Církev: 1. Toto české slovo patrně vzniklo podobně jako něm. Kirche nebo angl. church z řeckého kyriaké [oikia] — Páně [dům], po př. z kyriakon [Páně]. Tyto řecké výrazy se však nevyskytují v NZ. Tam je podkladem českého c. veskrze řecké ekklésia, což je v LXX nejobvyklejším překladem hbr. káhál. Tento výraz v SZ znamená »shromáždění«; jeho řecký překlad ekklésia sám o sobě může označovat docela světské shromáždění, na př. »hromadu« politické obce, jak tomu bylo v Athénách a jak je tohoto výrazu užito ještě Acts 19:32 , Acts 19:39 , Acts 19:40 [Kral. »obec«, »svolání obce«, »lid«]. Ve většině případů však tato slova v SZ označovala shromáždění zvláštního rázu: shromáždění Izraele před Hospodinem [sr. Deut 4:10 ; Deut 18:16; 1Kgs 8:65 a j.]; v tomto smyslu se někdy mluví o »shromáždění Hospodinově« [Deut 23:1n a j.]. Byl to ve skutečnosti vždy patrně jen jistý výběr Izraelců, kteří se shromáždili před tváří Boží, t. j. v chrámě: ale tito viditelně shromáždění lidé zastupovali celek Izraele jakožto lid smlouvy Hospodinovy. Tento význam »shromáždění« mělo ještě jiné řecké slovo, v jehož etymologii [původním smyslu] je tento význam vlastně ještě zřetelnější, totiž slovo synagógé. A vskutku, v prvních čtyřech knihách Pentateuchu překládá LXX hbr. káhál zpravidla synagógé, kdežto od Dt počínajíc v celém ostatku SZ volí zpravidla ekklésia, jehož etymologický význam je »svolání« [hlasatelem do »hromady« obce], a slovo synagógé potom reservuje pro jiné slovo hebrejské [‘édá]. Tato volba slov byla zajisté do jisté míry způsobena dějinnou náhodou, ale měla později nemalé důsledky. Synagógé se stalo označením místních shromáždění rozptýleného Židovstva mimo chrám jerusalemský; v těchto shromážděních Židovstvo se ve skutečnosti po staletí, ano tisíciletí vyžívalo, ale přesto je nepokládalo za projevení Izraele v tom plném a zcela závažném slova smyslu, jakým bylo shromáždění v chrámu siónském: jen tomuto shromáždění, po dlouhou dobu neuskutečnitelnému, ale přece vzpomínanému i očekávanému, příslušelo označení káhál = ekklésia. Jestliže pak prvokřesťanství sáhlo právě po tomto slovu na své označení, nejen se tím vnějšně odlišilo od jazykového obyčeje židovského, nýbrž tím vzneslo nárok, že jeho shromáždění, shromáždění v Ježíši Kristu, jest pravým Izraelem, pravým lidem Božím i mimo chrám a bez chrámu. Už ve volbě tohoto slova je tedy ve zkratce obsaženo celé nz pojetí církve: obec vyznavačů Mesiáše Ježíše je novým Izraelem, pravým lidem Božím, založeným na nové smlouvě v Kristu Ježíši a očekávajícím dědictví království Božího, nové nebe a novou zemi. Nyní je třeba všimnouti si, jak se toto nz pojetí c. vyjadřuje v jednotlivých vrstvách novozákonních.

2. Ježíš podle synoptických evangelií užívá pojmu c. [ekklésia] jen velice zřídka, takže je sporné, zda ten výraz vůbec vyslovil [viz dále bod 6. o Matt 16:18 a 18,17]. Z toho však nelze usuzovat, že mu byla cizí i skutečnost, jinde nazývaná c; vždyť i jiné vrstvy nz [na př. 1Pt] tohoto slova vůbec neužívají, ale přitom velice zřetelně o skutečnosti c. jednají. Nejde o slova, nebo aspoň ne jen o slova, nýbrž o věc. Právě však, pokud jde o věc, někteří vykladači tvrdí, že Ježíš znal jen dvě skutečnosti : na jedné straně pozemský lid Hospodinův v přítomném věku, jímž byl Izrael staré smlouvy, na druhé stráně pak skutečnost plného království Božího, která mu zůstávala nadsvětskou a budoucí, i když bezprostředně nastávající. Neměl prý však zájmu o »c.« v přesném slova smyslu, t. j. o nový lid Boží, odlišný od starého Izraele, ale přitom nikoli beze zbytku totožný s budoucím královstvím Božím, nýbrž na ně teprve čekající jako jeho »dědic«. Toto pojetí však je přílišným zjednodušením svědectví evangelií. Zajisté, synoptický Ježíš stál na půdě Izraele a zvěstoval přicházející království Boží. Také však shromažďoval [Matt 12:30 ; Matt 22:1 - Matt 22:10] z prostřed Izraele ty, kteří uposlechli jeho povolání [Mark 1:16 - Mark 1:20 ; Mark 2:14 - Mark 2:17], aby ho následovali [Mark 2:14 ; Mark 8:34;. 10,28] v oddělenosti od ostatních [Matt 10:16 - Matt 10:22 , Matt 10:32n], aby byli zvláštním, byť malým stádcem [Luke 12:32], ano rodinou Kristovou a Boží [Mark 3:31 - Mark 3:35 ; Mark 10:29 - Mark 10:30], která je dědičkou života budoucího věku [Mark 10:30; sr. Matt 5:5 ; Matt 19:29]. Tu všude je míněna pospolitost zřetelně vylišená z celku Izraele, ale nespadající v jedno ani s budoucím královstvím, nýbrž na ně čekající: to jsou znaky skutečnosti, označené později slovem c. Nejzřetelněji je to patrno ve dvou prvcích synoptického podání: první z nich je povolání Dvanácti, »aby s ním byli a aby je poslal kázati a aby měli moc uzdravovat nemoci a vymítati ďábelství« [Mark 3:14 - Mark 3:19 a p.]. Počet 12 sám o sobě vyjadřuje, že jde o navázání na Izraele, a to konkrétně: o nové utvoření Izraele [řecké slovo Mark 3:14, v Kral. přeložené »ustanovil«, znamená přesně řečeno »učinil« a snad ještě přesněji: »stvořil«]. Zároveň pak je těchto Dvanácte spojeno ve zvláště úzký vztah s Ježíšem a pověřeno funkcemi [kázání, uzdravování], jimiž Ježíš sám přinášel předběžné průlomy budoucího království Božího. Druhým z oněch zvláště zřetelných prvků církve v synoptickém podání je zpráva o poslední večeři [Mark 14:22 - Mark 14:25 par.] : při ní vzal Ježíš učedníky do stolního obecenství s sebou jakožto umírajícím synem člověka a tím i do obecenství nové smlouvy, touto, smrtí založené. — Úhrnem lze říci, že není přiměřené mluvit o tom, že by Ježíš byl »založil c.« v organisačním, právním slova smyslu, avšak podle celého synoptického svědectví záměrně shromažďoval obec svých věrných a věřících [vyznávajících, sr. Mark 8:38; Matt 10:32 - Matt 10:33] jakožto ostatek, jenž je novým utvořením Izraele, dědicem všech sz zaslíbení, počátkem nového lidu Božího, čekatelem království Božího. Zda tuto skutečnost nazval či nenazval slovem c, t. j. nějakou aramejskou rovnomocninou řeckého ekklésia, je ve srovnání s tím otázka druhotného významu.

3. Acts 7:38 slovem ekklésia označují lid izraelský na poušti a 19,32.39.40 »hromadu« politické obce efezské, povětšině však ho užívají o obci věřících v Mesiáše Ježíše a o shromážděních této obce, »církve«. Označují tak po výtce pospolitost věřících čili, jak bychom my řekli, »místní sbor« v Jerusalemě [8,1 a j.], který podle nejstaršího pojetí pravděpodobně byl ve zvláštním slova smyslu představitelem celku. Jinde však téhož slova užívají i na označení jiných, dokonce i mimopalestinských »shromáždění« věřících [Antiochie 13,1, Cesarea 18,22, Efezos 20,17.28 a j.]; Kraličtí tu někde překládají slovem »zbor« [9,31; 11,26]. Zajímavé je místo 9,31: zde některé rukopisy mají jednotné číslo; na rozličných místech v Judstvu, Galilei i v Samaří je jedna a táž skutečnost nového lidu Božího: ekklésia je tu tedy »obecná c.« Jiné rukopisy však mají množné číslo: na těchto rozličných místech je řada jednotlivých shromáždění věřících — ekklésia tu znamená »místní sbor«. Ve Sk ale ani později u Pavla a vůbec v NZ však mezi tímto dvojím významem slova nelze stroze a výlučně rozlišovat. NZ nemyslí v pojmech organisačních a právních: jednotlivá místní shromáždění věřících v Ježíše jako Mesiáše [Krista] jsou přímým projevem pravého lidu Božího; »sbor« je zároveň »církví«, c. se neprojevuje jinak než jako »sbor«.

4. Stejně je tomu v listech apoštola Pavla. Užívá výrazu ekklésia povětšině pro jednotlivé sbory [2Cor 11:8 ; 2Cor 12:13; Phil 4:15; Rom 16:23; 1Cor 14:23 a j.], dokonce i pro »sbor« v jediné domácnosti [Rom 16:5; 1Cor 16:19; Col 4:15; Phlm 1:2], ale přitom je zřetelné, že každý sbor je projevem téže skutečnosti c. C. není zeměpisně vázána na určité místo, ani nepovstává součtem nebo organisačním, právním sjednocením místních sborů, nýbrž každý sbor jest církví Boží [1Cor 1:2 ; 1Cor 10:32; 1Thess 2:14], i když toto bližší označení mnohdy chybí. Důležitý je výraz »c. v Kristu [Ježíši«] [1Thess 2:14; Gal 1:22 sr. Rom 16:16]: není to pouhé bezbarvé označení »křesťanská« c, nýbrž vyjádření toho, že Bůh shromažďuje svůj nový lid, jejž zdávna zaslíbil, právě prostřednictvím Ježíše Krista, a to konkrétně jeho smrtí a vzkříšením. Tuto skutečnost apoštol má na mysli i tehdy, když vůbec neužívá slova c.: tak tomu je zejména v prvních 15 kapitolách Ř, kde se slovo c. vůbec nevyskytuje, a přece je tu řeč nejen o »povolaných svatých« [1,7], nýbrž i o tom, jak je v Kristu tvořen nový lid Boží, pravý ostatek Izraele [9-11] a dědic jeho zaslíbení: sr. k tomu »my jsme obřízka« Phil 3:3, »símě Abrahamovo jste« Gal 3:29, »Izrael Boží« Gal 6:16; sr. 1Cor 10:18.

Na vyjádření nadsvětské a obecné skutečnosti c, přesahující meze jednotlivého sboru, a tedy také na vyjádření jednoty této skutečnosti [sr. Eph 2:14; Gal 3:27n; 1Cor 12:1 - 1Cor 12:4] apoštol v důležitých oddílech užívá výrazu tělo Kristovo. Vyskytuje se předně Ř. 12,4n a 1Cor 12:12 - 1Cor 12:27, kde se jím zdůrazňuje jednota lidu Kristova uprostřed rozmanitosti jeho životních projevů. Na pohled je tu pojem těla toliko obrazem, přirovnáním: ale 1Cor 12:12 naznačuje, že je to více než přirovnání: Kristus je opravdu s církví spjat tak těsně, že je možno říci: c, vskutku jest jeho tělem. T. j., pojem »těla« vyjadřuje nerozlučitelný vztah mesiášského krále k jeho lidu [sr. 1Cor 15:12 - 1Cor 15:28; Col 1:18; Rom 8:29]. Není vyloučeno, že toto užití pojmu »těla« bylo připraveno předkřesťanskými gnostickými spekulacemi, ale věc sama, t. j. sounáležitost Mesiáše a jeho lidu je pevně zakotvena v základní linii biblické. — Mohla by však vzniknout představa, že Kristus je na církvi jako na svém těle stejně závislý jako ona na něm. Toto nedorozumění je odvráceno tím, že Pavel jinde zdůrazňuje, že Kristus je hlavou svého těla, církve [Col 1:18 ; Col 2:19; Eph 1:22 ; Eph 5:23 - Eph 5:25]. Kdybychom úzkostlivě zůstali jen při slovních vyjádřeních, shledali bychom snad, že je jistý logický rozpor mezi výpovědí, že c. je tělem Kristovým, a výpovědí, že on je její hlavou. Ve skutečnosti, jež je těmito výrazy míněna, není však žádného roz

poru: c. je s Kristem nerozlučně svázána, ale tak, že on je jí stále nadřazen: ke své existenci potřebuje ona jeho, nikoli on jí, a on stále zůstává jejím Pánem. Přitom pak svazek Krista a c. je svazkem lásky, jak je vyjádřeno Eph 5:25 - Eph 5:32, kde je užito motivu lásky muže a ženy. Jsme nakloněni pojímat to tak, že tato láska je obrazem milosti Kristovy; Písmo však nahlíží na věc obráceně: prvotní skutečností je odvěká smlouva milosti, v Kristu uzavřená, a láska muže k ženě je odleskem této smlouvy milosti.

Těmito způsoby dává apoštol výraz té skutečnosti, že c. není pouhou lidskou pospolitostí, pouhou sociologickou skutečností, nýbrž je založena ve skutečné účasti na osobě a díle Ježíše Krista. Proto také apoštol Pavel nezdůrazňuje autoritu úřadů v c. a neklade váhu na neměnnost její organisace. Zajisté, apoštolé mají v c. i podle Pavla zcela zvláštní postavení [1Cor 9:1n ; 1Cor 12:29; Gal 1:1 ; Gal 2:8], ale mají je ne jako úřední správci organisace c, nýbrž jako prvotní svědkové vzkříšení Ježíše Krista [1Cor 9:1 ; 1Cor 15:3n]. Kristus řídí svou c. nikoli pomocí neměnné ustanovených úřadů, nýbrž skrze dary svého Ducha [1K 12; Ř 12], který je ovšem Duchem pokoje, ne nepořádku [1Cor 14:33 , 1Cor 14:40]. Největším darem pak je láska [1K 13]: tímto svazkem dokonalosti [Col 3:14] c. žije jako živé obecenství bratří.

5. V ostatních spisech NZ se výraz c. vyskytuje ku podivu zřídka. Lze říci, že je to výraz typicky pavlovský; mimo jeho epištoly se vyskytuje častěji jen ve Sk a Zj, kde se ho užívá po výtce na označení místních sborů maloasijských. Nápadné je, že se toto slovo nevyskytuje ani v synopticích [mimo ony dva zmíněné případy v Mt, viz 6], ani ve čtvrtém evangeliu. To však neznamená, že by všecky tyto nz spisy nic nevěděly o realitě církve. Když evangelium J mluví o vinném kmeni a ratolestech [15], o »zůstávání« učedníků v Kristu 6,56; 15,4.5.6.7. nebo o pastýři a ovcích a o jednom stádu 10,14-16; sr. 21,15- 17, opisuje tím jen rozličnými obraty a obrazy skutečnost c. Podobně přece činí už synoptický Ježíš, jak jsme ukázali svrchu [bod 1], a také jiné spisy nz: 1Pet 2:1 - 1Pet 2:10 je přímo klasický oddíl nz učení o c, a přece se toto slovo ani jednou nevyskytuje, nýbrž místo něho jen sz obrazy, jako »dům duchovní, svaté kněžstvo, rod vyvolený, národ svatý, lid dobytý«. I dvanáctero pokolení rozptýlené Jas 1:1, sr. 1Pet 1:1 je jen jiným označením c. Kristovy.

6.Matt 16:18 a 18,17. Už jsme vyložili, že otázka, zda tyto výroky v dnešní podobě, t. j. s užitím slova c, opravdu pocházejí od Ježíše, není rozhodující. Je možné, že teprve pozdější úprava evangelijního podání vložila sem tento výraz, jímž bylo v pozdější době obvyklé nazývati skutečnost nového lidu Božího v Kristu. Nelze však ani vyloučit, že Ježíš užil některého aramejského výrazu, jehož nejpřiměřenějším překladem bylo právě ekklésia. Důležité je, že Ježíš svou celou činností utvořil skutečnost nového Izraele a čekatele království Božího, jak jsme už vyložili. Účast na tomto lidu dává, ano tento lid zakládá vyznávající víra v Ježíše jako nositele království Božího, jako Mesiáše. Proto na vyznání Šimonovo: »Ty jsi Kristus«, [Mesiáš] Ježíš odpovídá slovem o zbudování svého lidu a udělením nového jména Petr, Skála či Skalník. Jako první vyznavač je Šimon počátkem, ano základem c. Ježíše Krista. Tuto prvotnost, potvrzenou jeho prvotním svědectvím o vzkříšení [1Cor 15:5], dokládá celý NZ. Šimon Petr je nepochybně prvním svědkem mesiášství Ježíšova i jeho vzkříšení, a na základě toho má v c. nepochybnou zvláštní autoritu, kterou ani Pavel nepopírá, i když ukazuje její meze [Gal 2:11nn]. V tomto smyslu lze mluvit o »primátu Petrově«; jenže z toho nevyplývá pravomoc absolutní vlády v c. Tím méně je v NZ cokoli řečeno nebo naznačeno o tom, že by se Petrova autorita měla přenášet na příslušníky dalších křesťanských generací. Naopak, celá podstata prvotnosti Petrovy podle Písma spočívá v tom, zeje neopakovatelná, neboť nerozlučně souvisí s prvotním, neopakovatelným založením c. smrtí a vzkříšením Ježíše Krista. Jediná pravá biblicky doložená posloupnost Petrova spočívá v opakování události jeho víry a vy 7. Souhrnem třeba zdůraznit, že c. podle NZ je určena na jedné straně svým vztahem k lidu Božímu staré smlouvy, k Izraeli, na druhé straně k budoucí skutečnosti království Božího, prolamující se v Ježíši Kristu, v jeho příchodu, díle, smrti, vzkříšení a v darech Ducha sv. do této časnosti. C je tedy jakoby umístěna na přelomu dvou věků. Je na této zemi; je společenstvím lidí, kteří se docela viditelně scházejí a viditelně nebo slyšitelně vyznávají svou víru v Mesiáše Ježíše. Není tedy biblicky přesné mluvit o »neviditelné církvi« jako o nějakém zvláštním útvaru. Neviditelné je království Boží, protože je budoucí, »nebeské«; c. však je viditelná. Jenže to, co ji činí církví, t. j. právě onen vztah k jednání Božímu v Ježíši Kristu, čekatelství království Božího, dary Ducha sv., to vše je »neviditelné«. Dalo by se snad mluvit o neviditelnosti podstaty a viditelnosti projevu církve; je to však asi přespříliš novodobě myšleno a řečeno. Je lépe ještě jednou objasnit vztah c. ke *království Božímu: nejsou totožné, naopak, rozdíl mezi nimi je podstatně důležitý, ale jsou v těsném vzájemném vztahu. C. královstvím Božím sama není, ani je nebuduje, ani přímo nepřipravuje; ale věří v ně, svědčí o něm, ukazuje na ně, žije z jeho zaslíbení, očekává na jeho příchod v plnosti a moci. S tím souvisí i otázka autority ve: má ji v plném smyslu toliko její Pán a hlava, Ježíš Kristus, který je své církvi přítomen skrze svědectví svých vyvolených svědků a skrze dar Ducha sv. To znamená konkrétně, že autoritou v c. je Písmo [jakožto zachycení onoho svědectví vyvolených svědků] a vnitřní svědectví Ducha. Ostatní autorita ve c.- autorita úřadu, tradice, shody dosahované společným dotazováním na Slovo — má svůj skutečný a nepominutelný, avšak podřízený význam. Podstatný význam pro církev však má její skutečný život: shromáždění k modlitbám [1Cor 14:14 - 1Cor 14:16 ; 1Cor 11:4 - 1Cor 11:5; Acts 1:14], zpěvům [Col 3:16; Eph 5:19], k lámání chleba [Šk 2,46: zde jde nepochybně o stůl Páně, sr. 1Cor 11:18 - 1Cor 11:34], k vzájemnému učení a napomínání [Col 3:16], jež někdy mělo podobu vytržení ducha a mluvení jazyky [1Cor 12:10 ; 1Cor 14:2 - 1Cor 14:33]. A ovšem, vedle tohoto společného shromažďování k oslavě Boha a Pána Ježíše Krista byl tu se stejnou nutností život ve vzájemné lásce a pomoci [Acts 2:44 - Acts 2:45 ; Acts 4:32n; 2K 8-9; 1K 13].