Interview s Bohem

   Ani nevím, co mne to napadlo :-), ale pokusil jsem se napsat povídku na téma rozhovoru s Bohem. Snad Vás něco osloví, snad bude něco přímo pro Vás. Celý děj příběhu je vymyšlený, dokonce ani neodráží věci z mého života. Pouze "poselství" povídky jsou pravdivá ...

   Na vánočním večírku časopisu „Interview“ se jako obvykle debatovalo o všem možném. Nejprve to bylo pouze o plánech do budoucna, o rozšíření počtu stran i nákladu, o připravovaných změnách ve společnosti, novém vybavení pro redaktory, pracovní době, dovolené, benefitech apod. Postupem času se s přibývajícím počtem vypitých skleniček řešení firemních záležitostí posunulo nejprve k politice, fotbalu, hokeji, ženám, a později k rozebírání slabostí kolegů na večírku nepřítomných, nebo alespoň sedících na druhé straně dlouhého, bohatě ozdobeného stolu známé restaurace. Ve finále si už nikdo na nic nehrál, a jako obvykle si do očí vmetli všechen vztek nahromaděný od posledního podobného večírku. Nejvíc 'v pohodě' byli tiskaři, a samozřejmě také vedení, které si pečlivě hlídalo množství vypitého alkoholu, aby snad něco nedopatřením neprozradili, a aby se po večírku nemohli stát terčem vtipů. Nejhorší to bylo s reportéry. Hádali se o to, kdo komu ukradl námět na reportáž, kdo komu vyfoukl jaké interview, kdo z nich je nejlepší a nejhorší „pisálek“, a co by kdo dokázal, kdyby dostal šanci na pořádné interview.

   To bylo oblíbené téma Standy Stehlíka. Někde mezi šestým a osmým pivem se z něj pravidelně stával nejlepší reportér, který jen nemá štěstí na pořádné trháky. Ale jak vždy říkal: „Počkejte, poseroutkové, až se dostanu k pořádnému interview! Bude to na Pulizera! Jedno oko nezůstane suché. A pak tady s tím plátkem skončím.“

   Finanční situace časopisu nebyla nejhorší, a tak k ránu poslední unavené zaměstnance rozvážel nejen podnikový šofér Václav, ale i taxíky, které firma zaplatila. Byla sobota, půl čtvrté ráno, když Standa padnul do postele. V polospánku ještě zamumlal to svoje: „Počkejte, poseroutkové.....“ , a pak vytuhnul.

   Pondělí po večírku bylo vždy náročné. Někteří lidé se na večírku neudrželi, a byli až příliš „upřímní“, jiní si nic nepamatovali, a čekali, co se dozví od svých kolegů. Standu přestala hlava bolet už v sobotu večer, a tak měl celou neděli na to, aby si vzpomněl na události večírku. Marně. Jako poslední věc si pamatoval neskutečně tvrdý steak, který mu přinesli, a na své výroky ohledně kvality kuchařů a podniku. Pak už bylo vše zamlžené.

   Udělal si obzvláště silné presso, doplnil pěti kostkami cukru, sedl si ke svému pracovnímu stolu, a zapnul počítač. Spustil Outlook, aby se podíval na sjednané schůzky a reportáže. Nevzpomínal si sice na nic, ale to nic neznamenalo. Od toho přeci kalendář je, ne? Škoda jen, že si tam nezaznamenával vše. Obvykle zel diář prázdnotou, a smluvená setkání měl poznamenaná na papírcích přilepených na hraně monitoru. „Á, jasně!“ Zajásal, když nalezl papírek s aktuálním datem. Na 18. hodinu má domluvený rozhovor s novou Superstar. Ano, to by mohl být ten článek, který změní jeho život. Důkladně projít celý život nové hvězdičky, zeptat se na rodiče, dětství, motivace, koníčky apod., navnadit čtenáře, aby sami zatoužili po kariéře a něco se svým životem udělali.

   Mezitím se zaktualizoval antivirový program, a laskavě se otevřel i Outlook. Pomyslel si, že už je skutečně nejvyšší čas na výkonnější počítač. Jeho zrak upoutal červený tučný nápis „INTERVIEW S BOHEM“ v odpolední části dne. „Co to je za žert? Kdo kurňa zná heslo do mýho počítače? Já to tam určitě nepsal.“

   Kliknul na nápis, aby si přečetl podrobnosti. Stálo tam: „U Tebe doma, v 17:00“. Přemýšlel o tom, jak někdo mohl zjistit jeho patnáctimístné heslo, které si nikam nepoznamenal. Přemýšlel i o tom, kdo si z něj asi chce vystřelit, a jak bude středem posměchu, když to nějak uspokojivě nevyřeší. Ten večerní rozhovor se Superstar se mu moc hodil. Může odejít z práce už v 16 hodin s tím, aby se mohl na večerní rozhovor připravit.

   Po 16. hodině se skutečně odepsal z práce, a zamířil k domovu. Silnice naštěstí nebyly ucpané, a tak byl za půl hodiny před pronajatou garáží. Celou cestu přemýšlel o tom, co je to za žert. Přišel domů, ale nikdo tam nebyl. „No jistě“ - pomyslel si. Do 17. hodiny zbývalo ještě několik minut, a tak se pohodlně rozvalil v křesle. V místnosti bylo již hodně šero, ale Standa zůstal „potmě“. Znovu přemýšlel, kdo si s ním mohl takhle trapně pohrát, a také proč? V duchu si přehrával i témata večerního rozhovoru. Ve chvíli, když kukačka začala vyřvávat pět hodin, se v místnosti „rozsvítilo“.

   Standa se podíval na strop, ale zářivky byly pohaslé. Celá atmosféra se najednou změnila, a jako by všechno jiskřilo energií. Otočil se, a uviděl muže, kterému zářil oděv. Vlastně nejen oděv, ale i jeho tvář a ruce. Standa byl v mžiku na nohách, a přemýšlel, jestli se nezbláznil.

   Muž řekl, že je tady na to interview, a že je rád, že je Standa dochvilný. Standa nemohl uvěřit svým očím ani uším, a nebyl schopen slova. Po dlouhé době ze sebe vykoktal: „Kdo, kdo, kdo jste?“ „Bůh“ - odpověděl prostě muž. „Chtěl jsi udělat interview s někým zajímavým, abys mohl ukázat, co v Tobě je. Chlubil ses, že Tvůj článek bude na Pulizerovu cenu, a že jedno oko nezůstane suché. Rozhodl jsem se, že Ti dám příležitost.“

   Z muže vyzařoval takový pokoj a láska, že se Standa i přes neuvěřitelnost celé situace rychle uklidnil. Trochu se v něm probudila jeho vášeň reportéra, a v duchu si řekl: „Bůh, no tak jo, uděláme rozhovor“. Standa byl materialista, a ani teď se mu „na Boha“ nechtělo začít věřit. Stále přemýšlel, co se to vlastně děje, jestli nespí, nebo jestli to nejsou dodatečné halucinace po tom svinstvu, které mu dal Mařík na večírku. Nespouštěl oči z onoho zvláštního muže, a zeptal se: „Mohu tedy s Tebou, Bože, natočit interview?“

   „Jistě, proto jsem přišel.“ „A mohu se ptát na cokoli?“ „Ano. Ptej se na cokoli, já Ti odpovím podle své vůle. Nemohu Ti dát odpověď na vše, jsou věci, které Ti prozradit nemohu.“

   Standa si natočil křeslo, a druhé nabídl muži. Vzal si svůj poznámkový blok (chtěl zapnout záznamník, ale muž mu to nedovolil), posadil se do tureckého sedu, a otevřel krásné japonské pero. Světlo, které muž vyzařoval, bylo tak silné, že nemusel vstávat k vypínači, aby rozsvítil. Standa se už téměř vzpamatoval z počátečního šoku, a prohlásil: „OK, tak jdeme na to, ať to máme za sebou. Za chvíli mám rande se Superstar, a nerad bych ho prošvihnul.“

   „Takže... Kdo jsi, a proč jsi vlastně tady?“ „Na to už jsem Ti odpověděl. Jsem Bůh, a přišel jsem Ti dát šanci udělat skutečně zajímavé interview.“ „Aha, no jasně, Bůh. A můžeš mi prosím, Bože, říci čísla na příští tah Sportky?“ „Ne, to nemohu - ale to dobře víš.“ „No jistě, ani jsem s tím vlastně nepočítal. A znáš je alespoň?“ Standa se šibalsky usmál. „Ano, znám“, odpověděl Bůh. „Tak jo, necháme toho blbnutí“ řekl Standa, a skutečně trochu zvážněl.

   „Říkáš, že jsi Bůh, jo? Ale jaký Bůh? My tady máme spoustu Bohů. Každý věří něčemu jinému, a neshodnou se ani stoupenci jednoho náboženství.“ „Jsem jediný pravý Bůh, Otec Ježíše Nazaretského, Bůh Abraháma, Jákoba a Izáka, ...“ Standa jej přerušil. „Aha, takže ten křesťanskej Bůh, Bůh bible, že?“ Standa se usmál.

   „A máš, Bože, také nějaké konkrétní jméno? Víš, tyhle 'tituly' jsou dost dlouhé na zapamatování – kdyby Tě chtěl někdo oslovit.“

   „Ano, mám jméno.“ „A jak to, že ho neznáme? Proč jsi nám ho ještě neřekl? Nedávno jsem dělal rozhovor s nějakým arcibiskupem, a ten říkal, že nevíme, jaké je skutečné Boží jméno. Mluvil o Ježíši, ale neříkal nic o jeho otci.“

   „Ano, to je moc smutné. Nechal jsem své jméno napsat do bible téměř 7000 krát. Ale vy jste na něj zapomněli, stejně jako jste zapomněli na mne. Mé jméno většina lidí a církví na světě nahradila nějakou přezdívkou. Tady mé jméno nahradili přezdívkou Hospodin, což ve staročeštině znamená 'pán domu, pán, hospodář nebo také hospodský'. Nejčastěji mé jméno nahradili výrazem Bůh nebo Pán.“

   „No a jak je to s tím Ježíšem?“

   „Poslal jsem vám svého syna Ježíše Nazaretského, aby vám pomohl. Ale většina církví na mne zapomněla, a na první místo dala mého Syna. Raduji se z toho, že lidé milují mého Syna Ježíše, ale pláči nad tím, že zapomněli na mne, svého Boha a Otce.“

   „A proč se to stalo?“

   „Lidem se nelíbily tvrdé tresty ve starém zákoně, a Ježíš jim připadal 'hodnější'. Obvykle lidi nesoudil, ale soud přenechával mně. Poslal jsem ho, aby vám pomohl, aby vás zachránil, a abyste ke mně opět mohli najít cestu. Jak vám řekl, On je ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází ke mně, než skrze něho.“

   „Aha. No já těmhle náboženskejm řečičkám moc nerozumím, ale napíšu si to. Víš, že jsem na Tebe nikdy nevěřil, viď?“

   „Vlastně to není pravda. Uvěřil jsi na tom letním táboře, když Ti bylo 13 let. Prosil jsi mne za odpuštění hříchů, brečel jsi a chtěl jsi mne skutečně poznat. Zakoukal ses tam do té blondýnky, která Ti o mně říkala. Jmenovala se Olina. Říkal jsi mi, že když zařídím, aby se do tebe zamilovala, tak že mi budeš celý život sloužit. Samozřejmě jsem na to nepřistoupil. Do vaší svobodné vůle nezasahuji.“

   „Dost! Jak tohle všechno víš? Aha, no jo - Bůh. Já už jsem na to dávno zapomněl. To byl jenom takovej úlet. A co vlastně po lidech chceš? A ta Tvoje církev, to je jen spolek přetvařujících se chudáčků, kteří nemají dost odvahy vzít život do vlastních rukou. No, a tak si Tě prostě vymysleli. Hm, no tak dobře, no tak nevymysleli. Ale stejně jsou to pokrytci. Přes týden kradou v práci, opíjejí se, bijou ženu a děti, a v neděli se v kostele tváří jako svatoušci. Jako třeba ten můj soused.“

   „Všichni nejsou stejní, a dobře víš, že je to jen Tvá výmluva, abys svůj život nemusel změnit. A co chci? Aby mne lidé znali jako Boha, a jako svého nebeského Otce. A po čem toužím?“ Muž ztišil svůj hlas a řekl: „Jako každý milující otec. Abyste mi důvěřovali, že to s vámi myslím dobře, a že pro vás chci to nejlepší.“ Muž ještě víc ztišil svůj hlas a dodal: „Abych s vámi, se svými dětmi, mohl mít důvěrný vztah, a mohl uslyšet to, po čem každý otec touží nejvíc – mám Tě rád, tati....“

   „No jo, skoro bys mě rozplakal. Kde jsi byl, když se mi moji rodiče zabili v autě? Kde jsi byl, když mne šikanovali ve škole? Kde jsi byl, když ode mne odešla žena?“

   „Byl jsem vždy s Tebou. Dal jsem Ti sílu, aby ses nezhroutil, a abys nakonec z toho mostu neskočil. Chci Ti být otcem, po jakém jsi vždy toužil. Chci uzdravit všechna zranění ve Tvém srdci. Jen mi to musíš dovolit.....“

   „To stačí! Díky za rozhovor. Myslím, že mám všechno, co jsem chtěl vědět. A hlavně mám za chvíli dělat rozhovor s novou popovou hvězdou. Doufám, že to stihnu. Nějak se nám ten rozhovor protáhl. Tak jo. Ještě jednou díky za rozhovor, a zase někdy - třeba.“

   Standa se spěšně začal oblékat, a do tašky přitom dával diktafon, poznámkový blok, starou otlučenou zrcadlovku a 2 objektivy s bleskem. Zaměstnán přípravou na rozhovor s vycházející hvězdičkou hudebního nebe si ani nevšiml, jak muž smutně vstal z křesla, a odešel zamčenými dveřmi. Uvědomil si to teprve ve chvíli, když se v místnosti rozhostila tma.