Jako sám sebe ...


Ga 5,14
Neboť celý Zákon je naplněn v jednom slovu: ‚Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.‘


   Zmiňované přikázání je pravděpodobně tím nejčastěji porušovaným přikázáním vůbec. Proč tomu tak je? A je s tím vůbec možné něco udělat? V čem je vlastně problém?

 

   Problém je v tom, že celý náš život je tak trochu o hledání vyváženosti, správné míry. Jen málo věcí v životě je jasně “černo-bílých”. A ty jsou jednoduše shrnuty v desateru Božích přikázání (Ex 20,2-17; Dt 5,6-21). Vše ostatní nás neustále nutí přemýšlet, posuzovat, vyhodnocovat a korigovat.


   Není vůbec jednoduché najít správnou vyváženost mezi citlivostí a tvrdostí, obětavostí a nezapomínáním na sebe, laskavostí a přísností atd. Stojíme sami na překlápěcí houpačce pro dva, a snažíme se ji vyvážit (tedy alespoň ti zodpovědní). A jako by toho nebylo málo, ten zlý se nás snaží odsunout na jednu stranu té houpačky. A v zásadě je mu jedno, na kterou stranu se posuneme - jen ty váhy nesmíme mít vyvážené.


   Je jedno, jestli ten zlý někoho přesvědčí, že má žít tak, aby pro sebe urval všechno, co půjde, bez ohledu na lidi kolem, nebo bude ty citlivé ničit výčitkami, jak jsou k ničemu, nedostateční, jak toho pro druhé stále dělají málo atd. Hlavně že jejich postoj nebude vyvážený. Každý je tlačen na jednu stranu houpačky – podle toho, na co je citlivý a k čemu má sám sklony. U někoho bude snaha zaměřena na ztrátu zbytku svědomí a citlivosti, u jiného bude snaha zaměřena opačným směrem – aby se kvůli přehnané citlivosti zhroutil kvůli bolesti, kterou kolem sebe vidí. Je jedno, jestli člověk zemře na podvýživu (anorexie) nebo na potíže způsobené obezitou, hlavně nesmí být postoj k jídlu a k vzhledu vyvážený. Je jedno, jestli bude člověk pyšný, neústupný a nenapomenutelný, nebo naopak submisivní, bez vlastního názoru a bez vědomí vlastní hodnoty – jen ten postoj nesmí být vyvážený.


   Směr, jakým jsme „tlačeni“, je dán tím, na co jsme citliví. A to je v hlavní míře dáno tím, co jsme prožili v dětství, respektive tím, jak jsme na dané situace reagovali. Přeprogramování našeho myšlení je náročný úkol. Písmo říká, že se máme proměňovat obnovou své mysli (Ř 12,2). Máme zkoumat, co je dobré a správné. A to se týká i té vyváženosti.


   Tento námět k zamyšlení není ani tak pro ty, kteří si bez ohledu na druhé prostě chtějí co nejlépe užít tento život (těch se stejně nijak nedotkne), ale spíše pro ty citlivé, pocity nedostatečnosti a výčitkami trápené lidičky. Tito lidé potřebují vědět, že mají stejnou cenu jako všichni kolem nich, a že přikázání milovat sami sebe jako své bližní platí i pro ně. Nepomůže říkat, že se nemáme rádi, a proto snadno splňujeme podmínku, že své bližní máme milovat jako sami sebe. Jestliže děláme vše pro druhé, a na sebe zapomínáme, je to podobný průšvih, jako když myslíme jen sami na sebe. Naše „váhy“ jsou nevyvážené, a to má nepříjemné důsledky.


   Dalším problémem lidí, kteří dělají vše pro druhé a na sebe zapomínají, je to, že často to ani není „z lásky k druhým“, ale spíše kvůli výčitkám, strachu z odmítnutí či ztráty přátel nebo např. kvůli strachu, že je Bůh pro jejich nedostatečné zásluhy pošle „ve finále“ do místa věčného utrpení.


   Vyváženost je pro náš život opravdu důležitá. Pokud chcete pomáhat, je to skvělé, ale nikoli tak, že se rozdáte, vydáte všechny své síly na pomoc druhým a sami budete trpět nedostatkem. Krásně to shrnul apoštol Pavel ve svém 2. dopise do Korintu: 


2K 8,12-14
Neboť je-li ochota dát přiměřená tomu, co člověk má, a ne tomu, co nemá, je vítaná. Neměla by jiným přinést úlevu a vám soužení, ale mělo by to být na základě vyrovnání. V nynější době váš přebytek pomůže jejich nedostatku, aby jejich přebytek zase pomohl vašemu nedostatku, a tak aby nastalo vyrovnání,

 

 

 

Co tedy dělat?

   Řešením je změna postojů a chování, spolu s modlitbami za uzdravení. Jedno bez druhého totiž nejspíš nepovede k vytouženému cíli. Potřebujeme aktivně začít tu vyrovnanost ve svém životě a ve svých postojích sledovat a naplňovat ji. To znamená jít proti tomu strachu, proti všem těm výčitkám a udělat to, co je správné a co bude oním vyváženým postojem.


   Máte strach komukoli říci „NE“, aby se na Vás náhodou nezlobil, neukončil přátelství apod., takže vyhovíte, i když vlastně vyhovět nechcete? Vyhovíte, přestože víte, že ten druhý Vaší slabosti zjevně využívá či spíše zneužívá? Je mi líto, ale není jiná cesta než proti tomu strachu jít a udělat to, co je správné.


   Máte výčitky z toho, že toho pro druhé děláte málo, přestože „padáte na ústa“ a nezbývá Vám síla pro vlastní život? Uvědomte si, kdo má zájem na tom, abyste se vyčerpali (nejlépe až k smrti), abyste ztratili veškerou chuť do života a zastavte to. Uvědomte si, jak moc porušujete to přikázání, že svého bližního máte milovat jako sami sebe. Boží touhou není, abychom veškeré své síly vydali na službu druhým a sami zemřeli v bídě a vyčerpáním. Jak říkal apoštol Pavel:


1K 13,3
A kdybych dal pro nasycení chudých všechen svůj majetek a kdybych vydal své tělo k spálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.


   Tu lásku totiž potřebujeme mít i vůči sobě!


   Není jiná cesta, než jít proti všem těm výčitkám, a udělat to, co je správné - myslet i na sebe, nejen na ty druhé, nechat si kousek lásky i pro sebe...


Mt 12,36Pravím vám, že z každého neužitečného výroku, který lidé promluví, vydají počet v den soudu.


   Mnozí však žijí tak, jako by Pán Ježíš namísto těchto slov řekl, že budeme souzeni ze všeho, co v životě uděláme pro sebe...


   Možná přemýšlíte o tom, proč je k aktivní změně postojů a chování ještě nutné připojit modlitby. A nebo přemýšlíte, proč nestačí jen modlitby...


   Jak jsem říkal na začátku, naše chování je hodně ovlivňováno tím, co jsme prožili v dětství. Jen málo kdo si sebou z této doby nenese nějaké „šrámy“, a jednoduše řečeno potřebujeme od Boha uzdravit. Problém je v tom, že i kdyby nás Bůh z těchto zranění uzdravil, budeme náchylní vrátit se ke starým postojům. Stačilo by, aby ten zlý přišel se svými výčitkami, pocity strachu z odmítnutí apod., a brzy bychom byli tam, kde jsme byli dříve. Proto je nutná ta naše spolupráce, proto se musíme naučit jít proti těm destruktivním postojům a chováním, které nás mají nejen dostat z vyváženosti, ale doslova nás mají zničit. Když se to naučíme, může nás Bůh uzdravit bez nebezpečí, že se vrátíme ke starým způsobům.
 

 

 

Libor Diviš

Chcete se k článku vyjádřit?

Pošlete mi svůj komentář přímo na e-mail!

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.54 (12 hlasů)