeri 14, 17-20: Ať se nyní, prosím, ukáže, že je veliká Panovníkova síla, tak jak jsi řekl: יהוה je pomalý k hněvu a hojný v milosrdenství, odpouští vinu a přestoupení. Jistě však nenechá viníka bez trestu, ale navštěvuje s trestem vinu otců na synech, na třetí i čtvrté generaci. Odpusť, prosím, vinu tohoto lidu podle svého velkého milosrdenství, tak jako jsi odpouštěl tomuto lidu od Egypta až doposud. יהוה řekl: Na tvé slovo odpouštím.


   V biblickém rozboru tématu „hřích“ jsme mohli poznat, že hřích se vždy týká Boha (když hřešíme, vždy hřešíme proti Bohu), tak že vždy, když nějakým způsobem zhřešíme, potřebujeme Jeho odpuštění. Z toho důvodu potřebujeme znát Boží pohled na otázku odpuštění. Výše uvedený verš je přímo odpovědí od Boha. Domnívám se, že tyto starozákonní verše nám toho mohou říci o principu odpuštění a neodpuštění velmi mnoho. Bůh o sobě říká, že je shovívavý a nesmírně milosrdný, a že že odpouští vinu (hřích) a přestupek. Ihned však dodává, že viníka nenechá bez trestu, dokonce že následky ponesou i další 3-4 generace. Na první pohled se může zdát, že si to odporuje, ale není tomu tak.


   V těchto verších vidíme Mojžíše, jak Bohu připomíná Jeho vlastní výroky o shovívavosti a ochotě odpustit hříchy a přestupky. Poté Mojžíš Boha prosí, aby lidu jeho hříchy odpustil. A Bůh vlastně Mojžíšovi říká: protože mne o to prosíš, odpouštím jim. Z toho můžeme pochopit jeden z důležitých principů odpuštění: „Pokud chceme, aby nám Bůh hříchy odpustil, musíme Jej o to poprosit!“ Ale co má tedy znamenat ta druhá polovina verše: „ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení“? Domnívám se, že je to tak, že pokud Bohu svůj hřích nepřiznáme, a nepoprosíme Jej o odpuštění, zůstáváme „vinni“, s důsledky popsanými ve výše uvedeném verši. Pokud Bohu svůj hřích přiznáme, a poprosíme Jej o odpuštění, On nám odpustí, a my přestáváme být viníky (a tak pro nás přestává platit ona druhá část verše o stíhání viny až do čtvrtého pokolení).


   Mohlo by nás tedy napadnout, že můžeme hřešit jak chceme. Vždyť přeci stačí jen říci Bohu: „Zhřešil jsem, odpusť mi to!“, a je to vyřešené. Nebo to tak není? Podívejme se nyní na to, jaká pravidla platila v době platnosti staré smlouvy (starého zákona)!


Numeri 15, 27-36: Jestliže však zhřeší nedopatřením jeden člověk, přivede jako oběť za hřích roční kozu. Kněz vykoná obřad smíření za toho člověka, který pobloudil, když nedopatřením zhřešil vůči יהוה; vykoná za něj obřad smíření a bude mu odpuštěno. Pro domorodce mezi syny Izraele i pro příchozího, který pobývá uprostřed nich, budete mít jeden zákon, pro toho, kdo jednal nedopatřením. Avšak člověk, který by jednal z povýšenosti -- ať domorodec či příchozí -- utrhá יהוה; takový člověk ať je vyhlazen zprostřed svého lidu. Protože pohrdl יהוה slovem a porušil jeho příkaz, takový člověk ať je jistě vyhlazen, je na něm vina. Když byli synové Izraele v pustině, našli muže, který sbíral v sobotní den dříví. Ti, kdo ho našli, jak sbírá dříví, ho přivedli k Mojžíšovi, Áronovi a celé pospolitosti. Nechali ho u stráže, protože nebylo rozhodnuto, co se s ním má dělat. יהוה řekl Mojžíšovi: Ten muž bude jistě usmrcen! Ať na něj celá pospolitost venku za táborem hází kamení. Celá pospolitost ho vyvedla ven za tábor, házeli na něj kamení, takže zemřel, jak přikázal יהוה Mojžíšovi.


   Jak můžeme vidět, jiná pravidla odpuštění či neodpuštění platila v případě, že někdo zhřešil neúmyslně a pokud někdo hřešil úmyslně. V případě neúmyslného hříchu odcházel člověk chudší o kozu, ale zato očištěný (bylo mu odpuštěno), v případě úmyslného provinění následovalo vyhnání z tábora (a ve výše uvedeném případě i kamenování).


Deuteronomium 29, 17-19: Ať není mezi vámi muž či žena či rodina či kmen, jehož srdce by se dnes odvrátilo od יהוה, našeho Boha, aby šel sloužit bohům oněch národů. Ať není mezi vámi kořen plodící jed a pelyněk. I stane se, když někdo takový uslyší slova tohoto prokletí, že si bude blahořečit a řekne: Bude se mi dařit dobře, i když budu žít podle svého umíněného srdce -- tak zničí zavlažovanou i vyprahlou zem. יהוה mu nebude chtít odpustit, ale tehdy vzplane יהוה hněv a jeho žárlivost proti tomuto muži, dolehne na něj každé prokletí zapsané v této knize a יהוה vymaže jeho jméno zpod nebes.


   Když úmyslně hřešíme, svůj hřích Bohu nepřiznáme a neprosíme Jej o odpuštění, poneseme následky.


2. Královská 23, 36 - 24, 4: Jójakímovi bylo dvacet pět let, když se stal králem, a kraloval v Jeruzalémě jedenáct let. Jeho matka se jmenovala Zebúda, dcera Pedajášova z Rúmy. Páchal to, co je zlé v יהוה očích, stejně jako to činili jeho otcové. Za jeho dnů přitáhl babylonský král Nebúkadnesar a Jójakím byl tři roky jeho otrokem. Pak se proti němu znovu vzbouřil. יהוה proti němu ale poslal loupežné hordy Chaldejců, loupežné hordy Aramejců, loupežné hordy Moábců a loupežné hordy synů Amónových. Poslal je proti Judsku, aby jej hubil podle יהוה slova, které promluvil prostřednictvím svých otroků proroků. Ano, stalo se to podle יהוה příkazu proti Judovi, aby ho odstranil od své tváře za hříchy Menašeho, za všechno, co páchal, i za nevinnou krev, kterou prolil; naplnil Jeruzalém nevinnou krví a יהוה to nechtěl odpustit.


   Zde můžeme vidět další výjimku týkající se Božího odpuštění. Pokud hřešíme s úmyslem ublížit, budeme za to souzeni.


Žalmy 86, 4-5: Dej radost duši svého otroka, neboť k tobě, Panovníku, pozvedám svou duši. Neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a ochotný odpouštět; jsi hojný v milosrdenství ke všem, kdo k tobě volají.


   Opět zde můžeme vidět, že Bůh nabízí své odpuštění – pokud k Němu voláme a prosíme Jej o to.


Žalmy 130, 3-4: Pokud budeš hledět na nepravosti, Panovníku יהוה, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění -- proto vzbuzuješ bázeň.


   Tak tomuto verši opravdu nerozumím. Jak může někdo vzbuzovat bázeň tím, že odpouští? Je to snad proto, že pro odpuštění vždy musíme jít za Bohem?


Exodus 21, 24-25: oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, šrám za šrám.

Leviticus 19, 18: Nemsti se a nehněvej se na syny svého lidu, ale miluj svého bližního jako sebe samého. Já jsem יהוה.


   Domníval jsem se, že v období staré smlouvy dal Bůh pravidla, z kterých pro lid nevyplývala povinnost odpouštění - viz ono "oko za oko, zub za zub). Ale když se podívám do Leviticus 19, 18, vidím zde požadavek odpuštění (nemstít se a nehněvat se na někoho znamená odpustit mu!), a Ježíšem opakovaný požadavek milovat bližního svého jako sebe samého!


Izajáš 1, 16-18: Umyjte se, pročistěte se, odstraňte mi zkaženost svých činů pryč z očí; přestaňte páchat zlo. Naučte se konat dobro. Hledejte právo, kárejte násilníka, zjednejte právo sirotkovi, zastaňte se vdovy. Jen pojďte a proberme to, praví יהוה; jsou-li vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh, jsou-li rudé jako purpur, budou jako vlna.


   Tyto verše se mi vždy velice líbili. Vidíte? Bůh nabízel své odpuštění i v době platnosti staré smlouvy!


   Nyní se pojďme podívat do období příchodu Ježíše z Nazaretu, na jeho vyučování a požadavky z oblasti odpuštění a neodpuštění! Ježíš řekl, že nepřišel zrušit požadavky starého zákona, ale naplnit je:

Matouš 5, 17-18: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.


   Často mají lidé představu, že Bůh „starého zákona“ je extrémně přísný a náročný, a že Ježíš je milosrdný, plný lásky, soucitu a pochopení, prostě někdo vzdálený představě Boha starého zákona. Je to však pouze mylná představa. Nejen že Ježíš požadavky svého nebeského Otce plně respektoval a řídil se podle nich, ale ještě mnoho požadavků zpřísnil:

Matouš 5, 20-48: Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte.“ „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚Nezavraždíš.‘ Kdo by zavraždil, propadne soudu. Já vám však pravím, že soudu propadne každý, kdo se bez příčiny hněvá na svého bratra. Kdo by svému bratru řekl: ‚Raka‘, propadne veleradě. Kdo by mu řekl: ‚Blázne‘, propadne ohnivé Gehenně. Jestliže tedy přinášíš svůj dar na oltář a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech tam před oltářem svůj dar a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem, a pak přijď a obětuj svůj dar. Dohodni se se svým odpůrcem rychle, dokud jsi s ním na cestě, aby tě snad odpůrce nevydal soudci a soudce strážci, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím tobě: Jistě odtamtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš poslední haléř.“ „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu tak, že po ní zatouží, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyjmi je a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo vrženo do Gehenny. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo odešlo do Gehenny.“ „Také bylo řečeno: ‚Kdo propustí svou ženu, ať jí dá rozlukový list.‘ Ale já vám pravím, že každý, kdo propouští svou ženu, kromě případu smilstva, uvádí ji do cizoložství, a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.“ „Dále jste slyšeli, že bylo řečeno předkům: ‚Nebudeš křivě přísahat, ale splníš Pánu své přísahy.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože je to trůn Boží; ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého Krále. Nepřísahej ani při své hlavě, protože ani jediný vlas nemůžeš učinit bílým nebo černým. Ať je tedy vaše slovo ‚ano, ano‘ -- ‚ne, ne‘; co je nad to, je ze Zlého.“ „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář. A tomu, kdo se s tebou chce soudit a vzít ti košili, nech i plášť. A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě žádá, dej a od toho, kdo si od tebe chce vypůjčit, se neodvrať.“ „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního‘ a nenávidět svého nepřítele. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž? A pozdravíte-li jen své bratry, co činíte navíc? Nečiní totéž i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“


   Podívejme se nyní trochu blíže na tyto verše! Smířit se se svým bratrem, to obvykle znamená odpustit mu (téma našeho rozboru). Milovat své nepřátele a žehnat těm, kdo nás nenávidí? Modlit se za ty, kdo nás pomlouvají a pronásledují? To je možné dělat ze srdce teprve tehdy, když jim plně odpustíme. Jednoduše řečeno, odpuštění je nutnost. A Ježíšova slova nás nenechávají na pochybách, proč bychom se takto „podivně“ měli chovat – abychom se podobali našemu nebeskému Otci – Bohu. Ježíš doslova říká, abychom byli syny (a samozřejmě i dcerami) svého nebeského Otce.


Matouš 6, 12-15: A odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás od toho Zlého , neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen. Neboť jestliže odpustíte lidem jejich provinění, odpustí váš nebeský Otec i vám; jestliže však lidem jejich provinění neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše provinění.“


   Toto je úryvek z Ježíšovy ukázkové modlitby, a opravdu výstižně ukazuje na biblický princip odpuštění. Pokud chceme, aby nám Bůh odpustil naše hříchy, musíme my nejprve odpustit těm, kteří nějakým způsobem ublížili nám! Jára Cimrman by měl jistě radost z absolutního rýmu, který teď řeknu: „Bez odpuštění není odpuštění!“


   Ježíš tento princip vysvětloval svým učedníkům na podobenství:

Matouš 18, 23-35: „Proto je království Nebes podobné králi, který chtěl provést vyúčtování se svými otroky. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc talentů. Protože však neměl čím zaplatit, rozkázal ho jeho pán prodat i se ženou a dětmi i se vším, co má, aby tak splatil svůj dluh. Onen otrok padl na zem, klaněl se mu a říkal: ‚Měj se mnou trpělivost, pane, a všechno ti vrátím!‘ I slitoval se pán onoho otroka, propustil ho a dluh mu odpustil. Ale když onen otrok vyšel, nalezl jednoho ze svých spoluotroků, který mu byl dlužen sto denárů; popadl ho a začal ho škrtit, říkaje: ‚Zaplať, co mi dlužíš!‘ Jeho spoluotrok padl k jeho nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou trpělivost, a zaplatím ti.‘ On však nechtěl, ale šel a uvrhl ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluotroci uviděli, co se přihodilo, velmi se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všechno, co se stalo. Tehdy si ho jeho pán zavolal a řekl mu: ‚Otroku zlý, celý ten dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě poprosil. Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluotrokem, jako jsem se i já smiloval nad tebou?‘ A jeho pán se rozhněval a předal ho mučitelům, dokud mu nezaplatí celý dluh. Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru jeho přestoupení.“


   Na dalším místě vysvětluje Ježíš tento princip podobně srozumitelně:

Lukáš 6, 37: Nesuďte, a zajisté nebudete souzeni. Neodsuzujte, a zajisté nebudete odsouzeni. Promíjejte, a bude vám prominuto.


   Další vážnou oblastí, na kterou jsme upozorňováni, je hřích proti Duchu svatému:

Matouš 12, 31-32: Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude. A tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale tomu, kdo by promluvil proti Duchu Svatému, nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.


   Co je hřích proti Duchu svatému je vysvětleno v 3. kapitole evangelia podle Marka:

Marek 3, 22-30: Učitelé Zákona, kteří sestoupili z Jeruzaléma, říkali: „Má Belzebula. V moci vládce démonů vyhání démony!“ Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může Satan vyhánět Satana? Je-li království proti sobě rozděleno, takové království nemůže obstát. Bude-li dům proti sobě rozdělen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže Satan povstal sám proti sobě a rozdělil se, nemůže obstát, ale je s ním konec. Avšak nikdo nemůže vejít do domu siláka a uloupit jeho majetek, jestliže siláka nejdříve nespoutá, a teprve pak vyloupí jeho dům. Amen, pravím vám, že všechno bude lidským synům odpuštěno, prohřešení i rouhání, jakkoliv by se rouhali. Kdo by však vědomě promluvil zle proti Duchu Svatému, nemá odpuštění v tomto věku, ale je vinen věčným prohřešením.“ Říkali totiž: „Má nečistého ducha.“


   Jan „křtitel“ přišel s „novinkou“, jak přijmout odpuštění, a být očištěn od hříchů. Lidé měli činit pokání, a nechat se ponořit do vody, aby byli od svých hříchů obmyti:

Lukáš 3, 3: I šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání k odpuštění hříchů


   Odpuštění je možné považovat za akt milosrdenství, protože tím, že někomu odpustíme jeho provinění vůči nám, uvolňujeme jej ze soudu.


Jakubův 2, 13: Neboť soud bez milosrdenství je pro toho, kdo neprokázal milosrdenství; milosrdenství přemáhá soud.


   Pro nás, kteří žijeme v době platnosti nové smlouvy, platí nová cesta odpuštění hříchů - oběť Ježíše z Nazaretu, Božího Syna:

Skutky apoštolské 13, 38-39: Budiž vám tedy známo, muži bratři, že skrze něho (Ježíše) se vám zvěstuje odpuštění hříchů. Od všeho, od čeho jste nemohli být ospravedlněni v zákoně Mojžíšově, je v něm ospravedlňován každý, kdo věří.

Skutky apoštolské 26, 15-18: Řekl jsem: ‚Kdo jsi, Pane?‘ Pán odpověděl: ‚Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a postav se na nohy, neboť proto jsem se ti ukázal, abych tě ustanovil svým služebníkem a svědkem těch věcí, které jsi viděl, i těch, které ti ještě ukážu. Budu tě vysvobozovat z tohoto lidu i z pohanů, ke kterým tě posílám otevřít jejich oči, aby se obrátili od tmy do světla, od moci Satanovy k Bohu, a aby vírou ve mne obdrželi odpuštění hříchů a podíl mezi posvěcenými.‘


   Tím, co má moc přinést nám odpuštění a očistit nás od hříchů, je Ježíšova prolitá krev:

Hebrejům 9, 22: A téměř všechno se podle Zákona očišťuje krví a bez vylití krve není odpuštění.

1. Janův 1, 7-9: Jestliže však chodíme v tom světle, jako on je v tom světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti.


   Všichni potřebujeme Boží odpuštění, protože hřích nás odděluje od Boha:

Římanům 3, 23: všichni zhřešili a postrádají Boží slávu

Izajáš 59, 2: nýbrž vaše zvrácenosti se staly hradbou mezi vámi a vaším Bohem a vaše hříchy skryly jeho tvář před vámi, aby neslyšel.

Římanům 4, 6-8: Tak i David vypravuje o blahoslavenství člověka, jemuž Bůh připisuje spravedlnost bez skutků: ‚Blahoslavení jsou ti, jejichž nepravosti byly odpuštěny a jejichž hříchy byly přikryty. Blahoslavený je muž, jemuž Pán vůbec nepřipočte hřích.‘


 

Libor Diviš

Chcete se k článku vyjádřit?

Pošlete mi svůj komentář přímo na e-mail!

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 3.00 (2 hlasů)