Zápisky ze zasedání odboje

   Říkal jsem si, že by pro někoho mohla být tato forma stravitelnější než biblické rozbory. Tento článek bude něčím ve stylu Rad zkušeného ďábla od C. S. Lewise. Bude to popis části historie lidstva z pohledu sil temnoty. Jsou to poznámky, které si ze zasedání odboje dělá jeden démon.


   Mimořádné zasedání se konalo z důvodu nejhoršího průšvihu, který se kdy stal. Po krátkých, ale o to bujařejších oslavách kvůli ukřižování tvůrcova synáčka, toho prvního, došlo postupně všem, co se vlastně stalo. Pochopili jsme to ještě před tím, než tvůrce svého milovaného syna po třech dnech znovu vzkřísil k životu, tentokrát již věčnému. Smrt jej nemohla udržet. Horší než to byla skutečnost, že tak otevřel cestu k tvůrci každému z těch ubohých lidí, bez ohledu na to, čeho se dopustili, a jak daleko se již na cestě do pekla dostali. Prostě hrůza.


   Navíc se tvůrcův oblíbenec svým učedníkům ještě několik týdnů ukazoval, a dával jim další instrukce, jak si mají počínat. A jako by toho nebylo málo, tvůrce mu svěřil plnou autoritu a pravomoc v nebi i přes zemi, a těm lidským zoufalcům dokonce poslal svého ducha. Ti teď chodí, a všude rozhlašují zprávu o té jednoduché možnosti záchrany. Posílali jsme proti nim zákoníky a farizeje, u kterých jsme řádně rozdmýchali touhu po obraně starých tradic, ale místo aby pronásledování ty lidi plné tvůrcova ducha zastavilo, spíše je to ještě povzbudilo, a za každého uvězněného nastoupily desítky dalších roztrubovačů té strašné zprávy. Navíc se před pronásledováním rozprchli snad do celého světa, a tam ...


   Situace je opravdu hrozná. Často nám za jediný den uteče víc než tisíc lidí z jediného místa. Když té hrozné zprávě uvěří a připomenou tvůrci, co jeho první syn udělal, tak jim všechno odpustí, a přijme je za své děti. Často nás pak tvůrce nebo jeho první syn z těch zoufalců vyženou. Je to nespravedlivé. Celé roky nad nimi pracně získáváme kontrolu, a pak musíme pryč. Ó, není lepší pocit, než si z lidí dělat loutky. Přinutit je udělat, cokoli nás napadne. Nacpat jim hlavu výčitkami, křikem, výhrůžkami, urážkami a strachem, přesvědčit je, že nemají žádnou cenu, že jsou jen přítěží, hrát si s jejich pocity, nenechat je vyspat a nabrat síly. A teď naši práci ničí i ti, kteří té odporné zvěsti uvěřili, opírají se o jméno a moc tvůrce a jeho syna, a často nám přikazují, abychom lidi opustili a odešli do té hrozné propasti, která snad nikde nekončí. Vzali si příklad z těch prvních učedníků tvůrcova syna, běhají po celém světě, pomazávají olejem nemocné, uzdravují je a nás vyhánějí. Šíří se to rychleji než mor. Je nutné zmobilizovat všechny síly, vymyslet pořádnou strategii, a tohle řádění zastavit. A i proto se vlastně dnes konalo to shromáždění.


   Předsedal jako obvykle sám šéf – Satan. To on nám kdysi ukázal, že nás tvůrce nedoceňuje, a ukázal nám i cestu ke svobodě. Nemusíme se zodpovídat tvůrci z toho, co děláme. Jsme teď volní. I když popravdě mne (a nejen mne) často napadá, že nám u tvůrce nebylo tak špatně. Nestrádali jsme, nemuseli jsme si dělat příbytky z lidí (i když to je opravdu zábava). Teď jsme pronásledováni, a zodpovídat se stejně musíme – šéfovi. A ten nezdar a chyby netoleruje. Někdy mne napadá, zda to není jen jeho válka proti tvůrci, do které nás zatáhl. Ale o tom se nesmí mluvit. Podobné úvahy jsou považovány za zradu, a jsou přísně trestány.


   Závěrem dnešního shromáždění bylo, že je nutné provést útok ne na hlasatele cesty záchrany, ale na učení synovy organizace - církve. Jedině tak bude možné zmírnit, rozmělnit nebo úplně potlačit moc té strašné zprávy. Jestli je někdo nezastaví, tak tím nakazí celý svět...


   Jako obvykle se probíraly dosavadní úspěchy a neúspěchy. Oslavovalo se, jak snadno se šéfovi podařilo dostat první lidi, takže je tvůrce byl nucen potrestat. Šéf se pustil do skupiny, která měla za úkol zastavit Noeho ve stavbě té obrovské bedny. Zuřil nad tím, že už mohl být s lidmi definitivní konec. Namísto toho lidstvo v podobě osmi lidí přežilo, a začalo se znovu množit. A ty nejaktivnější z nás tvůrce zavřel do propasti. Šéf na vedoucího skupiny řval něco o neschopnosti, o tom, že měl celé roky na to přesvědčit jednoho starého muže, aby nevěřil tomu, co mu tvůrce po svém poslu vyřídil, a aby se stavbou korábu přestal. Vedoucí skupiny kvůli strachu z šéfa na předchozích zasedáních vždy jen mlčel, ale nyní si to již nechtěl nechat líbit. Bránil se, že Noe byl hrozně paličatý, a důvěřoval tvůrci tak, že s ním nebylo možné pohnout. Bránil se tím, že za ním celé ty roky posílali posměvače, i důkladně zpracované „přátele“, ale nic nezabralo. Říkal šéfovi, že se prostě občas objeví někdo, kdo je tak paličatý a oddaný tvůrci jako Noe, někdo, s kým není možné vyjednávat, kdo nereaguje na sliby, lži ani zastrašování. Připomínal Daniela, tři Izraelce, kteří se neohnuli, a nechali se vhodit do ohnivé pece, Abraháma, Josefa, Davida, Henocha, Eliáše a mnohé proroky. Potom se nadechnul, sebral odvahu, a připomenul Jóba, kterého si vzal šéf sám na starosti, u kterého od tvůrce získal souhlas k tomu, aby mu zničil život – zabil rodinu, připravil jej o majetek, přátele i zdraví. A ani to nestačilo, aby se Jób své hloupé spravedlnosti vzdal, a aby se proti tvůrci postavil.


   Rozhostilo se ticho. Všichni se zatajeným dechem čekali, jak na to šéf zareaguje. Jeho obvyklým způsobem jednání bylo exemplární potrestání neschopných provinilců, což mělo sloužit jako odstrašující příklad pro druhé. Nikdo o tom nemluvil, ale každý si uvědomoval, že hlavní motivací již dávno není společný cíl, ale strach. K překvapení všech šéf potvrdil, že se během staletí mezi lidmi pár neoblomných výjimek skutečně objevilo. Pak rychle přešel k tomu, že i jednotlivci dokáží napáchat obrovské škody, a že se pro příště musí vyčlenit větší a silnější skupina na likvidaci potenciálně nebezpečných individuí. Připomenul, že díky dobré organizaci a komunikaci se doposud téměř u všech lidí podařilo zlomit jejich předsevzetí sloužit tvůrci, a že u těch několika výjimek jsme se většinou úspěšně postarali o jejich likvidaci. S úsměvem mluvil o tom, že tvůrce dělal co mohl, a že všechny své věrné coby proroky posílal, aby ostatní varovali.


   Hlavním úkolem do příštího zasedání bylo navrhnout a pokud možno i v praxi odzkoušet strategie, jak zničit vznikající církev, a zdeformovat učení natolik, aby ztratilo svou moc. Šéfovou touhou bylo ublížit tvůrci. Pošpinit jeho charakter, připravit jej o všechny dosud věrné anděly i lidi, a připravit jej pokud možno i o slávu.


   Jedno z velkých zasedání se konalo asi čtyři století po ukřižování tvůrcova syna. Toto zasedání se neslo ve veselém duchu, což bylo nezvyklé, zvláště proto, že mu opět předsedal sám šéf. Bylo to snad poprvé, co byl poměrně spokojený. A bylo vskutku na co. Za těch pár let se podařilo až neuvěřitelným způsobem překroutit některé jednoduché skutečnosti. Z církve se stávala čím dál větší organizace, která se spojovala s vládou, a která ve svém středu (a hlavně ve vedení) snášela naše lidi. Podařilo se nám do vedení prosadit lidi, kteří měli pochopení pro dary, moc a slávu. A skrze ně a představitele politické moci se nám podařil opravdu husarský kousek. Podařilo se nám do základů věrouky dostat klauzuli, že tvůrcův první syn, ten, který se kvůli lidem obětoval, je vlastně také tvůrce, a že mu tedy náleží stejná sláva jako samotnému tvůrci. Satan jásal, protože tohle bylo víc, než sám čekal. Jeho hlavní objekt nenávisti, tvůrce, přišel o část své slávy. A kromě toho se nám podařilo prosadit, že i tvůrcův duch je tvůrce. Co na tom, že něco takového v tvůrcově slově nestojí, podařilo se nám to těm hloupým stvořením naočkovat jako malým důvěřivým dětem: „Psssst, to je tajemství trojjedinosti tvůrce! Tomu nemůžete rozumět, stejně jako nemůžete pochopit samotného tvůrce. Musíte tomu prostě věřit!“


   Podařilo se nám prosadit i to, že kdo by tomu nevěřil, má být vyloučen z církve, a navíc poslán do vyhnanství, přísně potrestán, případně upálen coby kacíř a rozvraceč pravé víry. Prostě úžasně rozehraná partie.


   Šéf dokonce jmenovitě ocenil přínos skupin i jednotlivců, kteří se o dosažení tohoto skvělého výsledku nejvíce zasloužili. Řekl, že lidská naivita a hloupost, která se projevila i přijetím zmíněného učení, snad ani nezná mezí, a že dosažený pokrok otevírá obrovské množství cest, jak dál pokračovat v likvidaci církve a potlačování pravdy. A sám nastínil několik směrů, kam by se mohly další snahy zaměřovat. Především by se měla z církve stát organizace s pevným řádem, pokud možno co nejvzdálenějším od prvními učedníky nastoleného modelu. Tato organizace by měla být úzce propojena s politickou mocí, kterou se nám daří mít celkem bezpečně pod kontrolou. Jako jednu možnou cestu předestřel opravdu neuvěřitelnou myšlenku, a totiž to, že když syn tvůrce se vlastně také tvůrce, pak jeho matka je vlastně tvůrcovou matkou, a jako taková by také měla mít zvláštní postavení. A že by se lidé nemuseli obracet již pouze na tvůrce či jeho syna, ale i na „tvůrcovu matku“, a také na zástupy mrtvých, kteří zemřeli pod hlavičkou církve, a nějak se během svého života osvědčili. Šéf řekl, že detaily nechá na nás. Zdůraznil, že podstatné je to, aby se učení co nejvíce vzdálilo od pravdy zjevené ve slově tvůrce a prostřednictvím jeho syna, a aby tak pokud možno zcela ztratilo moc. Důraz má být navíc znovu kladen na omezení slávy samotného tvůrce. Šéf se nijak netajil svou nenávistí k tvůrci, i ke všemu, co mu patří. Jeho nenávist byla namířena zejména na tvůrcův vyvolený národ, a na církev.


   V závěru šéf přišel s dalším neuvěřitelným myšlenkovým kotrmelcem, totiž s tím, že když tvůrcův syn byl ukřižován na žádost a se souhlasem tvůrcova vyvoleného národa, pak jsou vlastně tvůrcovrazi, a měli by být za svůj čin řádně odsouzeni a potrestáni – a pokud to bude možné, pak se souhlasem, nebo dokonce pod vedením církve. V úplném závěru připomenul osobní zodpovědnost každého člena odboje za dosažení pokroku a vytyčených cílů, a také to, že není možné usnout na vavřínech, protože „tvůrce nikdy nespí“.


   A je tady další skvělé zasedání. Pomalu si začínám zvykat na radostnou atmosféru. A znovu je mnoho důvodů k oslavám, protože většinu cílů se podařilo nejen splnit, ale i překonat. To, co se zdálo být šéfovou přehnanou fantazií, se dávno stalo realitou. Za podpory církve se podařilo zlikvidovat miliony „tvůrcovrahů“ - obyvatel tvůrcova vyvoleného národa. Církev se plně zapojila do politického a mocenského systému. Našim vyslancům v církvi se podařilo prosadit mnoho učení v rozporu se slovem tvůrce, a mimo jiné i takové věci, jako byl hon na smyšlené čarodějnice nebo rozšiřování upraveného učení s takovou brutalitou, že bychom se za to nemuseli stydět ani my. Když jsme skončili s honem na čarodějnice, rozhodli jsme se na šéfovo vřelé doporučení ke změně taktiky. Přesvědčili jsme většinu lidí o své neexistenci. Také jsme církev přesvědčili, že již nyní není zapotřebí tvůrcova moc a dary, a že tohle všechno skončilo někdy se smrtí prvních následovníků příkladu tvůrcova syna. A to vše se nám podařilo navzdory tomu, že o tom v celém tvůrcově slovu není ani zmínka. No a protože neexistujeme, církev nám prakticky přestala škodit, pronásledovat a vyhánět nás z našich loutek. Myslím, že je opravdu dobrý důvod k oslavám.


   I šéf projevil svou spokojenost s dosaženými výsledky, a navrhl několik dalších směrů, kudy bychom se na své cestě mohli ubírat. Řekl, že je potřeba zničit jednotu i tak téměř nefunkční církve, a tak ji zasadit poslední ránu. Doporučil, aby se jednotlivé skupiny z hnutí odboje zaměřily na jednotlivé sbory církve, a aby pozornost každého sboru upnuly k jiné oblasti a otázce. Tak bude rozklad dokončen. A modlitba tvůrcova syna týkající se jednoty tak zcela vezme za své. Byl to skutečně velkolepý plán, ale to ještě nebylo všechno. Šéf poté navrhl, abychom po tom velkém rozdělení církve přišli s myšlenkou opětovného sjednocení. Nesmí to však být na základě zjevené pravdy tvůrcova slova, ale pouze na neurčitých principech nekonfliktního a láskyplného přijímání, s hlavní myšlenkou ve stylu „je jedno, čemu věříš, hlavně že se máme rádi, že máme pro sebe pochopení a je mezi námi pokojná atmosféra. Zapomeňte již na hádky a rozbroje, na hledání absolutní pravdy! Tvůrce je láska, tak přestaňte pořád hledat nějaké mouchy v učení, a prostě se mějme rádi!“


   Šéf jmenovitě vyzdvihl zejména skupinu, která dále účinně pracovala v oblasti vyzdvižení chvály a uctívání tvůrcova syna na úkor samotného tvůrce. Nejen že se šéfova nenávist vůči tvůrci nezmírnila, ale dokonce ještě vzrostla. Šéf prohlásil, že se mu dělá špatně, když slyší byť i jen tvůrcovo jméno, a že je potřeba zajistit, aby se na něj zapomnělo. Je potřeba přesvědčit i ty z nové církve, že než se dopustit „braní tvůrcova jména nadarmo“, a riskovat tak trest, je lepší jméno tvůrce vůbec nevyslovovat. Nebo prý máme lidi přesvědčit, že tvůrci na jeho jménu nezáleží! Šéf doslova hořel vztekem, když mluvil o tvůrci a o jeho jménu, také proto, že velmi dobře znal tvůrcův záměr s ním, i s celým naším odbojem. Skutečně to není pěkná představa, ale ještě není konec. Bez boje se nevzdáme, a stáhneme s sebou spousty lidí.


   Šéf potvrdil, že náš boj ani zdaleka nekončí, a že musíme i nadále mařit záměry tvůrce. Povzbudil nás k ještě intenzivnější práci na poli získávání duší. Řekl, že je potřeba náš vliv rozšířit nejen po světě, ale i, a to především, v církvi. Trochu mne to překvapilo, protože církev pro nás již prakticky nepředstavuje hrozbu. Šéf opět připomenul, že tvůrce nikdy nespí, a že není možné usnout na vavřínech úspěchu. Poté navrhl některé možnosti, kudy se vydat. Mluvil zejména o hudbě z naší produkce, o probuzení touhy po duchovních zážitcích a mimořádných schopnostech, navrhoval vytvoření výcvikových kurzů pro pracovníky v oblasti závislostí, poruch příjmu potravy, depresí, fóbií apod. Další kurzy pak mají být zaměřeny na získání dovedností v oblasti překrucování tvůrcova slova, a na ovlivňování myšlenek a pocitů.


   Další návrhy se týkaly vyhledání vhodných kandidátů pro spolupráci z řad lidí, kteří by poté pro nás pracovali buď za výhody (samozřejmě jen dočasné), nebo ještě lépe v úplné nevědomosti. Jsou to odvážné plány, ale vzhledem k úspěchům, kterých se nám za necelých 2000 let podařilo dosáhnout, nemám strach, že by se nám je splnit nepodařilo.


        Již se docela těším na další zasedání.....

 

 

Libor Diviš

Chcete se k článku vyjádřit?

Pošlete mi svůj komentář přímo na e-mail!

1 1 1 1 1 Hodnocení 5.00 (2 hlasů)