1Blahoslavení jsou ti, jejichž cesta je bezúhonná, ti, kteří žijí podle zákona Hospodinova. 2Blahoslavení jsou ti, kdo střeží jeho svědectví a hledají ho celým srdcem. 3Takoví nepáchají podlosti, chodí po jeho cestách. 4Tys dal svá přikázání, aby se pečlivě zachovávala. 5Kéž by byly mé cesty upevněny pro zachovávání tvých ustanovení! 6Tehdy nebudu zahanben, když si budu hledět všech tvých příkazů. 7V upřímnosti srdce ti budu vzdávat chválu, když se učím tvým spravedlivým nařízením. 8Budu zachovávat tvá ustanovení — jen mě neopouštěj! 9Jak si chlapec udrží svou stezku čistou? Tím, že bude zachovávat tvé slovo. 10Hledám tě celým svým srdcem, nenech mě zbloudit od svých příkazů. 11Tvou řeč uchovávám v srdci, abych proti tobě nehřešil. 12Hospodine, jsi požehnaný! Vyuč mě svým ustanovením. 13Svými rty vyprávím o všech nařízeních tvých úst. 14Z cesty tvých svědectví se veselím jako z celého svého majetku. 15Přemýšlím o tvých přikázáních a hledím na tvé stezky. 16Tvá ustanovení jsou mi potěšením; nezapomínám na tvé slovo. 17Prokazuj svému otroku dobro — budu žít a zachovávat tvé slovo. 18Otevři mi oči, abych viděl divy tvého zákona. 19Jsem na zemi jen cizincem, neskrývej přede mnou své příkazy. 20Mou duši stravuje touha po tvých nařízeních za každého času. 21Oboříš se na domýšlivce, na proklaté, kteří pobloudili od tvých příkazů. 22Odval ode mě potupu a pohrdání, neboť střežím tvá svědectví. 23I když zasednou knížata a budou mluvit proti mně, tvůj otrok bude přemýšlet o tvých ustanoveních. 24I tvá svědectví jsou mým potěšením, jsou to mí rádci. 25Do prachu je přitištěna má duše; obživ mě podle svého slova. 26Vyprávěl jsem o svých cestách a tys mi odpověděl. Vyuč mě svým ustanovením. 27Dej mi porozumět cestě svých přikázání; přemýšlím o tvých divech. 28Má duše se rozplývá žalem; pozdvihni mě podle svého slova. 29Odvrať ode mě cestu klamu; milostivě mě obdaruj svým zákonem. 30Vyvolil jsem si cestu pravdy, stavím si před sebe tvá nařízení. 31Přilnul jsem ke tvým svědectvím, Hospodine, kéž nejsem zahanben. 32Poběžím cestou tvých příkazů, neboť jsi rozšířil mé srdce. 33Vyuč mě, Hospodine, cestě svých ustanovení a já je budu důsledně střežit. 34Dej mi porozumět, budu střežit tvůj zákon a jej zachovávat celým srdcem. 35Veď mě stezkou svých příkazů, neboť jsem si ji oblíbil. 36Nakloň mé srdce ke svým svědectvím, nikoli k zištnosti. 37Odvracej mé oči, abych nehleděl na klam; na své cestě mě obživ. 38Naplň svému otroku své slovo, jež vede k bázni před tebou. 39Odvrať ode mě potupu, které se lekám, vždyť tvá nařízení jsou dobrá. 40Hle, toužím po tvých přikázáních; obživ mě ve své spravedlnosti. 41Kéž ke mně přijde tvé milosrdenství, Hospodine, tvá spása, podle tvého slova, 42a já dám odpověď tomu, kdo mě tupí — vždyť spoléhám na tvé slovo! 43Nikdy zcela neodejmi mým ústům pravdivé slovo, protože skládám naději ve tvá nařízení. 44Tvůj zákon budu zachovávat ustavičně, navěky a navždy. 45Budu chodit volně, protože jsem vyhledával tvá přikázání. 46O tvých svědectvích budu mluvit před králi a nebudu zahanben. 47Tvé příkazy jsou mi potěšením, zamiloval jsem si je. 48Zvedám dlaně ke tvým příkazům, jež jsem si zamiloval, přemýšlím o tvých ustanoveních. 49Pamatuj na slovo ke svému otroku, jímž jsi ve mně vzbudil naději. 50Útěchou v mém soužení mi je, že mi tvé slovo navrací život. 51Domýšlivci se mi hrozně posmívají; od tvého zákona se neodvrátím. 52Připomínám si tvá odvěká nařízení, Hospodine, a nacházím útěchu. 53Přepadá mě vztek kvůli ničemům, kteří opouštějí tvůj zákon. 54Tvá ustanovení byla mými písněmi v domě, kde jsem hostem. 55V noci si připomínám tvé jméno, Hospodine, a zachovávám tvůj zákon. 56Tak tomu se mnou bylo, protože jsem střežil tvá přikázání. 57Řekl jsem: Můj podíl je Hospodin, a tak budu zachovávat tvá slova. 58Celým srdcem hledám tvou přízeň, smiluj se nade mnou podle svého slova. 59Přemýšlím o svých cestách a obracím své nohy ke tvým svědectvím. 60Spěchám a neotálím zachovávat tvé příkazy. 61Omotávají mě provazy ničemů, na tvůj zákon však nezapomínám. 62Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal díky za tvá spravedlivá nařízení. 63Jsem společníkem všech, kteří se tě bojí, těch, kdo zachovávají tvá přikázání. 64Hospodine, země je plná tvého milosrdenství; vyuč mě svým ustanovením! 65Hospodine, podle svého slova jsi prokázal svému otroku dobro. 66Nauč mě rozvážnosti a poznání, vždyť já tvým příkazům věřím. 67Dokud jsem nebyl pokořen, bloudil jsem; teď však zachovávám tvé slovo. 68Jsi dobrý a prokazuješ dobro; vyuč mě svým ustanovením. 69Domýšlivci mě obestřeli klamem, já však celým srdcem střežím tvá přikázání. 70Bezcitné jak tuk je jejich srdce, já se však těším ze tvého zákona. 71Bylo pro mě dobré, že jsem byl pokořen, neboť jsem se naučil tvým ustanovením. 72Zákon tvých úst je pro mě lepší než tisíce ve zlatě či stříbře. 73Tvé ruce mě učinily a upevnily. Dej mi porozumět, ať se naučím tvým příkazům. 74Ti, kdo se tě bojí, mě uvidí a budou se radovat, protože očekávám na tvé slovo. 75Vím, Hospodine, že tvá nařízení jsou spravedlivá; pokořils mě pravdou. 76Kéž je mi tvé milosrdenství útěchou, jak jsi svému otroku zaslíbil. 77Kéž na mě přijde tvé slitování, abych mohl žít, neboť tvůj zákon je mým potěšením. 78Kéž jsou domýšlivci zahanbeni, neboť mi zrádně křivdí; já ale přemýšlím o tvých přikázáních. 79Kéž se ke mně vrátí ti, kdo se tě bojí, ti, kdo znají tvá svědectví. 80Kéž je mé srdce bezúhonné podle tvých ustanovení, abych nebyl zahanben. 81Má duše chřadne touhou po tvé spáse; očekávám na tvé slovo. 82Zrak mi slábne, jak vyhlížím, kdy promluvíš. Říkám si: Kdy už mě potěšíš? 83Byl jsem sice jako měch v dýmu, na tvá ustanovení jsem ale nezapomněl. 84Kolik dnů ještě má tvůj otrok? Kdy už vykonáš soud nad mými pronásledovateli? 85Domýšlivci mi vykopali jámy, což není podle tvého zákona. 86Všechny tvé příkazy jsou pravda. Zrádně mě pronásledují, pomoz mi! 87Málem už se mnou v zemi skoncovali, ale já jsem tvá přikázání neopustil. 88Podle svého milosrdenství mě zachovej při životě; budu střežit svědectví tvých úst. 89Hospodine, tvé slovo je navěky ustaveno v nebesích. 90Z pokolení do pokolení trvá tvá pravda. Upevnil jsi zemi a ona stojí. 91Dodnes stojí podle tvých nařízení, neboť to vše jsou tvoji otroci. 92Kdyby tvůj zákon nebyl mým potěšením, byl bych už ve svém soužení zahynul. 93Na tvá přikázání nikdy nezapomenu, neboť mi dávají život. 94Jsem tvůj — pomoz mi, vždyť vyhledávám tvá přikázání. 95Ničemové na mě čekají, aby mě zničili. Rozvažuji o tvých svědectvích. 96Vidím dovršení všeho dokonalého. Šíře tvých příkazů je nezměrná. 97Jak jsem si zamiloval tvůj zákon! Celý den o něm rozjímám. 98Tvé příkazy mě činí moudřejším nad mé nepřátele — navěky jsou mé. 99Jednám rozumněji než všichni mí učitelé, neboť rozjímám o tvých svědectvích. 100Pochopil jsem víc než starci, protože střežím tvá přikázání. 101Před každou zlou stezkou jsem zdržel své nohy, abych zachoval tvé slovo. 102Neodchýlil jsem se od tvých nařízení, neboť tys mě vyučil. 103Jak příjemné jsou mému patru tvé řeči, mým ústům jsou sladší než med. 104Díky tvým přikázáním jsem mnohému porozuměl, proto nenávidím každou stezku klamu. 105Tvé slovo je lampou pro mé nohy, je světlem na mé stezce. 106Přísahal jsem — a také to splním — že budu dbát na tvá spravedlivá nařízení. 107Byl jsem velmi pokořen, Hospodine, obživ mě podle svého slova. 108Kéž laskavě přijmeš dobrovolné oběti mých úst, Hospodine, nauč mě svým nařízením! 109Stále vystavuji svůj život nebezpečí, na tvůj zákon nezapomínám. 110Ničemové mi nastražili past; od tvých přikázání jsem však nezbloudil. 111Tvá svědectví jsem obdržel do věčného dědictví, ano, jsou radostí mému srdci. 112Uložil jsem si v srdci, že budu navěky a důsledně plnit tvá ustanovení. 113Nenávidím polovičaté lidi, ale miluji tvůj zákon. 114Jsi má skrýš a můj štít; očekávám na tvé slovo. 115Odstupte ode mě, zlovolníci! Budu dodržovat příkazy svého Boha. 116Podpírej mě, jak jsi řekl, abych mohl žít; nezahanbuj mě v mé naději! 117Posilni mě, abych byl zachráněn; stále budu hledět na tvá ustanovení. 118Zavrhuješ všechny, kdo zbloudili od tvých ustanovení, neboť jejich záludnost je zrádná. 119Všechny ničemy v zemi odstraňuješ jako strusku, proto jsem si zamiloval tvá svědectví. 120Mé tělo se chvěje strachem z tebe, bojím se tvých nařízení. 121Konám právo a spravedlnost; neponechej mě mým utlačovatelům. 122Zaruč se za svého otroka k dobrému, ať mě domýšlivci neutlačují. 123Zrak mi slábne, jak vyhlížím tvou spásu a tvůj spravedlivý výrok. 124Jednej se svým otrokem podle svého milosrdenství; vyuč mě svým ustanovením. 125Jsem tvůj otrok — dej mi porozumět, abych poznal tvá svědectví. 126Je čas, aby Hospodin jednal, porušují tvůj zákon. 127Proto miluji tvé příkazy více než zlato, víc než zlato ryzí. 128Proto považuji všechna přikázání za zcela správná, nenávidím každou stezku klamu. 129Tvá svědectví jsou podivuhodná, proto je má duše střeží. 130Otevření tvých slov osvěcuje, dává porozumět prostoduchým. 131Otvírám ústa a jsem plný dychtivosti, jak toužím po tvých příkazech. 132Pohleď na mě a smiluj se nade mnou, jak je tvým zvykem vůči, těm, kdo milují tvé jméno. 133Mé kroky upevni svými výroky, aby mě neovládla žádná nepravost. 134Vykup mě z útlaku lidí a budu zachovávat tvá přikázání. 135Svou tvář rozjasni nad svým otrokem, vyuč mě svým ustanovením. 136Proudy slz se mi řinou z očí, protože lidé nezachovávají tvůj zákon. 137Spravedlivý jsi, Hospodine, a tvá nařízení jsou přímá. 138Přikázal jsi, aby tvá svědectví byla spravedlivá a zcela pravdivá. 139Má horlivost mě strávila, neboť mí protivníci zapomněli na tvá slova. 140Tvá řeč je důkladně protříbená; tvůj otrok ji miluje. 141Jsem nepatrný a pohrdaný, ale na tvá přikázání jsem nezapomněl. 142Tvá spravedlnost je spravedlivá navěky; tvůj zákon je pravda. 143Dolehla na mě tíseň a úzkost; tvé příkazy jsou mi potěšením. 144Spravedlnost tvých svědectví je věčná. Dej mi porozumět, abych mohl žít. 145Volám celým srdcem, odpověz mi, Hospodine! Tvá ustanovení dodržuji. 146Volám k tobě: Zachraň mě! Budu zachovávat tvá svědectví. 147Vstávám před rozedněním a volám o pomoc — očekávám na tvé slovo. 148Mé oči se probouzí dřív než noční hlídky, abych přemýšlel nad tvými výroky. 149Vyslyš můj hlas podle svého milosrdenství, Hospodine, podle svých nařízení mě obživ! 150Blíží se ti, kdo se ženou za hanebností a vzdalují se od tvého zákona. 151Ty jsi blízko, Hospodine; všechny tvé příkazy jsou pravda. 152Již dávno jsem z tvých svědectví poznal, že jsi je založil navěky. 153Pohleď na mé soužení a vytrhni mě, vždyť na tvůj zákon nezapomínám. 154Veď mou při a vykup mě, obživ mě podle svého slova. 155Ničemům je spása vzdálena, protože se nedotazují na tvá ustanovení. 156Tvé slitování je veliké, Hospodine, podle svých nařízení mě obživ. 157Mnoho je mých pronásledovatelů a protivníků, neodvracím se však od tvých svědectví. 158Vidím věrolomníky a pociťuji odpor, vždyť nezachovávají tvé slovo. 159Pohleď, Hospodine, zamiloval jsem si tvá přikázání. Podle svého milosrdenství mě obživ! 160Princip tvého slova je pravda a každé tvé spravedlivé nařízení je navěky. 161Knížata mě bezdůvodně pronásledují; mé srdce se třese před tvým slovem. 162Jásám nad tvým slovem jako ten, kdo nalezl velikou kořist. 163Nenávidím klam, oškliví se mi; miluji tvůj zákon. 164Sedmkrát za den tě chválím za tvá spravedlivá nařízení. 165Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj zákon; nic jim není překážkou. 166Vyhlížím tvou spásu, Hospodine, a plním tvé příkazy. 167Má duše zachovává tvá svědectví; velmi je miluji. 168Zachovávám tvá přikázání a tvá svědectví, neboť všechny mé cesty jsou před tebou. 169Kéž můj nářek předstoupí před tebe, Hospodine, podle svého slova mi dej porozumět. 170Kéž má úpěnlivá prosba přijde před tebe, podle svého slova mě vysvoboď! 171Mé rty překypují chválou, neboť mě učíš svým ustanovením. 172Ať můj jazyk promlouvá tvé slovo, protože všechny tvé příkazy jsou spravedlivé. 173Kéž je mi tvá ruka ku pomoci, vždyť jsem si zvolil tvá přikázání. 174Toužím po tvé spáse, Hospodine, tvůj zákon je mi potěšením. 175Kéž má duše žije a chválí tě, kéž mi tvá nařízení pomáhají. 176Bloudím jako ztracená ovce — hledej svého otroka, vždyť jsem na tvé příkazy nezapomněl!
Carl Heinrich Riegers - Comments (GER)(1-176) - Der 119. Psalm hat keine überschrift noch anderweitige unfehlbare Anzeige, wann und von wem er gemacht worden sei. Weil so viel vom Abweichen auf falschem Weg und vom genauen Bleiben an der unverfälschten Richtschnur des göttlichen Worts darin vorkommt, so setzen ihn Manche in spätere als Davids Zeiten, weil nämlich erst durch den vielen Umgang mit fremden Völkern so eine Vermischung der Wahrheit mit Lügen unter das Jüdische Volk gekommen Sei. Er ist aber auch auf alle Zeiten hinein ein wichtiges Zeugnis von dem manchfaltigen Gebrauch und Nutzen des göttlichen Worts, wie ein Mensch GOttes dadurch vollkommen ausgerüstet und zu allem guten Wert geschickt werden kann. Zur Einteilung des Psalmen ist überhaupt so viel zu merken, daß er nach dem hebräischen Alphabet, welches 22 Buchstaben hat, in 22 Teile eingerichtet ist, So daß jedesmal 8 Verse nach einander mit einerlei hebräischen Buchstaben anfangen. Der erste Achter macht den Eingang, die 20 mittleren die Abhandlung, und der letzte den Beschluß aus. Der Eingang enthält die Summe vom ganzen Psalmen. Der Mann GOttes hat nämlich unter einem tiefen Eindruck von der Seligkeit derer, die das Wort GOttes halten, den Vorsatz und Wunsch in seinem Herzen gefaßt, daß seine Wege auch nach diesem Wort GOttes eingerichtet, und er dadurch zu einem Menschen GOttes ausgerüstet, mithin dieser Seligkeiten auch teilhaftig würde. In der Abhandlung wird hernach dieser gute Vorsatz und Wunsch ausgeführt, und da hat man aus zwei Stücke zu merken, erstlich auf die mancherlei N amen, die darin das Wort GOttes bekommt. Denn daraus sieht man, wie sich der Mann GOttes auf den güldenen Text so ernstlich applicirt und gelegt, die Materie desselben, die Art des Vortrags, die daran hängenden Siegel der Rechte und Gerichte in Belohnung und Bestrafung, die Fassung des Worts und Willens GOttes in einen Bund, in Zeugnisse und Gebote, wie er dies Alles so genau bemerkt - andern Teils aber die vielfältigen übungen, so der Mann GOttes daraus von sich genommen, mit Beten, mit Bekenntnis und Lob, mit gehorsamem Angriff, mit Klage über sein Elend und Unvermögen, mit Erneuerung seines guten Vorhabens, mit Eifer über Andere, mit Zurückdenken ans Vergangene, mit froher Aussicht aufs Zukünftige, und was ihn jede dieser übungen zu seinem guten Zweck gefördert habe. Demnach kommt es auf die zwei Vorteile an: Applicre dich ganz auf den köstlichen Text, und die Sache applicire ganz auf dich. Das ist: halte an mit Lesen, Betrachten, Wiederholen, Vergleichen der Worte GOttes, Alles aber, was vorkommt, laß bei dir zur Besserung des Herzens anschlagen, daß es dich ins Gebet zur Bewahrung deiner Sinne, zur Läuterung deiner Absichten, zur Verabscheuung der Welt und ihres Laufs, zum Mißtrauen gegen dein betrügliches Herz, zur sorgfältigen Anwendung der Gnade antreibe. Der Eingang: das selige Vorhaben, GOtt in Seinem Wort zu suchen, an GOtt nach seinem Wort zu hangen, und durch das Wort GOttes ein zu allein guten Werk geschickter Mensch Gottes zu werden. Das Wort GOttes treibt durch Aufdeckung unserer Mängel zum Gebet. Deswegen wer viel und ernstlich mit GOttes Wort umgeht, wird immer zum Gebet gestimmt, teils nach dem Gefühl seines eigenen Bedürfnisses, teils nach dem Glauben aus ganze Wort GOttes. Er bekennt, daß man mit der übung im Wort GOttes früh anfangen und fleißig anhalten müsse, wenn man zu dem gewünschten Zweck kommen wolle. Mit Lust, Begierde, Freude, Verlangen, Fleiß des Herzens, es zu behalten, hat sich einer im Worte GOttes zu üben, aber auch hernach mit Bekenntnis des Mundes, mit Reden davon, mit Erzählen sich dessen anzunehmen. Er fährt fort, GOttes Beistand zu seinem guten Vorhaben zu suchen, damit er nicht von innerlichen und äußerlichen Hindernissen davon abgehalten werde. Wer freilich in die übung in GOttes Wort hineinkommt, der findet erst die tiefen Wunder desselben, er spürt die Schwäche seiner Augen, selbige einzusehen. Und wenn dazu noch die Fremdlingsschaft in der Welt kommt, darin einem so viel Gefährliches und Betrügliches begegnen kann, so viel Exempel von Verführern und Verführten vorkommen, so viel Ansehen der Menschen, das einen erschrecken und gefangen nehmen will; so merkt man freilich, daß man sich nichts Geringes vorgenommen hat, wenn man sich vorgenommen, ein durch das Wort GOttes zu allem guten Werk geschickter Mensch GOttes zu werden. Er kommt über seinem guten Vorsatz in einen noch tieferen Kampf hinein, diese Bedrängnis aber schärft auch sein Gebet und er hält desto mehr um Erleuchtung an, und verspricht Standhaftigkeit im Wort des HErrn. Da geht es aus dem nämlichen Ton, wie in dem Kirchenlied: Ach, erheb' die matten Kräfte, Daß sie sich doch reißen los, Denke, daß ein armer Mensche Dir im Tod nichts nütze sei? Heb ihn aus dem Staub der Sünden zc. Nun aber kommen gelassene Bitten, wie noch bei einer redlichen übung im Wort GOttes bald der Ernst und Fleiß, sich anzugreifen, vorschlägt, bald das Gefühl, wie bei unserem Unvermögen das Beste sei, nur gelassen um die Handleitungen der göttlichen Weisheit anzuhalten. Zeige mir diese Wege, unterweise mich, führe mich, neige mein Herz, sind lauter so gelassene Bitten, die zwar aus einem billigen Mißtrauen gegen sich selbst gehen, dabei man sich aber doch kindlich an GOtt und an seine Hand hinhängt: Wie die Jugend gängle mich, Daß der Feind nicht rühme sich, Er hab' so ein Kind gefället, Das auf Dich sein' Hoffnung stellet. Von da an regt sich nun ein tröstlicher Vorblick aufs Zukünftige, wie er seines Gebets noch werde froh werden, und das trägt er dankbarlich dem HErrn vor, und hält daneben mit Beten an. Da tut es einen guten Schritt mit einem, wenn es in die Bereitschaft zur Verantwortung gegen Den, der Grund fordert, hineingeht, wenn man die Scheue, die sich verborgen hält, überwindet, und Anderer Unglauben und Spötterei sich nicht vom Bekenntnis der Wahrheit abhalten läßt. Solch ein Bekennen vor den Menschen vergilt einem der HErr gleich mit einer mehreren Freudigkeit im Zugang zu Ihm Selbst und mit einer reichen Lust an seinen Geboten. Er stärkt sich, auf seinem Vorsatz zu bleiben, auch durch Rücksicht auf das Vergangene, erzählt seine Erfahrungen, die er ehemalen über die Bewahrung des Worts GOttes gehabt, und mahnt immer an bei dem lieben GOtt, um weitere Erfüllung seiner Verheißungen an ihm. Ein tröstliches Zurückdenken an die überwundenen Versuchungen ist ein trefflicher Vorteil, wenn man auch neue Anläufe zu erleiden hat, und es wird einem versichert Dergleichen hab ich schon manches mit dem Wort des HErrn abgewiesen. Dein Wort ist mein Trost in meinem Elend : ist wohl die Summe von allen Erfahrungen : durch Geduld und Trost der Schrift in seinem Elend Hoffnung haben, daran kann einem genügen. Nun stellt er neuerdings in Einfalt auf den HErrn vor, und zeigt, was ihm die Aufsicht auf das Zukünftige und der Rückblick auf das Vergangene im Gegenwärtigen für eine ruhige Fassung gebe, und wie er mit Beten, mit Untersuchung seiner selbst, mit eilfertiger Aufraffung aus der Trägheit, mit Abschneidung der Hindernisse so ihm gemacht werden, mit Gesuch der gesegneten Gemeinschaft im Guten , sich immer wieder auf seinen Vorsatz erneure. Ohne die Sorge und Frage: Wie soll ichs machen und angreifen? gar zu lang umtreiben, lieber nach jedesmaligem besten Wissen und Gewissen es angreifen, und so gut man kann, sich nicht säumen, fördert am besten. Er merkt, daß das bisherige Ringen über seinen guten Vorsatz nicht vergeblich gewesen, daß es ihm etwas zum Geschmack des gütigen Worts GOttes ausgetragen habe; er kommt darüber mit Beten und Loben vor den HErrn, der ihm viel Gutes getan, und seine innerlichen und äußerlichen Leiden so zum Besten gewendet habe. Was ist es für ein Unterschied, wenn sich einer in seiner erstmals erweckten Gutwilligkeit, GOtt zu suchen, ansieht, oder hernach dazu nimmt, aus was für Irrungen er erst hernach zurechtgeführt worden, nachdem ihn Anfechtung aufs Wort merken lehrte. Durch Demütigungen bringt einen GOtt von der eigenen Weisheit herab, V. 67. und gemeiniglich durch noch schärfere Demütigungen von der eigenen Gerechtigkeit, V. 71. Bei bisher erfahrenem guten Fortgang streckt er sich nun nach dem Weiteren aus, und faßt einen neuen Mut gegen alle noch übrigen Versuchungen, empfiehlt sich dabei GOtt an, unter der guten Hoffnung seinen Vorsatz zu erreichen. Auch für Andere, die GOtt fürchten, aber unter dem Druck vom Dienst der Eitelkeit etwa noch nicht so durchbrechen können, ist es keine geringe Förderung, wenn sie einen sehen, der sich mit Glauben, Bekennen, üben, Hoffen, so fest an GOtt hält, und sich von keiner Hindernis niederdrücken läßt. Hier läßt sich ein neuer Kampf spüren, daß er über seinem edlen Vorhaben über GOttes Rechten zu halten noch so verhindert werde, wenigstens nicht schnellen Fortgang merke; doch bleibt ihm der Trost, daß ihn der HErr bei anhaltendem Verlangen nicht werde dahinten lassen, wie er sehnlichst bittet. Man kommt freilich oft in Umstände, wo es einem dringt zu rufen: JEsu, hilf Siegen, und laß mich nicht sinken, Wenn sich die Kräfte der Lügen aufblähn, Und mit dem Scheine der Wahrheit sich schminken, Laß mich viel heller noch Deine Kraft sehen. Man kann einem mit Lügen sein rechtschaffenes Wesen heruntermachen, und dagegen was Anderes aufbürden wollen, daß es einem zu schaffen macht. Bei erlangter neuer Stärkung faßt er einen neuen getrosten Mut, mit der unveränderlichen ewigen Wahrheit des Worts GOttes Alles zu überwinden, und ewig damit zu bestehen. Man bekommt freilich öfters zu empfinden, was man ohne das Wort GOttes, ohne den täglichen Unterricht desselben, ohne die Hoffnung des Reichs GOttes aus seinem Wort, wäre, und wie wenig Menschen und all ihr Trost an einem ausrichteten. Und es ist ganz gut, je mehr man auf den Grund zu stehen kommt. Binde doch Alle, die Dich lieben, In den Gurt der Wahrheit ein, Uns um Dich oft zu betrüben, Und in Dir nur zu erfreun. Er stärkt sich noch weiter in der Hoffnung, mit dem ewig bleibenden Wort GOttes wohl zu bleiben, durch Betrachtung, was ihm sein Bleiben am Wort GOttes bisher genützt habe, zu was für Wachstum in der Weisheit, zu welchem Geschmack und Erfahrung, zu welcher Befestigung in allem Guten er gleichwohl gekommen, ungeachtet er nicht so eilend das Ziel erreicht, wie er etwa gedacht. Was ein redliches Herz hierunter zu seinem eigenen Lob zu sagen scheint, das läuft doch eigentlich auf lauter Lob GOttes und seines Worts hinaus, als wodurch man so gelehrt, geleitet, vor bösem und falschem Weg bewahrt worden sei. Nachdem er durch so viel guten Fortgang gestärkt worden war, so wächst sein Eifer, und er macht sich durch einen Eid aufs neue verbindlich, über seinem Vorsatz zu halten, sollte es auch immer neue Proben geben. über dem besten und ernstlichsten Vorsatz wie V. 106, kann es hintennach die schärfste Demütigungen geben, V. 1 07. damit das mit einschlagende fremde Feuer geschieden, der Mensch vor Erhebung verwahrt, und der bezeugte Ernst auf eine gemäße Probe gesetzt werde. Darüber empfiehlt man es aber desto mehr dem HErrn zum Wohlgefallen und Fördern an. Die erfahrene Demütigung bringt ihn aber nicht von seinem Vorsatz ab, sondern er bleibt auf seinem Sinn gegen GOtt und seinem Wort, auch auf seinem Eifer gegen die Verächter desselben und bittet GOtt, daß Er ihn gegen alles innere Unvermögen und äußere Anläufe schützen und Ihm den göttlichen Eifer gegen die Bösen fruchtbarlich vorstellen wolle. Der Spaß wider das Arge muß ,die Liebe zum Guten schärfen und reinigen, die Liebe zum Guten aber muß auch den Haß wider das Arge regieren und in Ordnung halten. Er legt sich nun auf anhaltendes Beten und gibt auch dazwischen immer Seinen unverrückten Sinn auf die Liebe, die Wahrheit und auf den Haß gegen Alles zu erkennen. GOtt muß einen vertreten und seine eigene Wahrheit dafür verpfänden, daß Er einen nicht wolle umkommen noch Schaden nehmen lassen, unter so vielen bösen Händen , die nach einem greifen, und das ist einem der einzige Trost der das Herz fest macht. Es reiße keine Lust noch Pein mich von der Liebe GOttes und Seines Worts hin. Nachdem ihm GOttes Wort unter allen bisherigen Versuchungen und übungen so zum Licht und zur Kraft geworden ist, so schärft sich sein Verlangen nach dessen Eröffnung noch weiter, und auch der Eifer um die Ehre des Worts GOttes gegen die Verächter steigt. Sei mir gnädig und laß kein Unrecht über mich herrschen; vergib uns unsere Schulden, und führe uns nicht in die Versuchung: sind die zwei Hauptstücke bei einem geraden Lauf in der Wahrheit, und darin tut einem freilich das Wort GOttes treffliche Dienste, es spricht in der Sündenpein herzlich von Vergebung ein, und es bewahrt vor Versuchung zu neuen Sünden. Er preist das Wort der Gerechtigkeit und Wahrheit GOttes nachdrücklich, sowohl nach den herrlichen Eigenschaften und Kräften, die GOtt, sein Urheber, darein gelegt, als auch nach den guten Wirkungen, die es bei Ihm habe, ihn im Eifer wider das Böse und im steten Angedenken und Betrachtung der Rechte GOttes zu erhalten. GOttes Wort ist wohl geläutert, nicht zu hoch und nicht zu nieder, eben recht, überall hin brauchbar, man darf nicht erst wie an menschlichen Rechten nach Zeit und Umständen daran mehren, mindern, nachgeben, Sondern es bleibt einmal wie das anderemal dabei. Aber ein Herz kann sich auch unverändert darauf verlassen. Er merkt und bezeugt mehr und mehr, wie es ihm beim Halten an dem Wort GOttes so wohl sei, tröstet sich dessen gegen seine Verfolger und hält einmal über das andere im Gebet an , daß ihm GOtt zu immer genauerem Bewahren Seines Worts verhelfen wolle. Gnade und rechte GOttes in seinem Wort angeboten und bezeugt, sind ein tröstlicher Stab. Gnade ist das Erste, was ein zerschlagenes Herz ergreifen kann, wenn es aber davon erquickt und belebt wird, so merkt es auch, daß es eine aufs Recht gegründete, rechtlich ausgemachte und befestigte Gnade ist, und das macht das Herz noch fester. Er fährt noch weiter im Beten fort, und rühmt, was für Trost er aus GOttes Wort genossen, und stärkt, sich im Angedenken an die Barmherzigkeit GOttes die sein Schutz bleiben werde. Man kann spüren, wie die vertrauliche Freimütigkeit gegen dem Beschluß des Psalmen zunimmt, und wie die Zukehr zu GOtt vermittelst seines lieben Worts immer zärtlicher wird, wie er sich aber auch vom heillosen Zustand der Gottlosen immer ernstlicher scheidet, weil sie mit den Rechten GOttes auch alles Heil GOttes dahinten lassen. Er legt vor GOtt und Menschen dar, daß er mitten unter den Verfolgungen doch seine Ehrfurcht und Freude am Wort GOttes nicht verloren habe, Sondern in der Liebe dazu ungekränkt ausharre, und noch darauf bleibe. Fürchtet euch vor ihrem Trotzen nicht. Heiligt aber GOtt den HErrn in eurem Herzen. Dies ist auch eine aus dem Samen des lebendigen Worts GOttes erwachsene gute Frucht die mit großem Frieden und Warten auf das Heil GOttes und dessen unfehlbare herrliche Hinausführung verbunden ist. Beschluß, und in demselben die kurze Summarische Wiederholung des Psalmen womit er nochmals seinen Sinn vor GOtt bringt, und teils für sich um Unterricht, und für die Feinde um Rettung anhält, teils verspricht, GOttes Name und Wort mit Bekenntnis zu verherrlichen, teils nochmalen aufs Demütigste zu erkennen gibt, wie er bei all Seinen guten Vorsätzen und redlichem Ernst bloß der Gnade leben müsse, und seiner Schwachheit täglich bewußt sei. So wird der edle Vorsatz, durch das Wort, ein zu allem guten Werk geschickter Mensch GOttes zu werden, ausgeführt und behauptet, unter tiefer Armut des Geistes im Gefühl Seines Unvermögens, in herzlicher Liebe und Hochachtung gegen dem großen Ziel, nach welchem man sich ausstreckt, und in dessen Betrachtung man sich aufgemacht hat. So wird das Wort GOttes und die Kraft desselben ins Herz hineingebeten, und so fließt hernach das Gebet auch wieder in das ganze Tun und lassen eines Menschen ein, der sichs zu Seinem Ziel gemacht: O daß mein Leben Deine Rechte mit ganzem Ernst hielte!
