Šalomoun: [hebr. šelómó = pokojný], král izraelský, který podle Sellinovy chronologie panoval v letech 973-933 př. Kr. Datum nelze určiti přesně, ježto ani o Chíramovi ani o faraónovi Sesákovi [1Kgs 11:40] nemáme zatím přesných zpráv z mimobiblických pramenů. Někteří badatelé se domnívají, že egyptským tchánem Š-ovým byl farao Psusennes, poslední z 21. dynastie [1Kgs 3:1], vládnoucí v době, kdy moc Egypta byla v úpadku, takže se mohla udržovati jen sňatkovou diplomacií. Při vykopávkách v Šarkiehu [starověkém Tanisu na území nilského ústí] objevili francouzští archeologové před nedávném hrobku s těžkou zlatou rakví a prohlásili, že jde o tchána Š-ova, jenž svou první dceru provdal za Paínozema I. v Thébách, druhou za Š-a. Vládl kolem r. 1000 př. Kr. Farao Sesák pocházel z 22. dynastie. Omezíme se na biblické zprávy s tou výhradou, že čtyřicet let, jež nechává bible Š-a vládnout, může být stručným označením jedné generace bez ohledu na přesný počet let [1Kgs 11:42; sr. podobně Judg 3:11 , Judg 3:30 ; Judg 5:31 ; Judg 8:28 a j.]. Zdá se, že 2Pa 1-9 Š-a idealisuje; vynechává vše o dvorských intrikách při jeho nastoupení, o jeho sňatcích s cizími princeznami, o jeho modlářství a těžkostech s Jeroboámem [sr. 1Kr 1—11]. Zato jsou přidány některé podrobnosti v souhlase s poexilními kněžskými názory [2Chr 5:12n ; 2Chr 7:6 ; 2Chr 8:11 - 2Chr 8:15]. Sr. také 1Kgs 3:4 s 2Chr 1:3.

Š. byl synem Davida a Betsabé, dcery Eliamovy [2Sam 11:3] nebo Amielovy [1Chr 3:5], ženy Uriáše Hetejského [2Sam 23:39]. Prorok Nátan mu dal jméno *Jedidiah [= miláček Hospodinův, 2Sam 12:25], kteréžto jméno má týž hebr. kořen jako David. Snad bylo toto jméno výrazejn obnovené Boží přízně k Davidovi. Jméno Š., jež dal svému synu David, vyjadřuje snad skrytou touhu tohoto válečníka po pokoji [1Chr 22:9; už jméno Absolona, »otce pokoje«, ukazuje tímto směrem]. Zdá se, že Š. vyrostl pod vlivem matčiným a Nátanovým, kteří také měli největší zásluhu o jeho nastolení na trůn přes snahy nejstaršího žijícího syna Davidova Adoniáše [1Kgs 1:5 - 1Kgs 1:53], narozeného v Hebronu. Pomáhali jim v tom kněz Sádoch, vojevůdce Banaiáš a tělesná stráž Davidova, Cheretejští a Peletejští. Brzy po proklamaci Š-a za krále David zemřel. Když se Adoniáš po druhé pokusil o pikle proti Š-ovi pod záminkou, že touží po ženě Davidově Abizag Sunamitské, byl zabit [1Kgs 2:13 - 1Kgs 2:25]. Adoniášův přívrženec, kněz Abiatar, byl sesazen a vypovězen do Anatot [1Kgs 2:27] a na jeho místo dosazen *Sádoch z rodiny Eleazarovy [1Kgs 2:35]. Odstraněn byl i velitel vojska Davidova Joáb [1Kgs 2:28n, sr. 2,5] a Saulovec Semei [1Kgs 2:8 , 1Kgs 2:36 - 1Kgs 2:46, sr. 2Sam 16:5nn]. Nejvyšší velení nad vojskem převzal Banaiáš. Těmito změnami, jež byly obvyklé u orientálního způsobu panování [sr. 2Kgs 11:1; Pro 25:5], zajistil si vládu uvnitř [1Kgs 2:12 , 1Kgs 2:46], kterou posilnil i úplným podrobením zbytků původního kananejského obyvatelstva v zemi [1Kgs 9:20]. Své panování zahájil oficiálně slavnými oběťmi v Gabaon [1Kgs 3:4], kde se mu zjevil Hospodin. Na žádost Š-ovu za rozumné srdce, aby rozeznal při soudech mezi dobrým a zlým, byla mu dána nejen moudrost a rozumnost, ale i zaslíbeno bohatství a dlouhověkost, bude-li ostříhati ustanovení Božích a chodit po jeho cestách [1Kgs 3:9 - 1Kgs 3:28; 2Chr 1:3 - 2Chr 1:12]. Tato zaslíbení byla opakována po druhé asi po dvaceti letech, ovšem s velmi vážnou výstrahou [1Kgs 9:1 - 1Kgs 9:10; 2Chr 7:17 - 2Chr 7:22].

V politice zahraniční bylo potřebí jen udržet to, čeho dosáhl David, který podrobil téměř všecky okolní národy anebo s nimi uzavřel smlouvy. Slyšíme jen o dvou nebo třech protivnících Š-ových: Adadovi Idumejském, jenž jako uprchlík před Davidem se spříznil s egyptským faraónem [1Kgs 11:14nn], a Rázonovi, jenž tehdy byl pánem Damašku [1Kgs 11:23nn]. Podle 2Chr 8:3 táhl Š. do Emat Soby a zmocnil se jí. Ale nic neslyšíme o tom, že by došlo k nějaké větší bitvě. Na horním toku Jordánu opevnil *Azor [1Kgs 9:15], postavil pevnostní věže na Libánu [2Chr 8:6] a opevnil město *Tadmor [1Kgs 9:18; 2Chr 8:4], aby se zajistil proti Damašku. Stejně se pojistil na západě. Nejvíce však mu záleželo na volné cestě zemí Idumejskou do *Aziongaberu u východního zálivu Rudého moře. I Jerusalem opevnil [1Kgs 9:24 ; 1Kgs 11:27], opatřil jej povrchovým vodovodem, na nějž snad naráží Isa 8:6. Rybníky asi hodinu cesty na jih od Betléma, zásobující Jerusalem vodou, jsou také připisovány Š-ovi. Jinak však upevňoval bezpečnost říše sňatky a smlouvami. Jak už jsme se zmínili, oženil se s faraónovou dcerou, s níž dostal věnem město Gázer [1Kgs 3:1 ; 1Kgs 9:16]. Snad přijal do svého harému i dceru tyrského Chírama [podle tvrzení Klementa Alexandrijského, sr. 1Kgs 11:1 , 1Kgs 11:5]. 1Kgs 11:3 tvrdí, že měl nakonec 700 královen a 300 ženin, což znamenalo nejen zabezpečení říše, ale i rozsáhlé obchodní styky.

Obklopil se vynikajícími úředníky, jimž v čele stál syn nejvyššího kněze [1Kgs 4:2 - 1Kgs 4:6]. Udržoval stálé vojsko [12.000 jezdců, 1400 vozů, 1Kgs 4:26 ; 1Kgs 10:26], zemi rozdělil bez ohledu na staré kmenové útvary na 12 daňových okresů, jejichž představitelé byli odpovědni přímo jemu [1Kgs 4:7 - 1Kgs 4:19] - jen Judstvo bylo vyňato —, a pro své velké stavby snad zavedl i robotu [1Kgs 5:13n]. Ovšem, podle 1Kgs 9:20n byli těmito robotníky jen potomci podrobených Kananejců. Ale podle 1Kgs 5:13 rozkázal Š. vybírati osoby »ze všeho Izraele« [bylo jich 30 tisíc] a podle 1Kgs 12:3nn si na břemena naříkalo »všecko shromáždění Izraelské«. Nespokojenost byla potlačována zatím jen oslňující slávou Š-ovou a bohatstvím, jež plynulo do země. Příjmy Š-ovy byly jistě obrovské [1Kgs 10:14], jednak z vasalských poplatků, jednak z poplatků obchodních karavan, jež obstarávaly spojení mezi Eufratem a Nilem [1Kgs 10:15] a užívaly skladištních měst, která vybudoval Š. podél obchodních cest [sr. Jer 47:17; 2Sam 19:37]. Ale obrovská byla i vydání, nejen na královský dvůr [1Kgs 4:7 , 1Kgs 4:22], nýbrž i na vojsko a rozsáhlou administrativu.

Rozkvětu říše sloužil čilý obchodní styk s okolními zeměmi [1Kgs 10:14 - 1Kgs 10:29; 2Chr 9:13 - 2Chr 9:27]. Ve spojení s Chíranem podnikal i zámořní obchodní cesty do Ofir, Arábie a do Indie [1Kgs 9:26nn ; 1Kgs 10:11 , 1Kgs 10:22n; 2Chr 9:10 - 2Chr 9:22], odkudž dovážel zlato, stříbro, vzácné dříví, drahokamy, slonovou kost, opice, pávy a pod. [1Kgs 10:11 n, sr. Ž 45]. Vykopávky v r. 1939 v Aziongaberu potvrdily, že zde byly největší starověké hutě a slévárny na Blízkém Východě. Byla odkryta obrovská, silně opevněná továrna z tak dobrých cihel, že mnohé zůstaly dodnes neporušeny. Rudy byly přiváženy ze železných a měděných dolů v Arabahu [prý patřily Š-ovi]. Z Egypta dovážel koně a vozy [1Kgs 10:28n].

Nejslavnějším činem Š-ovým byla stavba jerusalemského chrámu na hoře Moria, kde měl jebuzejský Aravna své *humno [2Sam 24:16n]. Stavba trvala sedm let [1Kgs 6:1 , 1Kgs 6:37n] a vyžádala si práce 183.000 lidí [1Kgs 5:13 - 1Kgs 5:18]. Chíram, král tyrský, dodával ke stavbě potřebné dříví cedrové z Libánu, jež bylo dopravováno po moři do Joppen a odtud na stavbu, a posílal i dovedné řemeslníky, začež Š. ročně odváděl naturálie [pšenici, olej a j., 1Kgs 5:11], až mu konečně odstoupil i 20 izraelských vesnic, s nimiž Chíram nebyl spokojen, zvláště když za ně zaplatil 120 hřiven stříbra [1Kgs 9:10 - 1Kgs 9:14]. Š. si dal postavit také rozsáhlý palác, jehož stavba trvala 13 let [1Kgs 7:1 - 1Kgs 7:12]. Rozprostíral se na j. straně chrámového nádvoří a měl několik částí: při chrámové zdi stál dům lesu Libánského, nazvaný tak pro jeho čtyři řady cedrových sloupů [po patnácti v každé řadě] a pro cedrové trámoví. Velikost jeho byla 100 x 50 x 30 loket. Není dost jasné, zda síňce, o nichž se mluví v souvislosti s domem lesa Libánského, byly postaveny kolem hlavního sálu ve třech poschodích nad sebou, anebo zda tyto komůrky byly vystavěny nad bočními loděmi sálu, zabírajícího celý spodek budovy [viz Bič I., 246]. Podle 1Kgs 10:17 , 1Kgs 10:21 [sr. Isa 22:8] sloužil tento dům za zbrojnici. Na protější straně nádvoří byla sloupová síň [1Kgs 7:6], jež snad byla jakousi čekárnou pro návštěvníky paláce. Její velikost je udávána 50 x 30 loket. Na záp. straně byla trůnní [soudní] síň s velkým trůnem ze slonoviny, obloženým zlatem [1Kgs 10:18nn]. Za touto síní kolem druhého dvora byly soukromé komnaty Š-ovy s »domem dcery faraónovy« [1Kgs 7:8. *Palác, str. 582, kde je také obrázek].

Moudrost Š-ova se stala příslovečnou [1Kgs 4:29nn ; 1Kgs 10:1nn]. Vyžádal si ji od Boha [1Kgs 3:5nn] a dovedl jí správně používat [1Kgs 3:16nn]. Podle 1Kgs 4:32 složil 3.000 přísloví a 1005 písniček [sr. Ž 72]. Pozdní tradice mu připsala i *Píseň Š-ovu, knihu *Kazatel, knihu *Přísloví a Ž 127. Jeho osobní zbožnost [1Kgs 8:26nn] byla narušena a stále narušována touhou po vnější okázalosti [1Kgs 3:4 ; 1Kgs 8:53, sr. Matt 6:29], pohrdáním starými posvátnými tradicemi [rozdělení země bez ohledu na kmenové zřízení, sr. Deut 17:16n, jež je chápáno jako kritika Š-a], a zvláště jeho politickými sňatky s modlářskými ženami, jimž vzdělal svatyně [1Kgs 11:4 - 1Kgs 11:11]. Možná, že už ve zprávě o tom, že Š. stavěl svůj palác 13 let, máme skrytou kritiku jeho počínání. Bič I., 245n ukazuje na to, že třináctka je číslem, vyjadřujícím vzpouru člověka a jeho odpad od Hospodina... Těsné sousedství paláce královského vedle chrámu Hospodinova uráželo city pravověrných Izraelců, protože cítili nebezpečí »božnosti královské« [sr. Ezek 43:8]. Konečný úsudek 1Kgs 11:6 zní: »Činil Š. to, což se nelíbilo Hospodinu, a nenásledoval cele Hospodina, jako David, otec jeho«. Sir 47,25 pak oslovuje Š-a slovy: »Uvedl jsi pohanění na slávu svou, a zprzniv símě své, uvedls hněv na dítky své, aby bolestily nad nesmyslností tvou«. O konci jeho vlády víme pouze to, že chtěl zabíti Jeroboáma, když se dověděl o jeho stycích s prorokem Achiášem Silonským, jenž z pověření Hospodinova oznámil roztržení jeho říše [1Kgs 11:28 - 1Kgs 11:40].

Popis událostí ze života Š-ova byl zachován v dnes už ztracených kronikách, Knize činů Š-ových, Knize Nátana proroka, v proroctví Achiáše Silonského a ve Viděních Jaady proroka o Jeroboámovi [1Kgs 11:41; 2Chr 9:29].

V NZ-ě je zmínka o Š-ovi v rodokmenu Ježíšově u Matt 1:6n, kdežto v rodokmenu u L 3 chybí. Ježíš připomíná u Matt 6:29 [Luke 12:27], že Š. v celé své nádheře anebo snad »ve všem svém úsilí o nádheru« nebyl tak oděn jako prostá polní lilie, kterou odívá Bůh. U Matt 12:42 pak Ježíš staví sebe nad proroky i nad Š-a a jeho moudrost. Acts 7:47 připomínají, že Š. udělal Bohu dům, ale hned dodávají: »Ale Nejvyšší nebydlí v chrámích rukou udělaných«.