1Hospodin promluvil k Mojžíšovi na hoře Sínaj: 2Promluv k synům Izraele a řekni jim: Až vejdete do země, kterou vám dávám, bude země zachovávat odpočinek pro Hospodina. 3Šest let budeš osévat své pole, šest let budeš prořezávat svou vinici a shromažďovat její úrodu. 4Sedmého roku bude mít země sobotu odpočinutí, odpočinek pro Hospodina. Nebudeš osévat své pole ani prořezávat svou vinici. 5To, co samo vyrostlo po tvé žni, nebudeš sklízet a hrozny z neobdělané vinice nebudeš sbírat. Země bude mít rok odpočinutí. 6Úrodu z odpočinku země budete mít za pokrm — ty, tvůj otrok, tvá otrokyně, tvůj najatý dělník i příchozí, který u tebe pobývá jako cizinec, 7tvůj dobytek i zvěř, která je v tvé zemi, bude mít k jídlu všechnu její úrodu. 8Odpočítáš si sedm let odpočinku, sedmkrát sedm let, a doba sedm let odpočinku ti dá čtyřicet devět let. 9Necháš zaznít troubení beraního rohu sedmého měsíce, desátého dne toho měsíce. V den smíření necháte zaznít beraní roh po celé své zemi. 10Posvětíte padesátý rok a vyhlásíte v zemi propuštění pro všechny její obyvatele. Bude to pro vás milostivé léto, kdy se vrátíte každý na své vlastnictví, každý se vrátíte ke své čeledi. 11Padesátý rok budete mít milostivé léto; nebudete zasévat, nebudete sklízet to, co samo vyroste, a nebudete sbírat víno z neobdělaných vinic. 12Neboť je to milostivé léto; bude pro vás svaté. Budete jíst úrodu přímo z pole. 13V tomto milostivém létě se vrátíte každý na své vlastnictví. 14Když budete prodávat zboží svému druhovi nebo od svého druha něco kupovat, nebudete utiskovat jeden druhého. 15Podle počtu roků po milostivém létě budeš kupovat od svého druha a podle počtu let úrody ti on bude prodávat. 16Čím více let, tím navýšíš jeho kupní cenu, čím méně let, tím zmenšíš jeho kupní cenu, neboť je to počet úrod, které ti prodává. 17Nebudete utiskovat jeden druhého, ale budeš se bát svého Boha, neboť já Hospodin jsem váš Bůh. 18Plňte má ustanovení, má nařízení zachovávejte a plňte je. Tak budete bydlet v zemi v bezpečí. 19Země vydá své ovoce a budete jíst do sytosti a budete v ní bydlet v bezpečí. 20A když se zeptáte: Co budeme jíst v sedmém roce, když nebudeme zasévat ani sklízet svoji úrodu? 21Přikáži svému požehnání pro vás v šestém roce, takže vydá úrodu na tři roky. 22Když budete zasévat v osmém roce, budete jíst ze staré úrody až do devátého roku; dokud nepřijde její úroda, budete jíst ze staré. 23Země se nebude prodávat natrvalo, protože země patří mně; vy jste u mě jen hosté a příchozí. 24V celé zemi svého vlastnictví ustanovíte výkupní právo pro zemi. 25Když tvůj bratr zchudne a prodá něco ze svého vlastnictví, ať přijde jeho nejbližší příbuzný a vykoupí prodanou věc svého bratra. 26Když někdo nemá příbuzného, ale nabude prostředky a získá dostatek k vykoupení, 27spočítá roky od prodeje, vrátí zbytek muži, kterému to prodal, a vrátí se na své vlastnictví. 28Pokud jeho prostředky nestačí na to, aby mu to vrátil, zůstane prodaná věc u kupujícího až do milostivého léta, ale v milostivém létě to uvolní a on se vrátí na své vlastnictví. 29Když někdo prodá obytný dům ve městě s hradbami, jeho výkupní právo bude až do konce roku jeho prodeje; rok bude jeho výkupní právo. 30Jestliže ho však nekoupí zpět dříve, nežli se naplní celý rok, zůstane dům, který je ve městě s hradbami, natrvalo kupujícímu, jemu i jeho pokolením; v milostivém létě nebude uvolněn. 31Domy ve dvorcích, které nemají kolem sebe hradby, se budou počítat k polnostem země. Mají výkupní právo, v milostivém létě budou uvolněny. 32Města Lévijců, domy ve městech jejich vlastnictví, budou navždy výkupním právem Lévijců. 33Cokoliv by někdo z Lévijců nárokoval, bude to uvolněno — prodej domu ve městě jeho vlastnictví — v milostivém létě, neboť domy ve městech Lévijců jsou jejich vlastnictvím uprostřed synů Izraele. 34Polnost pastviny u jejich měst se však nebude prodávat, neboť je jejich věčným vlastnictvím. 35Když tvůj bratr zchudne a nedostává se mu prostředků vůči tobě, ujmi se ho jako hosta či příchozího, ať žije u tebe. 36Neber od něj lichvu ani úrok, ale boj se svého Boha; tvůj bratr ať žije u tebe. 37Své stříbro mu nedávej na lichvu ani své jídlo za příplatek. 38Já Hospodin jsem váš Bůh, který jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám dal kenaanskou zemi a byl vaším Bohem. 39Když tvůj bratr u tebe zchudne a prodá se ti, nezotročuj ho otrockou prací. 40Bude u tebe jako najatý dělník či příchozí; bude u tebe sloužit až do milostivého léta. 41Pak od tebe odejde, on i jeho synové s ním, a vrátí se ke své čeledi, vrátí se k vlastnictví svých otců. 42Jsou to moji otroci, které jsem vyvedl z egyptské země. Nebudou prodáváni jako se prodávají otroci. 43Nebudeš nad ním panovat surově, ale budeš se bát svého Boha. 44Svého otroka a svou otrokyni, které budeš mít, — od národů, které jsou okolo vás, od nich můžete kupovat otroky a otrokyně. 45I od synů příchozích, kteří s vámi pobývají jako cizinci, od nich můžete kupovat i od jejich rodin, které jsou s vámi, které oni zplodili ve vaší zemi; a budou vaším vlastnictvím. 46Můžete je rozdělit do dědictví pro své syny po sobě jako dědičné vlastnictví; je můžete navždy zotročit. Ale nad svými bratry, syny Izraele, jeden nad druhým nebudeš panovat surově. 47Když host či příchozí u tebe nabude prostředků a tvůj bratr u něj zchudne a prodá se hostu či příchozímu u tebe nebo potomku z čeledi hosta, 48poté, co se prodal, bude mít výkupní právo. Někdo z jeho bratrů jej vykoupí 49nebo jeho strýc či syn jeho strýce ho vykoupí nebo někdo z jeho pokrevních příbuzných, z jeho rodiny ho vykoupí; nebo když nabude prostředků, vykoupí se sám. 50S tím, kdo ho koupil, spočítá dobu od roku, kdy se mu prodal, až do milostivého léta a jeho prodejní cena bude podle počtu let, jako by byl v té době u něj najatým dělníkem. 51Pokud je ještě mnoho let, vrátí podle nich jeho výkupné z jeho kupní ceny. 52Jestliže zůstává málo let do milostivého léta, spočítá to s ním a podle jeho let vrátí své výkupné. 53Jako dělník najatý z roku na rok bude u něj; nebude nad ním panovat surově ze tvého pohledu. 54Pokud nebude takto vykoupen, bude uvolněn v milostivém létě, on i jeho synové s ním. 55Neboť synové Izraele jsou moji otroci; jsou to moji otroci, které jsem vyvedl z egyptské země. Já Hospodin jsem váš Bůh.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 2 SABBATH OF THE SEVENTH YEAR. (
Lev 25:1-
Lev 25:7)
When ye come into the land which I give you--It has been questioned on what year, after the occupation of Canaan, the sabbatic year began to be observed. Some think it was the seventh year after their entrance. But others, considering that as the first six years were spent in the conquest and division of the land (
Josh 5:12), and that the sabbatical year was to be observed after six years of agriculture, maintain that the observance did not commence till the fourteenth year.
the land keep a sabbath unto the Lord--This was a very peculiar arrangement. Not only all agricultural processes were to be intermitted every seventh year, but the cultivators had no right to the soil. It lay entirely fallow, and its spontaneous produce was the common property of the poor and the stranger, the cattle and game. This year of rest was to invigorate the productive powers of the land, as the weekly Sabbath was a refreshment to men and cattle. It commenced immediately after the feast of ingathering, and it was calculated to teach the people, in a remarkable manner, the reality of the presence and providential power of God.
8 THE JUBILEE. (Lev. 25:8-23)
thou shalt number seven sabbaths of years--This most extraordinary of all civil institutions, which received the name of "Jubilee" from a Hebrew word signifying a musical instrument, a horn or trumpet, began on the tenth day of the seventh month, or the great day of atonement, when, by order of the public authorities, the sound of trumpets proclaimed the beginning of the universal redemption. All prisoners and captives obtained their liberties, slaves were declared free, and debtors were absolved. The land, as on the sabbatic year, was neither sowed nor reaped, but allowed to enjoy with its inhabitants a sabbath of repose; and its natural produce was the common property of all. Moreover, every inheritance throughout the land of Judea was restored to its original owner.
10 ye shall hallow the fiftieth year--Much difference of opinion exists as to whether the jubilee was observed on the forty-ninth, or, in round numbers, it is called the fiftieth. The prevailing opinion, both in ancient and modern times, has been in favor of the latter.
12 ye shall eat the increase thereof out of the field, &c.--All that the ground yielded spontaneously during that period might be eaten for their necessary subsistence, but no persons were at liberty to hoard or form a private stock in reserve.
13 ye shall return every man unto his possession, &c.--Inheritances, from whatever cause, and how frequently soever they had been alienated, came back into the hands of the original proprietors. This law of entail, by which the right heir could never be excluded, was a provision of great wisdom for preserving families and tribes perfectly distinct, and their genealogies faithfully recorded, in order that all might have evidence to establish their right to the ancestral property. Hence the tribe and family of Christ were readily discovered at his birth.
17 Ye shall not oppress one another, but thou shalt fear thy God--This, which is the same as
Lev 25:14, related to the sale or purchase of possessions and the duty of paying an honest and equitable regard, on both sides, to the limited period during which the bargain could stand. The object of the legislator was, as far as possible, to maintain the original order of families, and an equality of condition among the people.
21 I will command my blessing upon you in the sixth year, and it shall bring forth fruit for three years, &c.--A provision was made, by the special interposition of God, to supply the deficiency of food which would otherwise have resulted from the suspension of all labor during the sabbatic year. The sixth year was to yield a miraculous supply for three continuous years. And the remark is applicable to the year of Jubilee as well as the sabbatic year. (See allusions to this extraordinary provision in
2Kgs 19:29;
Isa 37:30). None but a legislator who was conscious of acting under divine authority would have staked his character on so singular an enactment as that of the sabbatic year; and none but a people who had witnessed the fulfilment of the divine promise would have been induced to suspend their agricultural preparations on a recurrence of a periodical Jubilee.
23 The land shall not be sold for ever--or, "be quite cut off," as the Margin better renders it. The land was God's, and, in prosecution of an important design, He gave it to the people of His choice, dividing it among their tribes and families--who, however, held it of Him merely as tenants-at-will and had no right or power of disposing of it to strangers. In necessitous circumstances, individuals might effect a temporary sale. But they possessed the right of redeeming it, at any time, on payment of an adequate compensation to the present holder; and by the enactments of the Jubilee they recovered it free--so that the land was rendered inalienable. (See an exception to this law,
Lev 27:20).
29 if a man sell a dwelling house in a walled city, then he may redeem it within a whole year after it is sold--All sales of houses were subject to the same condition. But there was a difference between the houses of villages (which, being connected with agriculture, were treated as parts of the land) and houses possessed by trading people or foreigners in walled towns, which could only be redeemed within the year after the sale; if not then redeemed, these did not revert to the former owner at the Jubilee.
32 Notwithstanding the cities of the Levites, &c.--The Levites, having no possessions but their towns and their houses, the law conferred on them the same privileges that were granted to the lands of the other Israelites. A certain portion of the lands surrounding the Levitical cities was appropriated to them for the pasturage of their cattle and flocks (
Num 35:4-
Num 35:5). This was a permanent endowment for the support of the ministry and could not be alienated for any time. The Levites, however, were at liberty to make exchanges among themselves; and a priest might sell his house, garden, and right of pasture to another priest, but not to an Israelite of another tribe (
Jer 41:7-
Jer 41:9).
35 if thy brother be waxen poor, . . . relieve him--This was a most benevolent provision for the poor and unfortunate, designed to aid them or alleviate the evils of their condition. Whether a native Israelite or a mere sojourner, his richer neighbor was required to give him food, lodging, and a supply of money without usury. Usury was severely condemned (
Ps 15:5;
Ezek 18:8,
Ezek 18:17), but the prohibition cannot be considered as applicable to the modern practice of men in business, borrowing and lending at legal rates of interest.
39 if thy brother . . . be waxen poor, and be sold unto thee, thou shalt not compel him to serve as a bond-servant--An Israelite might be compelled, through misfortune, not only to mortgage his inheritance, but himself. In the event of his being reduced to this distress, he was to be treated not as a slave, but a hired servant whose engagement was temporary, and who might, through the friendly aid of a relative, be redeemed at any time before the Jubilee. The ransom money was determined on a most equitable principle. Taking account of the number of years from the proposal to redeem and the Jubilee, of the current wages of labor for that time, and multiplying the remaining years by that sum, the amount was to be paid to the master for his redemption. But if no such friendly interposition was made for a Hebrew slave, he continued in servitude till the year of Jubilee, when, as a matter of course, he regained his liberty, as well as his inheritance. Viewed in the various aspects in which it is presented in this chapter, the Jubilee was an admirable institution, and subservient in an eminent degree to uphold the interests of religion, social order, and freedom among the Israelites.
