Izrael: má své jméno podle svého praotce Jákoba, který dostal od Hospodina jméno I. [Gen 32:28]. Smysl tohoto jména je podle bibl. etymologie »Bůh bojuje«. Novější vědecký výklad se kloní k překladu »Bůh vládne«. I. se nazýval též »synové Izraelovi« [Exod 1:9 ; Exod 3:13 a j.] a používal pro sebe název *»lid« [‘ám, Exod 1:9; 1Sam 9:16 a j.], jenž značí společenství nejen politické, nýbrž i náboženské. Stejným výrazem označuje SZ i jiné národy, ač v pozdějších knihách sz je tento výraz reservován jen pro Izraele.

I. byl lidem, jemuž se zjevil Hospodin, jenž od Hospodina dostal zaslíbení i Zákon, s nímž uzavřel Hospodin smlouvu. To vše jsou rysy »církevní«, ale přesto není přesné mluvit o I. jako o *církvi. Tento výraz je nejlépe vyhradit lidu nové smlouvy, t. j. církvi novozákonní [křesťanské]. Mimo to byl I. po celou dohlednou dobu své existence společenstvím, které bylo vázáno také pouty pozemského soužití podobně jako jiné starověké národy. Proto mnozí mluví o I. jako o národu. I to je však nepřesné. V SZ není pojmu »národ« v dnešním slova smyslu, neboť obsah tohoto pojmu se během věků velmi hluboce měnil, takže užití tohoto výrazu o I. takřka nutně svádí k nesprávným představám. Proto je nejlépe nevázat se na žádný z uvedených výrazů, nýbrž v souhlase s biblickým užitím mluvit prostě o I. neboli o synech Izraelských nebo o lidu Izraelském, a pokusit se vystihnout, jak tato v posledu jedinečná pospolitost v průběhu svých tak proměnlivých osudů projevovala jednotlivé »církevní« i »národní« rysy.

I., lid Hospodinem vyvolený a spojený s ním smlouvou, byl pospolitostí, jež žila určitým způsobem i po stránce hospodářské, sociální, politické a kulturní, stýkala se, ať již přátelsky či nepřátelsky, s okolními národy, takže je možno psáti i její dějiny. Zatím co o národech v nejbližším sousedství I. se ví poměrně málo, I. sám nepřetržitě zachovával ústně a později i písemně vědomí o své minulosti. A zatím co v dějinách jiných národů se musejí události a jejich sled pracně a nejistě sestavovat z nahodilých nálezů starých památek, je izraelské podání minulosti celkem plynulé a zvládnuté jednotným duchem. Avšak bibl. zprávy o I. nejsou psány ze zájmu historického. Jejich cílem bylo ukázat následujícím pokolením, jak si Hospodin vyvolil svůj lid a jakým způsobem jej dále vedl, jak se tento lid často svému Pánu vzpíral a jak jej Bůh zase vedl ke smlouvě a k poslušnosti. Tento cíl ovládá i způsob podání, výběr událostí, jejich zdůvodnění, skloubení a hodnocení. Základem podání takto ucíleného a zformovaného jsou ovšem jisté dějinné skutečnosti, jež jsou tu zachovány celkem s pozoruhodnou mírou spolehlivosti. Víra, že se Hospodin zjevuje v dějích svého lidu, že s tímto lidem jedná v soudu i milosti, vedla tak k tomu, že I. jako jeden z prvních starověkých národů vytvořil ucelený způsob zpracování a výkladu své minulosti. Nevedl jej však zájem historický v novodobém slova smyslu, a proto se ke SZu nemá přistupovat především s otázkou po dějinných událostech samých o sobě. SZ je zajisté také »historickým pramenem«, ale není to jeho základní úmysl ani podstata jeho poslání a smyslu.

Vlastní izraelské podání považuje tedy I. za lid, jenž patří Hospodinu, svému Bohu a Pánu, ale po stránce vnější je obdobný národům jiným, zvláště v době královské. Ve starověku bylo u všech národů náboženství a kult ne-li přímo nejvýznamnější, tedy jednou z hlavních složek. Tak Ghámos byl bohem národa moabského podobně jako Hospodin izraelského [viz nápis krále Mésy, u Biče III, 279n]. Kočovný kmen nebo sdružení takových kmenů nemusely mít ani své stálé území, a přesto byl považován za samostatnou jednotku, kterou bychom dnes mohli označit jako jednotku národní. I. v době předkrálovské byl takovým společenstvím dvanácti kmenů, jež spojovala péče o společnou bohoslužbu. Stejným dvanáctičlenným společenstvím byl patrně i Edom [Gen 36:10 - Gen 36:14], podobná společenství měli asi též Aramejci [Gen 22:20 - Gen 22:24]. Známější jsou nám takové dvanáctičlenné amfiktyonie [spříseženstva ustavená a udržovaná na bohoslužebném základě] kolem svatyň ve starém Řecku a v Itálii, na př. delfská. Sdružení kmenů či měst na základě společné bohoslužby nebylo tedy ve starověku ničím neobvyklým, naopak i spolky s účelem vysloveně politickým se mohly tvořit kolem náboženského střediska. Až do zkázy království Judského [586 př. Kr.] se izraelské společenství svou vnější formou a strukturou viditelně nelišilo od okolních kmenů a národů. I po ztrátě státní samostatnosti byl Juda pak společenstvím, jehož členství bylo dáno především pokrevním původem. Teprve v diaspoře rozptýlené skupiny židovské, jež často jazykově i kulturně podléhaly svému okolí, vytvářely společenství, k němuž se ve větší míře mohli nábožensky připínat i příslušníci jiných národů. Tato tendence na straně pohanů byla posilována náboženským synkretismem a kulturním kosmopolitismem v pořečtěném Orientě a později v říši římské v posledních stoletích před narozením Kristovým, zatím co ve starší době národ a náboženství spolu nerozlučně souvisely.

Lze tedy pozorovati, že čím více byly ostatní složky národní existence vnějšími okolnostmi potlačovány, tím více zdůrazňoval I. své poslání náboženské jako důvod a oprávnění své zvláštní existence. Vycházela tím na světlo vnitřní odlišnost vztahu I. k Hospodinu a ovšem zejména zvláštní od ostatních božstev zřetelně odlišená povaha Hospodina samého, která byla základem existence I. i v době, kdy se navenek tak velice podobal ostatním národům. Jestliže však bychom u I. přehlíželi jeho pozemskou »národní« existenci, uniklo by nám i mnoho hodnot a pravd náboženských, jež se právě v této jeho dějinné existenci konkrétně projevily. Vyjadřuje se tu konkrétnost zjevení Božího, které se týká celého reálného života lidského, duševního i tělesného, osobního i pospolitého, nikoli nějaké ideální oblasti. Tato všeobsáhlost Božího sklonění ke skutečnému člověku vrcholí v nz zvěsti o Ježíši Kristu jako Slovu tělem učiněném [John 1:14].

Pro porozumění dějinám I. je nutno uvážit, že sz podání takto zdůrazňuje náboženské poslání L, a křesťanské pojetí I. pochopitelně a oprávněně zdůrazňuje též toto duchovní poslání, na něž křesťanská církev navazuje. Skutečnost, že vedle této duchovní dědičky existuje dodnes »Izrael podlé těla«, jenž chce býti dědicem starého I. nejen po stránce duchovní, nýbrž i národní, nás však musí upozorňovat na důležitost zachycení I. jakožto konkrétního společenství.

Mimobiblické zprávy o dějinách Palestiny [starověcí dějepisci, nálezy při vykopávkách a pod.] pomohou osvětlit nejednu jednotlivost v dějích I. a zejména nám umožňují výrazněji poznat způsob života, jímž se tehdejší svět, i I., vyznačoval, takže jsou vítaným doplněním biblického podání, ale samu vlastní podstatu I. a jeho základní poslání můžeme pochopit toliko z tohoto podání samého.

SZ sám poskytuje značné množství časových údajů, založených na historických danostech i theologických hlediscích. Tyto údaje jsou vesměs relativní, pro absolutní zařazení je nutno použíti dat mimobiblických.

1. Rozdělení dějin Izraele. Podle obsahu dějin a podle rázu podání o nich možno rozčleniti dějiny izraelské v tato období:

a) Před obsazením Palestiny [tradice o pra otcích, Mojžíšovi atd., obsažená v pěti kni hách Mojžíšových] — asi do 13. stol. př. Kr.

b) Obsazení Palestiny Izraelem [kniha Jozue] - asi 12. stol.

c) I. v Palestině vedený soudci [kniha Soudců, k čemuž lze přiřadit pokus Saulův o organisaci království 1S] — 11. stol.

d) Království Davidovo a Šalomounovo nad celým Izraelem [2S; 1Kr] - 10. stol.

e)Rozdělená království izraelské [do r. 722] ajudské [dor. 586], 1 a 2Kr.

f) Zajetí. babylonské. a. obnova. společenství judského pod vládou perskou [Ezd, Neh] - 586-332 př. Kr.

g) Období nadvlády Alexandra Velikého a jeho. nástupců. —. [skrovné. zprávy. u Josefa Flavia a j.] - 332-168 př. Kr.

h) Povstání makkabejské a obnova státní samostatnosti [knihy Makkabejské, Josefus Flavius] - 167-63 př. Kr.

i) Období římského vlivu a vlády [od 63 př. Kr.] - [Josefus Flavius, zmínky v NZ a j.]. j) Poslední marné pokusy o nabytí samostatnosti za války židovské [66-70 po Kr.] a povstání Barkochbova [131-135 po Kr.] - [pro židovskou válku Josefus Flavius, pro další jen roztroušené zmínky].

2. Před příchodem do Palestiny, [a] Podle starozákonního podání otcové Abraham [přišlý z Mesopotamie], Izák a Jákob žili jako kočovníci v Palestině, na území, jež se později podle zaslíbení stala jejich vlastí. Odtud Jákobův rod se odebral za Josefem do Egypta a tam se rozmnožil I. v početný lid. Když I. byl pak utiskován Egyptskými, vyvedl jej Hospodin skrze Mojžíše, zachránil je při přechodu Rudého moře a uzavřel s nimi smlouvu sinajskou. Podrobným zákonem byla předepsána bohoslužba, životní řád i soudní právo.

V tomto biblickém podání jsou obsažena vyprávění, jež mají své jádro v skutečných dějinných událostech, i pověsti, jež jsou svým původem spíše bájemi, mythy. Rozlišit je by bylo nesnadné, neboť jednak mythus se vykládá někdy historicky, jednak historie sama se v určitém podání stává mythem. Jisto je, že úkolem tohoto souboru, jak jej máme v Pěti knihách Mojžíšových, je ukázat, jak Hospodin si vyvolil svůj lid a jak jej vedl.

Je zcela jisté, že Izraelci byli před svým příchodem do Palestiny kočovníky, ale ne takovými, kteří tráví svůj život stále na stepích a okrajích pouští. Byli spíše polokočovníky, kteří se snažili usadit v kulturních oblastech, jakmile se naskytne příležitost, a přejít k životu zemědělskému. Podobní kočovníci se na okraji Palestiny vyskytovali od dávných dob až do dneška. Z babylonských a egyptských záznamů máme zprávy o t. zv. Chabiru a pod., kočovnících, kteří se v první půli 2. tisíciletí před Kr. pohybovali ve stepích na okraji na hranicích Babylonie, Palestiny a Egypta a snažili se někdy násilím, někdy mírně proniknout do těchto oblastí.
Jméno těchto lidí je ne-li totožné, tedy podobné jménu Hebrejců, kterého Izraelci v některých případech o sobě používali. Označení jejich řeči jako hebrejské se vyskytuje až v pozdních dobách. Ve SZ se jazyk, kterým mluvil I., označuje jako »kananejský« [Isa 19:18], »judský« [2Kgs 18:26 a 28; Neh 13:24]. SZ zachovává podání o aramejském původu Izraele [Deut 26:5; Kraličtí: syrský]. I. byl patrně částí této veliké a rozšířené skupiny a přijal po usazení v zemi Kananejské nářečí místního obyvatelstva. Jazyk předexilního Izraele byl tudíž shodný s jazykem kananejského obyvatelstva Palestiny.

Do Egypta se dostala zřejmě jen část pozdějšího I., patrně jen kmen Josef, ale celý I. považoval podání o egyptském pobytu a východu z něho za svou společnou minulost.

U postav Abrahama, Izáka a Jákoba soudí někteří badatelé, že jejich příběhy jsou vlastně historií kmene, soustředěnou do osoby náčelníka. Také rysy postavy Mojžíšovy jsou do té míry obestřeny mythem, že není snadno spolehlivě určit, jaké je v podání o něm dějinné jádro. Podání zdůrazňuje smlouvu Hospodinovu s I. a zákonodárné dílo Mojžíšovo pod horou Sinai [Oreb]. Do osoby Mojžíšovy, do těchto dějů a míst jsou soustředěny všecky zákonodárné části, staré i novější, rázu posvátného i spíše světsky právního.

Jisté je, že kmeny, vytvořivší I., měly velmi pevný životní a mravní řád, jen takový umožňoval vůbec život kočovníkům. Kromě tohoto řádu byly kmeny I. spojovány společnou bohoslužbou na určitém posvátném místě. Biblické podání vidí vznik I. jako lidu Božího v smlouvě sinajské, klade tedy vznik I. před příchod do zaslíbené země. Význam toho není oslaben okolností, že se společenství izraelské plně vyvinulo až za pobytu v Palestině.

3. Obsazení Palestiny, [b] Podle knihy Jozuovy obsadil I. Palestinu jednotným, soustředěným náporem, takže již sám Jozue ji mohl rozdělit mezi 12 kmenů I. Podrobné líčení bojů v první polovině této knihy [Joz 6-10, 27] se vesměs týká jen území a kmene Benjaminova. Další zprávy v knize Soudců i tradice, obsažené v jiných knihách sz spolu s nálezy archeologickými svědčí však o tom, že I. pronikal do země zaslíbené jen pomalu a postupně. Polokočovné kmeny někde bez boje obsazovaly opuštěná nebo řídce zalidněná území [Juda, Efraim], někde se jim podařilo vyvrátiti kananejská města a zmocnit se jich [Jericho, Hai], někde uzavírali smlouvy s kananejskými obyvateli měst [Gabaon], někde se dostali dokonce i do jejich područí [Izachar, Gen 49:15]. Na jihu a ve středu Palestiny se izraelské kmeny pevně zachytily, avšak některá města, na př. Jerusalem, jim velmi dlouho odolávala. Situace byla pro I. celkem příznivá, neboť velmoci egyptská i mesopotamské právě v době izr. okupace do této oblasti příliš nezasahovaly, a v Palestině nebylo větší moci, která by jejich postup mohla zastavit. Bohoslužebným střediskem sdružených 12 kmenů se stalo posvátné místo u Síchemu [Joz 24].

Starozákonní podání líčí, jak obyvatelé dobytých kananejských měst [na př. Jericha, Josh 6:21] byli vyhubeni. Je nutno pamatovat, že základním důvodem toho byla náboženská, kultická neslučitelnost: bylo nutno odstranit modly, znemožnit cizí kult. S modlami ovšem padli i jejich ctitelé a obhájci. Ze soudobých zpráv na př. assyrských, moabských a j. je zřejmé, že podobný tvrdý postup nebyl tehdy ničím neobvyklým. U I. však šlo jen o období poměrně krátké. Jeho víra v Hospodina jako svrchovaného Pána bránila tomu, aby chtěl své protivníky hubit vlastními silami. Jestliže však tato možnost přece jen nebyla úplně vyloučena, je to znakem staré smlouvy, kdy je lidu Božímu ještě dovoleno to, co už není možno lidu, žijícímu z vítězství v Ježíši Kristu už dovršeného [K. Barth].

4. Doba Soudců a Saulova [c], V době t. zv. soudců I. pronikal dále a zmocňoval se postupně dalších území a měst. Přes nevelkou soudržnost kmenů měl v tom většinou úspěch. V kritických dobách se ujímali velení a vlády t. zv. soudcové [Sd 1-12], kteří však nebyli stálým zařízením, nýbrž po vykonání úkolu, k němuž byli Bohem povoláni, vraceli se do svého místa a soudili a radili jen v menších záležitostech. I., jenž obsadil Kanaan, byl kulturně níže než obyvatelé kananejských měst, a trvalo dlouho, než hmotná kultura zase dostoupila takové výše jako před izraelskou okupací. Avšak tím, že I. měl řád od svého Boha daný a že se jím snažil skutečně v životě řídit, cítil oprávněně svou duchovní převahu nad obyvateli kananejských měst. Víra v Boha jakožto původce a ochránce řádu, určujícího život společnosti, dávala I. především převahu v ohledu náboženském proti usedlému zemědělskému obyvatelstvu kananejskému, které ctilo své bohy jako přírodní síly, jež dávají vzrůst obilí a plodům. Přes vyvinuté obřady a bájesloví toto náboženství, srostlé s půdou, bylo překonáváno izraelskou vírou a poslušností vůči Bohu řádu, vzdálenému, avšak vládnoucímu; tuto poslušnost si přinesl I. z pouště.

Avšak když se I. svým způsobem života, zemědělským a městským, přizpůsoboval Kananejcům, přizpůsoboval se nutně i nábožensky. Začal Hospodina ztotožňovat s Bálem a ctít vedle něho i jiné bohy a bohyně, vykonávat obřady k zajištění sklizně a plodnosti, jimž se naučil od Kananejců. Život I. v Palestině je pak do značné míry určován tímto napětím.

I. žil v době soudců bez pevné ústřední vlády, Abimelechův pokus o zřízení království [Sd 9] byl jen místní a chvilkový. Teprve filištínské nebezpečí si vynutilo pevnější semknutí i. kmenů. Filištínští pronikali v stejné době jako I. od pobřeží do vnitrozemí, tedy opačným směrem. I. v bojích s Filištínskými podléhal, ztratil i truhlu úmluvy [1S 4] a město Sílo se svatyní bylo vyvráceno [Jer 7:12]. Za účasti soudce Samuele povolal lid i. za krále Saule z kmene Benjaminova [1S 8-10]. Saulovi se podařilo osvobodit I. od Filištínských i od jiných- nepřátel, avšak padl v bitvě proti Filištínským na hoře Gelboe. Saul podle bibl. podání neprovedl žádné pronikavé změny správní. Jeho vláda byla téměř stejného rázu jako panování soudců nad I., takže lze ji přiřadit k tomuto období. Ovšem nepřehlédněme zásadní rozdíl v tom, že soudcové stáli plně ve službě Hospodinově jako první z rovných, kdežto u krále bylo vždy nebezpečí, aby si po způsobu ostatních králů orientálních neosoboval božnou povahu a aby se tedy nestavěl nad lid jako jeho prostředník, ne-li přímo jako zástupce Boží. Starozákonní podání na toto nebezpečí zřetelně upozorňuje [1Sam 8:6 - 1Sam 8:7 , 1Sam 8:11 - 1Sam 8:18] a ukazuje také, jak Saul mu nejednou podléhal: nedbal Božích příkazů, jednal svévolně, vsahoval do působnosti kněžské [1Sam 13:8 - 1Sam 13:14 ; 1Sam 15:9 - 1Sam 15:35]. V tomto znamení začíná pro I. nové období - královské.. *

5. Společné království za Davida a Šalomouna [d]. Království se všemi jeho dů sledky zřídil arci teprve David z pokolení Judova. Uplatnil se jako válečník již za života Saulova, a když jím byl vypuzen, shromáždil oddíl lidí sobě blízkých a s ním se pak dal do služby filištínského krále Achise [1S 27]. Filištínští pak neměli námitek, když se po smrti Saulově jejich vasal David usadil v Hebronu jako vládce nad kmenem Judou [2S 2]. Po smrti Saulova syna Izboseta přijal celý I. Davida za krále [2S 5]. Ten pak dobyl města Jerusalema, v němž dotud obývali Jebusejci, a učinil z této pevnosti, položené mezi územím judským a sídly ostatních kmenů i., svou residenci [2Sam 5:6 - 2Sam 5:18]. Tím, že David sem přenesl i truhlu úmluvy, učinil z Jerusalema i bohoslužebné středisko celého I. [2S 6]. Jerusalem byl již v době pohanské náboženským střediskem a byl sídlem králů, v jejichž dědictví se uvázal David, a z tohoto místa mimo území kmenů i. vybudoval své panovnické sídlo s palácem a úředními a vojenskými budovami. Útoky Filištínských, kteří pozdě zjistili, že jejich bývalý vasal se stal panovníkem celého I., David odrazil [2Sam 5:17 - 2Sam 5:25]. Jako obvykle se děje, po vítězné obraně zahájil i David výboje proti sousedům. Egypt i Mesopotamie byly zaměstnány vnitřními spory a v Sýrii ani v Palestině nebyla v té době žádná větší mocnost, takže si David mohl podmanit Idumejce, Moába, Ammonitské, Aramejce a vytvořit říši od Akabského zálivu až na sever za Damašek, nejmocnější stát v syrsko-palestinském prostoru [2Sam 8:1 - 2Sam 8:14]. Těchto úspěchů dosáhl David s pomocí vojska převážně žoldnéřského, v němž bylo mnoho lidí cizího původu. David vytvořil i vnitřní organisaci této veliké říše [2Sam 8:15 - 2Sam 8:18]. David tedy z trosek I. stále. ohrožovaného. vybudoval. mocný. stát .

Nesnadná otázka nástupnická byla vyřešena tím, že ještě na sklonku života Davidova nastoupil na trůn jeho syn Šalomoun [1Kr 1]. Nerozšiřoval již i. moc válkami, ba některá území se zase časem oddělila, avšak upevňoval vnitřně svou vládu, ustanovil 12 vladařů nad územím i. [2Kr 4] a budoval svatyně, pevnosti a vojenské základny. Šalomoun vystavěl též chrám Hospodinův v Jerusalemě a tím ještě více zdůraznil význam svého sídla i jako bohoslužebného střediska [1Kr 5-8]. Nákladný způsob života na dvoře Šalomounově a velké jeho stavby si vyžádaly značných nákladů i zavádění pracovní povinnosti, což zavdávalo příčinu k nespokojenosti [1Kgs 12:4]. Avšak období Šalomounovo, jež po válkách Davidových mohlo přikročit k vnitřní výstavbě, nebylo co do vnějšího lesku již nikdy předstiženo [1Kr 10].

6. Království judské a izraelské[e]. Po smrti Šalomounově se nepřekonaný rozdíl mezi Judou a ostatními kmeny i. projevil rozdělením společného království. Syn Šalomounův Roboám zůstal v Jerusalemě jako král pouze judský, zatím co ostatní pokolení i. z popudu proroka Achiáše povolala za krále Jeroboáma, syna Nebatova [1Kr 12]. Království judské mělo svůj bohoslužebný i politický střed v Jerusalemě s dynastií davidovskou, takže tím byla dána značná stabilita nejen náboženská, nýbrž i politická. Království izraelské nemělo těchto předpokladů. V protikladu k svatyni judských králů v Jerusalemě zavedl Jeroboám státní kult v starých i. svatyních v Betelu a v Danu. Sídlo královo bylo však jinde. Nejprve v Sichemu, pak v Terse, až teprve Amri vybudoval jako královské sídlo nové město Samaří. V říši izraelské postupně ve vládě následovaly panovnické rody, jejichž zakladateli byli Jeroboám, Báza, Amri, Jehu a Manahem. Žádný z těchto rodů se neudržel na trůně déle než 5 generací, každý skončil v revoluci, násilnou smrtí svého posledního člena. Mezi nimi a po nich se vystřídali ještě různí samozvanci, z nichž někteří vládli velmi krátce. Králové i. byli povoláváni - aspoň formálně - lidem, a někdy zasahovali do věci i proroci [1Kgs 11:29 - 1Kgs 11:39; 2Kr 9], takže se zde v podstatě udržovaly poměry z doby soudců nebo správněji z počátků doby královské, kdy představa dynastické posloupnosti ještě byla lidu cizí a království bylo spíše charismatické. Je ovšem otázka, do jaké míry u severního I. rozhodovala i volba Boží. V každém případě tam pozorujeme typ královský odchylný od judského. Hned o Jeroboámovi čteme v 1Kr 12, jak jednal podle »srdce svého«, nedotázav se Hospodina — a tento jeho hřích je vytýkán i všem jeho nástupcům. Naproti tomu v Judstvu se udržel rod Davidův až do zániku říše, ano dal vyrůst naději, že z něho se jednou narodí i Kral králů, jehož kralování nebude konce. Navazuje se tu na jerusalemskou tradici kněžského krále Melchisedecha, jež trvala v podstatě i za vlády králů ne zcela oddaných Hospodinu, i za převratů způsobených Atalií, živena hodnocením duchovního významu zvláště Davida, zčásti i Šalomouna.

Království judské bylo menší, hospodářsky chudší a politicky méně významné. Často válčilo, většinou v obraně, ale i útočně [2Kgs 14:8 - 2Kgs 14:14], proti království izraelskému. To bylo hospodářsky silnější a . politicky mocnější, přesto však nestačilo udržet zajordánské výboje Davidovy a od vzrůstajícího syrského [aramejského] království damašského bylo stále zatlačováno [2Kgs 13:3 , 2Kgs 13:22 - 2Kgs 13:25]. Obnovená moc assyrská začala zasahovat i do Sýrie a Palestiny, r. 842 izraelský král Jehu platil jim prvně poplatek. Assyřané pak dále pronikali, nepomáhala ani různá spojenectví, až r. 722 bylo dobyto Samaří, a tak severní království Izraelské zaniklo [2Kr 17-18]. V souhlase s assyrskou politikou byli obyvatelé vystěhováni do Mesopotamie a na jejich místo dosazeni cizí kolonisté.

Království judské bylo svou polohou poněkud lépe chráněno, ale i ono pociťovalo assyrské vydírání a vpády; tak r. 701 př. Kr. assyrský král Senacherib oblehl Jerusalem, avšak nedobyl ho [2Kr 18-19]. Do politických poměrů judských začal zasahovat i vzmáhající se Egypt, král Joziáš padl r. 609 v bitvě proti Egypťanům u Magedda [2Kgs 23:29], avšak zkáza království judského přišla od rychle vzrostlého království babylonského, jež nedlouho předtím s médskou pomocí přemohlo r. 606 říši assyrskou a stalo se dědicem její výbojnosti. R. 597 Babylonští oblehli Jerusalem, značnou část obyvatelstva, zvláště vyšších tříd, odvedli do zajetí [2Kr 24], a r. 586 pak Jerusalema dobyli a zničili jej i s chrámem [2Kr 25]. I ostatní města judska byla vyvrácena a celá země zpustošena. Jen malá část venkovského obyvatelstva zůstala ušetřena války a zajetí.

Biblické podání posuzuje dobu královskou opět s hlediska zcela náboženského, a to podle poměru králů k bohoslužbě, konané mimo Jerusalem, jež je zcela zavrhována. Králové izraelští jsou všichni zavrženi, neboť udržovali svatyně bethelskou a dánskou, ač mezi nimi byli králové nesporně velmi zdatní v ohledu politickém, jako Amri, Achab a Jeroboám II., kteří dovedli svou zemi chránit před útoky a řádnou správou jí dát blahobyt. Z králů judských jsou zavrženi ti, kteří se oddávali modlářství, a jen částečně oceňováni ti, kteří trpěli ještě bohoslužbu na »výsostech« mimo Jerusalem. Zcela jsou uznáni jen Ezechiáš a Joziáš, jenž podle knihy nalezené r. 622 při opravě jerusalemského chrámu - souhlasné a snad částečně obsažené v knize Deuteronomium - provedl reformu bohoslužby, soustředil ji do jerusalemského chrámu, a zrušil a zakázal všechna ostatní místa bohoslužebná v přírodě i v svatyních [2Kr 22-23].

Zápas víry v Hospodina a výhradní poslušnosti jeho řádu proti různým vlivům pohanským, jež ji zatlačovaly nebo obměňovaly, byl nesen v době královské převážně proroky. Ti zasahovali i do otázek politických a připomínali panovníkům i lidu vůli Hospodinovu. Avšak do lidu izraelského, jenž byl svou polohou a svými styky politickými a hospodářskými i svým způsobem života více přístupný cizím vlivům, zasáhlo pohanství velmi hluboce, a ani obyvatelé království judského, odlehlejšího a spíše zachovávajícího starší způsob života, nezůstali tohoto působení ušetřeni. Zánik těchto království zastihl jejich obyvatele v stavu kritickém i po stránce náboženské. Severní I. se v cizím prostředí přizpůsobil nábožensky i národně a přestal existovat, zatím co ostatkové judští si přinášeli do zajetí více dědictví po otcích a po návratu obnovili někdejší náboženskou pospolitost kolem znovuvybudovaného chrámu jerusalemského.

7. Zajetí babylonské a doba perská, [f]. Rokem 586 končí existence státu judského, avšak jeho obyvatelé neztratili ani v zajetí babylonském, ani v asylu egyptském, ani ve vlasti judské vědomí náležitosti k I., lidu, jejž si Bůh vyvolil a jejž vede i cestou utrpení. Největší ztrátou bylo zastavení pravidelné bohoslužby v Jerusalemě, čímž byl lid zbaven svého náboženského střediska. Rozhodovalo však, že I. [Juda] při stále důslednější centralisaci kultu už před r. 586 nemohl ulpěti výhradně na kultu chrámovém, na viditelných obřadech bohoslužebných, nýbrž semkl se kolem životního řádu, zákona Hospodinova. Tento přesun těžiště, k němuž dochází zvláště po návratu ze zajetí, měl své staré důvody: I. přišlý z pouště si přinesl do Palestiny řád, jenž určoval vztah k Bohu i k lidem, a i když přijal v oboru náboženském, zvláště v obřadech a zařízeních kultických, velmi mnoho od pohanských Kananejců, přece jen vědomí řádu Božího neztratil, a byl v něm utvrzován proroky.

Mezníkem v tomto obnoveném přechodu představuje kniha proroka Ezechiele, jež nás uvádí zhruba do 1. půle 6. stol. př. Kr. Judští exulanti v Babylóně stále více zdůrazňovali příkazy Hospodinova řádu v životě vnitřním i navenek, odmítali všechno pohanské, pečlivě zachovávali sobotu, obřízku a j., tím se odlišovali stále více od svého okolí, a tak udržovali svou existenci, i když pak běžně mluvili aramejsky a hebrejština jim zůstala jen řečí bohoslužebnou.

O babylonském zajetí nemáme historických zpráv, souvislé dějové pásmo t. zv. historických knih sz končí rokem 586, avšak z proroctví Ezechielových a Druhého Izaiáše [kap. 40-55] si lze učinit představu o duchovní situaci exulantů, jejichž víra se těžce brání náporu pohanství, ale jejichž naděje v návrat do země otců a v obnovu bohoslužby zůstává. Očekávané vysvobození z ruky perského krále Cyra [Kyros] se dostavilo r.. 538, když po porážce vojsk babylonského krále Babylon otevřel své brány bez boje. Perský král Cyrus [Kyros] dal všem národům své říše značnou volnost ve věcech náboženských, ano sám podporoval hmotně a právně kulty různých bohů ctěných národy, jež si podmanil. I judští exulanti se mohli vrátit do zpustlého dosud Jerusalema [Ezd 1]. Naděje vzkládané do Zorobábela [Hag 2:22 - Hag 2:25; Za 4], potomka rodu Davidova, jenž byl ustanoven perským místodržícím v Jerusalemě, se nesplnily, avšak přece jen po delší době mohl býti r. 516 posvěcen obnovený chrám [Ezd 6]. Avšak teprve r. 445 Nehemiáš, vysoký dvořan perského krále Artaxerxa I., vybudováním hradeb dovršil obnovu Jerusalema. Jeho činnost je velmi názorně podána v sz knize mající jeho jméno. Duchovním jeho spolupracovníkem byl kněz a »písař zákona« Ezdráš, jenž předložil lidu Zákon — patrně t. zv. knihy Mojžíšovy - a zavázal lid k poslušnosti jeho ustanovení [Neh 8-10].

Zákon předložený Ezdrášem formoval i vztahy právní a poměr k okolí. Život jerusalemského společenství, jež bylo nyní opět celkem spjatým nábožensky [politicky jako částečně samosprávná provincie perské říše], nebyl snadný. Právě činnost Ezdrášova a Nehemiášova, jež směřovala k vnitřnímu upevnění a vyhraněnosti navenek, vedla k odlišenosti od sousedů, i od těch, kteří se jen částečně hlásili k Hospodinu. Prorocké působení časem přestalo, duchovní vedení měli kněží a postupně stále více znalci zákona Hospodinova, zákoníci. Duch tohoto obecenství je zachycen v knihách Paralipomenon a v některých žalmech.

O další době, t. j. po Nehemiášovi až k povstání makabejskému, máme jen zlomkovité a ne zcela spolehlivé podání v »Starožitnostech židovských« od Josefa Flavia z 1. stol. po Kr. a náhodné nálezy. Jeden z nich, soubor papyrů, nalezený na nilském ostrůvku Elefantině, podává množství zpráv o židovských žoldnéřích z 5. stol. př. Kr., kteří tam hájili jižní hranici egyptskou. Měli tam též chrám Hospodinův, jejž považovali za odbočku chrámu jerusalemského, avšak kromě Hospodina ctili patrně i jiné bohy. ne-li též bohyni Anat-Jahve. O životě početné diaspory židovské v Babylonii nevíme téměř nic jistého. Rovněž nám prameny nedovolují přesně určit, kdy se odštěpili Samaritáni jako obecenství se zvláštní bohoslužbou od obecenství jerusalemského. Jistěže starý protiklad judskoizraelský zde též působil, i rozdělení politické do různých provincií podporovalo náboženskou roztržku, není však jisto, zda k ní nedošlo teprve za vlády řecké.

Za perské vlády se podařilo ostatkům judským přes veliké obtíže udržet se jako obecenství bohoslužebné spojené poslušností zákona Hospodinova, a v omezené a nestálé míře získat i nějakou samosprávu ve svazku perské říše. Představitelem duchovním byl velekněz jerusalemský, jenž stále více přejímal i různou působnost rázu spíše právního než čistě náboženského.

8. Doba řecké nadvlády [g]. Makedonský král Alexander Veliký za svého tažení, jímž zničil perskou říši, protáhl r. 332 Palestinou a dosadil jí svého místodržícího. Země se tak stala součástí jeho říše a tím se dostala do oblasti t. zv. hellenistické civilisace, t. j. do velikého mísícího a sjednocovacího procesu, vedeného makedonsko-řeckým živlem a řeckým jazykem. Po Alexandrově smrti r. 323 se jeho veleříše neudržela celistvá, z nástupnických států měly pro Palestinu rozhodující význam Sýrie, v níž vládl Seleukos a jeho potomci, a Egypt, jehož hellenističtí vládcové po příkladu prvého měli jméno Ptolemaios. Tyto dvě mocnosti neustále zápasily o Palestinu a střídaly se v jejím držení. Do r. 197 př. Kr. kdy ji konečně ovládli syrští Seleukovci, změnila desetkrát majitele. V prvé době jím byl převážně mírně vládnoucí Egypt.

Palestina se zotavovala z válečných škod a mnozí Židé se nucené i dobrovolně usazovali v Egyptě, zvláště v hlavním městě Alexandrii. Tam také od poloviny 3. stol. postupně vznikl překlad Zákona i jiných posvátných knih do řečtiny, t. z v. Septuaginta. Seleukovci více zasahovali do vnitřních poměrů v Palestině, využívali sporů o velekněžství a usilovali o šíření hellenistické kultury. V okolních zemích neprojevovalo obyvatelstvo takovou odolnost proti kulturnímu i jazykovému pořečťování, zatím co Židům byly mnohé věci s řeckou kulturou spojené zcela nepřijatelné. Ale i tak mnozí Židé, zvláště příslušníci vyšších tříd, a ku podivu i vyšší kněžstvo přijímali řeckou kulturu a opouštěli řády otcovské.

V hellenistickém období Židé tvořili společenství, v jehož čele byl velekněz chrámu jerusalemského. Toto obecenství bylo ustaveno na základě náboženském, avšak velekněz měl i určitou moc správní, a významné osady židovské v diaspoře měly i určitou politickou samosprávu.

9. Doba makabejská a hasmoneovská [h]. Hellenisace Židů pokračovala podle úsudku syrského krále Antiocha IV. Epifana [175-164] příliš pomalu, proto se rozhodl ji uspíšit násilím. Zakázal zachovávání obřízky a jiných předpisů Zákona, i samy knihy Zákona. Roku 168 zřídil z oltáře před chrámem jerusalemským obětiště Dia Olympského a nařídil povinné oběti pohanským bohům. Incident v městě Modein, kde kněz Mattatiáš zabil Žida obětujícího modle a královského úředníka, byl signálem k povstání, jež mělo udržet platnost Zákona Hospodinova. Stateční vyznavači dobyli chrámu jerusalemského a obnovili v něm r. 165 řádnou službu Hospodinu. Syn Mattatiášův, Juda zvaný Makkabejský, porážel početnější syrská vojska a nabýval stále větší moci. Po jeho smrti v boji pokračovali v jeho díle ostatní jeho bratří, Jonatan a pak Simon. Využívali obratně sporů o vládu v Sýrii, při dávali se k těm, kdo jim nabídli větší výhody, a využívali též vydatně rostoucího vlivu nové velmoci římské, která podporovala odštěpenecká hnutí u soupeřských velmocí. Výsledkem těchto úspěšných bojů i politických vyjednávání bylo zřízení prakticky samostatného státu judského roku 140. Simon byl zároveň veleknězem i politickým vládcem. Již během bojů odpadávali od bratří Makkabejských mnozí »zbožní«, kteří byli ochotni bojovat za zákon Hospodinův, ale nehodlali podporovat Makkabejce v jejich politických aspiracích. Za nástupců Simonových, kteří podle dávnějšího předka se nazývali Hasmoneovci, tyto rozpory se přiostřily, pozdější vládci, zvláště Alexander Jannai [104-76], vystupovali zcela politicky a svých velekněžských úkolů zanedbávali. Dobyli však téměř celého území Palestiny a nutili násilím obyvatelstvo k přijetí židovského náboženství.

Ze skupiny t. zv. »zbožných«, kteří byli už dávno v oposici proti světsky politickým tendencím Hasmoneovců, vyrostlo hnutí farizejské. Jeho stoupenci zachovávali přísně Zákon, zatím co saduceové, ač k nim patřilo mnoho vysokých kněží, přikláněli se spíše k řecké kultuře. Lidé, nespokojení s oběma těmito směry a toužící po obecenství skutečně náboženském, tvořili sekty ovládané přísným řádem, zvl. v pustých končinách u Mrtvého moře.

10. Doba nadvlády římské[i]. Spory v rodině hasmonovské přivedly do Jerusalema proslulého římského vojevůdce Pompeja, jenž r. 63, obsadil město, vstoupil i do svatyně svatých a zařídil poměry v Judsku podle svého uvážení. Rozhodujícím činitelem v té době se stal Antipater, místodržící judsky v Idumei, jenž ovládal poslední slabé Hasmonovce. Po mnohých zmatcích a bojích Římané svěřili vládu nad Judskem s titulem královským jeho synu Herodesovi [37-4 př. Kr.], jenž sevbojích mezi římskými státníky dovedl přidržet vždy toho nejmocnějšího. Tento krutý a nádherymilovný vladař dal popravit i mnoho svých nejbližších příbuzných, avšak přesto se mu nepodařilo udržet jeho území, zahrnující Judstvo, Galileu, Zajordání a idumejské území kolem Hebronu, v celistvosti. Římané po jeho smrti některá území dávali střídavě do správy příslušníkům rodu Herodova, t. zv. tetrarchům čili čtvrtákům, a nad Judskem svěřili správu počínaje rokem 6 po Kr. svým úředníkům, t. zv. prokurátorům. Mnozí z nich byli lidé ziskuchtiví a ukrutní, známý Pontius Pilatus nebyl zdaleka nejhorší z nich. Tento stav vyvolával stále nepokoje a podporoval vzrůst politicky a nábožensky radikálních skupin, t. zv. zelotů, vznikaly i organisace rázu teroristického.

Farizeové se dále vyhraňovali jako skupina bedlivě dbalá Zákona, která obnovu a zajištění existence čekala od přesného zachovávání Zákona, nikoli. od. politických. zápasů.. Ze sekt té doby jsou nám podrobněji známí Essejci, k nimž náležela patrně i t. z v. sekta Nové smlouvy, jejíž spisy se nám dochovaly jednak v t. zv. damašském dokumentu, jednak ve svitcích nalezených 1947 v jeskyni u Mrtvého moře. Kromě těchto vyhraněných skupin byl zde t. z v. lid země, lidé, kteří věřili v Hospodina, avšak nezachovávali příkazy Zákona s farizejskou důsledností.

Hnutí Jana Křtitele bylo příbuzné sektě typu essejského. Působení Ježíše Krista naproti tomu bylo něčím zcela novým, avšak vznik křesťanské církve, která se ve svých počátcích vnějšně nelišila příliš od jiných skupin židovských, minul celkem bez povšimnutí.

11. Válka židovská a povstání Bar Kochbovo [j]. Neudržitelné poměry vyvolaly r. 66 po Kr. vzpouru, která zachvátila všecky palestinské končiny obydlené Židy i střediska Židů v diaspoře. Římané vyslali po počátečních neúspěších proti Židům svého nejlepšího vojevůdce Vespasiana. Když ten byl prohlášen císařem, dokončil potlačení vzpoury jeho syn Titus. V obleženém Jerusalemě spolu bojovaly dvě skupiny Židů navzájem, avšak proti Římanům se bránily obojí velmi statečně. Roku 70 dobyl Titus Jerusalema a dal město i s chrámem srovnat se zemí. Ztráty Židů v této válce byly nesmírné.

Židé se nesměli od té doby usazovat na troskách Jerusalema, avšak přesto rozhodnutí císaře Hadriana, že na místě Jerusalema má být postaveno římské město s chrámem Jova Kapitolského na místě zbořeného chrámu židovského, vyvolalo opět povstání, v jehož čele stál Bar Kochba. V letech 132-135 po Kr. Římané potlačili i tento poslední pokus, a tím končí dějiny Izraele jakožto obecenství národního a politického na půdě palestinské.

Zůstávala zde početná diaspora židovská, která čítala asi 3 mil. osob, zvláště v Egyptě, na Cypru a v Babylonii. Židé mohli i nadále existovat jako náboženské obecenství a podobně jako v době exilu zdůrazňovali stále více Zákon, pokračujíce tím ve směru farizejském. Saduceové zanikli beze stop. Sekty essejského typu patrně pokračovaly v hnutí Jana Křtitele a jejich zřetelné vlivy lze sledovat v gnosi. I na křesťanství zvláště typu janovského je jejich vliv velmi patrný. Avšak největší část duchovního dědictví I. si odnášelo tehdy ještě početně nepatrné obecenství křesťanské, jež přebíralo i misijní úlohu židovstva. Skupiny pohanů přiklánějících se k židovskému náboženství, soustředěné kolem hellenistických synagog, přecházely do církve křesťanské.

Velké dědictví I. se dostalo tedy různým dědicům, a ti je dodnes každý svým způsobem opatrují i rozhojňují.

[Časové údaje k dějinám Izraele viz v chronologické tabulce na konci slovníku.]

rt, X,

II. Izrael v NZ. Pojmem I. zdůrazňuje náboženskou, nikoli národní stránku starozákonního lidu: je to lid Boží, v němž se zjevil Bůh. [Mt. 15,31; L. 1,68] a jemuž je králem. Tento pojem je tedy odlišný od pojmu Žid, židovský, i když oba pojmy nejsou vždy stejně jasně odlišeny. Mesiášský král měl titul král izraelský [Matt 27:42; Mark 15:32; John 1:49 ; John 12:13], nikoli král židovský [Matt 2:2 se ptají po králi židovském pohané, ne Židé; stejně Matt 27:12 , Matt 27:37]. Ježíš se cítí poslán k tomuto lidu Božímu [Matt 10:6 ; Matt 15:24], u něho hledá víru [Matt 8:10; sr. Luke 1:16 ; Luke 2:25 , Luke 2:34 ; Luke 24:21] a svým učedníkům svěřuje soud nad dvanácterem pokolení izraelských [Matt 19:28]. Jan křtí, aby Mesiáš zjeven byl »lidu Izraelskému« [John 1:31], t. j. lidu Božímu. Je ovšem možno být Izraelcem také jen podle jména. Proto Ježíš označuje Natanaele »vpravdě Izraelitským, v němžto lsti není«, aby mu dosvědčil, že skutečně patří k lidu Božímu [sr. Rom 9:6 a 2,29; John 3:10]. U Jana je jméno I. téměř nadčasovou veličinou, jež v sobě zahrnuje všecky ty, kteří uznávají Boží vládu a očekávají Mesiáše. Ve Sk [7,23.37.42; 13,17.23] je I., jenž obdržel zaslíbení, a I., jenž se dočkal splnění těchto zaslíbení, jednou a touž veličinou, lidem Božím. Pavel jménem I. označuje příslušníky lidu Božího [Rom 9:4 ; Rom 11:1], u něhož nastalo částečné zatvrzení po tu dobu, než uvěří pohanstvo [Rom 11:25]. Pak bude spasen všechen Izrael [Rom 11:26], t. j. nejen všichni Židé ve smyslu ethnickém, nýbrž všechen lid Boží [Rom 9:6nn; sr. 2,28n]. Pavel totiž rozeznává I. podle těla [1Cor 10:18] a podle zaslíbení [Rom 9:8]. Do to hoto I. jako lidu Božího jsou naroubováni věřící pohané [Rom 11:17]. Snad jen na jediném místě [Gal 6:16] označuje Pavel pojmem I. novou obec Boží, t. j. křesťanskou církev, a to ještě v polemice proti těm, kteří pokládali obřízku za nutnou podmínku příslušenství k lidu Božímu. *Církev. *Lid.