Svět: 1. V SZ se v Kralické bibli slovo s. vyskytuje jen málokdy, a to ještě jako překlad zcela roztříštěných hebr. podkladů: nebe Deut 30:4, země Ps 119:19, člověk Pro 23:28, věk Isa 44:7; Eccl 3:11. V tom se projevuje, že v SZ nebyla vytvořena představa s-a jakožto jednotného a harmonickou souvislostí spojeného celku všeho jsoucího. Nejblíže se tomu ještě přiblížil obecný pojem »všecko« [hebr. ha-kól, na př. Ps 8:7; Isa 44:24 ; Isa 66:2; Jer 10:16; Pro 26:10; Eccl 3:11 ; Eccl 11:5], ale ani tento výraz nemá té přesnosti a obsáhlosti, jakou vyrozumíváme na př. z českého »veškerenstvo«. Jinak sz pisatelé představu s-a opisují uváděním nejvýznamnějších složek jsoucna, nebe a země [Gen 1:1 ; Gen 2:4 ; Gen 14:19 , Gen 14:22; Deut 30:19; Ps 50:4 ; Ps 89:12 ; Ps 96:11 ; Ps 102:26 ; Ps 115:15 ; Ps 121:2 ; Ps 124:8 ; Ps 134:3 ; Ps 146:6; Isa 1:2 ; Isa 65:17; Jer 23:24]. Většinou je to ve výrocích, že nebe i zemi stvořil [učinil] Hospodin, který ovšem není sám zahrnut do tohoto stvořeného celku. Pojmu s-a, který by byl nadřazeným a úhrnným souborem všeho jsoucího, počítaje v to i Boha, SZ vůbec nezná. Není to jen důsledkem poměrné nerozvitosti zobecňujícího a abstrahujícího myšlení, nýbrž též výrazem zásadní sz zvěsti o naprosté a bezpodmínečné svrchovanosti Stvořitelově nad tvorstvem.

Když se v pozdějším vývoji naléhavěji ozvala potřeba souhrnného názvu pro stvořené jsoucno, nabízel se v prvé řadě pojem ‘ôlám = = věk, t. j. dlouhá, lidskou zkušenost a představu přesahující časová perioda, někdy spíše pravěk, jindy spíše nedohledná budoucnost. Protože v tomto nedohledném čase trvá všecko jsoucno, které člověka obklopuje a v jehož rámci existuje, mohl tento pojem nabýt i významu s. Tento významový přechod je však v SZ toliko naznačen malými náběhy [na př. snad Eccl 3:11, ale výklad tohoto výroku je sporný], k plnému rozvoji došel teprve v pozdějším židovství. V tom, že hebrejština sáhla na konec právě k tomuto slovu na označení celku jsoucna, projevuje se sklon celého starozákonně určeného myšlení pohybovati se spíše v pojmech a představách časových než prostorových.

2. Řecké spíše prostorové a zrakové vnímání a vystihování skutečnosti si na označení veškerosti jsoucna vytvořilo výraz kosmos. Jeho jazykové odvození je nejasné, nejstarší doložený význam je »něco pořádně, dovedně zhotoveného«, potom obecněji řád, pořádek. Brzo se také vyskytuje význam ozdoba, šperk. Asi od VI. stol. před Kr. je doložen význam svět, nejprve v mluvě přírodních filosofů. Z volby právě tohoto slova je patrno, že se jsoucno Řekům jevilo jako uspořádaný, jednotně a harmonicky skloubený a právě proto také krásný celek. Řecké myšlení vskutku vždy zdůrazňovalo zákonitost, řád, krásu s-a a ovšem i jeho bytostnou souvislost se životem lidským. Člověk je součástí kosmu [vesmíru], po případě je jeho obrazem. Podobný je i vztah kosmu k božství. Týž řecký myslitel [Plato] může říci jednak, že s. je celkem nebe, země, bohů i lidí, jednak, že s. je obrazem toho, co je jinak postižitelné jen vnitřnímu pohledu mysli a že je tedy »bohem smysly vnímatelným«. V obou výpovědích se předpokládá podstatná sounáležitost božství a s-a. Není zde sz myšlenky o naprosté nadřazenosti Boha nad s-em, není tu také vlastního pojmu stvoření. Řečtí myslitelé mluví sice někdy o tvoření s-a božským hotovitelem, mají však na mysli spíše jakési uspořádání jsoucna z daného již materiálu, nikoli stvoření svrchovaným slovem Božího rozkazu. Celé řecké myšlení směřuje k představě, že s. je věčný a že božstvo je jeho nejniternější a nejvyšší podstatou. V tomto smyslu se později vyskytuje představa Boha jako duše s-a.

3. V LXX je slovem kosmos překládáno jednak hebr. sábá’ = zástup, vojsko ve významu »vojska nebeského« [hvězd, na př. Gen 2:1; Deut 4:19 ; Deut 17:3; Isa 24:21], jednak několik hebr. slov znamenajících ozdobu, šperk [na př. Exod 33:5n; 2Sam 1:24; Pro 20:29 ; Pro 29:17; Isa 61:10; Jer 2:32 ; Jer 4:30; Ezek 7:20]. Na označení s-a [vesmíru], po př. též ve významu obydlené země a lidstva, se však slova kosmos užívá teprve v pozdějších [apokryfních] knihách sz souboru, jejichž hebr. podklad buď není znám nebo vůbec neexistoval, protože příslušné knihy byly již původně napsány řecky. U pozdějších židovských pisatelů píšících řecky je termín kosmos velice oblíben. Vytlačuje starší sz označení »nebe a země«, takže se zpravidla mluví o stvoření [učinění] s-a.

4. a] V Kralickém překladu NZ-a stojí slovo s. zpravidla za řecké kosmos, vedle toho však někdy také za aión = věk [Matt 13:22 - Matt 13:49 ; Matt 24:3 ; Matt 28:20; Mark 4:19; Luke 16:8; Rom 12:2; 1Cor 1:20 ; 1Cor 2:6 ; 1Cor 3:18 ; 1Cor 10:11; 2Cor 4:4; 1Tim 6:17; 2Tim 4:10; Titus 2:12] nebo za oikúmené = obydlená země [Matt 24:14; Luke 2:1 ; Luke 21:26; Acts 17:6 , Acts 17:31; Rev 3:10; obvyklý Kral. překlad je »okršlek země« nebo »okršlek světa«.] Zajímavé je zejména užití slova aión, které má původně časový význam; navazuje se jím ovšem na židovské ‘ôlám, a dobře to odpovídá eschatologické perspektivě, v níž NZ vidí všechny věci.

b] Výraz kosmos je v NZ někdy souborným označením pozemského jeviště lidského života a má tedy význam blízký slovu oikúmené. Tak je tomu zřetelně Rom 1:8, kde se mluví o rozhlášení víry po všem s-ě [sr. Matt 26:13; Mark 14:9 ; Mark 16:15], podobně se mluví o křesťanském bratrstvu ve s-ě 1Pet 5:9. Stejný prostý význam asi převládá při výrazu království s-a Matt 4:8 nebo národové s-a Luke 12:30, při pojmu dědic s-a Rom 4:13, při zmínce o rozličných druzích zvuků ve s-ě 1Cor 14:10 nebo o našem obcování v tomto s-ě. Zde však už nelze vyloučit, že tu při nejmenším také myslí i na s. jako úhrn všeho jsoucna [viz bod c] nebo jako soubor lidstva, zvláštním způsobem kvalifikovaný [viz bod d]. Tyto obsahově závažnější významy se ještě důrazněji uplatňují při výroku o získání s-a [Mark 8:36 a paral.] a zejména při janovských výpovědích o příchodu na s. [John 1:9 ; John 3:17 , John 3:19 ; John 6:14 ; John 11:27 ; John 12:46; 1John 4:1 , John 4:9; sr. 1Tim 1:15; Heb 10:5] nebo o bytí ve s-ě [John 1:10 ; John 9:5 ; John 17:11].

c] NZ mluví dosti často o stvoření [Rom 1:20], učinění [Acts 17:24] a zejména o ustanovení neboli založení [Matt 25:34; Luke 11:50; John 17:24; Eph 1:4; Heb 9:26; 1Pet 1:20; Rev 13:8 ; Rev 17:8] světa. Výraz kosmos tu však ještě bývá doplňován [Acts 17:24] nebo vystřídáván jinými výrazy [»nebe a země«, »všecko«, po př. i kombinováno, sr. Acts 4:24 ; Acts 14:15 ; Acts 17:26; 1Cor 8:6; Eph 1:10 ; Eph 3:9; Col 1:16; Heb 1:2 ; Heb 2:8 , Heb 2:10; 1Pet 4:7; Rev 4:11 ; Rev 14:7 a j.]. V tom nz pisatelé zřetelně pokračují na sz linii. Podobně ve shodě se SZ předpokládají, že s. není věčný, nýbrž měl svůj počátek [sr. uvedené výroky »od ustanovení s-a«] a bude mít konec [1Cor 7:31; 1John 2:17]. Určují však blíže tyto výpovědi, spojujíce jak stvoření, tak konec s-a s osobou a dílem Ježíše Krista: skrze něho byly učiněny všechny věci [John 1:3 , John 1:10; 1Cor 8:6; Col 1:16; Heb 1:2], skrze něho je s. také ukřižován [Gal 6:14]. S. je takto zasazen do eschatologického vykupitelského dění, jehož středem je Ježíš Kristus. V této eschatologické a vykupitelské souvislosti je kořen zájmu nz svědků o kosmologii [výpovědi o s-ě]; proto také je nejvíce kosmologických motivů v eschatologických a christologických oddílech NZ-a. Samostatného a soustředěného zájmu o s. jakožto soubor předmětné, přírodní skutečnosti však nz svědkové nemají. Jejich představy o s-ě bývají jakoby mimochodem přejímány ze soudobých názorů, a nelze z nich bez násilné umělosti sestavit nějaký »biblický světový názor«. Jediné, co se v tomto směru v NZ-ě se vším důrazem zvěstuje, je ujištění, že ani s. se vší svou nesmírností a se všemi svými hlubinami není vyňat ze svrchovanosti Otce milostivě s námi v Ježíši Kristu nakládajícího, nýbrž je v Ježíši Kristu přemožen [John 16:33; sr. 1John 5:4n], a že nás proto žádná vysokost ani hlubokost nemůže odtrhnout od Boží lásky v Kristu [sr. Rom 8:38n].

d] Pro NZ, nejvíce pro spisy pavlovské a janovské, jsou však nejpříznačnější ty výroky, v nichž s. není v prvé řadě chápán jako veškerost přírodní skutečnosti, nýbrž jako jistá kvalifikace jsoucna v prvé řadě lidského ve vztahu k Bohu. O s-ě se říká, že ve zlém leží [1John 5:19], nenávidí Boha [John 15:18], je protikladem všeho, co pochází z vůle, pravdy a moudrosti Boží [1Cor 1:20 , 1Cor 1:27 ; 1Cor 3:19; John 14:17 ; John 15:19]. Na otázku,

jak srovnat tuto tvář s-a se základní zvěstí, že s. přece vyšel z ruky Boží dobrý [Gen 1:31], odpovídá Rom 5:12 upozorněním, že do s-a skrze jednoho člověka vešel hřích a skrze hřích smrt. Nestalo se to však osudovou nutností, nýbrž aktem lidské vůle, neposlušností a zatvrzelostí, tím, že s. nepoznal a neuznal toho, kdo k němu, protože byl stvořitelské Slovo, přišel jako mezi své - ale vlastní jeho nepřijali ho [John 1:10 - John 1:11]. Zde pojem s-a neoznačuje pouhou neosobní, přírodní skutečnost, nýbrž v podstatě jde o s. lidský, o člověka v jeho typickém jednání a směřování. Konkretně je to člověk Boha neposlušný a neznalý, doufající v sebe místo v pravého Pána, zbavený světla pravdy a života a ponořený do tmy hříchu a smrti [John 1:5 , John 1:9 - John 1:11; sr. Rom 5:12]. S. v tomto smyslu je nejen charakterisován, nýbrž přímo ustavován lidským počínáním, na př. nedověrnými a soběstřednými starostmi [1Cor 7:31].

Mluví-li se tu o s-ě místo prostě o hříšnosti, říká se tím, že hřích není jen náhodný a chvilkový poklesek, nýbrž základní falešná orientace života. Člověk se uvádí svou neposlušností do nadosobní souvislosti a tím i do moci zla. S. je lidstvo ve své hříšné, Bohu odporující jednotě [sr. John 14:17 ; John 15:18; 1John 3:13 aj.] Lidský hřích zasahuje celé tvorstvo, podmaňuje je záhubě [sr. Rom 8:20] a činí z něho nástroj zlé moci. Totéž je vyjádřeno i větou o souvislosti hříchu a smrti [Rom 6:23]. Být ve s-ě proto znamená býti neustále v pokušení, ano pod mocí, která člověku brání plnit jeho pravé určení. Ony dvě stránky, osobní lidské zavinění a nadosobní moc zla, která člověka svádí a poutá, jsou pro tuto stránku pojmu s. podstatné. V tom je tento pojem vnitřně příbuzný s pojmem *tělo-sarx, který podobně vyjadřuje, že hřích není jen osamoceným pokleskem, nýbrž mocí, která člověka svírá a z níž může být vysvobozen toliko vykupitelským skutkem Božím.

Nadosobní moc hříchu, jevící se ve s-ě a zvracející jej z dobrého stvoření v nástroj svodu, bývá někdy znázorňována výroky o nadzemských mocnostech, které ve s-ě působí. Jsou to vlády a moci [Rom 8:38n; Col 1:16; 1Cor 2:6 , 1Cor 2:8 ; 1Cor 15:24; Eph 1:24 ; Eph 6:12 aj.], které jsou někdy přiřazeny k bytostem andělským, jindy se však zlověstněji jeví jako živly s-a [Gal 4:3 , Gal 4:9; Col 2:8 - Col 2:20] nebo jako vládce [1Cor 2:6; John 12:31] či dokonce bůh [2Cor 4:4] tohoto s-a nebo věku. Lze o nich říci, že to jsou nepřátelé Boží, z nichž poslední je smrt [1Cor 15:26] a jejichž hlavou je satan [Rom 16:20; 1Cor 5:5 ; 1Cor 7:5; 2Cor 2:11 ; 2Cor 11:14; 1Thess 2:18 a j.]. Nejsou ovšem samostatnou mocí, která by mohla konkurovat Bohu, nýbrž patří do jeho stvoření [Rom 8:39], jsou odzbrojeni Ježíšem Kristem [Col 2:14n; sr. 1Cor 2:6] a musí sloužit Bohu [sr. 2Cor 12:7], ohrožují však toho, kdo na ně ve své nedověře spoléhá [1Cor 8:5] a tím jim znovu propůjčuje moc.

Povaha s-a se nejjasněji odhaluje, ano ustavuje tam, kde se s. setkává s Ježíšem a se slovem jeho zvěsti. Ježíš přišel na s. jako světlo s-a [John 8:12; sr. 1,9], ale s. toto světlo nepoznal, naopak si zamiloval tmu [John 3:19]. Při setkání s Ježíšem tedy dochází k třídění myslí, k rozhodování a rozchodu mezi lidmi. Ti, kteří ho odmítnou, prokazují a stávají se tím světem v zvláště zřetelné podobě a docházejí tím už svého soudu [John 3:19 ; John 12:31 ; John 16:8 - John 16:11]. Jiné vrstvy NZ-a mluví o Božím soudu nad s-em, který se bude díti teprve v budoucí den posledního Božího rozhodnutí [Rom 3:6, sr. Acts 17:31], ale apoštol Pavel vyslovuje několikrát také myšlenky vnitřně velice blízké janovským. V ukřižování Ježíše Krista se projevila zaslepenost knížat tohoto s-a [1Cor 2:6 , 1Cor 2:8], kříž však byl ve skutečnosti triumfem Kristovým nad nimi [Col 2:14n]. Smrt Kristova je tedy zároveň vyvrcholením slepoty a hříšnosti s-a i místem, v němž Bůh uvodí s. v mír sám se sebou [2Cor 5:19, sr. Rom 11:15; Col 1:20nn]. Svět ve vší své hříšné odvrácenosti nepřestává být předmětem Boží lásky, kterému je v poslání Syna nabízeno spasení

[John 3:16].

Pojem s-a se tu jeví ve světle velice proměnlivém a dvojznačném. Pochopit to lze jen, připomeneme-li si znovu, že se tu ve skutečnosti nemyslí na nějakou abstraktní předmětnou veličinu, nýbrž na lidské bytosti, které jsou uprostřed své hříšnosti zvány, aby poslušnou a vděčnou vírou přijaly vrcholný projev osobní Boží lásky v Ježíši Kristu. Je významné, že John 3:16 není spasitelná víra přičítána obecné veličině »s-a«, nýbrž je chápána jako osobní akt jednoho každého. Nový život smíření a pokoje s Bohem není ovšem něčím pouze individuálním, nýbrž uvádí do nového obecenství a zasazuje do nové nadosobní skutečnosti. O této nové skutečnosti se však nikdy nemluví jako o »novém s-ě«. Takovému pojmu se ještě nejvíce přibližuje starozákonně zabarvené zaslíbení nového nebe a nové země [Rev 21:1; 2Pet 3:13], jinak se však mluví o budoucím nebo přicházejícím věku [Mark 10:30; Luke 18:30; Eph 1:21 ; Eph 2:7; Heb 6:5], o novém stvoření [2Cor 5:17; Gal 6:15], o království Božím nebo obecněji o obecenství nového lidu Božího. Pojem s. [kosmos] byl totiž příliš zatížen vztahem k hříšné slepotě a vzdornosti lidské, než aby mohl sloužit za označení nového života s Bohem. O s-ě se proto říká, že hyne i se svou žádostí [1John 2:17], že jeho způsob pomíjí [1Cor 7:31], že je dílem Kristovým a vírou v něho přemožen [John 16:33; 1John 5:4 - John 5:5], že království Kristovo není z tohoto s-a [John 18:36]. Tato pomíjitelnost s-a umožňuje, aby se pojem kosmos do jisté míry střídal s pojmem aión-věk, jehož konec se přiblížil [1Cor 10:11]. I po této stránce je pojem kosmos vnitřně příbuzný s pojmem tělo-sarx, který je v NZ také důsledně opomíjen, kdekoli se mluví o novém životu s Kristem. Vzkříšením bude vykoupeno tělo-sóma [Rom 8:23; 1K 35nn], ale o tělu-sarx je řečeno, že nemůže dosáhnouti dědictví království Božího [1Cor 15:50].

e] Naznačené rozličné stránky či tváře světa jsou také základem toho, jak se má lid Kristův ke s-u stavět. S. jako pozemské jeviště lidského života, s. jako stvoření Boží má člověk vděčně přijmout z ruky Boží, nemá se pokoušet uniknout z něho nebo vymknout se úkolům, které z toho vyplývají [1Cor 5:10, sr. John 17:15]. I v této věci se opět projevuje paralelnost pojmu s. a pojmu tělo-sarx [sr. 2Cor 10:3]. Ani křesťan, právě on, nesmí se chtít svémocně vymknout z lidské solidarity, která v sobě zahrnuje zařazení do řádů pospolitého života [Rom 13:1 - Rom 13:7], závazek pracovati [2Thess 3:10], dobře činit všechněm [Gal 6:10] a chodit v moudrosti před těmi, kteří jsou vně [Col 4:5; 1Tim 3:7, sr. 1Cor 10:32]. Křesťan se smí ve s-ě také radovat i rmoutit a podnikat všecky práce, které jsou potřebné k životu, ale má to všecko činit s vnitřním odstupem, neboť s. není samostatnou a poslední veličinou, nýbrž se vyznačuje pomíjitelností [1Cor 7:30n]. Pokud s. označuje skutečnost poznamenanou hříchem a sloužící jeho svodu, platí příkaz, že křesťan nemá tento s. milovat [1John 2:15, sr. 2Tim 4:10], že se má zachovávat neposkvrněným od s-a [Jas 1:27]. Vždyť mu byl v Kristu s. ukřižován a on s-u [Gal 6:14] a byl tím vysvobozen od toho, aby byl nadále živ s-u [Col 2:20]. Je následovníkem Ježíše Krista, jehož království není z tohoto s-a [John 18:36] a který svým původem a určením není ze s-a, zdola, nýbrž shora, od svého Otce [John 8:23]. Proto i o věřících v Ježíše Krista je možno říci, že nejsou ze s-a, i když ovšem nepřestávají být ve s-ě jakožto vnějším dějišti pozemského života [John 17:14 - John 17:16]. Nebýt ze s-a znamená nežít ze své vlastní moudrosti a síly, nýbrž z milosti a moci Boží, při vší pokorné solidaritě s lidmi spoléhat na moc lásky Boží. V jednom výroku apoštol dokonce říká, že svatí, t. j. od běžného s-a vírou oddělení, budou v poslední den souditi s. i anděly [1Cor 6:2n]. Je však třeba pamatovat, že o několik řádek před tím apoštol zdůrazňuje, že není úkolem a právem lidu Kristova, aby se věnoval souzení těch, kteří jsou vně. To je věc Boží - údové církve se mají soustředit na to, aby soudili ty, kteří jsou uvnitř, t. j. sami sebe. To ukazuje, že výrok o souzení s-a a andělů nesmíme chápat ve smyslu nějakého povyšování a mravního sudičství, nýbrž jako výraz víry, že Boží láska v Ježíši Kristu darovaná je poslední pravdou a skutečností.

f] Viděli jsme, že nz užití pojmu s. se vyznačuje zvláštní mnohostranností a proměnlivostí. Zajisté je to v jistém smyslu jen příkladem významové proměnlivosti, jíž se do jisté míry vyznačují všecky lidské pojmy, zvláště takové, které se pokoušejí celkově vystihnout základní skutečnosti lidského bytí. Nelze však přehlédnout, že rozmanité osvětlení, jehož pojem s. nabývá v různých oddílech NZ-a, vnitřně souvisí s eschatologickým rytmem stvoření, pádu, smíření a vykoupení, který je jakoby osou celé biblické zvěsti, soustředěné v Ježíši Kristu. S. byl stvořen Bohem, avšak padl a upadl pod Boží hněv. Je však zároveň předmětem jeho svrchované lásky a určen pro konec, který bude zároveň vykoupením lidí, kteří jej tvořili. Tento veliký pohyb, jímž s. prochází, je odrazem cesty Syna Božího, který vstoupil na s., aby byl ukřižován, aby vstal a aby na konci dnů přišel jako Soudce a Vykupitel veškerenstva.

*Stvoření. *Stvořiti.