Smrt: Hebr. výraz mávet a řecký thanatos obvykle označují konec pozemského života, fysickou smrt, ať násilnou [Lev 20:11; Num 35:30; 1Sam 26:16 aj.], ať přirozenou, tj. pozorovatelný rozklad všeho živoucího, ať už jde o člověka [Gen 35:18; 1Kgs 2:1; Ps 18:5 ; Ps 55:5 aj.] nebo zvíře nebo rostlinstvo. Ale v bibli dostává s. tak jako jiné výrazy zvláštního teologického zabarvení.

SZ především zdůrazňuje smrtelnost, pomíjitelnost člověka [2Sam 14:14; Job 28:4 , Job 28:13; Ps 9:21; Isa 51:12]. Člověk byl sice stvořen k *obrazu Božímu a Bůh jej »navštěvuje« [Ps 8:5], zná se k němu, ale člověk se liší od Boha tím, že sdílí se zvířaty pomíjitelnost [Ps 49:8nn ; Ps 89:49 ; Ps 144:3n]. Gen 2:17 je možno chápati tak, že člověk i před pádem měl povědomost o nutnosti s-i a že hrozba spočívala v bezprostřední smrti po činu [»v kterýkoli bys den z něho jedl, s-í umřeš«]. Přelud o přirozené nebo vrozené nesmrtelnosti je biblí pokládán za ďábelskou lež [Gen 3:4].

Izraelci tak jako jiní orientálci neviděli ve s-i naprostý zánik existence. »Být připojen k lidu svému« [Gen 25:8 ; Gen 35:29 ; Gen 49:29 , Gen 49:33; Num 20:24 , Num 20:26; Deut 32:50] znamenalo odejít tam, kde žijí zemřelí, tj. do šeolu [*Peklo]. Podle jednoho názoru, běžného i mezi Izraelci, tito zemřelí jsou nazýváni jide‘ónî [= vědoucí; Kral. »duch věští«; Lev 20:27], s nimiž se podle domnění stýkali věštci [hebr. také jide‘ónî; Lev 19:31] a hadači [1Sam 28:3]. U Isa 8:19 a 19,3 [sr. Isa 29:4] nejde ve skutečnosti o hadače a věštce, nýbrž o duchy zemřelých, kteří »šepcí a šveholí« a jsou dotazováni na osudy živých. Živé vylíčení tohoto názoru máme v 1S 28 [čarodějnice v Endor]. Isa 14:9n popisuje vzrušení v pekle nad příchodem babylonského krále. 1Sam 28:13 označuje mrtvé jako »bohy« [’elóhîm]. Podle druhého názoru mrtví vedou jen jakýsi položivot v polospánku, zapomenutí a v mlčení [Ps 88:11nn ; Ps 94:17 ; Ps 115:17]. Není divu, že dotazování mrtvých bylo přísně zakázáno, protože narušovalo výhradnost důvěry v Boha [Exod 22:18; Lev 19:31 ; Lev 20:6 , Lev 20:27; Deut 18:10; 1Chr 10:13]. Na rozdíl od tohoto položivota je přítomný svět označován jako »země živých « [Ps 27:13 ; Ps 116:9 aj. To, čeho se věřící Izraelec hrozil, nebyl zánik, ale to, že v místě, kde živoří mrtví, nebude možný styk s Bohem [sr. Isa 38:9nn , Isa 38:18n]. Jen lidé v hrozném utrpení touží po s-i, protože se jim zdá šeól oblastí naprostého klidu [Job 3:17nn; Eccl 9:10]. Ale už u Joba pronikají jiné názory [Job 19:25nn a snad i Ps 16:10, kde »nenecháš duše mé« = = neopustíš duše mé], jež vyvrcholily u proroků, kteří zdůrazňovali vztah smlouvy mezi Bohem a jeho lidem [Jr 31; sr. Ez 18] a vzhledem k hrozícímu zániku izraelské pospolitosti na půdě zaslíbené země vyzdvihovali význam jednotlivce.

Poněvadž hřích tak jako s. vytvářely překážku pro obecenství s Bohem, dostalo biblické pojetí s-i zvláštní zabarvení. S. a hřích, s. a nenávist vůči Bohu byly viděny v úzkém vztahu [Pro 8:36]. Nejjasněji je tento vztah vyjádřen ve vypravování o *pádu člověka [Gen 3:19: »Prach jsi a v prach se navrátíš«; Ezek 18:20 , Ezek 18:24], S. není ve sz pojetí něčím »přirozeným«, nýbrž nepřirozeným, ač SZ nezná tohoto výrazu. S. je zlo [Deut 30:15], zlořečenství [Deut 30:19], hořkost [1Sam 15:32; Eccl 7:26], hrůza [Ps 55:5, Kral. »strachové«], doprovázená bolestí a úzkostmi [Ps 116:3], tmou a stínem [Ps 107:10] s. má svá osidla [2Sam 22:6; Ps 18:6; Pro 13:14 ; Pro 14:27]. Mezi životem a s-í je sotva kročej [1Sam 20:3]. S. je personifikována jako nenasytná bytost, jež musí ustavičně požírat své oběti [Áb 2,5], S. je zkrátka něco cizího podstatě Boží a v pojetí proroků nebyla v původním stvořitelském plánu Božím a dostavila se jako Boží soud, ačkoli Bůh nemá zaslíbení ve s-i hříšníka [Ezek 18:23 , Ezek 18:32 ; Ezek 33:8]. Bible však nespekuluje o tom, jak se smrt [nebo zlo], »ten poslední nepřítel [sr. 1Cor 15:26] dostal do světa stvořeného Bohem. Zato však se čím dále tím více ozývá naděje, že Bůh má možnost vyzdvihnouti z bran smrti [Ps 9:14], vyprostit od s-i duše [Ps 33:19], vytrhnout ze s-i [Ps 56:14 ; Ps 116:8], vyvést z ní [Ps 68:21]. Bible je přesvědčena, že spravedlnost vytrhuje od smrti [Pro 10:2 ; Pro 11:4 , Pro 11:19 ; Pro 12:28; sr. 13,14; 14,27.32] a s. spravedlivého se podstatně liší od s-i hříšníkovy [sr. Num 23:10]. Proroci očekávají dobu, kdy Bůh vítězně sehltí s. [Isa 25:8] a svůj lid vykoupí od s-i [Hos 13:14]. N.

SZ sice nikde nehovoří výslovně o smrti *věčné na rozdíl od časné, ale dobře tuto představu zná a vážně s ní počítá. Vyjděme ze slov žalmistových: »Chtěl jsem to rozumem vystihnouti, ale vidělo mi se pracno« [Ps 73:16]. Lidský rozum nemůže překonati meze stvořeného světa. Bude tedy vidět rození a umírání jako přírodní zákon, v podstatě nezávislý na mravních nebo náboženských hodnotách. »Až jsem vsel do svatyní Boha silného, [tu] jsem srozuměl poslední věci jejich« [v. 17], zrakem víry poznal, že tělesná smrt není věčným zánikem a že časný prospěch není záchranou před věčným zahynutím. Odtud také teprve porozumíme slovům svůdcovým v ráji: »Nikoli nezemřete smrtí!« [Gen 3:4]. Adam s Evou opravdu nezemřeli na místě. A přece právem dovozuje Pavel, že »odplata za hřích [jest] smrt« [Rom 6:23], neboť platí Hospodinovo: »smrtí umřeš« [Gen 2:17]. Had poukázal na to časné a tím oklamal člověka a odvedl jej od slov Stvořitelových, která ukazují za tento svět smysly postižitelný. Odloučení od Hospodina znamená ztrátu spojení s kmenem, ze kterého větve berou mízu. Odříznutá větev může i rozkvést, ale květy nedozrají v plody. Hříchem přišel člověk právě o ten život, který je z Boha a tedy nepodléhá časným změnám. Ani tělesná smrt na něm nic nezmění. Ta je prostě přírodním zákonem, jemuž podléhá všechno stvoření. Věčná smrt naproti tomu může stihnout jen člověka – ostatní tvorstvo není předmětem zaslíbení o životě věčném – a to jako trest za svévolné odloučení od Hospodina. Proto např. trpící Job odmítá návrh své bláznivé ženy [*Blázen 3.], aby zlořečil Hospodinu [Job 2:9n], protože věřil, že jeho Stvořitel je Pánem i smrti [sr. Job 19:25]. Tuto jistotu vyjadřuje i víra starých Izraelců, že po smrti [tělesné] budou připojeni ke svému lidu [např. Gen 25:8] či ke svým otcům [Judg 2:10]. Zůstane-li však v obecenství s nimi, zůstává i v ruce Hospodina, Boha, který s tímto lidem uzavřel nezrušitelnou smlouvu. SZ tu jasně ukazuje k NZ. B.

Také NZ vidí příčinnou souvislost mezi s-í a hříchem [Rom 6:23 »odplata za hřích je s.«, sr. Rom 1:32 ; Rom 5:12 , Rom 5:17 , Rom 5:21 ; Rom 6:16 ; Rom 7:13; Jas 5:20]. »Osten s-i jest hřích« [1Cor 15:56], tj. skutečnost, že s. souvisí se vzpourou proti Bohu a odloučením od něho, dodává s-i hrůzu. S. je vládnoucí mocí ve světě [Rom 8:2; Heb 9:27], takže i *přisluhování mojžíšskému Zákonu je přisluhováním s-i [2Cor 3:7; sr. Rom 7:5]. Při tom nutno míti na paměti, že s. v NZ většinou neznamená jen konec pozemského života, nýbrž stav člověka propadlého Božímu soudu [Matt 4:16; Luke 1:79; John 5:24; 1John 3:14; Rom 8:6], takže s. a soud Boží, Boží odsouzení mohou být souznačné pojmy [John 5:51n; Rom 5:12 , Rom 5:14 , Rom 5:17 , Rom 5:21 ; Rom 6:21; 2Cor 2:16 ; 2Cor 3:7 ; 2Cor 7:10; 2Tim 1:10; Jas 1:15; 1John 5:16n »hřích k s-i«, tj. hřích, jímž člověk propadá Božímu odsouzení, sr. Rom 6:16; »tělo s-i«, tj. tělo, propadlé Božímu odsouzení, Rom 7:24]. V tom smyslu lidé, kteří jsou ve hříchu, jsou mrtvi už za svého pozemského života [John 8:21 , John 8:24; Eph 2:1 , Eph 2:5, sr. 5,14; Col 2:13; Rev 3:1 a snad Luke 9:60, sr. 1Tim 5:6; Jas 1:15; Jude 1:12]; nemají života v sobě zůstávajícího. Snad by se tu mohlo mluvit o duchovní s-i [sr. John 11:25n]. Zvláště u Jana s. neznamená po pravidle fysickou s., nýbrž následky hříchu a odcizenosti od Boha, opak »života«, »věčného života« [John 11:25n ; John 5:24n ; John 6:50 ; John 8:24; sr. Rom 6:23; 1John 3:14].

Ovšem s. Ježíše Krista způsobila převrat v nazírání na s. u nz věřících. Ježíš sice už za svého pozemského života křísil mrtvé [Mark 5:35nn; Luke 7:11nn; John 11:4 , John 11:40] a tak v předjímce odkazoval na konečné uskutečnění spásy; sliboval také některým, že neokusí s-i, dokud neuzří království Boží přicházející v moci [Mark 9:1; John 8:51n], a věřící ujišťoval, že neumřou na věky [John 11:25n], ale teprve jeho s-í a zmrtvýchvstáním byl zahlazen nejen hřích, ale i »ten, kterýž má moc nad s-í, tj. ďábel«. Tím byli osvobozeni ti, »kteří jsou strachem před s-í po celý život zotročení« [Heb 2:14n v překladu Žilkově. Sr. 1Cor 15:55nn; 2Tim 1:10]. Věřící v Krista byli jeho s-í zbaveni odsouzení Božího [Kral. »potupení«, Rom 8:1n; sr. 5,12nn; 6,23]. NZ žije tímto novým a svrchovaným okoušením vítězství nad smrtí. Stará zkušenost, že »v Adamovi všichni umírají«, je nahrazena novou: »Tak i skrze Krista všichni obživeni budou« [1Cor 15:22]. Jako kraloval hřích k s-i, tak milost, dobytá poslušnou s-í Kristovou na kříži, kraluje k životu věčnému [Rom 5:12 - Rom 5:21]. Věřící byl křtem uveden do Kristovy s-i [sr. Mark 10:38n; Luke 12:50], stal se účastníkem jeho s-i, ale právě tak se stává účastníkem jeho vzkříšení, což se jeví novotou života, neotročícího hříchu [Rom 6:1nn; Col 2:12; 1Pet 2:24], už na této zemi, jednou však i vzkříšením z mrtvých. Ježíšova s. je vyvedením nového Izraele z Egypta, domu otroctví. Je Pavlem přirovnávána průchodu Rudým mořem, jenž je mu obrazem křtu. Je příznačné, že Mojžíš a Eliáš, kteří se zjevili Ježíšovi na hoře proměnění, mluví [v řeckém textu] o jeho exodu [Luke 9:31], jako by navazovali na exodus z Egypta. Ti, kteří byli pokřtěni v Krista v jeho s-i, mají vlastně už s. za sebou, ačkoli fysická s. je dosud před nimi. Ale tato fysická s. je pro věřící už jen spánkem, z něhož budou probuzeni [1Thess 4:13 - 1Thess 4:18, sr. Mark 5:39; John 11:11 - John 11:13; Ps 13:4] při druhém příchodu Kristově. Pak ovšem bude zahlazen i »nejposlednější nepřítel, s. [1Cor 15:26; Rev 21:4], a tím bude dokončeno dílo spásy.

Sluší ještě poznamenat, že NZ mluví sice o věčném životě, o věčném ohni [Matt 18:8], o věčném trápení [Matt 25:46], nikde však o věčné s-i jako o naprostém zániku života, leda by výraz »druhá s.« [Rev 2:11 ; Rev 20:6 , Rev 20:14 ; Rev 21:8], o níž mnoho mluví rabínská literatura, ukazoval tímto směrem. Jde o ty, kteří nejsou zapsáni v knize života a po všeobecném vzkříšení propadnou druhé s-i [Rev 20:12 - Rev 20:15]. Ale tento výraz lze vykládat také jako druhé, a to konečné odsouzení, jež bude vyneseno při druhém *vzkříšení [sr. Rev 20:13]. Ale věřící, vítězové, nemusejí se tohoto druhého odsouzení bát [»Vítězi nebude ublíženo druhou s-í«, Rev 2:11 v překladu Žilkově].

Výrazy »hněvati se až na s.« [Jonah 4:9], »býti smutný až k s-i« [Matt 26:38; Mark 14:34], »roznemoci se až k s-i« [2Kgs 20:1] = na nejvyšší míru.

*Nebe. *Nesmrtelnost. *Peklo. *Spáti. *Zemříti.