Syndrom vyhoření

   Nechci na tomto místě psát další studii na téma syndromu vyhoření (burnout syndromu) - těch jistě můžete najít mnoho i na internetu. Jde o to, co se děje v mnoha církvích a co je z dlouhodobého hlediska zdraví nebezpečné. Lidé jsou v církvích často intenzivně povzbuzováni, aby ze všech sil sloužili Bohu, aby se zapojili do všemožných aktivit apod. Je to záležitost zejména charismatických církví a církví "hnutí víry a supervíry", ale děje se to v menší míře i v tradičních církvích.


   Přemýšlíte, jak může být na velkém "nasazení pro Boha" něco špatného? Odpověď má několik aspektů.


   Potřebujeme zkontrolovat a znát své motivy. Co nás žene do aktivit pro Boha? Pokud děláme věci pro Boha proto, že jsme si jisti tím, že nám bylo odpuštěno, že jsme milováni a přijati za syny a dcery, je to v pořádku. Pokud to děláme proto, že máme "strach z pekla", je naše snaha z dlouhodobého hlediska spolehlivě odsouzena k "neúspěchu" - dostane nás nechuť do jakékoli činnosti a zlost na Boha, který je v našich očích pouze drábem čekající na každé naše zaváhání či selhání. Pokud děláme věci pro Boha proto, abychom si jeho lásku zasloužili, nic jsme nepochopili. Boží lásku si nemusíme zasloužit. Bůh nás vždy miloval, a to dokonce tak moc, že poslal svého milovaného syna Ježíše v lidském těle na tuto zem, aby nás zachránil.


   Jeden z nejhorších motivů pro práci pro Boha jsou výčitky svědomí. Ať jsou již vyvolány emotivními výzvami kazatelů, nebo je pociťujeme sami, je potřeba vše prověřit rozumem. Mimo jiné je to velice často i práce toho zlého, který se nás snaží pomocí výčitek dohnat do přemíry aktivit, následného vyčerpání a pokud možno i odpadnutí od živého Boha. Jak říká Písmo, jsou dva druhy zármutku - podle Boha a podle světa:


2. Korintským 7, 10-11Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat, kdežto zármutek světa působí smrt. Hle, co u vás vypůsobilo právě to, že jste se zarmoutili podle Boha: jaké zaujetí, jakou obranu, jaké rozhořčení, jaký strach, jakou touhu, jakou horlivost, jaké potrestání. Ve všem jste prokázali, že jste v té věci čistí.


   Pokud jsou tedy výčitky svědomí, které v otázce nasazení a práce pro Boha pociťujete oprávněné, pak jděte proti své lenosti a pohodlnosti a začněte něco dělat. Pokud jsou to pouze výčitky mající za cíl Vás zničit, řekněte DOST! Je pravděpodobné, že budete muset poprosit někoho z Vašeho okolí, kdo Vás dobře zná, aby Vám pomohl skutečný stav věci posoudit (těch rozvášněných kazatelů se ale neptejte :-) .


   Ať se Vám zdá cokoli, nikdo z nás nemá neomezené zdroje sil, a nemůžeme dávat víc, než sami máme. A ani náš nebeský Tatínek nebo Ježíš po nás nechtějí, abychom na cestě za nimi padli vyčerpáním. Často si na sebe nakládáme těžší a nebo jiná břemena, než bychom měli. Neptáme se Boha na to, co si přeje, abychom dělali, a bezhlavě se ženeme do nejrůznějších "bohulibých" aktivit, služeb v církvi i mimo ni. Ježíš řekl zajímavou větu:


Matouš 11, 28-30Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.


   To neukazuje na stav vyčerpání, nebo na v dnešní době čím dál častěji se vyskytující "syndrom vyhoření" - nemyslíte? Ježíš musel stejně jako všichni ostatní jíst, spát a odpočívat. A i když se někdy stalo, že se modlil celou noc (Lukáš 6, 12), jindy únavou usnul i v neobvyklé situaci - např. v silné bouři v loďce (Matouš 8, 24). Ježíš zakoušel na svém těle všechno to, co ostatní lidé, a měl (a má) pro ně pochopení. Když Ježíš poslal svých dvanáct učedníků "na zkušenou", a oni se vrátili a vypravovali mu o tom, co dělali, neposlal je, aby šli hned do dalších vesnic a pokračovali, ale řekl jim, aby si trochu odpočinuli:

 
Marek 6, 30-32Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi a oznámili mu všechno, co činili i co učili. Řekl jim: „Pojďte vy sami stranou na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Mnozí totiž stále přicházeli a odcházeli, neměli ani čas se najíst. Odjeli tedy v lodi do ústraní na opuštěné místo.


   Nemějte sami na sebe větší požadavky, než má Bůh! Lidské tělo je úžasně navržené. Pokud jste unaveni, stačí se najíst a vyspat a Vaše síly se obnoví. Všechno má ale své meze. Po extrémním vyčerpání může přijít i smrt (např. učebnicový příklad prvního neoficiálního maratonce). Po dlouhodobém opakovaném jak fyzickém tak psychickém přetěžování bez dostatečné regenerace se může stav vyčerpání stát "chronickým". Něco podobného tomu, jako když se přetrhne péro u natahovacích hodin. Najednou již nestačí trochu se prospat, najíst se, odpočinout si, shlédnout nějaký film, zahrát si nějakou hru apod. Když k tomu dojde, často lidé ztratí veškeré nadšení, sílu a chuť do života, smysl svého života. Najednou nemají ani sílu vstát z postele a jít do práce. Každá maličkost se stává problémem. A je to stav, se kterým se jen obtížně něco dělá i s pomocí odborníků...


   Nenechte svůj život dojít až do tohoto stavu! Život není jen práce a povinnosti. Abychom neskončili v nějaké formě deprese, potřebujeme "dobíjet baterie". Kromě vzduchu, jídla a pití potřebujeme i spánek, odpočinek a zábavu. A na to vše je v Božím plánu pro náš život místo....

 

 

Libor Diviš

Chcete se k článku vyjádřit?

Pošlete mi svůj komentář přímo na e-mail!

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.17 (3 hlasů)