Obrácení

Autor: Dáša, Brno (září 2009)

   Myslím, že jsem žila docela normální život. Měla jsem relativně všechno, ale přesto se nikdy necítila být se svým životem spokojená. Lidé kolem mě to nechápali a ani já sama. Neměla jsem problém najít si partnera, přátele, v zaměstnání jsem byla spokojená a celkem bez problémů jsem si dodělávala vysokou školu. Co mě občas trápilo, byly nepříliš dobré rodinné vztahy a skutečnost, že lidé mým životem jako by jen procházeli. Přišli a zase odešli. A tak jsem si kolem sebe postupně vytvořila hradby, za které nikdo nesměl - včetně mých nejbližších.


   Vše nejspíš začalo poté, co jsem se rozešla s přítelem. Uvědomila jsem si, že takhle už to dál nejde, že další takový vztah nechci. Potřebovala jsem se zastavit a ujasnit si, co vlastně čekám jak od budoucího partnera, tak od života vůbec. Cítila jsem se jako vyprahlá poušť, naprosto prázdná. Rozhodla jsem se tedy, že budu nějakou dobu sama a svoji pozornost jsem zaměřila na školu, ve které mi právě začínalo zkouškové období.


   Jakmile škola skončila, vydala jsem se do knihkupectví, a to načerpat sílu z knih „moudrých“ filozofů. Stále jsem se upínala k filozofii a snažila se díky ní najít smysl života, který jsem cítila, že mi stále uniká. Byla jsem hodně ovlivněna člověkem, který filozofii studoval a mně byl velmi blízkou osobou. Provázel mě životem už bezmála deset let, on jediný tu pro mě vždycky byl a já k němu utíkala ve chvílích, kdy mi nebylo dobře. I když mi bylo vždy nakonec ještě hůř. Moc jsme o tom spolu nemluvili, občas jen něco málo naznačil, ale tušila jsem, že se dříve věnoval satanismu. Čemu později nevím, mě do toho naštěstí nikdy nezasvětil. Možná si i uvědomoval, že to, co dělá, není dobré. Pamatuji se, jak si jednou posteskl: „Mohl bych tě toho tolik naučit, kdybych tě neměl tolik rád.“ Že je trochu „jiný“ jsem zjistila, když mi začal zázračně léčit nemoci. Ať už to byla angína nebo bolest zad. Ovšem za jakou cenu jsem nevěděla.


   A právě tehdy v tom knihkupectví se stala první zvláštní věc. Otočila jsem se od knih s filozofií a vydala se k místu, kde byly Bible. Možná jsem i nějakou otevřela, to už se nepamatuji. Pak mi ale zrak padl na knihu s názvem Kauza Stvořitel (Lee Strobel). Vzala jsem ji do rukou a přečetla si v rychlosti o čem je - novinář pátrá po tajemství vzniku života a zkoumá, zda darwinismus vytváří rozumný základ pro ateismus. Okamžitě jsem se pro ni rozhodla, a to s vědomím, že mi konečně někdo potvrdí, že Bůh jako stvořitel je hloupost. Hned ten večer jsem ji otevřela a četla. Ve chvíli, kdy jsem však pochopila, že ten novinář, původně ateista, existenci Boha ve svém pátrání naopak potvrzuje, tekly mi slzy dojetí po tvářích. Byl to úžasný pocit, já plakala radostí, že Bůh je! Najednou jsem toho byla plná a měla potřebu to říct každému, koho znám.


   S moc velkým úspěchem se to ale nesetkalo a já se nakonec znovu rozhodla vrátit k filozofii. Šla jsem opět do knihkupectví a koupila si knihu francouzského filozofa Luca Ferryho Rozumět životu (s podtitulem Uvedení do filozofie nejen pro mladou generaci). Kousek od ní ještě ležela malá knížečka Davida Nováka Rozovory s Nietzschem, a tak jsem ji také přihodila do košíku. Knihu Rozumět životu jsem přečetla a docela se mi i líbila. Ovšem závěr mě moc neuspokojil. Psalo se v ní o prvních stoických školách, o prvních křesťanech i současné postmoderní době. Byl to v podstatě průřez dějinami lidského myšlení. Nenašla jsem v tom ale žádnou životní perspektivu. A navíc jsem pochopila jednu zásadní věc. Filozofické myšlení se v čase mění! Tohle zjištění mě trochu znepokojilo. Byla tu ale ještě ta malá knížečka – Rozhovory s Nietzschem. Neumíte si představit moji rozladěnost, když jsem zjistila, že ji napsal evangelikální kazatel, který se na Nietzscheho známý výrok „Bůh je mrtev“ dívá tak trochu jinak! Myslím, že jsem si tehdy pomyslela něco ve smyslu: „To už je snad sabotáž!“ A tak jsem i podruhé odmítla volání Ježíše Krista: „Já jsem ta cesta, pravda a život….“ (Jan 14,6) Nechtěla jsem to slyšet. Křesťany jsem považovala za slabochy, kteří utíkají před realitou k imaginárnímu bohu, a k těm jsem se rozhodně nehodlala přidat.


   Přesto jsem se rozhodla, že si k narozeninám pořídím Bibli. Často jsem četla kritiku na některé verše a rozhodla se na to podívat z blízka. Navíc jsem si říkala, že její znalost patří k určité míře vzdělání. Když jsem ji zkoušela číst, vůbec jsem některé verše nechápala. Napadala mě spousta otázek a nebyl nikdo, kdo by mi na ně odpověděl. Bůh je však mocný, tuto překážku odstranil a poslal do mého života křesťana Radka.


   Z počátku jsem neměla moc velkou chuť si s ním povídat, ale jedno mi pořád vrtalo hlavou a nezapadalo do mojí představy o křesťanech. Jak se to přihodí, že se mladý, inteligentní kluk stane věřícím? Zvědavost zvítězila. Sešli jsme se s tím, že mi to povypráví a také pomůže s pochopením veršů, kterým nerozumím. Měla jsem spoustu otázek, on na všechny rozumnou odpověď, a to podnítilo moji zvědavost ještě víc. Myslím, že tu noc mě poprvé napadlo: „Co když Bůh je tím, co celý život hledáš?“ Zanedlouho jsem s Radkem jela na setkání dvou sborů Apoštolské církve do Kyjova. Cítila jsem se mezi těmi lidmi moc příjemně a zjistila, že mám o věřících velmi zkreslenou představu. A pak se stalo něco, při čem mě zamrazilo. Jeden z kazatelů prohlásil, že má slovo od Boha pro jednu ještě asi nevěřící ženu. Řekl jen pár vět, ale dokonale v nich vyjádřil moji nejniternější bolest, jako by mi viděl do duše. A na závěr dodal: „Bůh ti chce pomoct. Vidí a slyší, že kvůli tomu pláčeš.“ Dlouho jsem přemítala, jak to mohl vědět, odkud se to mohl dozvědět, jak se dovtípit, co zrovna já cítím. Přemýšlela jsem nad tím, jestli by se to náhodou nehodilo téměř na každého člověka, jestli to slovo opravdu patřilo mně. Když jsem ale uvážila, kolik nás tam dohromady bylo a kolik na takovém setkání mohlo být dalších nevěřících žen… Nejspíš jsem byla jediná. Musela jsem sama sobě přiznat, že těch zvláštních „náhod“ začíná přibývat a že už to stojí za moji pozornost. Cesta k Ježíši však byla ještě poměrně dlouhá a byly chvíle, kdy pro mě nebyla vůbec snadná.


   Začala jsem být křesťanské víře přístupnější a tak mi Radek přinesl DVD s Kurzy Alfa. Líbila se mi příjemná, nenucená a humorná forma. Ráda jsem si je pouštěla večer před spaním. I když jsem ještě nebyla věřící, Boží slovo mě uklidňovalo. Ke všemu jsem pak ale měla spoustu námitek a dotazů typu.: „A co dinosauři?“, někdy naschvál hloupých a dětinských: „A má Bůh vousy?“ Nebylo to se mnou zrovna jednoduché. Neustále jsem chtěla nějaký důkaz, nejlépe hmatatelný. Důkaz, že Bůh skutečně je, že Ježíš je tou jedinou cestou k němu, že duchovní boj dobra a zla je realitou a ne pohádkou pro děti. Byla jsem jako ten nevěřící Tomáš, který nevěřil ostatním učedníkům, že Ježíš vstal z mrtvých. A to až do doby, než se mu Ježíš osobně zjevil a řekl: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ (Jan 20,27). Ježíš se mi sice takhle nezjevil, ale v mém životě působil čím dál víc.


   Jednou mi Radek napsal, že mu v souvislosti se mnou vytanuly na mysli následující verše z Matoušova evangelia: „ O čtvrté noční hlídce přišel Ježíš k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se a řekli: "To je přízrak!" A strachem vykřikli. Ježíš na ně hned promluvil: "Vzchopte se, já to jsem, nebojte se!" Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, abych přišel k tobě po vodách!" On řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodách a přišel k Ježíšovi. Ale když viděl silný vítr, dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!" Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi zapochyboval?" A když vstoupili na loď, vítr přestal. Ti, kdo byli v lodi, se mu poklonili a řekli: "Opravdu jsi Boží Syn." (Matouš 14,25-33). Myslím, že mi tím chtěl Ježíš říci, že v něj mám věřit a přestat pochybovat. Protože až přijde bouře a já budu mít strach, budu se topit, on mi podá záchrannou ruku.


   Vše najednou nabralo na obrátkách. Souhlasila jsem s Radkovým návrhem zajít na bohoslužbu do Sboru Bratrské jednoty baptistů v Brně. Noc na tu neděli se mi dobře nespalo. Zdál se mi sen, který mě měl zřejmě zastrašit. Odehrával se v domě mých rodičů. Zoufale jsem hledala Bibli a věděla, že tam se mnou někdo nebo něco je a bude se mi v tom snažit zabránit. Bylo to schované v temnotě a zlověstně číhající. Jako by se to radovalo z mého strachu. Ráno jsem se ale snažila vzpomínky na sen zahnat a na bohoslužbu vyrazila. Když jsme uslyšeli, nad kterými verši se budou ten den zamýšlet, prohodil Radek s úsměvem: „Že by na tom něco bylo?“ Byly to tytéž verše o Ježíši kráčejícím po rozbouřeném moři, které mi posílal. To ale zdaleka nebylo všechno.


   Jednoho rána, když jsem se chystala jít do práce, najednou jsem si začala v duchu opakovat slovo, které jsem netušila, co znamená. Nedalo mi to, zapnula jsem počítač a zadala do vyhledávače Getsemani. S úžasem jsem četla o místu, kam se Ježíš chodil modlit se svými učedníky a kde se také modlil před tím, než jej přišli zatknout. Co to může znamenat, jsem přemýšlela snad celou cestu do práce. Byla to pro mě záhada, věděla jsem, že bych si sama takové slovo nevymyslela, ani se mi nezdálo, že bych ho už někdy před tím slyšela. Dodnes přemýšlím, co mi tím chtěl Ježíš říct, ale třeba na to někdy přijdu. Možná to mohlo mít nějakou spojitost s tím, co se odehrálo o dva dny později.


   Rozhodla jsem jet na třídenní konferenci Stvorenie a súčasná veda, kterou pořádalo křesťanské občanské sdružení Solas v Žilině. Ráno před chystaným odjezdem jsem se vzbudila hodně brzy, už kolem páté hodiny ranní a nemohla znovu usnout. Pak se stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Ležela jsem na zádech, přikrytá peřinou a ta se mi najednou na hrudi začala napínat a přitlačovat mě k posteli. Měla jsem otevřené oči a ve chvíli, kdy mi tlak začal připadat nepřirozený, obrovská síla mě přikovala k posteli a zalehla. Nic jsem neviděla, jen cítila strašnou sílu a také zuřivost. Jako by na mě skočila rozzuřená šelma. V šoku jsem začala v duchu přeříkávat „Otče náš“, modlitbu, kterou jsem znala z dětství od prarodičů. Tím jsem to rozzuřila ještě víc. Byla jsem vyděšená a vzrůstající strach chtěla překřičet hlasitou modlitbou. Nešlo to, každé slovo mě stálo ohromné úsilí. Asi v polovině modlitby to najednou bylo pryč. Sedla jsem si na postel a spustila pláč. Nevěděla jsem co se děje a co mám dělat. Nakonec jsem navzdory brzké hodině zavolala Radkovi. Ani už nevím, co všechno mi tehdy vyprávěl. Mluvil o Ježíši, o tom jak vyháněl zlé démony a přemohl zlo. Jeho mám poprosit o ochranu a v Jeho jménu také přikázat zlým démonům odejít.


   Od té doby jsem v noci spala stěží čtyři hodiny. Cítila jsem, že je to se stále se mnou a čeká, až jednou večer usnu bez modlitby. A tak jsem se někdy skoro do rána modlila. Začala jsem být vyčerpaná a věděla, že takhle už to dál nezvládnu. Přijel za mnou tedy Radek a dlouho se za mě nahlas modlil. Povzbudilo mě to, a když jsem přišla domů, věděla jsem, co musím udělat. Vzala jsem obrovský pytel, procházela celý pokoj a házela do něj vše, co by mě mohlo od Boha oddělovat. Skončily tam především všechny knihy oněch „moudrých“ filozofů. A v tu chvíli mě jedno dílo zaujalo. Od Ladislava Klímy Jsem absolutní vůle, kde lze najít výroky typu: „Svět je absolutní hříčkou Mé absolutní vůle…Svět je to, co v každý okamžik já z něho míti chci.“ Najednou mě napadlo: „A jak jste dopadli vy slavní filozofové? Kdo z vás prožil šťastný život?“ Později jsem si to vyhledala. Klíma živořil na okraji společnosti, bojoval s alkoholismem, nikotinismem, oslaben podlehl v padesáti letech tuberkulóze. A co již dříve zmiňovaný filozof Nietzsche? Trpěl silnými záchvaty migrény, žaludečními potížemi, téměř oslepl a musel předčasně odejít do penze. Než zemřel, duševně se zhroutil. Existují sice názory, že svoji duševní nemoc jen předstíral, ale i kdyby, prožil zbytek života ve lži a zbaven svéprávnosti. Řekla jsem si: „Pánové, tohle byla ta Vaše vůle?“. Vzala jsem Klímovu „absolutní vůli“, roztrhala ji a šla si lehnout. Usínala jsem s modlitbou na rtech a Biblí v ruce jako mečem. Tu noc jsem se poprvé po dlouhé době vyspala. Neboť jak je psáno: „Oblečte si celou Boží zbroj, abyste se mohli postavit ďáblovým úkladům. Náš zápas totiž není proti krvi a tělu, ale proti vládám, mocnostem a světovládcům přítomné temnoty, proti duchovním silám zla v nebeských sférách.“ (Efeským 6,11-12). „Nadto vždy třímejte štít víry, jímž budete moci uhasit všechny ohnivé šípy toho zlého. Vezměte si také přilbu spasení a meč Ducha, jímž je Boží slovo.“ (Efeským 6,16-17).


   Četla jsem si pak každou volnou chvíli v Bibli a snažila se zjistit toho co nejvíce o Ježíši a získat k němu bližší vztah. Chtěla jsem si také pustit film Ježíš. Někomu se to ale asi nelíbilo, protože všechna videa mi šla spustit, kromě toho jednoho jediného. Po hodinovém boji už jsem to chtěla vzdát, když se mi film konečně podařilo spustit. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli už neblázním, že to všechno co se děje snad nemůže být skutečnost. A když pak konečně přišla fáze, kdy už to můj rozum přijal jako realitu, nechtělo se zase otevřít srdce a přijmout Ježíše. Až když jsem jednou seděla v práci u počítače. Najednou se mi všechno rozmazalo a já viděla, jak mi podává ruku. Tu noc jsem se rozhodla ji přijmout.


   Před tím jsem ale chtěla udělat jednu věc, která bude možná znít morbidně. Chtěla jsem alespoň v představách prožít spolu s ním bolest, kterou vytrpěl za mě a moje hříchy na kříži. Nechci to zde popisovat, kdo chce, může si to sám přečíst např. v knize Lee Strobela Kauza Kristus (kapitola 11, Lékařské důkazy). Muselo to být nepopsatelné, protože pro muka při ukřižování museli dokonce vymyslet nový výraz excrutiatio, což je překládáno jako „z kříže“. Když jsem si to přečetla udělalo se mi hrozně zle a začala plakat. Poté, co jsem se trochu zklidnila, přijala jsem do svého života Ježíše Krista. Nic zvláštního se v tu chvíli nestalo, byla jsem jen vyčerpaná a šla spát. Před usnutím jsem ale cítila jak mi těžkne srdce, jako by se něčím plnilo. Láskou.


   Asi je příliš brzy, abych mohla říci, jak moc se můj život změnil. Mění se pomaloučku každým dnem. Mění se především moje myšlení a pohled na to, co je a co není v životě důležité. A také myslím, že jsem mnohem klidnější a vyrovnanější. Vím však, že můj boj ještě není u konce. Jsou noci, kdy se mi dlouho nedaří usnout. Občas se také objeví pochybnosti, jestli nelehkou cestu následování Ježíše Krista zvládnu. Co mě ale nutí nevzdát se je vědomí, že v historii lidstva bylo mnoho filozofických koncepcí, ale každá byla nakonec překonána a nahrazena jinou. Je to však přes 2 tisíce let, co kráčel po zemi Ježíš Kristus a hlásal Boží slovo. A to slovo je stále stejné, stejně živé tehdy jako dnes. Je tou pevnou skálou, na které se dá stavět.


   Jedna moje kamarádka mě inspirovala k tomu, abych na závěr napsala něco, co může být důležité hlavně pro nevěřící. Stejně jako já měla zkreslenou představu o křesťanech. I já když si představila křesťanství, vybavila se mi historie Římskokatolické církve a všechno s ní spojené. Touha po moci a bohatství, vybírání odpustků, upalování čarodějnic, pronásledování a vyvražďování všech, kteří se jim postavili do cesty a spousta dalších věcí. Vadilo mi také pokrytectví spojené s tím, že se v kostele vyzpovídám, dám si párkrát „Otče náš“ nebo „Zdrávas Maria“ a můžu jít hřešit dál. Vím, že tací nejsou všichni, ale takovou víru bych nikdy nepřijala. Podvědomě jsem cítila, že je něco špatně a držela si odstup. Nevěděla jsem nic o jiných křesťanských církvích, měla jsem k nim nedůvěru a snad je i házela do jednoho pytle s náboženskými sektami.


   Čte-li nebo slyší-li toto svědectví někdo, kdo v tom má také zmatek, mám pro něj výzvu: „Prozkoumej to!“ Žijeme v době internetu a poměrně snadného přístupu k informacím. Poopravit svoji mylnou představu o křesťanství pro mě bylo totiž skoro stejně důležité, jako přijmout fakt, že víra není v rozporu s rozumem. Nejtěžší je ale asi pro spoustu lidí něco, co bylo i pro mě. Bydlím již několik let pryč od rodičů a byla jsem zvyklá spoléhat se sama na sebe. Byla jsem hrdá na to, že jsem soběstačná. Nejtěžší pro mě tedy bylo sklonit hlavu a s pokorou říci: „Pane Ježíši, odevzdávám svůj život do tvých rukou.“ Prvně jsem musela vědět, do jakých rukou ho odevzdávám. Dlouho mi trvalo uvědomit si, že velikost a hloubka Boží lásky je taková, jakou si my lidé nejspíš ani neumíme představit. Já Ho tolikrát odmítla a On to se mnou přesto nevzdával a dával mi další a další příležitosti, jak Jej poznat. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16).

 

Dáša

1 1 1 1 1 Hodnocení 4.50 (4 hlasů)