Evoluce oka

   Prakticky každý z nás prošel školním systémem, který jako realitu vyučoval Darwinovu teorii vývoje druhů, protože zapadala do Marxisticko-Leninského pojetí. Komunismus neměl místo pro Boha, vrcholem všeho byl člověk. A tak se nám příliš nezmiňovali o tom, že Darwinova teorie je opravdu jen teorie, a už vůbec ne o jejích vážných trhlinách.

   Apoštol Pavel asi před 2000 lety napsal v dopise Římanům zajímavou a provokativní poznámku:

Římanům 1, 19-20: protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil. Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy.

   A ono to opravdu vypadá jako nepovedený vtip. Jak by mohlo stvoření (tím myslím člověka) poznat svého tvůrce, pokud by i nakrásně nějaký existoval? Pavel říká, že stačí přemýšlet. Nejspíš musí stačit rozhlédnou se kolem sebe, a musíme ty „Boží stopy“ uvidět. Dalo by se jistě psát o všem možném, ale mně se jako příklad k zamyšlení velmi líbí oko.

   Oko je orgán, díky kterému přijímáme cca. 80% informací o svém okolí. Skládá se z mnoha částí, a každá z nich je sama o sobě neuvěřitelně složitá. Když se podíváte do zjednodušených podkladů biologie (nebo třeba na Wikipedii), dozvíte se o cca. 30 základních částech, ze kterých se lidské oko skládá.

   Tento článek nemá za cíl být přednáškou z oblasti anatomie (ani na to nemám znalosti), a proto si popis funkce oka ještě podstatně zjednodušíme. Oko je vlastně optická soustava, na jejíž principech byl vyvinut např. fotoaparát či kamera. Zjednodušeně můžeme říci, že úkolem oka je zachytit obraz okolního světa a poslat jej ke zpracování do mozku.

   Pojďme se podívat maličko pod povrch tohoto orgánu. Zjednodušeně můžeme říci, že paprsky odražené od předmětu, na který se díváme, musí v oku projít přes čtyři světlo-lomná prostředí (přes rohovku, ventrikulární tekutinu, čočku a sklivec) a vytvořit v jednom bodě na sítnici skutečný zmenšený obraz. Nejdůležitější lámavé plochy oka jsou rohovka a čočka. Optická lomivost rohovky je asi 43 dioptrií a čočky 20 dioptrií. Velikost lomivosti se může měnit podle toho, zda se díváme do dálky nebo na blízko. To umožňuje pružnost čočky a řasnaté tělísko, což je vlastně sval, který změnu tvaru (vydutí) čočky způsobuje. Mezi rohovkou a čočkou je ještě duhovka, která reguluje množství světla, které bude propuštěno na sítnici (jako clona u fotoaparátu). Sítnice je fotocitlivá zadní část oka, která obsahuje asi 130 milionů receptorů citlivých na světlo – tzv. tyčinek. Tyto receptory jsou velice citlivé, ale nerozlišují barvu, nýbrž pouze úroveň (černobílé vnímání – rozlišují úrovně šedi). Napadá mne, že jen těchto receptorů je v lidském oku 4-5 krát více, než je rozlišení nejdražších zrcadlovek, které znám, a které stojí kolem 3/4 milionu korun. Kromě těchto receptorů jsou ještě na sítnici, především však v malé prohlubni zvané žlutá skvrna, poněkud méně citlivé receptory schopné rozlišit barvy, tzv. čípky. Jsou trojího druhu, pro rozlišování červené, modré a zelené barvy (Na tomto principu míchání barev – RGB – pracuje např. televize, monitory a levnější barevné tiskárny). Těchto drobečků je jen asi 7 milionů. Zrakový nerv, který se skládá z více než miliónu nervových vláken umožňuje přenos zaznamenaných informací do mozku.

   Zmínil jsem se pouze o těch skutečně nejdůležitějších „součástkách“ oka, pro podrobnější pochopení složitosti celého systému doporučuji prostudovat si informace dostupné např. na internetu.

   Přemýšlíte o tom, co má oko společného s Bohem nebo s evolucí? Jasně, je hrozně složité, ale když na to měla evoluce milióny let času, tak se prostě vyvinulo, ne? Je mi líto, ale to není možné. Ani milióny a ani miliardy let na tom nic nezmění. Jedná se o to, že na to, aby oko mohlo fungovat, musí být přítomno všech těch cca. 30 základních částí. Stačí, aby některá z nich chyběla, a oko nebude fungovat. V některých případech by to znamenalo podstatné omezení jeho funkčnosti, v mnoha případech naprostou nefunkčnost.

   Oko se nemohlo vyvinout postupně, v jeden okamžik musely být k dispozici všechny součástky – jinak by žádné oko nebylo. Kromě všech těchto součástek zde musel být i velice výkonný mozek schopný to obrovské množství elektrochemických impulzů v reálném čase zpracovat, převést na obraz (něco jako dekodér komprimovaného videa), vyhodnotit „nebezpečnost“ zaznamenaného obrazu, umožnit orientaci v prostoru, řídit různé automatizované činnosti, vyhodnocovat důležité informace a ukládat je do paměti.

   Na jakoukoli novou „součástku“ a na jakýkoli kvalitativní skok je zapotřebí myšlenka, inteligence. Na zmiňovaném příkladu oka je vidět, že ta inteligence potřebná k naprojektování něčeho tak důmyslného a složitého musí být neuvěřitelná. To, o co se se všemi technickými vymoženostmi a inteligencí snažíme, je pouze pochopit něco z toho, jak to vlastně funguje a využít to ve svůj prospěch (např. zmiňovaný fotoaparát a kamera). Když někdo něco z toho, co už je hotové pochopí, dostane často Nobelovu cenu. Co by si pak zasloužil ten, který to všechno navrhl???


   Závěr:
   Když přemýšlíme, můžeme skutečně poznat, že to všechno kolem nás, včetně nás samých, má svého tvůrce. Někoho neuvěřitelně inteligentního a kreativního. Nevidíme zde člověka, jeden druh jídla a nějaký strom přeměňující kysličník uhličitý na kyslík. Vidíme zde neuvěřitelnou přehlídku milionů rostlinných a živočišných druhů. Když např. vidím, jak si hrají koťata či štěňata, vidím za tím nejen někoho mocného a neuvěřitelně inteligentního, ale také někoho, kdo to tvořil opravdu s láskou. Někoho, kdo nám připravil množství příjemných věcí pro život.