Odplata: Víra v osobního spravedlivého Boha, který řídí svět a je ručitelem za spravedlnost ve světě, silně podepřela u starých Izraelců přesvědčení, jež můžeme pozorovati u všech starověkých národů, že mezi činy člověka a jeho životními osudy je příčinná souvislost. Od samého počátku se shledáváme v bibli s vírou v odplatu [Deut 7:10 ; Deut 32:41; Judg 1:7; Ruth 1:7; Ps 54:7 ; Ps 63:13 ; Ps 79:12; Pro 13:13 a j.] jak pokud jde o jednotlivce, tak pokud jde o národy a jejich dějiny. Bůh nezapomíná na křivdy [Gen 18:20nn; 19; Judg 9:23nn] a provinění a odpor proti jeho úradkům [1Sam 15:1 - 1Sam 15:3]. Celé vypravování o lidském pravěku [Gen 2:4 - Gen 11:9] je postaveno pod zorný úhel odplaty za neposlušnost. Při tom Boží odplata nezasahuje pouze vinníka, ale všecky, kteří jsou s ním spojeni až do třetího a čtvrtého pokolení [Exod 20:5]. Myšlenka o-y má podtrhnout závažnost hříchu a víru v mravní řád světa, jehož Bůh je vládcem [Jer 51:56; Ezek 17:19 ; Ezek 22:31].

Zvláště u proroků, kterým byla zjevena svatost Boží [Isa 6:5], je přesvědčení o o-ě za hřích tak silné, že předpovídali Boží soud nejen nad Izraelem, ale nad všemi národy [Amos 1:3 - Amos 2:16]. Ani myšlenka vyvolení lidu nezjasnila očekávání této chmurné budoucnosti. Právě naopak: proto, že Bůh vyvolil Izraele a má k němu osobní poměr, musí jej trestati ze všech jeho nepravostí [Amos 3:2 ; Amos 5:11nn ; Amos 8:7]. Poslušnost nebo neposlušnost rozhoduje o budoucnosti jednotlivců i národů.

Ovšem, s myšlenkou o-y je zvláště u proroků pozdější doby spojena i myšlenka slitování a odpuštění u těch, kteří se odvrátí od zlého [sr. Gen 3:17 - Gen 3:19 s Ps 128:2; Gen 3:16 s 1Tim 2:15]. Už Exod 20:6 mluví o Božím milosrdenství nad tisícerem pokolení těch, kteří ho milují a ostříhají jeho přikázání. Zvláště proroci Jeremiáš [Jer 18:1 - Jer 18:8] a Ezechiel se zabývali otázkou kolektivní odplaty, na kterou naráží už Gen 18:25. Ezek 18:20 dochází k závěru, že »duše, kteráž zhřeší, ta umře. Syn neponese nepravosti otcovy, aniž otec ponese nepravosti synovy«. Kající hříšník má naději [Ezek 18:21nn]. Bůh nemá zalíbení ve smrti hříšníka, ale chce, aby se obrátil a byl živ [Ezek 33:11].

Na druhé straně rostla také myšlenka na Boží odměňování těch, kteří se ho bojí [Gen 26:4n; Exod 19:5 , Exod 19:8 ; Exod 15:25n], zvláště v okruhu Deuteronomia [kap. 28 sr. Lv 26] a knih Paralipomenon, jež jsou psány s hlediska odměny za dobré a odplaty za zlé [sr. Pro 11:21 , Pro 11:31 ; Pro 19:17 ; Pro 26:27; Ž 1; 11,5-7; 34,17nn; 37, 25nn; 112]. Někde to vypadá dokonce tak, jako by vše záleželo na člověku, jak s ním Bůh musí jednat. Bázeň Boží se mohla stát prostředkem k dosažení pozemského blaha [Job 1:9]

Proti tomuto poblouzení bojuje kniha Jobova, která dovozuje, že Boží jednání s člověkem nelze měřiti podle schématu hřích-odplata, pobožnost-odměna, nýbrž že je nutno mlčky podrobit se svatému a svrchovanému Bohu. A Ps 73:25n dochází k závěru, že obecenství s Bohem je víc než jakákoliv odplata na nebi nebo na zemi, zatím co Eccl 8:14 se resignovaně smiřuje s očividnou skutečností, že to na světě nechodí podle lidských přání a lidských měřítek spravedlnosti.

V době pozdního židovství si z tohoto problému pomohli tak, že o-u přesunuli z tohoto pozemského života do života budoucího, který začne zmrtvýchvstáním a soudem. Tehdy odmění Bůh zásluhy zbožného člověka a odplatí bezbožníkům [sr. Dan 12:1nn]. Zvláště knihy Enochova a 2 Ezdrášova staví na lidských zásluhách, jež v mesiášském království budou připočteny k dobru přes to, že některé rabínské spisy vyzývají, aby člověk nepracoval pro Boha jako otrok, jenž počítá s odměnou. Ale tyto ojedinělé hlasy nezmohly veřejné mínění, že Bůh je zde k tomu, aby spravedlivě odplácel dobré nebo zlé činy člověka podle zásluhy. Při tom však židovství nikdy nedospělo k jistotě spásy, protože neznalo milost Boží a nedovedlo na ni spolehnout.

V NZ se také shledáváme s myšlenkou odplaty. Tak na př. Matt 6:19 - Matt 6:21 [= Luke 12:33n] mluví o pokladu, uloženém v nebi, který jednou bude vyplacen zvláště tomu, kdo se i v pronásledováních osvědčí jako věrný učedník Ježíšův [Matt 5:12 = Luke 6:23] nebo pro Ježíše se dovede vzdát svého majetku ve prospěch chudých [Mark 10:21 = Matt 19:21 = Luke 18:22]. Mnohá podobenství a různé výroky ukazují týmž směrem [Matt 20:1 - Matt 20:16 ; Matt 24:45 - Matt 24:51; Mark 9:41 ; Mark 10:28 sr. Matt 19:27n ; Matt 5:46 ; Matt 6:1 , Matt 6:2 , Matt 6:5 , Matt 6:16 ; Matt 10:41n; Luke 6:35], při čemž o. je chápána buď jako odměna za určité počínání [Matt 6:14 ; Matt 10:32 , Matt 10:39; Mark 9:41nn] nebo náhrada za to, co bylo ztraceno [Luke 14:8 - Luke 14:11]. O. je ve všech těchto případech táž [království nebeské, Matt 20:9nn]. Na této zemi je ovšem učedníkům uložen boj a utrpení [Mark 8:34nn] až na jedinou výjimku Mark 10:29n, podle níž věřící najdou náhradu v církvi, která je předjímkou a závdavkem království nebeského, jež jednou přijde s posledním soudem a s konečnou odplatou za dobré i zlé [Matt 7:2 ; Matt 10:28 ; Matt 11:20 - Matt 11:24 ; Matt 13:40n ; Matt 18:8n , Matt 18:23 , Matt 18:35 ; Matt 23:37 - Matt 23:39 ; Matt 25:31 - Matt 25:46; Mark 12:9; Luke 13:1 - Luke 13:5 ; Luke 16:9].

Ježíš však a evangelia nepřijímají židovský názor o záslužnictví, jež by se dalo vyjádřiti slovy: »Jaký čin, taková odměna«. Neboť spravedlivá o. by znamenala jen odsouzení, protože jediný, kdo je dobrý, je sám Bůh [Mark 10:18 , Mark 10:26n sr. Rom 3:22 - Rom 3:24]. Bůh jim není jen spravedlivý soudce, ale také milosrdný, milostivý, štědrý Otec [Matt 6:1 , Matt 6:4 , Matt 6:6 , Matt 6:18 ; Matt 25:34], který ovšem od člověka žádá poslušnost a věrnost, ale odměňuje nikoli podle zásluhy, nýbrž podle své neskonalé milosti a dobroty, takže jeho odměna je nesrovnatelná s lidským počínáním [Matt 25:21 , Matt 25:23 sr. 24,47; Mark 10:29n; Luke 6:38]. Lidem ovšem, kteří by rádi měřili přesně podle zásluhy, je tato velikost Boží dobroty nepochopitelná a provokující, jak ukazují podobenství o dělnících na vinici [Matt 20:1 - Matt 20:16] a o marnotratném synu [Luke 15:28 - Luke 15:32]. Právě tato podobenství překonávají všecko lidské záslužnictví evangeliem o nezasloužené lásce Boží, jež ve své svaté svrchovanosti přijímá a odměňuje každý, byť nedokonalý projev lidské poslušnosti. Bůh je Pánem, vůči němuž všecky právní nároky na odměnu Ježíš odmítá [Luke 17:7 - Luke 17:10]. Bohu se člověk nemůže ničím odplatit [sr. Ps 116:12n, kde jedinou »odplatou« je vzít kalich mnohého milosrdenství Božího]. Sloužit Bohu je prostou povinností bez ohledu na odměnu. Při tom však Ježíš vyzdvihuje, že se »zalíbilo Otci dáti vám království« [Luke 12:32]. Tak nesmírný dar si nelze ničím zasloužit ani vysloužit. Kdo se o to pokouší, nepochopil velikost nezasloužitelné Boží dobroty a sebe sama z ní vylučuje. Proto Ježíš blahoslaví chudé duchem, kteří si jsou vědomi toho, že nic nemohou dát, protože nic nemají [Matt 5:3], a děti, které si dají dát království Boží [Mark 10:15]. Nesmíme také zapomínat na to, že všecka křesťanova mravnost plyne z jeho členství v království Božím, jež se v Kristu vlomilo do světa [Matt 12:28], že tedy učedník Ježíšův žije ze síly, jež mu byla dána, takže myšlenka záslužnosti je vyloučena.

Tato skutečnost byla propracována zvláště u Pavla, který sice užívá židovské terminologie o odměně a odplatě [Rom 2:1 - Rom 2:11 ; Rom 14:10nn; 2Cor 5:10; Gal 6:7n; Eph 6:8], o kterou sám usiluje [1Cor 9:24 - 1Cor 9:27; 2Cor 5:9] a jiné k témuž úsilí vyzývá [Phil 1:10], ale jeho učení o *ospravedlnění vylučuje všecko záslužnictví, takže očekává »odplatu podle milosti«, ne podle dluhu [Rom 4:4]. Neboť křesťan podle Pavla žije silou nové skutečnosti [Col 1:13], jež byla dána Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním a projevuje se Duchem svatým, z něhož plyne všecka křesťanská mravnost jako charisma [Gal 5:22; Phil 2:13; Col 1:22]. Tím je jakákoliv myšlenka na zásluhu vyloučena [Phil 4:13 sr. 1Cor 15:10] a všecka chlouba vyprázdněna [Rom 3:27]. I věčný život je milost Boží [Rom 6:23]. To však nikterak nevylučuje křesťanovo úsilí žít vírou opravdu v poslušnosti a v síle Ducha. Podle tohoto úsilí, podle ovoce Ducha, bude křesťan souzen [1Cor 3:13nn;Col 1:10; 1Thess 1:3 sr. Rom 3:8 ; Rom 6:1; Eph 4:25 ; Eph 5:8n]. Přesto však křesťan může nadějně očekávat soud a může mít jistotu, že se stane dědicem království Božího [1Cor 15:50; Gal 5:21] a slávy Kristovy [Rom 8:18; Col 3:4], protože už nyní je omilostněným dítětem Božím [Rom 5:9n ; Rom 8:31 - Rom 8:39 sr. Phil 1:6; Eph 2:5], vyvoleným dokonce »před ustanovením světa« [Eph 1:4 , Eph 1:11] a vybaveným závdavkem budoucího dědictví [Eph 1:13n]. Ale právě proto spása není ze skutků a nemůže být jimi zasloužena [Eph 2:8; 2Tim 1:9; Titus 3:5].

Ještě důkladněji než u Pavla je vymýcen u Jana každý náznak, že by bylo možno dosáhnouti nějakých statků od Boha jako odměnu za záslužné počínání na zemi. Život věčný je už v předjímce obsahem pozemského života znovuzrozeného věřícího [John 6:39n ; John 47:50 ; John 8:51 ; John 11:25], styku s Bohem se nelze dopracovat vlastním úsilím [John 6:44 sr. 3,3.6]. Vše, co věřící koná, je z darované moci Boží [John 1:12 , John 1:16 sr. 1John 2:6 , John 2:11], protože jen ten, kdo se z Boha narodil, je schopen »činiti spravedlnost« [1John 2:29] a ani jinak činiti nemůže [1John 3:9n ; John 5:18]. Také soud a odsouzení začínají na této zemi [John 3:18] pro toho, kdo neuvěřil v Krista, a poslední soud bude jen závěrečným aktem tohoto stálého soudu, který nastal příchodem Ježíšovým [John 5:29nn , John 5:40; odsouzení Rev 11:18 ; Rev 14:10 , Rev 14:15nn ; Rev 16:1nn. a j. plná blaženost Rev 2:7 , Rev 2:10 , Rev 2:17 , Rev 2:26 ; Rev 3:4nn , Rev 3:10 , Rev 3:12 , Rev 3:20 ; Rev 7:15nn. a j.]. Při takovém pojetí je každá myšlenka na nějakou zásluhu vyloučena, i když ve Zjevení jsou zdůrazňovány »skutky« [Rev 2:9 ; Rev 20:12n ; Rev 22:12 sr. 14,13] zvláště učedníků [Rev 7:9 - Rev 7:17 ; Rev 15:2 - Rev 15:4] a asketů [Rev 14:4], kteří vytrvali ve věrnosti [Rev 2:13 ; Rev 13:10]. Ale ani ve Zjevení nejde o záslužnictví a nějakou vyslouženou odplatu, nýbrž o veřejné přiznání Boží k těm, kteří byli zaneseni do knihy života od ustanovení světa [Rev 17:8] za kněží a krále [Rev 1:6 ; Rev 5:10], i když toto jejich poslání na světě bylo skryté.

Ani v poapoštolských spisech nz nejde o záslužnost v židovském slova smyslu, i když je v nich hojněji než ve spisech apoštolských užito židovské terminologie, připomínající schéma: zásluha-odměna, zvláště tam, kde jde o výzvu k věrnosti a vytrvalosti uprostřed pronásledování. Tak ve Acts 10:42 ; Acts 17:31 ; Acts 24:15 , Acts 24:25 se mluví o posledním soudu, ale věřící, jež popisují Skutky, jsou živi z daru Ducha sv. [Acts 1:5 ; Acts 2:1nn ; Acts 5:32 ; Acts 8:15 ; Acts 15:8 ; Acts 19:1 - Acts 19:6], takže ani tu nelze počítat na nějaké zásluhy. »Dílu s posvěcenými« lze dosáhnouti jen věrou [Acts 26:18]. I když epištola k Židům hrozí soudem odpadlým křesťanům [Heb 10:27 , Heb 10:29] a věřícím a věrným slibuje odpočinutí Boží [Heb 4:3], spásu Boží [Heb 9:28] a království Boží [Heb 12:28], přece jen ví, že křesťan žije »Duchem milosti« [Heb 10:29] a »mocí věku budoucího« [Heb 6:5], takže jen na základě této nepochopitelné milosti může vybízet čtenáře k smělému doufání [Heb 4:16 ; Heb 10:19nn]. Ani Jakub, u něhož by se daly očekávati židovské tendence, když zdůrazňuje skutky a povzbuzuje vyhlídkou na »korunu života« [Jas 1:12] a zdědění Božího království [Jas 2:5], nezapomíná, že základním předpokladem všeho křesťanského života je znovuzrození »slovem pravdy« [Jas 1:18] a že skutky jsou jen důsledkem živé víry [Jas 2:14 - Jas 2:17], jež se osvědčuje nejen v pravé modlitbě [Jas 1:6], ale i v radosti z utrpení [Jas 1:2n] a v kázni jazyka [Jas 3:1nn]. Jakubovi jde o víru ve skutcích. Jen v tichosti vsáté slovo může spasiti duše [Jas 1:21] skrze Ducha, přebývajícího ve věřících [Jas 4:5]. Tím je i u Jakuba přemoženo židovské skutkaření. Podobně je tomu i 1Pt, 2Pt a Ju, jež vyzývají čtenáře k věrné vytrvalosti v době pronásledování a bludařských nebezpečí odkazy na budoucí slávu [1Pet 1:7 , 1Pet 1:11 ; 1Pet 4:13 ; 1Pet 5:1], požehnání [1Pet 3:9], povýšení [1Pet 5:6] a nového nebe [2Pet 3:13]. Ale i tu jde o »znovuzrozené« [1Pet 1:3 ; 1Pet 2:2], »povolané« [1Pet 3:9], čímž je všecka zásluha v židovském slova smyslu zbavena účinnosti. 2Pet 1:3n výslovně zdůrazňuje, že vše, což přísluší k životu a pobožnosti, nám bylo z božské moci darováno, což právě věřícím umožňuje, aby se snažili o bezúhonnost [2Pet 3:14]. Jude 1:20n pak ukazuje, že víra, Duch sv. a láska Boží. jsou zárukou věčného života.

Mluví-li tedy NZ o odplatě, vypůjčuje si jen formu židovského myšlení, ale naplňuje ji takovým obsahem, že toto myšlení překonává. [Podle H. Preiskera v TWNT, IV]. *Mzda.