Císař: je v NZ vždycky označením panovníka světové říše římské. Řím, kdysi malá městská republika, zmocnil se během staleté expanse vlády nejen nad celou Itálií, nýbrž postupně nad všemi zeměmi v oblasti Středozemního moře. Tento mocenský rozvoj byl v podstatě zakončen v I. století před Kr. Tehdy se však ukázalo, že úkol ovládati území tak rozsáhlé přesahuje možnosti a prostředky původního zřízení městské republiky. Sama rychlá expanse pak vedla k hlubokým změnám ve vnitřním složení římské společnosti. To způsobilo, že asi od r. 130 př. Kr. prošel Řím stoletím hluboké vnitřní politické i společenské krise, která se projevovala prudkými občanskými zápasy, revolučními výbuchy i občanskými válkami, které přesto nezarazily vnější rozmach. Závěrem a výsledkem těchto zápasů bylo, že skutečná moc v římském státu přešla na jednotlivce, kteří zachovávali sice republikánské ústavní formy, ale ve skutečnosti vládli jako samovládci, opírajíce se o vojenskou moc a o novou aristokratickou vrstvu, vzešlou z občanských zápasů. V tomto vývoji měl důležitou úlohu proslulý vojevůdce a státník C. Julius Caesar. Byl sice r. 44 př. Kr. zavražděn rozhodnými republikány, kteří se tím marně pokusili zastavit vznik samovlády, po jeho smrti však šel vývoj stejným směrem, a r. 31 př. Kr. strhl na sebe všecku skutečnou moc ve státu jeho synovec a adoptovaný syn C. Julius Caesar Octavianus [*Augustus]. On vytvořil, či aspoň ustálil nový typ panovnický. Z ohledu na republikánské tradice se vyhýbal titulu »král« i vší vnější panovnické nádheře, aspoň v samotném Římě, okázale prohlašoval, že obnovil republiku, a ponechával v chodu všechna ústavní zřízení a úřady republikánské. Ve skutečnosti však byl samovládcem, rozhodujícím o všech důležitých záležitostech státních. Pro tento zvláštní úřad se vytvořil název »princeps« [»předák«], ale snad ještě častěji bylo užíváno názvu »imperator« [nejvyšší velitel vojska], řecky autokratór [samovládce]. Protože však Octavianus, zakrátko od senátu obdařený čestným jménem *Augustus [vznešený], i všichni jeho nástupci přijali do svého jména také příjmení svého slavného předchůdce, nabylo toto příjmení [Caesar] brzo významu úředního titulu, z něhož se rychle vytratilo živé vědomí, že to původně bylo rodinné jméno. Z tohoto jména-titulu se později vytvořilo nové označení panovníka svrchované a »světové« vlády: »císař«. Tak tomu je aspoň v některých novodobých jazycích [něm. Kaiser, ruské car a pod.]; jiné jazyky ve stejném významu užívají nějaké obměny titulu imperator [angl. emperor atd.].

Císařové v době nz byli tedy nejvyššími nositeli státní moci nade všemi územími, která jsou dějištěm nz dějů. Z krajin vypočtených Acts 2:9 - Acts 2:11 byly arci některé, [na př. Parthie, Médie, Elám i část Arábie] mimo hranice římské říše, ne však mimo dosah jejího silného vlivu; a v každém případě se vlastní působení apoštolů odehrává na půdě říše, t. j. pod vládou císařů. Tuto vládu vykonávali většinou prostřednictvím místodržících, které buď přímo sami jmenovali [v t. zv. císařských provinciích, k nimž patřila Sýrie i s Judstvem, aspoň po větší část nz doby], anebo jejichž jmenování senátem předem nebo dodatečně schválili [v t. zv. provinciích senátorských, k nimž patřila M. Asie i Achaja, t. j. Řecko]. V některých případech ponechávali místní správu v rukou místních poddanských panovníků, tak na př. v Palestině v rozličných obměnách správu vykonávali členové rodiny *Herodovců. V každém případě však císařové mohli podle svého uznání zasáhnout do správy kterékoli části říše, a aspoň římští občané měli právo odvolati se k soudu císařskému v Římě [sr. Acts 25:10 , Acts 25:11 , Acts 25:12 ; Acts 26:32].

Pro porozumění Písmu má nemalou důležitost jedna stránka instituce císařské. I když první imperátorové čili principové aspoň v Římě velice zdůrazňovali, že nejsou králové, nýbrž toliko přední z občanů, přece se k nim od počátku zejména ve východních končinách říše počala obracet a upínat ta náboženská, ano takřka božská úcta a pocta, kterou poddaní už po dlouhá tisíciletí vzdávali velkým orientálním monarchům — egyptským, mesopotamským, později perským i řeckým [nástupcům Alexandra Makedonského]. Tento kult césarů, jehož střediskem, pokud víme, byla v době nz *Azia, byl zajisté z valné části konvenčním dvorským lichocením, namnoze podněcovaným, ne-li požadovaným horlivými římskými místodržícími. Přesto však také nepochybně vyjadřoval opravdovou vděčnost aspoň některých obyvatel říše — zejména z vyšších vrstev — za dobrodiní pokojného rozvoje, kterého se jim v říši césarů dostalo po staletích vnějších i vnitřních válek. Ať jakkoli, je tento kult césarů důležitou složkou dobového pozadí NZ: prvotní církev byla hotova k plné poslušnosti a loyalitě římskému státu, odmítala však rozhodně jakoukoli účast na božských poctách vzdávaných císařům. Z tohoto stavu věcí povstala většina konfliktů mezi starou církví a státní mocí, jež se projevovaly pronásledováním vyznavačů Ježíše Krista.

V dalším podáme stručný přehled císařů, přicházejících v úvahu pro dobu nz. U těch, kteří jsou v NZ uvedeni jménem, odkážeme na zvláštní články, u ostatních uvedeme některé důležité údaje.

1. *Augustus, 31. př. Kr. — 14 po Kr. Císař, za něhož se Ježíš narodil. Plné jméno: C. Julius Caesar Octavianus Augustus.

2. *Tiberius, 14-37 po Kr. Za něho Ježíš vystoupil a byl ukřižován. Plné jméno: Tiberius Claudius Nero.

3. Caligula [37-41]. Jeho skutečné jméno bylo Caius Caesar; Caligula [»botička«] je přezdívkou, kterou tomuto synovi proslulého vojevůdce Germanika dali vojáci legií v Germanii, mezi nimiž byl za svého dětství velice populární. Po despotické vládě Tiberiově byl nový mladý panovník uvítán s velkými nadějemi. Brzo se však u něho objevovaly rysy úchylného velikášství a krutosti. Pro nás nejzajímavější jest, že C. byl první panovník, který naplno, a to v samém Římě prohlašoval svou božskost. Dal všude po městě v chrámech stavět své sochy a vyžadoval božskou poctu před nimi. Dokonce pak přišel na myšlenku dát svou sochu postavit i v chrámu jerusalemském. Správní úředníci římští [legát syrský Petronius] byli natolik rozumní, že provedení tohoto šíleného rozkazu s velkým nebezpečím pro sebe odkládali, a přítel Caligulův z dětství, *Herodes Agrippa I., dosáhl toho, že císař svůj rozkaz odvolal. Není však jasné, jak by se byly věci dále rozvíjely, kdyby bylo již r. 41 nebylo došlo k tomu, že Caligulu zavraždil jakýsi pretoriánský důstojník těsně před jeho zamýšlenou triumfální cestou do Egypta. Prý to učinil z pomsty za osobní urážku, ale je pravděpodobné, že v pozadí bylo politické spiknutí na odstranění pološíleného panovníka.

4. *Klaudius, 41-54. [Tiberius Claudius Nero Drusus; oficiální titul panovnický: Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus.]

5. Nero [Lucius Domitius Nero, adoptovaný syn Claudiův, po vlastním otci zvaný Ahenobarba], 54-68. Nastoupil na trůn ve věku 17 let na základě úkladu své matky Agrippiny, která dala otrávit svého letitého manžela Claudia.

U Nerona se opakovala ve větším měřítku historie Galigulova: Byl dobře vychován, zejména známým filosofem Senekou, měl i jiné dobré rádce, mnoho dobrého od něho čekali. Po dobrém a slibném začátku však se rychle sešinul do osobní prostopášnosti a všeliké úchylnosti a upadl pod vliv naprosto nesvědomitých dvorských koterií. Nastala doba strašné despocie, plné dvorských intrik, poprav a vražd [utraceni byli jeho nevlastní bratr, syn Claudiův Britannicus a nakonec i jeho vlastní matka Agrippina, nemluvě o velké řadě jiných obětí]. U Nerona se rychle vyvíjelo také nezřízené velikášství, živené dvorským lichocením. Nedošlo tak daleko jako u Caliguly, t. j. nikoli k přímému a výslovnému požadavku zbožnění panovníka, ale směřovalo k tomu. Při této jeho povaze není divu, že r. 64, kdy došlo k strašnému požáru Říma, přičítala lidová pověst vinu císařovi, který si na spáleništi dal stavět nádherný palác. Na umlčení těchto pověstí si císař nebo jeho okolí vyhledali oběť v křesťanech, kteří byli pro soudržnost a zvláštnost svého obecenství přijímáni s nedůvěrou, odporem a nejdivočejšími pomluvami. Smysl a právní povaha tohoto prvního zaznamenaného [Tacitus, Letopisy, XV, 44] pronásledování křesťanů se strany nejvyšších míst římského státu nejsou dosti jasné. Je však pravděpodobné, že Nero zůstal ve vzpomínce křesťanů přímo typem protibožského panovníka, který dal některé rysy na př. obrazu šelmy Zj 13. Pozoruhodné je však, že apoštol Pavel, jehož činnost spadá do doby Claudiovy a Neronovy, se Ř 13, v listu napsaném patrně za vlády Neronovy, vyslovuje tak kladně o římské vládě, jakož i to, že se právě k tomuto panovníkovi odvolává od soudu prokurátora Festa. Souvisí to asi také s tím, že despotická povaha vlády Neronovy se jevila nejzřetelněji v Římě samém, kdežto v provinciích šla římská správa celkem obvyklým během; platí však také, že zásadní stanovisko apoštolovo ke státní moci není určeno osobní povahou vladařů. Podle staré tradice, které dnešní historické bádání je nakloněno znovu přikládati více víry, než tomu bylo po nějaký čas, byli za pronásledování r. 64 v Římě popraveni jak apoštol Pavel, tak Petr. — Despocie Neronova vedla k opětovaným pokusům svrhnout tyranského panovníka. R. 65 byl takový pokus odhalen a potrestán s velkou krutostí — v souvislosti s tím přišel o život i vychovatel Neronův Seneka a byl ohrožen i bratr Senekův *Gallio — ale nakonec nespokojenost pronikla i do armády. Došlo ke vzpourám, a když Nerona opustili i pretoriáni, nezbylo mu, než odhodlat se v červnu 68 k sebevraždě. Několik let předtím, r. 66, propukla v Palestině velká vzpoura židovská, umožněná nebo aspoň podnícená patrně také těžkou vnitřní krisí, do níž se na sklonku vlády Neronovy dostala římská říše. K potlačení této vzpoury vyslala vláda Neronova osvědčeného vojevůdce Flavia Vespasiana.

6. Galba [68].

7. Otho [68].

8. Vitellius [68-69].

Po smrti Neronově nastala doba zmatků a občanských válek, jichž se ovšem zúčastnily spíše jen legie a jejich vyšší důstojníci než prostí občané ale v nichž přece jen bylo zejména město Řím zle popleněno. Vystřídali se tři panovníci, kteří po kratičké vládě přišli k násilnému konci. Všichni tři přicházeli ze západních částí říše: nakonec však do sporů o trůn zasáhly důležité legie východní, jejichž nejváženější osobou byl legát syrský Mucianus. Ten provedl tažení na Řím, jehož se v krutých a ničivých bojích zmocnil, a dal provolat císařem ne sám sebe, nýbrž velitele legií obléhajících Jerusalem, Vespasiana.

9. Titus Flavius Vespasianus [69-79] pocházel z prosté občanské rodiny: jeho otec byl vysloužilým centurionem, děd výběrčím daní. Na trůn vstoupil tedy muž neurozeného původu. Byl však znamenitý voják i administrátor, pověstný svou šetrností. Aristokraté v senátu se na něj dívali nevlídně, ale nezmařili jeho dílo opětné konsolidace říše. Patřilo k tomu také dokončení »války židovské«: Vespasianův syn Titus dobyl města r. 70 a r. 71 slavil v Římě slavný triumf, z něhož po dnešní dny zůstala triumfální brána [»oblouk Titův«] ozdobená reliéfy znázorňujícími pochod židovských zajatců i nesení chrámových nářadí v triumfálním průvodu. Vespasianus přes svou příslovečnou šetrnost zahájil rozsáhlou stavební činnost, z níž nejproslulejší je t. zv. flaviovský amfitheatr v Římě, známý pod názvem Colosseum.

10. Flavius Titus [79-81], syn předešlého. Za své krátké vlády se ukázal rozumným a dob rým panovníkem. Církevní historik Eusebios zaznamenává o něm i o jeho otci Vespasianovi, že za jejich vlády se církev těšila pokoji.

11. Domitian [Titus Flavius Domitianus], 81-96. Mladší bratr Titův. Na rozdíl od umírněnosti svého otce i bratra se vrací k despocii a absolutismu neronovskému. Došel tak daleko, že se v úřední titulatuře své kanceláře dal nazývat »pán a bůh«. Jeho despotický režim doléhal obzvláště těžce na vyšší třídy římské společnosti, mezi nimiž docházelo k mnoha popravám. Ale máme také zprávy, byť ne dosti zřetelné, z nichž vysvítá, že ke sklonku jeho vlády — asi kolem r. 95 — došlo k pronásledování křesťanů, a to asi ne toliko v samém Římě, nýbrž i v provinciích. Toto Domitianovo pronásledování je pravděpodobně pozadím, na němž musíme čísti knihu Zj a patrně i 1Pt. Je také možné, byť ne jisté, že hádankovité číslo 666 ve Rev 13:18 je číselným rozvedením obvyklých zkratek oficiálního titulu Domitianova [v řeckém znění]. Vláda tohoto despoty skončila tím, že byl r. 96 zavražděn spiklenci, mezi nimiž byla i jeho manželka.

12. Nerva [M. Coccejus Nerva], 96-98. Senát, který si oddychl po skončení Domitianovy hrůzo vlády, dal proklít jeho památku a svěřil vládní moc stařičkému senátorovi, který si učinil programem navrátit se k osvícenému a mírnému absolutismu doby Augustovy; návrat ke skutečné republice nebyl tehdy myslitelný. Nerva si vyvolil Trajana, vojevůdce legií v Horní Germanii, za spoluvladaře, nástupce a adoptovaného syna.

13. M. Ulpius Trajanus [98-117] byl panovník velmi schopný a silný. Vládl pevnou rukou, ale bez tyranských výstřelků, zaokrouhlil území říše, upevnil její správu, vyznačoval se velkou péčí o stavební činnost. S našeho stanoviska je nejzajímavější odpověď, kterou dal na dotaz svého přítele Plinia mladšího, kolem r. 110 místodržitele v Bithynii, jak má zacházeti s křesťany, kteří bývají předváděni před jeho soudní stolec. Odpověď byla pozoruhodná: Křesťané nemají být z moci úřední vyhledáváni a nemá být proti nim přijímáno žádné anonymní udání — vždyť něco takového by se neslušelo na náš osvícený věk! — ale když jsou obviněni veřejně a nechtějí odvolat své přesvědčení, mají být trestáni; ne sice pro nějaké zločiny, neboť žádných podle zjištění Pliniova nebylo, ale pro tvrdošíjnost, s jakou setrvávají při své »pověře«. Projevuje se tu pohrdání římských vzdělanců vůči lidovému hnutí východních provincií, také však nedůvěra státní moci k pevnému a v zásadní věci neústupnému přesvědčení křesťanů. — Trajanem končí řada panovníků, které je možno zařadit do novozákonní doby. S.