Otrok: [hebr. (ebed, překládané až na Jer 2:14 vesměs výrazem služebník]. Otroctví bylo ve starověku všeobecným zjevem zvláště tam, kde se nežilo způsobem nomádským, ale městským. Také u Izraelců došlo k otroctví po okupaci Palestiny jako plod pokananejštění života a v důsledku monarchie [sr. 1Sam 8:11 - 1Sam 8:18]. Neboť král [i v Izraeli byl božného typu] pokládal všecky poddané za otroky. I jeho ministři a pobočníci měli titul 'ebed. Izraelec se mohl státi otrokem — a) následkem chudoby, když sám nemoha uživiti rodinu, prodal se jinému Izraelci do otroctví [Lev 25:25 , Lev 25:39 , Lev 25:47; sr. 2Kgs 4:1; Neh 5:5 , Neh 5:8; Amos 2:6; Matt 18:25]; - b) dopustil-li se zlodějství a neměl, čím by nahradil loupež [Exod 22:1 , Exod 22:3]; - c) otec měl právo prodati dcery za otrokyně [Exod 21:7]. Doba služby pro izraelského otroka byla mojžíšskými zákony omezena velmi pečlivě: - a) byla-li navrácena pohledávka nebo jinak odčiněn nárok, musel být otrok propuštěn na svobodu; - b) rok jubilejní znamenal i propuštění otroků [Lev 25:40]; - c) šestiletí služby stačilo k propuštění otroka na svobodu [Exod 21:2; Deut 15:12]. K tomu přidali rabíni jako čtvrtý důvod úmrtí pána, který nezanechal syna. Nechtěl-li otrok po vypršení své závaznosti odejít, musel si dáti úředně probodnouti ucho a tak se stal otrokem na věky, t. j. až do léta jubilejního [Exod 21:6; Deut 15:17]. Židovský otrok měl býti považován spíše za služebníka, nájemníka nebo podruha než za o-a. Tvrdé, pánovité zacházení s ním bylo zakázáno [Lev 25:39 , Lev 25:40 , Lev 25:43]. Po vypršení otrocké služby neměl býti propuštěn s holýma rukama [Deut 15:13n]. Rozumělo se samo sebou, že izraelští otroci u »příchozích a hostí« měli být vykupováni příbuznými [Lev 25:47 - Lev 25:55]. Cizí otroci u Izraele byli většinou váleční zajatci [Num 31:26n sr. 2Kgs 5:2]. Otroci byli také kupováni [Gen 17:27 ; Gen 37:28 , Gen 37:36; Lev 25:44 , Lev 25:45; Ezek 27:13; sr. Joel 3:6 , Joel 3:8]. Tito neizraelští otroci byli považováni za osobní majetek pánův, s nímž mohl zacházeti podle své libosti jako se zbožím. Děti neizraelských otroků zůstaly otroky, t. j. patřily pánu [Gen 14:14 ; Gen 17:12]. Cena otroka byla kolem 30 šekelů [Exod 21:32]. Sedmnáctiletý Jozef byl prodán za 20 šekelů [Gen 37:28]. Ale i o neizraelské o-y pečoval mojžíšský zákoník na tehdejší dobu velmi lidsky. Pán směl sice o-a trestati, nikoli však zmrzačiti. Vyrazil-li pán svému otrokovi oko nebo zub, měl ho za to propustiti na svobodu [Exod 21:20 - Exod 21:27; Lev 24:17 - Lev 24:22]. Byla-li otrokyně pojata za manželku, nabyla nových práv [Deut 21:10 - Deut 21:14]. Zákon bral v ochranu i uprchlého o-a. Nesměl býti vydán [Deut 23:15n]. Nebylo •dovoleno pod trestem smrti krást lidi za otroky a prodávat je [Exod 21:16; Deut 24:7]. Není dokladů, že by měli Izraelci trhy na otroky. O. se mohl stát dokonce »starším v domě« [Gen 24:2], mohl dědit majetek pánův [Gen 15:2n] a býval třeba i přijat do rodiny [1Chr 2:34n] jako zeť. Nežidovští otroci bývali podrobeni obřízce a pak se stali členy náboženské pospolitosti jako ostatní Izraelci a směli se zúčastňovat slavností a obětí [Gen 17:10 - Gen 17:14; Exod 12:44;Lev 22:11;Deut 12:12 , Deut 12:18 ; Deut 16:11 , Deut 16:14]. I pro ně platily předpisy o dni odpočinku [Exod 20:10 ; Exod 23:12]. Joel 2:29 dokonce prorokuje, že i otroci izraelští se stanou účastníky náboženského probuzení při vylití Ducha Božího na všeliké tělo. Je zřejmé, že starozákonní Izrael usiloval pod vedením Božím o usnadnění života otrokům. Zvláště proroci dbali na zachovávání příkazů Zákona a vystupovali proti otroctví aspoň příslušníků izraelského lidu [Jer 34:8 - Jer 34:22]. Snad by bylo možno najíti ve Starém Zákoně i určitá období vývoje v nazírání na otroctví. Stačí poukázati na Dt a Job 31:13 - Job 31:15, kde všude nutno klásti místo českého »služebník« kralického textu slovo otrok. N.

V Novém Zákoně užívá Ježíš poměru pána a otroka k ilustraci svých kázání [Mark 12:2 - Mark 12:4; Matt 24:45; John 8:35; Matt 18:21 - Matt 18:35; Luke 17:7 atd.]. Nikde nevystupuje přímo proti otroctví. Je ovšem příznačné, že otroci považovali křesťanství za osvobozující sílu. Houfně se přidávali ke křesťanským sborům, takže otázka otroctví a křesťanství se stala záhy palčivou [Rom 16:10n; 1Cor 1:11; Phil 4:22, kde »domácí« jsou otroci]. Pavel v duchu Kristově prohlašuje všecky rozdíly mezi svobodným a otrokem za překonané [1Cor 12:13; Gal 3:28; Col 3:11], pokud jde o ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. Nikde však nevystupuje obecně proti instituci otrocké. Naopak, otrokům, kteří se stali křesťany jako otroci, říká, že nemají ve změně tohoto svého postavení viděti podmínku svého účastenství v Kristu, a proto že se nemají domáhat svého propuštění z otroctví [1Cor 7:21 - 1Cor 7:23]. Rozhodující věta tohoto odstavce, v. 21b, je ovšem jazykově nejasná. Může být přeložena: »I kdyby ses mohl státi svobodným, raději zůstaň tak,« ale také: »Kdyby ses však mohl státi svobodným, použij toho.« - Jinde otrokům přikazuje, aby své povinnosti konali svědomitě [Eph 6:5 - Eph 6:9; Col 3:32 - Col 4:1]. Na druhé straně ovšem napomíná i pány, aby se křesťansky chovali k svým otrokům. V epištole Filemonovi je stanovisko Pavlovo k otroctví vyjádřeno nejjasněji: Pavel nežádá, aby Filemon propustil svého otroka Onezima, nýbrž aby jej přijal jako bratra v Kristu [Fm v. 10-16]. Z 1Tim 6:1n; 1Pet 2:18 - 1Pet 2:21 vyplývá, že otroctví v první křesťanské církvi bylo pokládáno za věc prostě danou. Snad působilo i to, že byl očekáván brzký příchod Kristův. Také je nutno uvážit, že v obecných společenských a technických poměrech starověku nebylo odstranění instituce otroctví v mezích praktických a představitelných možností. V těchto poměrech bylo nejdůležitější i pro budoucnost, že tu uprostřed starého světa byla pospolitost — právě církev věřících v Ježíše Krista —, v jejímž středu neměl rozdíl otroka a pána žádného významu, takže instituce otroctví tu byla jakoby zvnitřku podhlodána. Jevilo se to tím, že otroci měli od počátku přístup ke všem funkcím; mnoho jich bylo mezi nejstaršími biskupy. Tato skutečnost v neposlední řadě přispěla k misijní působivosti starého křesťanství. x X

Pavel a první křesťané vůbec, jak je patrno jednak z epištol, jednak z nápisů v katakombách, velmi rádi se označovali jako otroci Boží nebo Ježíše Krista. Vždyť i Mesiáš měl čestný titul (ebed Jahve — otrok Hospodinův. V kralickém textu je tato skutečnost zastřena tím, že původní hebr. a řecké slovo otrok je překládáno »služebník«.