Jak je příjemné zalézt si někam do křesla či do postele a pěkně se politovat. Vzpomenout si na všechno zlé, co nás v životě potkalo, na každou nespravedlnost, kterou jsme na sobě zakusili. Každý musí pochopit, že důvodem našeho "nepříliš pěkného" chování je naše bolest. Měli by nám vyjádřit soustrast, mít s námi pochopení a soucit,... To, jaká těžká rána či nespravedlnost nás potkala, to musí přeci pochopit i Bůh .....
Ano, jistě. Bůh nás chápe. Zná každou naši myšlenku, a ví o všem, co nás kdy potkalo. To však neznamená, že naše utápění se v sebelítosti schvaluje....
V životě každého člověka se někdy objeví okamžik, kdy sebelítost vládne. Vzpomínám si na jednu odstrašující situaci u sebe, a podělím se o ni s vámi, abyste mohli uvidět moc sebelítosti:
Poté, co se mi rozpadl jeden vztah, jsem se nechal ovládnout zármutkem, bolestí, ale také sebelítostí. Tři měsíce jsem téměř vůbec nespal a další tři měsíce jsem spal jen velmi málo. Nevím již, jak dlouho po rozchodu k tomu došlo, ale jednoho večera jsem si zalezl do postele a začal jsem se dokola litovat. Opakoval jsem si, jaký jsem chudák, co mne to potkalo, jak mne to zranilo, jak to bolí a podobně. Vzpomínám si, že to trvalo asi 2 hodiny. A popravdě vám říkám, že po těch dvou hodinách sebelítosti jsem byl v takovém stavu, že kdybych měl u sebe pistoli, tak jsem se nejspíš zastřelil...
Tak to je osobní zkušenost a svědectví o moci sebelítosti. Žádná pomoc či řešení, ale naopak pád ještě hlouběji! Jistě, sebelítost nás na chvíli vyzdvihne v našich vlastních očích, a to nám dělá dobře (a to je důvod, proč dáváme sebelítosti prostor). My jsme přeci Ti chudáčci, kterým bylo ublíženo - zlí jsou ti druzí.
Řeknu vám to na rovinu: "Sebelítostí se dopouštíme hned několikanásobné špatnosti! Sebelítost je postoj, který nám může pouze vzít." :
Nejhorší je zřejmě skutečnost, že v tu chvíli dáváme na první místo ve svém životě sebe a svou bolest (první místo má patřit vždy Bohu!). Dalším velkým průšvihem je to, že se spoléháme na sebe a lidi kolem nás (pomoc ve formě sebelítosti a přijímání "politování" od druhých), místo abychom důvěřovali v Boží pomoc (a je jedno, jak se to snažíme "okecat").
Jak jsem již naznačil, sebelítostí porušujeme první přikázání - mít Boha na prvním místě, milovat jej celou svou silou, celou svou duší, celým svým srdcem. Dokud se topíme v sebelítosti, jsme my sami "středem vesmíru". Nikdo a nic není v tu dobu důležitější než my a naše bolest. Kdybych znal Vaši situaci, která Vás přivedla k sebelítosti, pravděpodobně bych Vás litoval. Ale také bych Vás upozornil na to, že sebelítost není řešením, a že Vás naopak okrádá o možnost zakusit Boží pomoc. A možná bych Vás upozornil i na to, že se sebelítostí kvůli spoléhání na sebe a lidi kolem nás dostáváme pod Boží prokletí!
Jeremjáš 17, 5-6: Toto praví יהוה: Prokletý je muž, který spoléhá na člověka, tělo pokládá za svou sílu a jeho srdce se odvrací od יהוה. Bude jako jalovec v pustině, neuvidí, když přijde dobro, usídlí se na vyprahlých místech v pustině, v solné, neobydlené zemi.
Je to vážné, a samozřejmě se to netýká pouze sebelítosti, ale každého spoléhání na lidské zdroje - ať již na vlastní schopnosti (sílu, inteligenci, paměť, krásu, moc, vůli, ...), nebo na pomoc někoho druhého. Vidíte? Bůh zde mluví o stavu podobnému jalovci v pustině, který neokusí přicházející dobro. Neznamená to, že by dobré věci skončily, ale že si jich neužije nikdo z těch, kdo se spoléhají na lidské zdroje (včetně vlastních). Spoléhat se na vlastní zdroje je velice nemoudré a Bůh to krásně vystihl podobenstvím o cisternách:
Jeremjáš 2, 13: Vždyť můj lid spáchal dvojí zlo: Opustili mne, pramen živé vody a vykopali si cisterny, puklé cisterny, které vodu nedrží.
Jednoduše řečeno: "Pokud se chceme utápět v sebelítosti, pak samozřejmě můžeme - ale pomoc v ní nenajdeme! Je potřeba se sebelítosti postavit, a obnovit svou důvěru v Boha a jeho pomoc!" Podívejme se na rozdíl mezi spoléháním se na sebe (nebo na nějakého člověka) a mezi spoléháním se na Boha! Je to otázka volby mezi požehnáním a prokletím! O prokletí jsem již psal, pojďme se tedy podívat na "efekt" důvěry složené v Boha:
Jeremjáš 17, 7-8: Požehnaný je muž, který spoléhá na יהוה a jehož nadějí je יהוה. Bude jako strom zasazený u vody, zapustí své kořeny u potoka; nebojí se, když přijde žár, jeho listí bude zelené; neobává se ani v roce velkého sucha, nepřestává nést ovoce.
Když se tak dívám na Boží nabídku požehnání a prokletí, vybírám si s dovolením to požehnání.... Velice se mi líbí postoj apoštola Pavla:
Filipským 3, 13-14: Bratři, já si nemyslím, že jsem se již toho zmocnil; jedno však činím: zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli pro cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši.
Pavel měl jako každý z nás dostatek důvodů, aby se mohl litovat. Ale on pochopil, že ani lítost (např. nad tím, že pronásledoval živou církev) a ani sebelítost (např. kvůli svému pronásledování, bičování, kamenování, věznění, častému hladovění apod.) není řešením. Rozhodl se vědomě odmítnout tyto postoje a zaměřit se na Boha a na to, co je před ním.
Je v zásadě jedno, jaký máme důvod pro sebelítost (dokonce ani nemusí mít nějaký reálný základ!). Typickým "důvodem" pro sebelítost může být např. nějaké tělesné postižení či nemoc, odmítnutí, rozpad vztahu, nepřijetí na školu, nespravedlivý výprask - resp. cokoli nespravedlivého, nedostatečné či nulové ocenění naší snahy, tělesný vzhled, "omezené" mentální schopnosti, ztráta zaměstnání, ztráta někoho blízkého apod. Je potřeba uvědomit si i to, že sebelítostí vyjadřujeme svou nedůvěru Bohu! Až se tedy zase někdy dostanete do těžké situace, zkuste se správně rozhodnout! Sami si (pokud možno moudře) vyberte mezi požehnáním a prokletím.....
Chcete se k článku vyjádřit?
Pošlete mi komentář přímo na e-mail!
