Čas: 1. Podle biblického názoru je nepatrný úsek věčnosti, takže Bohu je »tisíc let jako den včerejší a bdění noční« [
Ps 90:4] a »jeden den jako tisíc let« [
2Pet 3:8]. Čas má svůj začátek a jednou pomine [
Rev 10:6].
S prvním rozdělením času se shledáváme v
Gen 1:5: »I byl večer a bylo jitro, den první«. Už to naznačuje, že u Izraelců trval den od západu slunce k novému západu. V praxi den začínal východem první hvězdy. Odtud rčení, že »svítalo na den« [
Matt 28:1]. Sr. pořadí v
Ps 55:18: »večer, ráno, poledne«. Sobota na př. začínala východem první hvězdy v pátek. Podle
Gen 1:14 byly hvězdy určeny »na znamení a rozměření časů, dnů a let«. Den byl rozdělován na jitro, poledne a večer, nepočítáme-li šest nestejných částí: svítání, ráno [asi do 9 hod.], horko [od 9-12], poledne [12-15], podvečer [15-18], kdy vanul »denní vítr« [
Gen 3:8], a večer. Půlnoc rozdělovala noční dobu. Za doby Ezechiášovy se setkáváme se slunečními hodinami [
2Kgs 20:9 -
2Kgs 20:11;
Isa 38:8], což prozrazuje už silný vliv cizí, nejspíše bábelské kultury, jež počítala den od východu slunce do jeho západu a dělila jej na 12 hodin. S tímto dělením se setkáváme u
John 11:9. Ovšem, někteří vykladači se domnívají, že J dělil den na 24 hodin [srov.
John 1:40 ;
John 4:6 ,
John 4:52 ;
John 19:14]. Pod vlivem římského vojenství byla noc dělena na čtyři vojenská bdění po třech hodinách [
Matt 14:25], ale u Židů převládalo dělení na tři bdění po čtyřech hodinách [
Luke 12:38].
Dalším měřítkem času byly pravidelné proměny měsíce. Každý úplněk [novměsíc] byl považován za počátek nového období [
1Sam 20:5;
Num 10:10 ;
Num 28:11;
Ps 81:4]. *Měsíc byl opět dělen na čtyři týdny [Kral. skloňují:
téhodny] po 7 dnech. Je zajímavé, že už Noe čekal po každé sedm dní, než znovu vypustil holubici [
Gen 8:10 ,
Gen 8:12]; Josef oplakával sedm dní smrt svého otce [
Gen 50:10]. Sedmý den [»sobota«] byl dnem odpočinku [
Gen 2:2], jediný den, který má ve SZ zvláštní jméno [šabbát
Exod 20:8]. Křesťané se shromažďovali první den po sobotě k »lámání chleba« [
Acts 20:7;
1Cor 16:2;
Rev 1:10]. Jméno týden bylo dáváno i období sedmi a 49 let. Někteří se domnívají, že měsíc neměl 28 dní, ale 30 dní, ježto v SZ častokrát se zdůrazňuje desátý den [
Exod 12:3;
Lev 16:29;
Josh 4:19;
2Kgs 25:1].
SZ velmi záhy rozeznává i roční období podle dvou rovnodenností [jarní a podzimní] a dvou slunovratů [letního a zimního]. Prakticky ovšem dělili rok na šest období [
Gen 8:22], t. j. »setí a žeň, studeno i horko, léto a zimu«.
Před usazením v Palestině Izraelci uznávali rok lunární [měsíční] o 354 dnech; »ne nadarmo umisťuje biblické podání Abrahama do Ur Kaldejských [
Gen 11:28], kde bylo středisko lunárního kultu« [Bič I. 225]; po usazení v Kanánu převzali Izraelci tamní kalendářní rok o 365 dnech, začínající o podzimní rovnodennosti. Aby rok lunární srovnali s rokem slunečním, vkládali každého druhého nebo třetího roku měsíc třináctý [Miklík, Biblická archeologie].
2. V biblické apokalyptické literatuře mívá slovo »čas« jiný význam než v ostatních knihách. Srov. u
Dan 7:25 množné číslo »časy« [srov.
Rev 12:14] představuje chronologicky neurčitelné mezníky Božího dění [srov.
Eccl 3:1;
Gal 4:4].
3. Boží čas. Už v hellenismu má »čas« [kairos] často význam »rozhodujícího osudového okamžiku«, v němž božstvo dává člověku příležitost k rozhodnutí. V tomto okamžiku božstvo zasahuje tvůrčí silou a žádá »mravní« rozhodnutí člověka. Není divu, že »čas« v tomto smyslu se stal božstvem [Kairos].
I ve SZ máme pojetí času jako rozhodujícího okamžiku, který Bůh sám určuje a v něj zasahuje [
Eccl 3:11] a tak nutí k náboženskému rozhodnutí. I hodina smrti je takovým Božím časem [
Eccl 7:17]. Je to čas Božího soudu [
Ezek 7:12 ;
Ezek 22:3;
Dan 8:17]. Lidský život [a ovšem: i lidské dějiny] je naplněn takovými »časy« [kritickými okamžiky] od Boha [
Eccl 3:2 -
Eccl 3:8 ,
Eccl 3:10 -
Eccl 3:14], kdy se má něco rozhodujícího stát [
Hag 1:2].
V NZ je to ještě jasnější, protože »se naplnil čas« [
Mark 1:15]. Jde o Boží milostivý, nezasloužený, nevypočitatelný dar, jenž však současně je Boží vážnou výzvou k rozhodnutí. Tato příležitost, kterou Bůh dává, je neopakovatelná, neuposlechnutí znamená odsouzení [
Luke 19:44 ;
Luke 12:54 -
Luke 12:56;
Matt 16:3]. Proto Pavel, který cítil naléhavost Božího času, zapřísahá křesťany, aby »vykupovali« čas [
Eph 5:16;
Col 4:5;
Gal 6:10;
Rom 13:11].
Ježíš celý svůj život řídí tímto Božím »časem« [
John 7:6 ,
John 7:8 sr. 2,4;
Matt 26:18; sr.
Rom 5:6], který mu Otec zjevuje.
Myšlenka, že Bůh má promyšlený, předem určený spasitelný plán se světem, jemuž se věřící má v důvěře podřídit, vystupuje v NZ docela jasně [
Titus 1:3;
1Tim 2:6 ;
1Tim 6:15;
Gal 6:9;
Acts 1:7;
1Pet 4:17]. Vše je předem určeno Božím časem: vymítání ďáblů [
Matt 8:29], vyvržení satanovo [
2Thess 2:6n], soud nad věřícími [
1Cor 5:5], soud nad mrtvými [
Rev 11:18] i »konec« světa [
Luke 21:8;
Rev 1:3 ;
Rev 22:10], čas poslední [
1Pet 1:5]. Ovšem, nejde o nějaké časově absolutně stanovené schéma, jež by neodvolatelně stanovilo léta a dny, což by odporovalo naprosté svrchovanosti Boží [
Acts 1:7]. Proto není člověku možné, aby tyto Boží »časy« vypočítal [
Mark 13:33;
1Thess 5:1n], ačkoli se o to podle svědectví
1Pet 1:11 pokoušeli sz proroci. Bůh je absolutním vládcem i nad svými »časy«.
Právě tak jako Bůh má určené časy pro svět v dějinách spásy, tak má určené časy pro jednotlivé věřící [
2Tim 4:6] a pro splnění zaslíbení, daných jednotlivcům [
Luke 1:20 ;
Luke 4:13;
Acts 13:11].