Náš vztah s Bohem

   Skutečnost, kým je pro nás Bůh, určuje nejspíš to, jak dobře jej známe. Termínem "dobře" nemyslím množství informací vyčtených z knížek, či množství vyslechnutých kázání a vyučování, ale osobní a pravdivé poznání Boha. Naše představy o Bohu jsou ovlivněny prostředím, ze kterého jsme vyšli (rodina, v čele s osobností a charakterem otce), celým naším dosavadním životem, učením církve, do které patříme (nebo denominací, kterými jsme prošli), znalostí Božího slova - bible (a jejím správným pochopením), a v neposlední řadě i naším charakterem. Náš skutečný vztah s Bohem je pak výsledkem všeho předešlého, plus osobním rozhodnutím, naplňovaným každého dne. Dalo by se říci, že to, kým je pro nás Bůh doopravdy, je obrazem naší zralosti. 


   Většina "křesťanů" skončí u vztahu s Bohem coby se zdrojem požehnání. Samozřejmě že to takhle neřeknou, a v naprosté většině případů si to ani neuvědomují, ale je to tak. Když se jim nějakým způsobem (obvykle díky pomoci Ducha svatého) podaří odkrýt ono duchovní pozlátko modliteb, zůstane vlastně jen Bůh coby uspokojovatel našich potřeb, a "vztah" s Bohem smrsknutý na modlitby ve stylu "Bože pomoz, Bože udělej, Bože odeber, uzdrav, vysvoboď, dej mi, požehnej mi, ...!" Pokud nemáte strach dozvědět se pravdu o sobě, poproste Boha, ať Vám Váš skutečný stav ukáže!



Kdo je Bůh, a jak jej můžeme poznat?

   Nejdříve si potřebujeme uvědomit, že jsme pouze velmi omezené a tělesné stvoření, které nemá šanci do hloubky poznat svého stvořitele. Můžeme přijít na to, že Bůh existuje, a trochu i odhadnout, jaký nejspíš je, ale na hluboké poznání to nestačí. Podívejme se do Pavlova dopisu Římanům 1, 18-22: Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu, protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil. Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy. Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny.


   Pokud stojíme o hlubší poznání Boha, musíme přijmout Jeho pomoc. Touto pomocí je především Jeho slovo, které nám zde zanechal - bible. Ať již máme jakákoli "zjevení", bible pro nás zůstává základním vodítkem, a tím, s čím musí být každé zjevení konfrontováno a poměřováno! Bible sama o sobě však nestačí, protože se jedná o duchovní knihu, která popisuje duchovní pravdy a zákonitosti, které nemohou být správně posouzeny přirozeným rozumem (1. Korintským 2, 14: Duševní člověk však nepřijímá věci Ducha Božího, neboť jsou mu bláznovstvím a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně.).


   Pokud chceme Boha opravdu poznat, musíme přijmout Jeho nabídku záchrany skrze oběť Ježíše z Nazaretu - Jeho Syna, a vstoupit tak s Ním do osobního vztahu, coby Boží dítě (Jan 1, 12: Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno.).


   Chtěl bych se pokusit napsat část osobního svědectví. Je možné, že nějaká jeho část bude podobná Vaší zkušenosti, a pomůže Vám to snadněji poznat stav, ve kterém se nacházíte. Uvěřil jsem na vojně jako okultista (jasnovidec, léčitel, proutkař, hypnotizér, telepat apod.). V církvi mi řekli, že mé schopnosti nejsou od Boha, že bych se jich měl vzdát a já jsem to ani nevím proč udělal. A světe div se - ony mimořádné schopnosti zmizely. Na začátku to bylo skvělé, a já si užíval radosti Božího novorozeněte. Prožíval jsem Boží pokoj a zřejmě nejšťastnější dny svého života. O Bohu jsem tuším přemýšlel jako o milujícím Otci, který svému dítěti určitě rád splní každé přání. A skutečně jsem nějakou dobu viděl časté odpovědi na své modlitby. Ten postoj k Bohu by se dal nejvýstižněji popsat asi takto: "OK, já budu dělat to, co je správné a Ty budeš vyslýchat všechny mé modlitby!"


   Po vojně jsem zůstal se svou vírou sám. Nadšeně jsem kázal, přesvědčoval kolegy v práci apod. Nakoupil jsem si velké množství křesťanské literatury, více než 100 kazet s nahrávkami kázání a vyučování (zejména od kazatelů z tzv. hnutí víry). Občas jsem jezdil více než 130 km na biblické hodiny KS Praha apod. Knihy a vyučování mne ovlivnili natolik, že jsem začal trochu zapomínat na Boha a na hledání Jeho vůle, a začal jsem se soustředit více na víru, odhalení duchovních zákonitostí a jejich využití ve svůj prospěch, a samozřejmě i ve prospěch druhých.


   Radosti ze života s Bohem ubývalo, a já jsem uvěřil lži, že už to s tou vírou přeháním, a že jsem fanatik. Prakticky ze dne na den jsem život s Bohem zabalil. Opět přišli lidé, že potřebují najít místo pro kopání studně, ukradenou nebo ztracenou věc, uzdravení apod., a já se na nějaký čas vrátil k okultismu. Po nějaké době jsem se vrátil zpět k Bohu, ale duchovní bytosti v pozadí těch mimořádných schopností mi dávaly velice zabrat. Nedokázal jsem získat plnou svobodu, přestože jsem jiným lidem osvobozením sloužil. Démoni mne v noci budili, hráli si s mými myšlenkami a pocity. Často jsem prožíval nenávist vůči Bohu, který "si jen hraje na dobrého a milujícího otce, a přitom kašle na to, jak se člověk cítí, a co prožívá". Trvalo několik let, než jsem se naučil nenechat se ovládat pocity a myšlenkami a než jsem byl zcela vysvobozen. V té době jsem nabídku spasení (záchrany) skrze oběť Ježíše Krista z Nazaretu vnímal spíše jako vyhrožování peklem, život jsem vnímal jako trest, a docela jsem se bál, že nakonec přes všechnu snahu mohu od Ježíše uslyšet: "Jdi pryč, nikdy jsem Tě neznal!":

Matouš 7, 21-23: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.‘“


   Obvykle jsem se snažil dělat věci správně - podle bible. Prosil jsem Boha o pomoc, o dobré dary apod., ale obvykle jsem dostával pravý opak. Když jsem např. požehnal úrodě, byla menší než to, co jsem zasel či zasadil. Když jsem prosil za zlepšení nějaké situace, situace se často ještě zhoršila. V Žalmech 34, 9 stojí: Okuste a vizte, že יהוה je dobrý. Blahoslavený je muž, který v něm hledá útočiště. Vztekal jsem se na Boha. Říkal jsem: "Okouším, okouším, ale nevidím, že bys byl dobrý!" Popravdě mi bylo celkem jedno, co prožívá Bůh vzhledem ke mně. Šlo mi hlavně o to, co mi může dát (pokud by chtěl).


   Po mém vysvobození z následků okultismu se situace značně změnila. Trochu se změnili i mé postoje vůči Bohu, ale stále byl v pozadí velmi silný motiv nějakým způsobem přimět Boha dělat to, co si přeji já. Samozřejmě jsem to nahlas nikdy neřekl, ale nebylo to vlastně nic jiného než přání, aby mi Bůh sloužil :-( . Chtěl jsem Boží moc, abych mohl sloužit lidem vysvobozením a uzdravením. Ve skutečnosti jsem se po Boží vůli až tak moc neptal. Kromě soucitu s trpícími hrála velkou roli i pýcha a touha po uznání od lidí.


 

Jak jsem na tom dnes?

   Situace se během posledních let radikálně změnila. Bůh mi dovolil zahlédnout a zakusit bolest, kterou má ve svém srdci, a to můj pohled na Něho velmi změnilo. Několikrát mi dal zakusit Jeho zármutek nad různými věcmi. Věnoval mi svůj čas, dalo by se říci v "osobní výchově". Skutečně mi nyní záleží na tom, co Bůh prožívá ve vztahu ke mně. Na samotném Bohu mi záleží víc, než na jakémkoli požehnání, které mi může dát. Toužím po tom čím dál víc - poznávat svého nebeského Tatínka a učit se od Něj. Poznávat charakter té nejúžasnější bytosti, která v celém vesmíru existuje. Konečně se chci zbavit i své pýchy, která nadále zůstává mým velkým problémem. Po nějakých 20 letech od svého "obrácení" mohu upřímně souhlasit s oním autorem Žalmu 34, 9. A nejen že je Bůh dobrý, je prostě úžasný. Nestačí mi slova. Není možné to ani plně vysvětlit, musíte na to přijít sami - díky osobnímu vztahu umožněnému obětí Ježíše Krista.

 


Důvody obrácení a vztah k Bohu

   Existuje mnoho důvodů, proč lidé činí pokání, a do značné míry to ovlivňuje jejich postoj k Bohu. Někdy je to na základě svědectví svých přátel či cizích křesťanů, někdy se lidí Bůh dotýká skrze filmy (např. skrze film "Ježíš"). Dalším častým důvodem jsou okolností života - obvykle těžkosti až bezvýchodné situace. Někdy se lidí Bůh dotkne sám, bez nějakého "prostředníka". Někdy je důvodem pokání strach ze smrti, strach z pekla apod. Podle bible je správným motivem pro pokání (přiznání všech špatných věcí - hříchů - Bohu, a poprošení o jejich odpuštění a očištění na základě oběti Pána Ježíše) poznání, že Bůh je dobrý:

Římanům 2, 4: Nebo pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a trpělivosti, a nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání?


   Myslím však, že je tomu tak v menšině případů, a tak často trvá mnoho let, než se ke správným postojům s Boží pomocí dopracujeme. Pokud činíme pokání např. z důvodu strachu z pekla a věčného zahynutí a trápení, budeme od Boha vnímat nabídku záchrany spíše jako vydírání a vyhrožování, a nemůžeme k Němu pociťovat lásku a vděčnost. Pokud jsme uvěřili a činili pokání na základě toho, že jsme byli po modlitbě nějakého Ježíšova učedníka (křesťana) uzdraveni či vysvobozeni, budeme mít nejspíš tendenci vnímat Boha především jako zdroj požehnání, atd.


   Prosím zamyslete se nyní nad vlastními postoji vůči Bohu, a poproste Jej, aby vám pomohl uvidět skutečnost, která je často ukrytá i před námi samými pod maskou náboženské přetvářky a falešné pokory. Potřebujeme o sobě poznat pravdu, která osvobozuje (Jan 8, 32: Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.)! Potřebujeme, aby se pro nás Bůh sám stal tím hlavním, tím, po čem toužíme víc než po jakémkoli požehnání. On sám je tím největším možným požehnáním. Jeho láska nechť je pro nás nad všechny poklady světa.

 

Libor Diviš

Chcete se k článku vyjádřit?

Pošlete mi svůj komentář přímo na e-mail!

1 1 1 1 1 Hodnocení 5.00 (2 hlasů)