1Uplynuly tři roky, kdy nebyla válka mezi Aramem a Izraelem. 2I stalo se, že ve třetím roce přišel judský král Jóšafat k izraelskému králi. 3Izraelský král řekl svým otrokům: Víte přece, že nám patří Rámot-gileád, a my jsme neteční, abychom jej vzali z ruky aramejského krále. 4Potom se zeptal Jóšafata: Půjdeš se mnou do boje proti Rámot-gileádu? Jóšafat izraelskému králi odpověděl: Jsem jako ty, můj lid jako tvůj lid a moje koně jako tvoje koně. 5Jóšafat dále izraelskému králi řekl: Dotaž se nejprve na Hospodinovo slovo. 6Izraelský král shromáždil proroky, asi čtyři sta mužů, a zeptal se jich: Mám jít do boje proti Rámot-gileádu, nebo mám od toho upustit? Odpověděli: Vytáhni, Panovník ho vydá do královy ruky. 7Jóšafat se zeptal: To už tady není žádný Hospodinův prorok, abychom se dotázali skrze něj? 8Izraelský král Jóšafatovi odpověděl: Ještě je tu jeden muž, skrze nějž je možno dotázat se Hospodina, ale já ho nenávidím, protože mi neprorokuje dobro, nýbrž zlo: Míkajáš, syn Jimlův. Jóšafat řekl: Ať král takto nemluví. 9Izraelský král zavolal jednoho dvorního úředníka a řekl: Rychle sem přiveď Míkajáše, syna Jimlova. 10Izraelský král a judský král Jóšafat seděli každý na svém trůnu, oblečeni v roucha, na prostranství u vchodu do samařské brány a všichni proroci před nimi prorokovali. 11Sidkijáš, syn Kenaanův, si udělal železné rohy a řekl: Toto praví Hospodin: Těmito rohy budeš trkat Aramejce, dokud s nimi neskoncuješ. 12A tak prorokovali všichni proroci: Vytáhni proti Rámot-gileádu a uspěješ. Hospodin ho vydá do královy ruky. 13Posel, který šel Míkajášovi vstříc, mu řekl: Hle, proroci mluví jednomyslně dobro pro krále. Ať jsou tvoje slova jako řeč jednoho z nich. Mluv dobro. 14Míkajáš řekl: Jakože živ je Hospodin, to, co ke mně Hospodin promluví, to budu mluvit. 15Když přišel ke králi, král se ho zeptal: Míkajáši, máme jít do boje proti Rámot-gileádu, nebo od toho máme upustit? Odpověděl mu: Vytáhni a uspěješ. Hospodin ho vydá do královy ruky. 16Král mu řekl: Kolikrát tě mám zapřísahat při Hospodinově jménu, abys mi neříkal nic než pravdu? 17Nato Míkajáš řekl: Viděl jsem celý Izrael rozptýlený po horách jako ovce, které nemají pastýře. Hospodin řekl: Nemají pána. Ať se všichni vrátí domů v pokoji. 18Izraelský král řekl Jóšafatovi: Což jsem ti neříkal, že mi nebude prorokovat dobro, ale zlo? 19Mikajáš dále řekl: Slyš tedy Hospodinovo slovo: Viděl jsem Hospodina sedícího na trůnu a celý nebeský zástup stál kolem něj, po jeho pravici a levici. 20Hospodin řekl: Kdo přemluví Achaba, aby vytáhl a padl u Rámot-gileádu? Jeden říkal to a druhý říkal ono, 21až vyšel jeden duch, postavil se před Hospodinem a řekl: Já ho přemluvím. Hospodin se ho zeptal: Čím? 22Odpověděl: Vyjdu a stanu se lživým duchem v ústech všech jeho proroků. Hospodin řekl: Ty ho přemluvíš, ano, dokážeš to. Vyjdi a učiň to. 23A hle, nyní dal Hospodin lživého ducha do úst všech těchto tvých proroků. Ale Hospodin promluvil zlo proti tobě. 24Tu přistoupil Sidkijáš, syn Kenaanův, udeřil Míkajáše po tváři a řekl: Jakým způsobem přešel Hospodinův Duch ode mě, aby mluvil skrze tebe? 25Míkajáš řekl: Hle, uvidíš to v onen den, kdy vejdeš do nejzazšího pokoje, aby ses skryl. 26Izraelský král řekl: Chop se Míkajáše a odveď ho k veliteli města Amónovi a královskému synu Jóašovi. 27Řekni jim: Toto praví král: Dejte ho do věznice a krmte ho troškou chleba a vody, dokud nepřijdu v pokoji. 28Míkajáš řekl: Jestliže se opravdu vrátíš v pokoji, nemluvil skrze mě Hospodin. A prohlásil: Slyšte, všechny národy. 29Nato vytáhl izraelský král s judským králem Jóšafatem proti Rámot-gileádu. 30Izraelský král řekl Jóšafatovi: Chci se přestrojit a tak jít do boje, ale ty si obleč své roucho. Izraelský král se přestrojil a šel do boje. 31Aramejský král přikázal svým třiceti dvěma velitelům vozby: Nebojujte proti malému ani velkému, jenom proti samotnému izraelskému králi. 32I stalo se, když velitelé vozby uviděli Jóšafata, že si řekli: To je jistě izraelský král! A zabočili, aby bojovali proti němu. Jóšafat volal o pomoc. 33I stalo se, když velitelé vozby viděli, že to není izraelský král, odvrátili se od něj. 34Tu kdosi nahodile napjal luk a zasáhl izraelského krále mezi spoje pancíře. Král řekl svému vozataji: Obrať koně a odvez mě z bojiště, protože jsem raněn. 35Zatímco boj onoho dne silně vzplál, král zůstal podepřený na voze naproti Aramejcům a večer zemřel. Krev z rány vytekla na podlahu vozu. 36Po západu slunce proběhlo vojskem volání: Každý do svého města, každý na své území. 37Tak král zemřel a byl přivezen do Samaří. Krále pohřbili v Samaří. 38Když oplachovali vůz u samařského rybníka, psi chlemtali jeho krev ( tam, kde se prostitutky umývaly), podle Hospodinova slova, které promluvil. 39Ostatní Achabovy činy a všechny věci, které činil, dům ze slonoviny, který postavil, a všechna města, která postavil, jsou zapsány v knize Letopisů izraelských králů. 40Achab ulehl se svými otci a po něm se stal králem jeho syn Achazjáš. 41Jóšafat, syn Ásův, se stal králem nad Judou ve čtvrtém roce vlády izraelského krále Achaba. 42Jóšafatovi bylo třicet pět let, když se stal králem, a dvacet pět let kraloval v Jeruzalémě. Jeho matka se jmenovala Azúba, dcera Šilchího. 43Chodil po všech cestách svého otce Ásy, neodvrátil se od nich a činil to, co je správné v Hospodinových očích. 44Ovšem návrší nebyla odstraněna; lid na návrších dál obětoval a pálil kadidlo. 45Jóšafat uzavřel s izraelským králem mír. 46Ostatní Jóšafatovy činy a jeho udatné skutky, které vykonal, to jak bojoval, jsou zapsány v knize Letopisů judských králů. 47Zbytek chrámových smilníků, kteří zůstali ze dnů jeho otce Ásy, vyhladil ze země. 48V Edómu nebyl král, pouze králem ustanovený správce. 49Jóšafat si udělal taršíšské lodě, aby plul do Ofíru pro zlato. Ale neplul, protože se lodě v Esjón-geberu rozlámaly. 50Tehdy Achazjáš, syn Achabův, řekl Jóšafatovi: Ať plují moji otroci na lodích s tvými otroky. Ale Jóšafat nechtěl. 51Jóšafat ulehl se svými otci a byl pohřben se svými otci v městě Davida, svého otce. Po něm se stal králem jeho syn Jóram. 52Achazjáš, syn Achabův, se stal králem nad Izraelem v Samaří v sedmnáctém roce vlády judského krále Jóšafata. Kraloval nad Izraelem dva roky. 53Páchal to, co je zlé v Hospodinových očích, a chodil po cestě svého otce a po cestě své matky i po cestě Jarobeáma, syna Nebatova, který svedl Izrael k hříchu. 54Sloužil Baalovi a skláněl se před ním a provokoval Hospodina, Boha Izraele, ke hněvu, stejně jako to činil jeho otec. // Achazjášova nemoc
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 AHAB SLAIN AT RAMOTH-GILEAD. (1Ki. 22:1-36)
continued three years without war between Syria and Israel--The disastrous defeat of Ben-hadad had so destroyed his army and exhausted the resources of his country, that, however eager, he was unable to recommence active hostilities against Israel. But that his hereditary enmity remained unsubdued, was manifest by his breach of faith concerning the treaty by which he had engaged to restore all the cities which his father had seized (
1Kgs 20:34).
2 Jehoshaphat the king of Judah came down to the king of Israel--It was singular that a friendly league between the sovereigns of Israel and Judah should, for the first time, have been formed by princes of such opposite characters--the one pious, the other wicked. Neither this league nor the matrimonial alliance by which the union of the royal families was more closely cemented, met the Lord's approval (
2Chr 19:2). It led, however, to a visit by Jehoshaphat, whose reception in Samaria was distinguished by the most lavish hospitality (
2Chr 18:2). The opportunity of this visit was taken advantage of, to push an object on which Ahab's heart was much set.
3 Know ye that Ramoth in Gilead is ours--a Levitical and free town on the north border of Gad (
Deut 4:43;
Josh 21:38), on the site of the present Salt Lake, in the province of Belka. It lay within the territories of the Israelitish monarch, and was unjustly alienated; but whether it was one of the cities usurped by the first Ben-hadad, which his son had promised to restore, or was retained for some other reasons, the sacred historian has not mentioned. In the expedition which Ahab meditated for the recovery of this town, the aid of Jehoshaphat was asked and promised (see
2Chr 18:3). Previous to declaring hostilities, it was customary to consult the prophets (see on
1Sam 28:8); and Jehoshaphat having expressed a strong desire to know the Lord's will concerning this war, Ahab assembled four hundred of his prophets. These could not be either the prophets of Baal or of Ashteroth (
1Kgs 18:19), but seem (
1Kgs 22:12) to have been false prophets, who conformed to the symbolic calf-worship of Jehovah. Being the creatures of Ahab, they unanimously predicted a prosperous issue to the war. But dissatisfied with them, Jehoshaphat inquired if there was any true prophet of the Lord. Ahab agreed, with great reluctance, to allow Micaiah to be summoned. He was the only true prophet then to be found residing in Samaria, and he had to be brought out of prison (
1Kgs 22:26), into which, according to JOSEPHUS, he had been cast on account of his rebuke to Ahab for sparing the king of Syria.
10 a void place--literally, "a threshing-floor," formed at the gate of Samaria.
11 Zedekiah the son of Chenaanah made him horns of iron--Small projections, of the size and form of our candle extinguishers (worn in many parts of the East as military ornaments), were worn by the Syrians of that time, and probably by the Israelite warriors also. Zedekiah, by assuming two horns, personated two heroes, and, pretending to be a prophet, wished in this manner to represent the kings of Israel and Judah in a military triumph. It was a symbolic action, to impart greater force to his language (see
Deut 33:17); but it was little more than a flourish with a spontoon [CALMET, Fragments].
14 what the Lord saith unto me, that will I speak--On the way the messenger who conducted [Micaiah] to the royal presence informed him of the tenor of the prophecies already given and recommended him to agree with the rest, no doubt from the kindly motive of seeing him released from imprisonment. But Micaiah, inflexibly faithful to his divine mission as a prophet, announced his purpose to proclaim honestly whatever God should bid him. On being asked by the king, "Shall I go against Ramoth-gilead, or shall I forbear?" the prophet gave precisely the same answer as the previous oracles that had been consulted; but it must have been given in a sarcastic tone and in ironical mockery of their way of speaking. Being solemnly urged to give a serious and truthful answer, Micaiah then declared the visionary scene the Spirit had revealed to him;--
17 I saw all Israel scattered upon the hills, as sheep that have not a shepherd--The purport of this was that the army of Israel would be defeated and dispersed; that Ahab would fall in the battle, and the people return without either being pursued or destroyed by the enemy.
18 Did I not tell thee that he would prophesy no good concerning me, but evil?--Since Ahab was disposed to trace this unwelcome truth to personal enmity, Micaiah proceeded fearlessly to tell the incensed monarch in full detail what had been revealed to him. The Hebrew prophets, borrowing their symbolic pictures from earthly scenes, described God in heaven as a king in His kingdom. And as earthly princes do nothing of importance without asking the advice of their counsellors, God is represented as consulting about the fate of Ahab. This prophetic language must not be interpreted literally, and the command must be viewed as only a permission to the lying spirit (
Rom 11:34) [CALMET].
24 Zedekiah the son of Chenaanah went near, and smote Micaiah on the cheek--The insolence of this man, the leader of the false prophets, seems to have been provoked by jealousy at Micaiah's assumed monopoly of the spirit of inspiration. This mode of smiting, usually with a shoe, is both severe and ignominious. The calm reply of the Lord's prophet consisted in announcing the fate of the false prophets who suffered as the advisers of the disastrous expedition.
26 Take Micaiah, . . . Put this fellow in prison--Ahab, under the impulse of vehement resentment, remands the prophet until his return.
27 bread of affliction, water of affliction--that is, the poorest prison fare. Micaiah submitted, but reiterated aloud, in the presence of all, that the issue of the war would be fatal to Ahab.
29 went up to Ramoth-gilead--The king of Israel, bent on this expedition, marched, accompanied by his ally, with all his forces to the siege; but on approaching the scene of action, his courage failed, and, hoping to evade the force of Micaiah's prophecy by a secret stratagem, he assumed the uniform of a subaltern, while he advised Jehoshaphat to fight in his royal attire. The Syrian king, with a view either to put the speediest end to the war, or perhaps to wipe out the stain of his own humiliation (
1Kgs 20:31), had given special instructions to his generals to single out Ahab, and to take or kill him, as the author of the war. The officers at first directed their assault on Jehoshaphat, but, becoming aware of their mistake, desisted. Ahab was wounded by a random arrow, which, being probably poisoned, and the state of the weather increasing the virulence of the poison, he died at sunset. The corpse was conveyed to Samaria; and, as the chariot which brought it was being washed, in a pool near the city, from the blood that had profusely oozed from the wound, the dogs, in conformity with Elijah's prophecy, came and licked it [
1Kgs 21:19]. Ahab was succeeded by his son Ahaziah [
1Kgs 22:40].
