Uzdravení Boží mocí

   Byl jsem požádán, abych udělal biblický rozbor tématu uzdravení Boží mocí popisovaných v „nové smlouvě“ (řecky psaná část bible, popisujících život Ježíše a první církve). Jsem z toho trochu na rozpacích, protože se jedná sice o jedno z ústředních témat biblické zvěsti, ale zároveň i o téma, o kterém jen stěží někdo může říci, že skutečně rozumí všem jeho aspektům a principům. Rozhodl jsem se, že se pokusím o biblický rozbor, s tím, že se pokusím nastínit možná „vysvětlení“ principů, a umožním čtenářům, aby se mohli k článku vyjádřit, přidat komentáře, napsat své „poznání“ týkající se tohoto tématu apod.


   Nejprve musím říci, že téma uzdravení Boží mocí se netýká pouze nové smlouvy, ale celé historie lidstva. Božím plánem nikdy nebyla nemoc (ani smrt). Od „Genesis“ (první kniha bible popisující stvoření světa a život prvních generací lidstva) až po knihu „Zjevení Janova“ čteme o Bohu, který v nejrůznějších situacích uzdravuje nejrůznější lidi. Když Bůh vyvedl izraelský národ z Egypta, představil se Izraelcům jako "רפה" - rafa (lékař):

Exodus 15, 26: Řekl: Jestliže opravdu budeš poslouchat יהוה, svého Boha, a dělat to, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho příkazům a zachovávat všechna jeho ustanovení, žádnou nemoc, kterou jsem vložil na Egypt, na tebe nevložím, protože já jsem יהוה, který tě uzdravuji.


   V listu Jakubově 1, 17 stojí: Každé dobré dání a každý dokonalý dar je shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny ani zatmění z odvrácení. Nemoc není dobrý dar a nepochází od Boha. Rovnou můžete zapomenout na to, že by mohla být Boží vůlí nemoc! Svou vůli ohledně zdraví a uzdravení Bůh naprosto zřetelně ukázal na Ježíši, a na skutcích, které jej poslal dělat. Uzdravování bylo jednou ze tří hlavních činností, které Ježíš dělal (zvěstování, že se přiblížilo Boží království, uzdravování a vymítání démonů).


   Když Ježíš uzdravoval celé zástupy nemocných, mařil ďáblovy skutky (1. Janův 3, 8: Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky Ďáblovy.). Když Ježíš uzdravil ženu, která byla již 18 let sehnutá a nemohla se narovnat, řekl: Lukáš 13, 16: Tato však, dcera Abrahamova, kterou spoutal Satan, hle, na osmnáct let, neměla být rozvázána z toho pouta v den sobotní? Ježíš neměl pochybnosti ohledně původu potíží této ženy. Ježíšova služba uzdravování byla i naplněním proroctví proroka Izajáše 53, 4-5: Jenže to byly naše nemoci, které snášel, a naše bolesti, které nesl; a my jsme si o něm mysleli, že je zasažen a ubit Bohem a zkrušen. Ale on byl proboden za naše přestoupení, zdeptán za naše provinění, na něho dolehla kázeň pro náš pokoj a jeho šrámy jsme uzdraveni. O naplnění tohoto proroctví mluví i Matouš 8, 16-17: Když nastal večer, přinesli k němu mnoho démonizovaných; i vyhnal duchy slovem a všechny nemocné uzdravil, aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše: ‚On sám naše slabosti vzal a nemoci nesl.‘ (podobně i 1. Petrův 2, 24-25).


   Boží postoj k nemoci a uzdravení (ale i k hříchu!) se nezměnil, a nikdy se nezměnil (a ani nezmění) ani Ježíšův postoj:

Jakubův 1, 17: Každé dobré dání a každý dokonalý dar je shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny ani (zatmění z odvrácení).

Hebrejům 13, 8: Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes, i na věky.

 

   Celý tento obšírný úvod jsem napsal proto, že někteří lidé (v čele s křesťany) byli oklamáni a domnívají se, že nemoc je Boží vůlí. Tito lidé pak svou nemoc „pokorně“ přijímají a neodvažují se ani prosit za uzdravení, aby se náhodou neprotivili Boží vůli. Dokonce je běžné z úst křesťanů (typicky ŘK církve) slyšet rádoby moudrou větu: „Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem (myšleno nemocí) navštěvuje.


   Pojďme se nyní již podívat do bible, na konkrétní příklady Božích uzdravení a na to, čemu se z nich můžeme přiučit a jaké principy z nich lze odvodit.

 

 

   Stará smlouva

   V době staré smlouvy (obvykle používaný výraz „starý zákon“, nebo prostě zákon) si Bůh používal vybrané (věrné, jemu oddané) jedince, aby přinášeli (předávali) zázračné uzdravení. Nejčastěji se jednalo o proroky (např. Eliáš, Elíša, Izaiáš) a věrné služebníky (Mojžíš, Abraham). Ohledně zdraví, uzdravení, nebo naopak nemoci najdeme v celé staré smlouvě pouze cca. 80 zmínek.

 

 

   Nová smlouva

   Pokud si v nějakém biblickém programu zadáte požadavek nalezení všech výskytů týkajících se uzdravení, zdraví či nemoci, najdete víc než 160 zmínek. Je zřejmé, že téma uzdravení zaujímá v nové smlouvě jiné místo než ve staré smlouvě.


   Zajímavé je všimnout si, kdy vlastně Ježíš začal sloužit vyučováním, uzdravováním a vymítáním démonů. Ve verších Matouš 4, 1-11 si můžeme přečíst o tom, jak byl Ježíš veden duchem na poušť, kde 40 dní hladověl, a kde ho ďábel podrobil důkladné zkoušce postojů. Ježíš ve všech zkouškách obstál a od té doby vlastně začala jeho služba. Ve verši 17 stojí: Od té chvíle začal Ježíš hlásat a říkat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“ Ve verších 23-24 pak stojí: Procházel celou Galilejí, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou slabost v lidu. Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii. Přinesli k němu všechny nemocné, kteří byli sužováni rozličnými nemocemi a trápeními, démonizované, náměsíčné i ochrnuté a on je uzdravil.


   Po těchto verších následuje popis toho, jak jej následovaly zástupy lidí, a jak je vyučoval. Vysvětlení, proč Ježíš začal mocně sloužit, můžeme najít v popisu stejné situace v Lukášově evangeliu (ευαγγελιον  - euaggelion /čti evangelion/ = dobrá zpráva. Slovo evangelium používané v českých překladech je pouze „bezdůvodně“ nepřeložené srozumitelné řecké slovo, což zbytečně zabraňuje pochopení!). Ve verši Lukáš 4, 1 je psáno, že se Ježíš od Jordánu vrátil plný Ducha svatého. Po ďáblově prověřování na poušti je o Ježíši psáno:

Lukáš 4, 14: Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila do celého okolí.


   Důvodem, proč se o Ježíši rozšířila pověst po celém okolí byla skutečnost, že začal sloužit v moci Ducha svatého – uzdravovat, vymítat démony atd.! A důvodem, proč Ježíš začal sloužit v takové moci nebyla skutečnost, že byl Božím Synem, ale skutečnost, že prostě splnil určité podmínky! Stejné zmocnění může být i dnes k dispozici Božím služebníkům, kteří splní podobné podmínky jako Ježíš! Co vlastně na poušti prokázal?


   Ježíš naplnil proroctví z Žalmu 40, 7-9, kde stojí: Obětní hod ani přídavnou oběť jsi nechtěl, ale prorazil jsi mi uši. Zápal ani oběť za hřích jsi nežádal. Tu jsem řekl: Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno. Oblíbil jsem si dělat to, co je ti milé, můj Bože. Tvůj zákon je v mém nitru. Tentýž odkaz najdeme i v nové smlouvě, v dopise Hebrejům 10, 5-7: Když tedy vchází do světa, praví: ‚Oběť a obětní dar jsi nechtěl, připravil jsi mi však tělo; nelíbily se ti celopaly a oběti za hřích. Tehdy jsem řekl: Hle, tu jsem -- v svitku knihy je napsáno o mně --, abych vykonal, Bože, tvou vůli.‘


   Ježíš celý život prožil tím, že plnil vůli svého Otce (Boží vůli). Nelpěl na tom, že je Boží Syn, nevyhledával pocty, uznání apod., ale jak stojí ve Filipským 2, 6-8: Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. Ježíš na poušti prokázal, že je skutečně v každém ohledu poddán Bohu a plnění jeho vůle.


   Tyto verše korespondují i s výzvou apoštola Pavla:

Římanům 12, 1: Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu.


   Kdykoli někdo dá sám sebe Bohu plně k dispozici (bez podmínek), Bůh si jej bude moci použít. Výsledný efekt pak bude převyšovat každou představu, protože náš Bůh je Bohem „násobení“ a zázraků.


Jan 12, 24: Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno, které padlo do země, nezemře, zůstává samo. Zemře-li však, přináší mnohý užitek.


   Jestliže „služebníci“ nezemřou svým vlastním představám a plánům, výsledek jejich služby bude převážně nebo pouze výsledkem jejich schopností, a tedy ubohý. Pokud se plně vydají Bohu a hledání Jeho plánů, ponese „jejich“ služba ovoce práce Ducha svatého!


Matouš 13, 23: Zasetý na dobrou půdu, to je ten, kdo Slovo slyší a rozumí mu; ten pak nese úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, jiný třicetinásobnou.


   Jediný způsob, jak skutečně nést mnoho ovoce, je „zemřít“ (samozřejmě pouze svým plánům a představám, požadavkům, pýše apod., a dát se plně k dispozici Bohu a Jeho plánům)!


   Možná přemýšlíte, proč se tady rozepisuji o živé, Bohu milé oběti a o nesení „ovoce“, když mám dělat biblický rozbor tématu uzdravení, ale jsem přesvědčen, že služba uzdravení a jiných znamení a zázraků bez naplnění předchozích požadavků (vlastně se jedná pouze o jediný požadavek) není možná. Pokud přesto nějaká větší služba tohoto druhu bude existovat bez naplnění předchozích veršů, pak bych velmi pochyboval o zdroji těchto znamení!

 

 

 

Příběhy zázračných uzdravení v Nové smlouvě

   Na začátku jsem se zmiňoval o verších Matouš 4, 23-24: Procházel celou Galilejí, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou slabost v lidu. Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii. Přinesli k němu všechny nemocné, kteří byli sužováni rozličnými nemocemi a trápeními, démonizované, náměsíčné i ochrnuté a on je uzdravil. (Prakticky stejný obsah mají např. i verše Matouš 8, 16; Matouš 9, 35; Matouš 14, 14; Matouš 15, 30; Matouš 19, 2; Marek 1, 32-34; Lukáš 4, 40).


   Z těchto veršů je zřejmé, že bylo jedno, o jakou nemoc se jednalo nebo čím byla způsobena. Ježíš prostě na některých místech uzdravoval všechny, kteří to potřebovali. Se službou uzdravení šla u Ježíše „ruku v ruce“ služba vysvobození od démonů, kteří byli sami často příčinou některých nemocí.

 

 

    Uzdravení setníkova sluhy

   Matouš 8, 5-13: Kdyžvešel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“  Ježíš mu řekl: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk postavený pod pravomocí a mám pod sebou vojáky; a řeknu-li tomuto: ‚Jdi‘, on jde; řeknu-li jinému: ‚Přijď‘, přijde; a řeknu-li svému otroku: ‚Udělej toto‘, pak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kteří ho následovali: „Amen, pravím vám, takovou víru jsem v Izraeli nenašel u nikoho. Pravím vám, že mnozí přijdou od východu i západu a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království Nebes; avšak synové království budou vyvrženi do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů.“ I řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a staň se ti, jak jsi uvěřil.“ A v tu hodinu byl jeho sluha uzdraven.


   Tento příběh není pouze svědectvím o Boží moci, ale i o Božím charakteru, moci víry apod. Všimněte si prosím, že za Ježíšem přišel setník (velitel římské legie – setník znamená velitel nad 100 vojáky). Judea byla tehdy římskou provincií, kde dohled vykonávali římské legie. Z 8. a 10. verše lze usoudit, že tento člověk byl pohan, tzn. že se jej netýkala zaslíbení daná vyvolenému Izraelskému národu. Tento muž si toho byl zjevně vědom. Jako vojenský velitel chápal velice dobře princip autority, a věřil, že Ježíš má autoritu (pravomoc i schopnost) jeho sluhu uzdravit i na dálku. Ježíšova reakce odpovídá tomu, co později pochopil apoštol Petr (Skutky 10, 34-35), že Bůh není „přijímač osob (tváří) – řecky „προσωποληπτης“ (prosópoléptés), v českých překladech přeloženo obvykle jako „Bůh nikomu nestraní“. Přestože tento setník zjevně nebyl součástí „smluv zaslíbení“ (Efezským 2, 12), svou vírou tuto „propast“ překlenul, a přijal od Boha uzdravení pro svého „sluhu“. Pozn. autora: Slovo překládané v českých překladech obvykle jako sluha (řecky „παις“- país) znamená i „chlapec“ (odvozeno z „paíó“ - bitý). Od Ježíše se mu za jeho víru dostalo uznání.


   Z příběhu je zřejmé, že pro přijetí uzdravení nemusí být nemocná osoba ani přítomna, stačí např. „modlitba víry“ někoho, kdo víru opravdu má! Tento příběh má závažné poselství i v tom, jak otázku víry hodnotí Ježíš. O víře (resp. nevěře) mluví Ježíš jako o důvodu, proč někteří „neskončí“ v Božím království!


   Velice se mne dotýká Ježíšova závěrečná věta určená setníkovi, kterou za své služby používal zřejmě často: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se Ti staň!“


   Ze svého života mohu potvrdit, že se nám často děje „podle naší víry“ a podle toho, co říkáme (co vyznáváme).


   Stejný příběh si v trochu jiném podání můžete přečíst i ve verších Lukáš 7, 2-10 a také Jan 4, 46-54.


   Matouš 9, 35 - 10, 1 :  zmocnění učedníků ke službě osvobození a uzdravení


   Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, hlásal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou slabost. Když uviděl zástupy, pocítil nad nimi ve svém nitru lítost, protože byli utrápení a sklíčení jako ovce, které nemají pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: "Žeň je vskutku velká, ale dělníků málo. Poproste tedy Pána žně, aby vyhnal dělníky na svou žeň!" Zavolal si svých dvanáct učedníků a dal jim pravomoc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc i každou slabost.


   V těchto verších vidíme Ježíše, jak vyučuje, uzdravuje a vysvobozuje démonicky svázané, a jak si posteskne ohledně nedostatku služebníků. Říká, že máme prosit za povolání služebníků do služby. A hned poté vidíme Ježíše, jak autoritu k vymítání a uzdravování předává svým 12 učedníkům. Domnívám se, že oním „Pánem žně“ myslel svého Otce, protože Ježíš zde po zemi chodil jako člověk. Nejspíš sám svého Otce poprosil o vyslání učedníků do aktivní služby, a ten jeho prosbu vyslyšel. V těchto verších nenajdeme popis, jak ono zmocnění (autoritu) svým učedníkům předal. Nabízí se úvaha, že jim tato obdarování mohl předat např. vzkládáním rukou, podobně jak si o tom můžeme přečíst ohledně předávání duchovních darů u prvních učedníků (Skutky 19, 6; 2. Timoteovi 1, 6 apod.). Ježíš ono zmocnění přijal poté, co obstál v pokušeních na poušti, a mohl je zřejmě předávat dál (nepochybně na pokyn svého Otce, protože Ježíš nikdy nedělal nic sám od sebe – např. Jan 8, 28; Jan 14, 31).

 

  

    Uzdravení slepého a němého

Matouš 12, 22-23: Tehdy k němu přivedli démonizovaného, který byl slepý a němý. Uzdravil ho, takže ten němý a slepý mluvil a viděl. A všechny zástupy byly ohromeny a říkaly: „Snad to není ten Syn Davidův?“


   Tyto verše pokračují diskuzí farizeů o tom, jakou mocí Ježíš vyhnal onoho démona. Dá se předpokládat, že onen démon byl pravou příčinou slepoty a hluchoty tohoto muže.

 

  

    - dotkli se třásní, a byli uzdraveni

Matouš 14, 35-36: Jakmile ho muži z toho místa poznali, poslali zprávu do celého okolí. Přinesli k němu všechny nemocné a prosili ho, aby se směli jen dotknout třásní jeho šatu; a všichni, kdo se dotkli, byli uzdraveni.


   To je další zajímavé místo. Z Ježíše přímo vyzařovala Boží moc. S podobným jevem se setkáváme i u prvních apoštolů, např. Petra a Pavla (Skutky 19, 11; Skutky 5, 15). Z textu to sice přímo nevyplývá, ale Ti nemocní museli věřit, že pouhý dotyk Ježíšových třásní (lemu jeho šatu) jim vrátí zdraví.

 

  

    Uzdravení kananejské ženy

   Matouš 15, 21-28: Ježíš odtamtud vyšel a odebral se do končin Týru a Sidónu. A hle, z těch končin vyšla nějaká kananejská žena a křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Mou dceru zle trápí démon.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. I přistoupili k němu jeho učedníci a prosili ho: „Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí!“ On řekl: „Byl jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z domu Izraele.“ Ona však přišla, klaněla se mu a říkala: „Pane, pomoz mi!“ On odpověděl: „Není správné vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Ona řekla: „Ano, Pane, ale vždyť i psi jedí z drobtů, které padají se stolu jejich pánů.“ Tehdy jí Ježíš odpověděl: „Ó ženo, tvá víra je veliká. Staň se ti, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera uzdravena.


   Další úžasný příběh o nesmírné důležitosti a moci víry. Vidíme zde stejný princip, jako v případě uzdravení setníkova sluhy. Opět je zde osoba, které se přímo netýkají starozákonní zaslíbení určená Božímu vyvolenému národu, ale která svou vírou pohne Ježíšovým srdcem a přijme pro svou dceru vysvobození od démona. Obdobná jako v případě setníkova sluhy je i Ježíšova reakce: „Staň se ti, jak chceš.“

 

  

    Uzdravení dvou slepců

Matouš 9, 27-31: Když odtamtud Ježíš odcházel, vydali se za ním dva slepci, kteří křičeli: „Smiluj se nad námi, synu Davidův!“ A když vešel do domu, přistoupili ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: „Věříte, že to mohu učinit?“ Řekli mu: „Ano, Pane.“ Nato se dotkl jejich očí a řekl: „Staň se vám podle vaší víry!“ A jejich oči se otevřely. Ježíš jim pohrozil a řekl: „Hleďte, ať o tom nikdo neví!“ Oni však vyšli a rozšířili zprávu o něm po celé té zemi.


   Podívejme se ještě na téměř stejný příběh, který najdeme ve stejném evangeliu, o 11 kapitol dál:

Matouš 20, 29-34: Když vycházeli z Jericha, vydal se za ním velký zástup. A hle, dva slepí seděli u cesty; jakmile uslyšeli, že jde kolem Ježíš, vykřikli: „Smiluj se nad námi, Pane, synu Davidův!“ Zástup jim přísně domluvil, aby utichli. Oni však vykřikli ještě silněji: „Smiluj se nad námi, Pane, synu Davidův!“ Ježíš se zastavil, zavolal je a řekl: „Co chcete, abych vám učinil?“ Řekli mu: „Pane, ať se nám otevřou oči!“ Ježíš byl hluboce pohnut, dotkl se jejich očí, a hned prohlédli a šli za ním.


   Oba příběhy opět ukazují na nezbytnost víry pro zázračné uzdravení. V prvním příběhu se Ježíš slepců ptá, zda věří, že je může uzdravit. Když svou víru nahlas potvrdí, řekne jim Ježíš (jako obvykle): „Podle vaší víry se vám staň!“


   Druhý příběh na první pohled vypadá poměrně nelogicky, nebo tedy alespoň Ježíšova otázka. Představte si, jak se k Ježíšovi potácí dva slepci a křičí, aby se nad nimi smiloval. Co tak asi mohou chtít? Opravdu těžká otázka. A protože Ježíš rozhodně nebyl slabomyslný, je jasné, že to muselo mít nějaký důvod. Ježíš chtěl, aby nahlas řekli, co od něj chtějí. I tito slepci museli věřit, že Ježíš je může uzdravit, a svou víru museli nahlas potvrdit.


   Jak je psáno v 2. Korintským 4, 13: ‚Uvěřil jsem, proto jsem mluvil,‘  To, co říkáme (nahlas), je velice důležité. Vzpomeňte si na dopis Římanům 10, 9-11: Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Srdcem se věří k spravedlnosti a ústy se vyznává k záchraně, neboť Písmo praví: ‚Každý, kdo v něho věří, nebude zahanben.‘

 

 

    Uzdravení chlapce s „epilepsií“

Marek 9, 17-29: A jeden člověk ze zástupu mu odpověděl: „Učiteli, přivedl jsem k tobě svého syna, který má němého ducha. Kdekoli se ho zmocní, trhá jím, a on pění, skřípe zuby a strne. Řekl jsem tvým učedníkům, aby ho vyhnali, ale nemohli.“ On jim na to říká: „Ach, pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu u vás? Jak dlouho ještě vás budu snášet? Přiveďte ho ke mně.“ I přivedli ho k němu. Jakmile ho duch spatřil, ihned s ním zalomcoval, chlapec padl na zem, válel se a měl pěnu u úst. Ježíš se zeptal jeho otce: „Jak je to dlouho, co se mu to stává?“ On řekl: „Od dětství. Často ho hodil i do ohně a do vody, aby ho zahubil. Avšak můžeš-li něco udělat, slituj se nad námi a pomoz nám.“ Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Otec toho chlapce hned vykřikl a říkal: „Věřím, pomáhej mé nevíře!“ Když Ježíš uviděl, že se sbíhá zástup, pohrozil tomu nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti přikazuji, vyjdi z něho a už do něho nikdy nevstupuj!“ Ten vykřikl a silně jím zalomcoval a vyšel. Chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že zemřel. Ježíš uchopil jeho ruku, probudil ho a on vstal. Když Ježíš vešel do domu, jeho učedníci se ho v soukromí ptali: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ Řekl jim: „Tento rod nemůže vyjít jinak, než v modlitbě a půstu.“


   Stejný příběh si můžete přečíst i v evangeliu podle Matouše 17, 14-21. Jedná se o velmi poučný příběh, kdy za projevem padoucnice (epilepsie) byl jako původce rozeznán nějaký nečistý duch – démon. Nevím však, zda se jedná pouze o „výjimku“, nebo o pravidlo. Každopádně současná alopatická medicína by jistě nasadila antiepileptika, neuroleptika a nevím co ještě, postarala by se o odebrání řidičského oprávnění apod. Ježíš měl mnohem efektivnější řešení – přikázal nečistému duchu, aby odešel a chlapec byl naprosto zdráv. Je to zároveň další příklad toho, jak spolu souvisí služba vysvobození a služba uzdravování, a že za některými fyzickými potížemi (nemocemi) mohou stát démoni. Je stejnou chybou hledat démony za každou nemocí jako na jejich existenci zapomínat!


   Zajímavá je i Ježíšova „prudká“ reakce a výrok: "Ach, pokolení nevěrné, dokdy budu u vás? Dokdy vás budu snášet? Ježíš byl poněkud „rozladěný“ z toho, jak malou víru mají jeho učedníci. Chodili nějaké 3 roky s Ježíšem, viděli všechny ty zázraky, dostali od Ježíše autoritu ke stejné službě, ale přesto jim chyběla víra. Neměli jí dost ani na to, aby vyhnali démona. Jako důvod, proč učedníci nemohli vyhnat démona je v Matoušově evangeliu 17, 20 uvedena malá víra. U stejného příběhu z Markova evangelia je to zřejmé také, i když to zde není napsáno tak přímo. Ve většině biblických zdrojů následuje Ježíšova informace o tom, že některý druh démonů neodejde bez připojení modlitby a půstu.


   V příběhu vidíme, že démon okamžitě rozpoznal „s kým má tu čest“. Jakmile Ježíše uviděl, začal se předvádět a chlapce povalil na zem. Je zřejmé, že démoni vědí, když se setkají s nějakým znovuzrozeným Ježíšovým učedníkem. Potvrzením toho je např. i příběh sedmi synů židovského kněze Skévy (Skutky 19, 13-16), kteří při pokusu o vymítání utržili pěknou „nakládačku“. V Nové smlouvě najdeme i další místa, která jasně ukazují na skutečnost, že démoni zdaleka rozpoznali, kdo je Ježíš (např. Marek 5, 6-8; Marek 1, 34).

 

  

    Uzdravení ženy s krvotokem

Marek 5, 25-34: A byla tam žena, která měla dvanáct let krvotok. Mnoho vytrpěla od mnoha lékařů a vynaložila všechny své prostředky, nic jí to však neprospělo, ale spíše jí bylo hůře. Když uslyšela o Ježíši, přišla v zástupu zezadu a dotkla se jeho šatu. Neboť si říkala: „Jestliže se dotknu třeba jen jeho šatů, budu zachráněna.“ A hned vyschl pramen její krve a pocítila na těle, že je uzdravena ze svého trápení. Ježíš hned v sobě rozpoznal tu moc, která z něho vyšla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a říkáš: Kdo se mne dotkl?“ Ježíš se rozhlížel, aby spatřil tu, která to učinila. Žena se ulekla, a protože věděla, co se jí stalo, s třesením přišla a padla před ním a řekla mu celou pravdu. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď uzdravená ze svého trápení.“


   Tento příběh je jistou paralelou výše zmiňovaného příběhu Matouš 14, 35-36. Slyšela o Ježíši, a nejspíše se k ní doneslo i to, že uzdraveni jsou i Ti, kteří se jen dotknou jeho šatů. Dvanáct let byla nemocná, a nyní tady byl někdo, kdo jí mohl skutečně pomoci. Uvěřila vyprávění o Ježíši a s vírou se dotkla jeho šatů. Zástup se na Ježíše pouze tlačil, ale ona se ho dotkla s vírou, že si od něj vezme uzdravení. To není překlep, nebo neznalost češtiny. Ona totiž své uzdravení pouze nepřijala, ona si jej ve víře vzala! Ježíš poté pochválil její víru, která ji zachránila.

 

 

    Nemožnost zázraků v prostředí bez víry

Marek 6, 1-6: Vyšel odtamtud a přišel do své vlasti; jeho učedníci ho doprovázeli. Když nastala sobota, začal učit v synagoze. A mnozí, kteří ho slyšeli, byli ohromeni a říkali: „Odkud to tento člověk má? Jaká je to moudrost, která mu byla dána? A jaké mocné činy se dějí skrze jeho ruce! Není to ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josese, Judy a Šimona, a nejsou jeho sestry zde s námi?“ A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim říkal: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, mezi svými příbuznými a ve svém domě.“ A nemohl tam učinit žádný mocný skutek, jen na několik neduživých vložil ruce a uzdravil je. A divil se pro jejich nevěru.


   Kamkoli Ježíš přišel, děly se skrze jeho ruce úžasná uzdravení a zázraky. Avšak s jednou výjimkou, kterou byla jeho domovina (Nazaret – viz. Lukáš 4, 16). Místní Ježíše znali prostě jako mladého tesaře, a pohoršovali se nad ním (σκανδαλιζω – skandalízó – byl pro ně kámenem úrazu, byli v něm „chyceni do pasti“). Dokonce ani Ježíš v tomto prostředí „nevíry“ nemohl dělat velké zázraky jako jinde, pouze zde uzdravil několik nemocných, …. a divil se jejich nevěře. I na tomto příběhu vidíme klíčovou roli víry.


    Přemýšleli jste někdy o tom, proč se na velkých shromážděních obvykle děje více uzdravení a zázraků než někde v ústraní? Částečně to jistě bude osobností služebníka, ale velmi důležitou roli hraji víra, nebo chcete-li pozitivní očekávání, že Bůh bude jednat.


   Je to zvláštní. Léčitelé (okultisté) skrze démony uzdravují, kdy je napadne. Pro přijetí uzdravení od Boha je však zjevně zapotřebí víra...

 

 

    Mazání nemocných olejem

Marek 6, 13: Vyháněli mnoho démonů, mazali olejem mnohé neduživé a uzdravovali.


   Tato věta se týká oněch 12 učedníků, které Ježíš poslal, aby kázali evangelium království Božího, vyháněli démony a uzdravovali. Obvykle křesťané tvrdí, že mazání olejem je pouhý „skutek poslušnosti a víry“. Když se však podíváte do staré smlouvy, zjistíte, že i tam potírání či polévání olejem mělo své místo. Vždy se jednalo o posvěcení daného člověka či předmětu, vlastně oddělení pro Boha (např. Genesis 28, 18; Genesis 31, 13; Genesis 35, 14; Exodus 29, 7; Exodus 29, 21). Rovněž je to jakýsi obraz symbolizující přítomnost Ducha svatého. Dále mne napadá i možnost, že onen olej je prostě druhem „média“ pro přenos uzdravující Boží moci. Domnívám se, že stejné je tomu např. v příběhu, kdy Ježíš uzdravil slepého od narození blátem z „prachu“ a slin (např. Jan 9, 6).


   Mazání olejem nebylo „záležitostí“ pouze prvních 12 Ježíšových učedníků, ale praxe mazání nemocných olejem má podle bible pokračovat i v současnosti:

   Jakubův 5, 14-16: Je někdo mezi vámi nemocen? Ať zavolá starší sboru a ti ať se nad ním pomodlí a pomažou ho olejem v Pánově jménu. A modlitba víry zachrání nemocného a Pán ho pozdvihne; a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho zmůže účinná modlitba spravedlivého.


   Jak vidíte, jedná se o biblický princip, jak přijmout uzdravení. V kolika sborech se toto dnes praktikuje? Velmi zajímavý je i poslední zmiňovaný verš - „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ Všiml jsem si, že modlitby „za uzdravení někoho“ bývají vyslyšeny častěji, než když se modlíme sami za sebe. Bůh žehná více tomu, když se někdo chová nesobecky,a prosí za pomoc pro někoho jiného (Skutky 20, 35: ‚Blaženější je dávat než brát.‘)

 

  

     Kdo uvěří, bude i uzdravovat

   Marek 16, 15-20: A řekl jim: „Jděte do celého světa a vyhlašte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude zachráněn. Kdo neuvěří, bude odsouzen. Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře.“ Potom, když jim to pověděl, byl Pán Ježíš vzat vzhůru do nebe a posadil se po pravici Boží. Oni vyšli a vyhlásili všude evangelium, Pán pracoval s nimi a potvrzoval to slovo znameními, která je doprovázela. Amen.


   To je nádherné zaslíbení z úst Ježíše, když se po svém vzkříšení ukázal 11 zbývajícím „apoštolům“. Zaslíbení neplatilo pouze pro těchto několik učedníků, ale platí i dnes pro každého, kdo uvěří! Mohu potvrdit pravdivost Ježíšových slov. Mluvím novými jazyky, když je potřeba, tak vyháním démony a když se modlím a vzkládám na nemocné ruce, tak jsou někdy uzdraveni. Otrávit se mne ještě nikdo tuším nepokoušel a  smrtelně jedovaté hady tady nemáme.


   Všimněte si prosím pořadí, co máme dělat. Máme jít do celého světa a přinášet lidem dobrou zprávu Božího království. Ježíš bude naše slova potvrzovat znameními a zázraky. Co udělali učedníci? Vyšli a vyhlásili všude evangelium. Co se stalo? Pán pracoval s nimi a potvrzoval slovo znameními, která je doprovázela. Autorita k vyhánění démonů, uzdravování nemocí apod. není pro nějaké předvádění se, ale pro pomoc nemocným a démonizovaným, pro šíření dobré zprávy potvrzované Božími znameními a zázraky!

 

 

    Vzkládání rukou

Lukáš 4, 40-41: Když zapadalo slunce, všichni, kteří měli nemocné různými chorobami, přiváděli je k němu; on pak na každého z nich vkládal ruce a uzdravoval je. Od mnohých vycházeli i démoni, kteří křičeli a říkali: „Ty jsi Boží Syn!“ Hrozil jim a nedovoloval jim mluvit, protože věděli, že je Mesiáš.


   Zdá se, že vkládání rukou na nemocné byl Ježíšův nejčastější způsob uzdravování.

 

  

    Uzdravení člověka s „odumřelou“ rukou

Lukáš 6, 6-11: Stalo se, že v jinou sobotu vstoupil do synagogy a učil. A byl tam člověk, jehož pravá ruka byla odumřelá. Učitelé Zákona a farizeové ho pozorně sledovali, uzdravuje-li v sobotu, aby našli něco, z čeho by jej obžalovali. On však znal jejich myšlenky. Řekl tomu muži s odumřelou rukou: „Vstaň a postav se doprostřed.“ A on se zvedl a postavil se tam. Ježíš jim řekl: „Ptám se vás, zda je dovoleno v sobotu učinit dobře, nebo učinit zle -- duši zachránit, či zahubit?“ Rozhlédl se po nich po všech a řekl mu: „Natáhni svou ruku.“ On to učinil a jeho ruka byla zase v pořádku. Oni byli naplněni nepříčetností a rozmlouvali mezi sebou, co by Ježíšovi učinili.


   Učitelé Písma a farizeové nepochopili, že den odpočinku (sedmý den byla sobota – týden začínal nedělí) měl být dnem odděleným pro Boha. Sami si vymysleli další soubor příkazů a zákazů, např. i kolik se v sobotu smí ujít kroků. Jejich víra byla vlastně mrtvým náboženským systémem, ve kterém nešlo o vztah s Bohem, ale o pouhé dodržování nějakých rituálů. Místo aby se radovali, že Ježíš uzdravil něčí chromou ruku, chtěli Ježíše potrestat. Z příběhu je vidět, že k uzdravení stačil Ježíšův příkaz v autoritě.


   Stejný princip můžeme vidět v příběhu o uzdravení ženy, která se již 18 let nemohla narovnat (Lukáš 13, 11-17). Lidé se radovali z uzdravení této ženy, ale představený synagogy zuřil, protože se jednalo o uzdravení v sobotu. Dalším podobným příběhem je uzdravení „vodnatelného“ člověka, jak jinak – v sobotu (Lukáš 14, 1-4).

 

 

    Uzdravení deseti malomocných

Lukáš 17, 12-19: Když vcházel do jedné vesnice, setkalo se s ním deset malomocných mužů, kteří zůstali stát opodál a hlasitě zvolali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A stalo se, když odcházeli, že byli očištěni. Jeden z nich, když uviděl, že je uzdraven, se vrátil a velikým hlasem oslavoval Boha; padl na tvář k jeho nohám a děkoval mu. A byl to Samařan. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal chválu Bohu, kromě tohoto cizince?“ A řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“


   U tohoto příběhu bych se nechtěl pozastavit nad tím, že Ježíš uzdravil deset malomocných – to bylo konec konců docela běžné, ale nad pokračováním tohoto příběhu. Ježíš tyto malomocné poslal, aby se ukázali kněžím. Když odcházeli, byli uzdraveni. Ale pouze jeden z nich se vrátil, aby poděkoval a vzdal díky Bohu. Pouze jediný byl vděčný! Ježíš poté pronesl zajímavou větu: „Vstaň a jdi, tvá víra Tě zachránila.“ Proč to říkal? Uzdraveno jich přece bylo všech deset! Stejnou větu řekl Ježíš i ženě, která trpěla krvotokem, a která byla uzdravena poté, co se dotkla jeho šatů a přiznala se ke svému činu. Jde tu totiž o dvě věci – o uzdravení, a o záchranu. Z příběhu můžeme vidět (pokud to sami přirozeně nechápeme), že pokud nás Bůh uzdraví či vysvobodí, měli bychom mu za to vzdát chválu!

 

 

    Uzdravení u rybníku Bethesda

Jan 5, 2-9 (14): V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, který má pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých, kteří čekali na pohyb vody. Neboť Pánův anděl občas sestupoval do rybníka a vířil vodu. Kdo po zvíření vody první vstoupil do rybníka, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí. Byl tam jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když ho Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouhou dobu nemocen, řekl mu: „Chceš být uzdraven?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se voda rozvíří. Zatímco já teprve přicházím, jiný tam sestupuje přede mnou.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lehátko a choď.“ A hned byl ten člověk uzdraven, vzal své lehátko a chodil.


   Na tomto místě není psáno, že Ježíš uzdravil všechny nemocné, ale je zde zmínka pouze o jednom uzdraveném muži. Nejzajímavější je však pokračování tohoto příběhu, konkrétně 14. verš: Potom ho Ježíš nalezl v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi uzdraven. Už nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího.“


   Ježíš zde jeho nemoc dává do přímé souvislosti s nějakým jeho hříchem!

 

 

    Vzkříšení Lazara z mrtvých

Jan 11, 38-45: Ježíš, znovu v sobě rozhorlen, přišel k hrobu; byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš pravil: „Odstraňte ten kámen!“ Marta, sestra toho zesnulého, mu řekla: „Pane, již zapáchá, vždyť je to čtvrtý den.“ Ježíš jí říká: „Neřekl jsem ti, že jestliže uvěříš, uvidíš Boží slávu?“ Odstranili tedy kámen. Ježíš pozvedl oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel. Já jsem věděl, že mne vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který tu stojí okolo, aby uvěřili, že ty jsi mne poslal.“ A když to řekl, silným hlasem zvolal: „Lazare, pojď ven!“ Ten, který byl mrtvý, vyšel, ruce i nohy měl svázány pruhy plátna a jeho tvář byla zavinuta šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte ho odejít!“ Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a spatřili, co učinil, v něho uvěřili.


   Celý příběh je velmi zajímavý, a jeho bližší výklad by zabral příliš mnoho místa. Příběh začíná v Janově evangeliu, od začátku 11. kapitoly, a vřele vám jej doporučuji k přečtení. Obvykle lidé považují za největší zázrak, když někdo zemře, a je znovu přiveden k životu (je vzkříšen). Osobně za největší zázrak považuji, když někdo uvěří a je znovuzrozen (Jan 3, 7; 1. Petrův 1, 23; Titův 3, 5). Bavíme se o tématu uzdravení, a vzkříšení z mrtvých můžeme trochu s nadsázkou považovat také za druh uzdravení (ze smrti) :-) .


   Velice se mi líbí Ježíšova řeč, kterou pronesl kvůli zástupu lidí, který stál kolem hrobu. Řekl, že věděl, že jej jeho nebeský Otec slyší vždy.

 

 

    Vzkříšení Jairovi dcery

Marek 5, 22-24: A hle, přišel jeden z představených synagogy, jménem Jairos. Když Ježíše spatřil, padl k jeho nohám a velmi ho prosil: „Má dceruška umírá! Pojď a vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a ožila.“ Ježíš odešel s ním. Následoval ho velký zástup a tlačili se na něho.

Marek 5, 35-43: Zatímco ještě mluvil, přišli z domu představeného synagogy a říkali: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ Učitele?“ Ale Ježíš neposlechl to, co říkali, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ A nedovolil nikomu s ním jít, kromě Petra, Jakuba a Jakubova bratra Jana. Přišli do domu představeného synagogy a Ježíš viděl rozruch a ty, kteří velice plakali a hlučně naříkali. Vešel a řekl jim: „Proč se rozrušujete a pláčete? To dítě nezemřelo, ale spí.“ I posmívali se mu. Ale on všechny vyhnal a vzal s sebou otce a matku dítěte i ty, kteří byli s ním, a vešel tam, kde bylo dítě. Uchopil ruku dítěte a řekl mu: „Talitha kúm“, což přeloženo znamená: ‚Děvče, říkám ti, vstaň!‘ A děvče ihned vstalo a začalo chodit; bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich ihned veliký úžas. Ježíš jim důrazně nařídil, aby se to nikdo nedověděl, a řekl, aby jí dali najíst.


   I z tohoto příběhu se můžeme mnohému přiučit. Máme zde otce děvčete (jednoho z představených synagogy), který věří, že Ježíš má moc jeho dceru uzdravit (když na ni vloží ruce), či dokonce vzkřísit z mrtvých. Zprávu, že Jairova dcera zemřela, Ježíš neposlouchá a povzbuzuje otce k odvaze a víře. Když dojdou do Jairova domu, vyžene Ježíš plačící zástup lidí a řekne jim, že děvče pouze spí. Potom s sebou vezme pouze matku a otce dítěte, a tři své učedníky (pouze lidi, kteří věří, že Ježíš může děvče vrátit zpět do života). Vezme mrtvé děvče za ruku, a řekne mu, aby vstalo – což udělá. Jak vidíte, opět zde narážíme na klíčový význam víry, ať se již jedná o uzdravení, vyhnání démonů, nebo např. o vzkříšení z mrtvých. Ježíš musel nejprve odstranit „prostředí nevíry“ - zástup plačících lidí, pak teprve mohl s hrstkou věřících jít, a děvče vrátit do života.


   Stejný příběh si můžete přečíst i ve verších Matouš 9, 18-26 a Lukáš 8, 41-56.

 

 

     Uzdravení chromého od narození

Skutky apoštolské 3, 1-8: Petr a Jan vystupovali o třetí hodině odpoledne -- hodině modlitby -- do chrámu. Právě tam přinášeli nějakého muže, který byl chromý již od lůna své matky ; každý den ho kladli ke dveřím chrámu, kterým se říkalo ‚Krásné‘, aby ty, kdo vcházeli do chrámu, prosil o almužnu. Když uviděl Petra a Jana, jak se chystají vejít do chrámu, prosil o almužnu. Petr s Janem se na něj upřeně zadíval a řekl: „Pohleď na nás!“ Pozorně je sledoval a očekával, že od nich něco dostane. Petr však řekl: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Uchopil ho za pravou ruku a pozdvihl jej. Ihned se zpevnily jeho nohy a klouby. Postavil se, vyskakoval a chodil. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal a chválil Boha.


   Ježíšovi učedníci jednali podobně jako jejich mistr. Petr s autoritou přikázal chromému muži: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Pomohl mu vstát, a ten, který byl chromý již od narození, vstal, chodil a skákal. To je úžasné, že? Někdo, kdo nikdy neudělal jediný krok, a nyní chodí a skáče (bylo mu již přes 40 let - Skutky 4, 22). Nevím, jak vy, ale mně nějakou dobu trvalo, než jsem se naučil chodit, nebo dokonce skákat. Jednoduše řečeno, pro Boha není nic nemožné. Aneb jak stojí ve v. Jeremjáš 32, 27: Hle, já jsem Jehova, Bůh veškerého těla. Cožpak je pro mě nějaká věc nesnadná? Z tohoto příběhu mohou čerpat víru a naději jakkoli postižení lidé - i od narození!!!


   Rád bych ještě upozornil na skutečnost, že onen chromý muž zde žebral každý den, a že se s ním Petr s Janem (a nejspíš i další učedníci) museli setkat vícekrát. Avšak teprve v tento konkrétní den přinesli tomuto muži v Ježíšově jménu uzdravení. Domnívám se, že je to příklad toho, že se nechali vést Duchem svatým, a že podobně jako Ježíš dělali pouze to, co jim Bůh ukázal (řekl).

 

 

    Uzdravení všech skrze apoštoly

Skutky apoštolské 5, 14-16: A ještě více věřících bylo přidáváno Pánu, množství mužů i žen, takže dokonce na ulice vynášeli nemocné a kladli je na lůžka a lehátka, aby na některého z nich padl aspoň Petrův stín, když tudy půjde. Scházelo se také množství lidí z měst okolo Jeruzaléma, přinášeli nemocné a trápené nečistými duchy, a ti všichni byli uzdravováni.


   Na tomto místě vidíme podobnou situaci, jako v popisu Ježíšovy služby. Z Petra (podobně jako z Ježíše) vychází Boží zázračná moc, a uzdravováni jsou všichni nemocní.

 

 

    Uzdravení ochrnutého Eneáše

Skutky apoštolské 9, 32-34: I stalo se, když Petr procházel všechna ta místa, že sestoupil také ke svatým, kteří bydleli v Lyddě. Tam nalezl jednoho člověka, jménem Eneáš, který byl ochrnutý a byl již osm let upoutaný na lůžko. Petr mu řekl: „Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje! Vstaň a ustel si!“ A on hned vstal.


   Jak prosté to je, když někdo skutečně poslouchá a slouží v moci Ducha svatého.

  

 

    Vzkříšení Tabity

Skutky apoštolské 9, 36-41: V Joppe byla nějaká učednice jménem Tabita, což v překladu zní Dorkas. Ta oplývala dobrými skutky a dáváním almužen. Stalo se, že v těch dnech onemocněla a zemřela. Umyli ji a položili do horního pokoje. Protože Lydda je blízko Joppe, učedníci uslyšeli, že je tam Petr, a poslali k němu dva muže s prosbou: „Rychle přijď k nám!“ Petr vstal a šel s nimi. Když tam přišel, zavedli ho do horního pokoje. I přistoupily k němu s pláčem všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které Dorkas dělala, dokud byla s nimi. Petr poslal všechny ven, klekl si a pomodlil se. Potom se obrátil k mrtvé a řekl: „Tabito, vstaň!“ Ona otevřela oči, a když uviděla Petra, posadila se. Podal jí ruku a pozdvihl ji. Pak zavolal svaté a vdovy a ukázal jim ji živou.


   Tento příběh je velice podobný Ježíšovu vzkříšení Jairovy dcery. I zde Petr posílá všechny plačící pryč (prostředí „nevíry“), klekne si, pomodlí se a přikáže jí, aby vstala.

 

 

    Proč mohl Ježíš uzdravovat?

Skutky apoštolské 10, 38: Jak Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše, toho z Nazareta, jenž procházel zemí, činil dobře a uzdravoval všechny, kteří trpěli pod mocí Ďábla, protože Bůh byl s ním.


   Zde znovu vidíme důvod, proč Ježíš mohl uzdravovat, vyhánět démony, a dělat další zázraky. Důvodem bylo zmocnění od Boha - „pomazání“ Duchem svatým a jeho mocí.

 

 

    Dary Ducha svatého

1. Korintským 12, 4-12 - Jsou rozdíly v darech milosti, ale tentýž Duch; jsou rozdíly v službách, ale tentýž Pán; a jsou rozdíly v působení, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všech. Každému je dáván projev Ducha ke společnému prospěchu. Neboť jednomu je skrze Ducha dáváno slovo moudrosti, jinému slovo poznání podle téhož Ducha; dalšímu víra v témž Duchu, jinému dary uzdravování v témž Duchu; jinému působení mocných činů, jinému proroctví, jinému rozlišování duchů, dalšímu druhy jazyků, jinému pak výklad jazyků. Avšak to všechno působí jeden a týž Duch, který rozděluje každému jednotlivě, jak sám chce. Neboť jako tělo je jedno, ač má mnoho údů, a všechny údy jednoho těla, ačkoli je jich mnoho, jsou jedno tělo, tak i Kristus.


   Toto místo je vlastně takovým základním místem týkající se darů Ducha svatého, a je velice důležité pro pochopení určitých principů. Všimněte si, že každému věřícímu je dáván nějaký dar Ducha svatého, ke společnému prospěchu. Dary uzdravení (χαρισματα ιαματων – charismata iamatón = množné číslo) jsou zde uvedeny v množném čísle, a tak lze usuzovat, že jich je větší množství – snad pro každou nemoc zvlášť? Praxe ukazuje, že v současné době skutečně mají Ježíšovi učedníci často zvláštní zmocnění pro uzdravení určitých nemocí. Dary uzdravení patří mezi dary Ducha svatého, přičemž není možné posuzovat důležitost jednotlivých darů. V těchto verších je jasně vysvětleno, že každý věřící je součástí Ježíšova těla (církve), a že podobně jako je tomu v každém jiném těle, má každý jinou úlohu a samozřejmě i jiné obdarování. Potvrzení najdete i přímo ve verších 23-31. Je potřeba usilovat o spolupráci mezi „jednotlivými údy“ k naplnění Ježíšových plánů, a ne přemýšlet o tom, čí obdarování je větší či důležitější!!!

 

 

   Shrnutí – závěr

   Při sledování jednotlivých případů uzdravení v nové smlouvě jsme mohli vždy pozorovat klíčovou úlohu víry. Ve většině případů se jednalo přímo o víru nemocného, v několika případech o víru „autority“ nemocného (obvykle otce nebo matky). Aneb jak stojí v dopise Židům 11, 6: Bez víry však není možné se mu zalíbit, protože ten, kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají.


   Abychom mohli „žádat s vírou“, musíme znát Boží postoj ohledně nemoci a uzdravení. Ježíš celým svým životem zjevoval Boží charakter, a uzdravování bylo jednou z hlavních součástí jeho služby. Proto vás chci povzbudit: „Přečtěte si ještě jednou celou novou smlouvu, abyste si byli jisti Boží vůlí ohledně uzdravení, a pak se můžete s vírou za uzdravení modlit!“


   Nesnažil jsem se popsat všechna uzdravení uvedená v nové smlouvě, ani všechna vzkříšení z mrtvých, pouze jsem se na větším počtu konkrétních situací pokusil naznačit určité duchovní souvislosti. Nemohu říci, že tomuto tématu opravdu rozumím, ale jdu „s kůží na trh“ s doufáním, že se v reakcích na tento rozbor objeví příspěvky a vysvětlení zkušenějších a povolanějších - k poučení nás všech.

 

 

Libor Diviš

Chcete se k článku vyjádřit?

Pošlete mi svůj komentář přímo na e-mail!

1 1 1 1 1 Hodnocení 4.88 (8 hlasů)