Žalmy: [Kniha žalmů].

[1. Název. 2. Obsah. 3. Jiné počítání. 4. Nadpisy. 5. Poznámky uprostřed a na konci žalmů. 6. Básnické tvary. 7. Slovesné druhy v knize žalmů. 8. Žalmy v bohoslužbě a v soukromé modlitbě. 9. Žalmy individuální a kolektivní. 10. Chrámoví zpěváci jako nositelé žalmové tradice. 11. Kniha žalmů jako zpěvník druhého chrámu. 12. Otázka autorů. 13. Doba vzniku jednotlivých žalmů. 14. Složení knihy žalmů. 15. Starší sbírky. 16. Vznik knihy žalmů. 17. Místo Žalmů v biblickém kánonu. 18. Žalmy v NZ-19. Pozdější užití žalmů. 20. Význam žalmů.]

1. Název. Hebrejský název [séfer] tehillîm je zvláštním způsobem tvořené množné číslo slova t ehillá »chvalozpěv«, jež se vyskytuje jen jednou v této knize [Ps 145:1]. Řecké názvy, a podle nich i latinské a naše, jsou buď psalmoi, psalmi, žalmy - což odpovídá hebrejskému -, nebo počínaje řeckým rukopisem Alexandrijským [A; *Bible] psaltérion, psalterium, *žaltář, - toto slovo značilo původně hudební nástroj. V NZ se mluví o knize ž-ů u Luke 20:42 ; Luke 24:44; Acts 1:20.

2. Obsah. Pro nedostatek místa nelze zde podati obsah všech 150 ž-ů. Všechny jsou však uvedeny podle druhů v odst. 7. K rozdělení na 5 t. zv. knih viz odst. 14. Velmi vhodné obsahy ž-ů pořídil docent Dr J.Janko pro autorisovaný překlad žalmů slovenské evang. a. v. církve [Tranoscius, 1952]. Viz též »Přehled žalmů podle obsahu a určení« v knize »Voláme z hlubokosti« [Kalich, 1953] na str. 29—32.

3. Jiné počítání. Běžné rozdělení [150 žalmů] na některých místech zřejmě všude nezachycuje původní rozsah žalmů: tak zcela jistě patří dohromady Ž 9 a 10, které navazují na sebe abecedními začátky veršů; Ž 42 a 43 jsou spojeny refrénem; patrně i Ž 117 patří jako závěr k žalmu předchozímu. Naproti tomu není vyloučeno, že některé žalmy jsou složeny ze dvou částí původně samostatných jistě Ž 108, který je složen ze dvou částí, Ps 57:8 - Ps 57:12 a 60, 7-14; podle některých vykladačů též Ž 19; 36; 89 a j. Podle zmínek v talmudu se počítalo jen 147 ž-ů; Ž 1 a 2 byly čítány za jeden [sr. dále odst. 18].

Starý řecký překlad septuagintní, latinská Vulgáta a staré české překlady mají jiné počítání: spojují Ž 9 a 10 [= 9], 114 a 115 [= 113], naproti tomu rozdělují Ž 116 [v. 1-9 = 114; v. 10-19 = 115] a 147 [v. 1-11 = 146; v. 12-20 = 147]. Shodují se tedy tato počítání jen v prvých osmi a v posledních třech ž-ech; ž-ům 11-113 a 117-146 odpovídají v řeckých a latinských biblích ž-y s pořadovým číslem o 1 menší. [Septuaginta má ještě navíc pozdní Ž 151].

4. Nadpisy. Většina ž-ů je opatřena nadpisy různého druhu a smyslu. Většinou pocházejí z doby pozdější než ž-y samy a často neodpovídají jejich obsahu; některé z nich jsou nám těžko srozumitelné, a nerozuměli jim již řečtí překladatelé v III. stol. př. Kr. Proto je někde obtížné zjistit nejen smysl, nýbrž i druh nadpisů.

a) Autoři. U 100 ž-ů jsou uvedena jména osob, které upravovatelé knihy Ž pokládali za jejich původce, u 13 [po př. 14] ž-ů Davidových též okolnosti vzniku. O ceně těchto pozdních údajů a jejich možnostech k zjištění skutečného původu viz dále odst. 12.

b) Druhy žalmů po stránce hudební:

mizmôr, to jest píseň s doprovodem strunného drnkacího nástroje, *Žalm; šîr, píseň, značí asi zpěv bez průvodu. Toto označení se vyskytuje samotné u Ps 46:120 - Ps 46:134 [písně stupňů], a ve tvaru ženském šîrá u Ž 18; společně s označením mizmôr u Ps 30:48, 65-68, 75, 76, 83, 87, 88, 92, 108. Jako píseň milostná a zároveň maskîl je označen Ž 45; maskîl znamená asi »vyučující, poučný« [sr. 2Chr 30:22; Bič: holdovací]: Ps 32:42, 44, 45, 52-55, 74, 78, 88, 89, 142 [Viz též Ps 47:8]; miktámy smysl nejasný, pro příbuznost se slovem ketem — »ryzí zlato« se vykládá jako »zlatý žalm« a pod.: Ps 16:56 - Ps 16:60; tehillá hymnus, »chvalitebná píseň«, jen v Ž 145; tefillá »modlitba«: Ps 17:86, 90, 102, 142 [zároveň maskîl]; sr. též Ps 72:20; šiggájôn, zcela nejasné [Kral: »osvědčení neviny*, jen v Ž 7. Vyskytuje se též v Hab 3:1, kde Kraličtí nechali nepřeložené. Tyto nadpisy asi naznačují částečně i způsob přednesu.

c) Pokyny k přednesu: lamenasséach, význam i způsob psaní nejistý. Masoretský text rozumí tomuto slovu jako přechodníku a s tím souhlasí Aquila a Hieronymus, kteří je vykládají jako »vítězi« [3. pád]. Podle 1Chr 15:21 souvisí toto slovo nějak s hraním na harfu. Obyčejně se nyní překládá »dirigentu, sbormistra [Kral. »přednímu zpěváku«]. Překlad septuagintní rozuměl tomuto slovu, které však četl jinak, jako »ke konci, k dokonání«. Mowinckel vykládá toto slovo v předpokládaném původnějším tvaru leminsach jako »k rozzáření [totiž: obličeje Hospodinova]«.

Další nadpisy značí patrně hudební nástroje nebo jejich skupiny: bi-negînôt, strunné nástroje: Ps 4:6, 54, 55, 67, 76, sr. též Ž 61; ’el ha-nechîlôt snad: s flétnami, Ž 5; snad nástroje, možná však i jiné údaje značí: ‘al ha-gittît, na nástroj gátský, po př. možná na nápěv gátský, nebo na nápěv souvisící s lisem, t. j. vinařský, Ps 8:81, 84; ‘al ha-šemînît, na osmistrunný nástroj, možná též v oktávě [srov. 1Chr 15:21]; Ps 6:12; ‘al šôšannîm na šestistrunný nástroj, nebo »o liliích«: Ž 45; 69; u Ž 60 a 80 je ještě ‘édût, což znamená obyčejně »svědectví«.

Další nadpisy značí buď asi způsob přednesu nebo nápěv podle známé písně: ‘al machallat, snad »k tanečnímu reji« Ps 53:88; ‘al ‘alámôt, »o pannách«, po př. panenským způsobem, t. j. vysokým hlasem [srov. 1Chr 15:20]: Ž 46.

Ostatní nadpisy značí patrně nápěvy známých písní, podle nichž se má uvedený žalm zpívat: ‘al mût la-bén, »o smrti syna« [Ž 9, sr. Ps 48:15]; ‘al ’ajjelet ha-šachar, »o lani červánků« [či starokananejské božstvo Šachar?] [Ž 22]; ‘al jônat ’élem rechókîm »o holubici zmlknutí dálek«: Ž 56; ‘al tašchét, »nezahlazuj!«: Ž 57-59, 75. [Bič: písně při slavnostech vinobraní (srov. Isa 65:8), pak i o svátcích stánků či nastolovacích].

d) Označení bohoslužebného účelu : k posvěcení [obnovení chrámu]: Ž 30; k děkovné oběti: Ž 100; lehazkîr, Kral.: »k připomínání« spíše však k obětování kadidla při oběti suché, viz Lev 2:2: le’annôt, Kral. v Ps 88:1 »k zpívání«, spíše však »k ponížení duše«, t. j. k pokání, sr. Lev 20:10 a 31. Modlitba chudého, když sevřín jsa před Hospodinem vylévá žádosti své: Ž 102; »k vyučování«, Ž 60; šîré ha-ma‘alôt »písně stupňů«, nejspíše písně poutníků, kteří vystupovali do vysoko položeného Jerusalema [jiné výklady: písně na stupních mezi chrámovými nádvořími, písně podle hudebních stupnic]: Ž 120-134.

5. Poznámky uprostřed a na konci žalmů: *séla 71 x v žalmech, 3x v Ab 3. Smysl nejistý: »přestávka, nástrojová mezihra, zesílení hlasu«. Na konci některých žalmů jsou verše, které původně byly liturgickými závěry a s vlastním žalmem souvisely velmi volně. Viz doklad tohoto zvyku v 1Chr 16:34 - 1Chr 16:36, podle toho i Ps 106:47 - Ps 106:48. Zvláště byly asi takovéto dodatky připojovány k žalmům, které končily vyhrůžkou nebo přáním zlého, na př. 2,12; 3,9; ale i jinde, na př. 25,22. Takovýto závěr je i v pozdějších židovských modlitbách, i v modlitbě Páně Matt 6:13. [Sr. závěr ž-ů v liturgii evang. a. v. církve: »Sláva Bohu...«]

6. Básnické tvary. K formě veršů viz *Starý Zákon, s. 973 a *Píseň, s. 632.

V některých ž-ech můžeme pozorovat i seskupování veršů v sloky [strofy], které bývají zakončeny refrény [Ž 42 a 43; 46; 59; 80; a zvláště výrazně 107]. Umělá stavba strofická je v abecedním ž-u 119, kde vždy osm následujících veršů začíná týmž písmenem abecedy, takže celý ž. má 22 slok. Podle abecedy jsou seřazeny i jiné ž-y, v nichž začínají půlverše [111; 112], verše [25; 34; 145] nebo sloky [9 spolu s 10; 37] vždy postupně písmeny podle jejich abecedního pořádku. Tato stavba je však leckde dodatečně porušena.

V dřívější době se mělo za to, že se v některých ž-ech [na př. 2; 110] vyskytují akrosticha, t. j. že začáteční písmena veršů dávají určité jméno [v uvedených případech Jannaj, Širrfón]; podle všeho jsou to však jevy zcela náhodné.

Lze mít za to, že již ve starých dobách bývaly přednášeny při různých příležitostech jen části ž-ů [sr. Ž 70, jenž je závěrem ž-u 40], po př. že části různých ž-ů byly spolu spojovány; na př. Ž 108, zčásti Ž 57 a 60.

7. Slovesné druhy v knize žalmů. Po různých pokusech o rozčlenění ž-u po stránce tvarové i obsahové podal vyhovující řešení Gunkel, na něhož všichni další badatelé navazují. K jednotlivým slovesným druhům viz *Píseň, s. 631-632. Všechny ž-y zařadil k určitým typům H. Schmidt ve svém výkladu [1934], zdůrazňoval však - v některých případech snad přílišně - původní funkci ž-ů při různých kultických příležitostech rázu veřejného i soukromého. Následující přehled je založen na rozdělení Schmidtově.

Žalozpěvy lidu při modlitebních dnech ve svatyni, v nichž se prosí za vysvobození od nepřátel: 44; 60; 74; 79; 80; 83; 85; 90; 124; 126*

Žalozpěvy jednotlivců rozlišuje -snad až příliš přesně - Schmidt na modlitby po uzdravení z nemoci [6; 13; 22 zač.; 28; 31 konec; 38; 51; 61; 71; 88; 102; 130] a na prosby o Boží zakročení před soudem: 3 — 5; 7; [11]; 17; 26; 27; 31 zač.; 35; 42 a 43; 54-57; 59; 62; [64]; 69; 70; 86; 109; 140; 142; 143. Tyto modlitby často náhle přecházejí z úpěnlivých proseb k výkřikům díků a radosti; z toho se soudí, že mezi tyto části původně při použití ž-ů patřilo oznámení věštby či pod., jež rozhodla o vysvobození prosebníka. [Viz též dále odst. 8]. V některých z těchto ž-ů snad původně byl trpícím král, představitel lidu [Birkeland, Bič].

Z děkovných ž-ů jsou nejčastější takové, kde je dík zařazen do sváteční íiturgie: 32; 40; 41; 52; 65; 66; 75; 92; 94 konec; 100; 103; 106; 107; 116 a 117; 118; 136; 138; 146. Vyskytují se však i díkůvzdání bez liturgie: [9]; 18 zač.; [19kon.]; 22 kon.; 30; 63; 73; [108]; 111; 120.

Samostatné hymny [chvalozpěvy] sloužily asi často k závěru slavností: 8; 19 zač.; 29; 33; 36 konec; [67]; 104; 105; 113; 114; 134; 135; 145; 147; 148; 150.

Kromě těchto obecnějších druhů je možno s větší nebo menší pravděpodobností odlišit i ž-y pro zvláštní příležitosti. Mowinckel, Schmidt i mnozí jiní mají za to, že podobně jako v Babylonii se i v starém Izraeli slavil o Novém roce svátek nastolení Hospodina jako krále [není však pro to v SZ přímých dokladů, i když je tato možnost pravděpodobná]. Mezi tyto nastolovací ž-y patří podle Schmidta: 24 kon.; 46-48; 68; 76; 87; 89 zač.; 93; 96-99; 149. Význačná úloha krále, který vystupuje v bohoslužbě jako představitel celého národa, je vyjádřena v královských žalmech, které se zpívaly při nastolení a snad též při jeho výročích*; 18 kon.; 20; 21; 72; 89 kon.; 101; 110; 132; 144.

S bohoslužbou úzce souvisí i ž-y, které byly zpívány - patrně střídavě přicházejícími poutníky a vítajícími kněžími - při příchodu průvodu do chrámu o svátcích: 15; 24 zač.; 81; 84; 91; 95; 115; 121; po př. asi i při odchodu [Ž 122].

Zbylé ž-y zařazuje Schmidt do několika skupin, avšak právě v těchto případech jsou mezi vykladači velké rozdíly.

Do t. zv. pozdravných básní řadí dosti vnějšně ty, které začínají pozdravem ‘ašre »blahoslavený«[1;112; 127; 128; 133]. Další skupinu tvoří ty ž-y, které obsahují poučné úvahy, a tím se blíží knihám »Moudrosti«: [9 a 10]; 12; [14]; 19 kon.; 36 zač.; 39; 49; 50; 53; 58; [73]; 77; 78; 82; 94 zač.; 139; 141. K nim přiřazuje i básně abecední [viz odst. 6]: 9 a 10; 25; 34; 37; 111; 112; 145. Některé z nich jsou však spíše rázu hymnického.

Všechny uvedené druhy a ž-y sloužily asi přímo bohoslužbě. Kromě nich však uvádí Schmidt i takové, které byly asi skládány pro osobní potřeby jednotlivců: 11; 16; 23; 123; 125; 129; 131. Právě tyto ž-y jsou nám dnes nejbližší a nejcennější; není však důvodu, abychom je proto považovali za nepoužitelné v sz bohoslužbě, zvláště 4 posléze uvedené z »písní stupňů«.

Za zcela zvláštní a samostatné považuje konečně Schmidt královský svatební ž. 45, a báseň o zajetí babylonském ž. 137; z těch však náleží svým rázem prvý ke královským ž-ům, druhý k žalozpěvům lidu.

8. Žalmy v bohoslužbě a v soukromé modlitbě. Již z doby před zajetím babylonským jsou doklady o zpěvu a hudbě při bohoslužbě, avšak nejsou v nich přímo zmínky o ž-ech [Amos 5:23; viz též Exod 32:18; Isa 30:9]. V knihách Pa, které si vůbec mnoho všímají bohoslužebných zařízení, jsou i hojné zprávy o zpěvu [1Pa, kap. 15-16; 25]. Tato zařízení jsou připisována sice králi Davidovi, avšak týkají se teprve doby po návratu ze zajetí babylonského a jsou jen do starší doby promítnuta. Zde jsou již přesné doklady o zpěvu ž-ů 105; 96 a snad i 106 [1Chr 16:8 - 1Chr 16:36].

V hebrejské bibli některé nadpisy ukazují bohoslužebné užití ž-ů, viz odst. 6 c. V řeckém překladu septuagintním jsou takové nadpisy daleko četnější: při stálé oběti v sobotu byl zpíván Ž 92 a 38, v ostatní dny postupně Ž 24; 48; 82; 94; 81; 93. Ž-y byly zpívány též při »dodatečných obětech« [mûsáf]. Na Nový rok byly zpívány Ž 81 a 29, o svátcích velikonočních t. zv. hallél [Ž 113—118]. Některé ž-y byly patrně zpívány střídavě jako antifony, tak Ž 136 se stálým refrénem, snad i Ž 15; 24 a j. I do synagogální bohoslužby bylo užívání ž-ů převzato v hojné míře, jak pro bohoslužby každodenní, tak i pro sobotní a sváteční.

Kromě těchto dokladů o bohoslužbě sborové je možno uvést, aspoň v náznacích, i použití ž-ů při bohoslužebných úkonech pro jednotlivce, které však se též konaly v chrámě. [Průkopnické dílo v tomto směru vykonal norský theolog Mowinckel]. T. zv. modlitby obžalovaného se zdají naznačovat, že mezi částí prosebnou, na př. Ps 7:1 - Ps 7:12, a vyjádřením jistoty a díků [v. 13-18] docházelo k nějakému rozhodnutí Božímu, asi ve formě věštby [sr. též Exod 22:8; 1Cor 8:31 - 1Cor 8:32]. Podobně i v prosbách za uzdravení lze snad předpokládat nějaký úkon mezi prosbou [na př. Ps 6:1 - Ps 6:8] a jejím vyslyšením [v. 9-10]. Zde patrně se užívalo, podobně jako jinde ve starém Orientě a v Řecku, t. zv. inkubace: prosebník strávil noc v chrámu, a buď spánkem samotným nebo v spánku zjeveným snem byl uzdraven [srov. Ps 17:15 ; Ps 4:9]. Mowinckel, Daněk a Bič nalézají v ž-ech i doklady pro věštění [nejspíše z jater - haruspiciuni], jež však prý bylo dodatečně v textu ž-u změněno v »jitro« [na př. Ps 5:4].

Zmínek o různých bohoslužebných, po př. obřadných úkonech je v Ž velmi mnoho, zcela jistě jim však pozdější doba rozuměla obrazně. Je tedy spíše otázkou, kde máme počítat s původním konkrétním předmětem či úkonem, a kde již básník ž-ů sám jen použil obrazu. Tak na př. Ps 51:9: očištění yzopem bylo ve staré době skutečně prováděno, avšak později se stává jen obrazem pro očistu od hříchů vůbec. I v bohoslužebných úkonech, které se konaly mimo chrám, měly ž-y své místo: při velikonoční večeři byly zpívány Ž 113-118, viz Matt 26:30.

Naproti tomu je poměrně méně dokladů o užívání ž-ů při soukromé modlitbě. Modlitby proroka Jeremiáše [11,18-12,6; 15, 15-21; 17, 12-18] ukazují, že prorok navazoval na určitý způsob vyjadřování, z kterého jsou odvozeny i naše ž-y. Podobně i modlitba Ezdrášova [9,6-15] ukazuje, že ž-ový sloh byl i pro soukromé modlitby nejpřiměřenější. Avšak přímé doklady pro užívání ž-ů v soukromé modlitbě v SZ nejsou.

9. Žalmy individuální a kolektivní. Uvedené doklady pro téměř výhradně bohoslužebné užívání ž-ů však neříkají, že by ž-y vesměs vyjadřovaly slova kolektivu náboženského shromáždění. [Toto mínění bylo v nedávné době velmi rozšířeno]. Tak na př. Ž 129 je sice vyjadřován v jednotném čísle, avšak výzva, »rciž nyní, Izraeli« [v. 1] ukazuje, že je zde míněn lid. Tam, kde se mluví v množném čísle, je kolektivní výklad jasný. Naproti tomu některé výrazy v 1. osobě se týkají spíše jednotlivce [na př. Ž 22, v. 10-11, 23, 26; Ps 26:12 ; Ps 35:18 - Ps 35:27], zvláště v prosbách o pomoc v nemoci a v soudu [viz výše]. [Tyto individuální ž-y můžeme přirovnat k příležitostným modlitbám v evang. agendách, které pronáší duchovní, a člen sboru je po něm nahlas nebo potichu opakuje].

Je však záhodno připomenout, že v starém Orientě rozdíl mezi jednotlivcem a kolektivem nebyl tak zřetelně pociťován a vyjadřován jako u nás. Kromě toho kolektiv lidu býval zastupován v bohoslužbě králem a později veleknězem. Tedy mnohé výrazy jednotného čísla se týkají kolektivu, věřícího lidu izraelského, po př. později náboženské obce judské. [Ostatně i v našich písních se často používá jednotného čísla, avšak zpívající shromáždění je právem vztahuje na celé obecenství.]

10. Chrámoví zpěváci jako nositelé žalmové tradice. I když mnohé žalmy jsou označovány jako dílo krále Davida [viz též odst. 12], i když mezi jejich autory lze, zvláště ve starší době, předpokládat i dvořany a kněze, přece jen péče o pěstování a přednes ž-ů byly úkolem sboru chrámových zpěváků. V době královské jimi byli též t. zv. kultoví proroci, kteří skládali a přednášeli básně pro různé příležitosti bohoslužebné, pravidelné svátky i mimořádné slavnosti [t. z v. prorocké liturgie].

V době po návratu ze zajetí babylonského pečovali o chrámový zpěv chrámoví *zpěváci, kteří byli zařazeni do různých skupin. Při návratu jsou připomínáni jen synové Azafovi [Ezra 2:42], později se připomínají též Héman a Etan [1Chr 15:16 - 1Chr 15:19]. Tyto údaje doby poexilní jsou však biblickým podáním promítnuty zpět do doby krále Davida. Zdá se, že teprve v době poexilní byl zdůrazňován levitský původ těchto zpěváků [viz též 1Chr 16:4 - 1Chr 16:7 a 37-42; zde přichází i další jméno — Jedutun]. V další fázi byli podobně jako kněží rozděleni i zpěváci, synové Azafovi, Jedutunovi a Hémanovi do 24 skupin [tříd], které se postupně ve službě střídaly [1Chr 25:1 - 1Chr 25:31].

Tito lidé přirozeně ve svých písních velebili Jerusalem, chrám i oltář, avšak je pozoruhodno, že oběti jsou v žalmech připomínány poměrně zřídka [na př. 20,4; 118,27; asi též 116,17]. Častěji se ukazuje, že oběti nejsou tak potřebné jako chvály a modlitby [Ps 40:7; 50, v. 8-15.23; 51,18-19, sr. však v. 21]. I jinde je zdůrazňován význam modliteb a zpěvů.

Není dosti jasné, v jakém vztahu byli chrámoví zpěváci vůči kněžím. Zcela jistě jim byli služebně podřízeni, avšak právě tento vztah i sociální rozdíly vedly zpěváky jednak k samostatnějšímu uplatňování, jednak k většímu porozumění pro duchovní potřeby lidu. Mnohokrát je v ž-ech pronášeno ujištění o Boží pomoci chudým [na př. 9,10.19; 34,7; 69,34; 140,13], varování proti jejich utiskovatelům [14,6; 82,3]; často vyjadřují prosby chudých o pomoc Hospodinovu [Ps 40:18; Ps 10:12; nadpis Ž 102].

11. Kniha žalmů jako zpěvník druhého chrámu. Přes různé námitky zůstává toto pojetí stále nejoprávněnější. Je ovšem záhodno připomenout, že v knize ž-ů je obsažen jen výběr toho nejhodnotnějšího z písňového pokladu jerusalemského chrámu. Proto se mohla kniha ž-ů stát zároveň autoritativním vyjádřením sz náboženství, jež pak sloužilo náboženskému vzdělávání mimo chrám, v synagogách i v soukromí. V knize ž-ů jsou obsaženy i písně z doby předizraelské, mnohé z doby královské, v níž působili proroci, i mnohé z doby po zajetí babylonském.

Takové zpěvníky procházejí úpravami theologickými i uměleckými, aby vyjadřovaly plně víru té které doby, a mívají určitou autoritu, danou jim příslušnými náboženskými orgány. Prakticky bývá zpěvník ze všech náboženských knih poměrně nejčastěji v rukou úda církve, stává se mu příručkou věroučnou i modlitební knihou.x [Sr. Třanovského »Cithara sanctorum«.]

12. Otázka autorů. [Viz též odst. 4a.] Hebrejský SZ uvádí u 101 ž-ů jméno osoby, která je míněna jako autor. Nejčastěji [73 x ] je jako původce ž-ů uveden král David; Ž 3-41 s výjimkou Ž 10 a 33; Ž 51-71 s výjimkou Ž 66 a 67; Ž 86; 101; 103; 108; 110; 122; 124; 131-133; 138-145. Není vyloučeno, že v starší době tento nadpis mohl mít i jiný smysl [Engnell a Bič: »k bohoslužbě davidovské«], avšak jistě ti, kdo dali knize ž-ů podobu, v níž ji dnes máme, viděli v Davidovi autora příslušných ž-ů. Kromě toho je David uveden v závěru sbírky modliteb [Ps 72:20].

Stejného rázu jsou i údaje o okolnostech, za kterých David ž-y složil, u 13 po př. 14 ž-ů: Ž 3; 7; 18; 34; 51; 52; 54; 56; 57; 59; 60; 63; 142; k Ž 18 viz 2Sam 22:1. Tyto údaje se pokoušejí uvést v souvislost některá místa nebo i slova ž-u s určitou situací Davidovou podle vyprávění 1-2 Sa. Není možno jim přikládat více váhy než dohadům pozdějších vykladačů; jsou vlastně jakýmsi začátkem literární historie. [Jiný výklad je, že mohly při bohoslužebném dramatickém předvádění života Davidova být provedeny při určité fázi děje.] Zprávy sz o Davidovi jako schopném hudebníku [1Sam 16:18; 2Sam 6:15; Amos 6:5] i ukázky jeho výtvorů [2Sam 1:17 - 2Sam 1:27 ; 2Sam 3:33 - 2Sam 3:34; 2S 22 = Ž 18] zcela přirozeně vedly k tomu, že mu byly připisovány i další podobné písně. Zcela jistě však nemohou od Davida pocházet ty žalmy, které se zmiňují o chrámu [Ž 5; 27 a j.], a sotva ty, které mluví o králi v 2. a 3. osobě [Ž 20; 21; 61; 110]; nesoulad údaje v nadpisu s obsahem je patrný na př. u Ž 63: ve v. 3 chrám, ve v. 12 král - avšak Saul právě tehdy pronásledoval Davida.

I jména Šalomoun [Ž 72 a 127] a Mojžíš [Ž 90] jsou míněna jako označení původců.

Pozdní původ a nespolehlivost podání autorských nadpisů je patrná i ze značných odchylek v překladech řeckých a syrských; v LXX jsou též uvedeni jako autoři proroci Jeremiáš [Ž 137] a Aggeus se Zachariášem [Ž 138; 146-148].

Poněkud jiného rázu jsou nadpisy, které uvádějí pěvecké sbory chrámové, jež jsou označeny jednak jmény svých předků [Azaf: Ž 50; 73-83; Héman Ezrachitský: Ž 88, Etan Ezrachitský: Ž 89], jednak názvem sboru »synové Chóre«: Ž 42; 44-49; 84; 85; 87; 88. Některé ž-y měly patrně dvojí rozdílné označení, tak Ž 88 [zároveň synů Chóre a Hémanův], a ty, v nichž je uveden [s jinou předložkou] Jedutun: v Ž 39 a 62 vedle Davida, v Ž 77 vedle Azafa. Tyto údaje o pěveckých sborech se zdají být spolehlivější, jimi označené ž-y patrně vznikly prací zakladatele nebo spíše některého člena sboru, a hlavně byly sborem dále přednášeny a uchovávány.

13. Doba vzniku jednotlivých žalmů. Údaje o autorech zde mnoho nepomohou, je tedy nutno pokoušet se o zjištění stáří ž-ů z jejich formy a obsahu. Formy ž-ů nejsou ještě tak spolehlivě a úplně prozkoumány, aby umožnily rozsáhlejší a spolehlivější výsledky; zdá se však, že ty ž-y, které jsou složeny podle zásad t. zv. slovní metriky, patří k nejstarším [na př. Ž 29], ž-y, v nichž se střídá vždy pravidelně jedna slabika přízvučná s jednou nepřízvučnou, k nejmladším [na př. písně stupňů Ž 120-134]. Výskyt aramejských slov a obratů ukazuje patrně na původ z doby, kdy Židé mluvili již běžně aramejsky [Ž 122; 124; 139; 145]. [Aramejská slova v nejstarších žalmech však nejsou výpůjčky z aramejštiny, nýbrž doklady společné starobylé kananejsko-aramejské básnické mluvy.]

Dalo by se očekávat, že se v ž-ech objeví nějaké zmínky o historických událostech, podle nichž by je bylo možno přesněji zařadit časově; jediný jistý údaj je v Ž 137: zajetí babylonské. K obtížím tohoto historického způsobu určení stáří ž-ů viz dále odst. c). Spíše bude lze aspoň přibližně určit dobu vzniku některých ž-ů podle jejich obsahu a zaměření; ž-y královské svědčí o době královské, ž-y zabývající se zákonem a moudrostí ukazují spíše na dobu pozdější. Ž-y byly patrně nějakou dobu po svém vzniku uchovávány ústním podáním, teprve později byly zařazovány do psaných sbírek. Sbírky jsou souhrnem písní z různých dob, i do jejich dodatků se mohly dostat písně poměrně staré; ani tato hlediska tedy mnoho nepomohou pro určení vzniku jednotlivých ž-ů. Je možno jen pokusit se naznačit dobu původu některých ž-ů a druhů.

a) Žalmy cizího původu, po př. podle cizích vzorů. U několika ž-ů shledáváme nápadné podobnosti se staršími náboženskými písněmi mimoizraelskými, jež je možno nejspíše vysvětlit převzetím ve velmi staré době. Ž 104 se úzce přimyká k egyptskému hymnu na sluneční božstvo Atona, který složil egyptský faraón a náboženský [monotheistický] reformátor Achnaton ve XIV. stol. př. Kr., tedy v době, kdy styky Egypta s Palestinou byly velmi intensivní. Ž 29, který je velmi starobylý i svou formou, vykazuje pozoruhodné podobnosti s ugaritskými básněmi, jež jsou dochovány na klínových tabulkách asi z XIV. stol. př. Kr. Podobně i Ž 68 obsahuje mnoho motivů známých i v Ugaritu. Protože lze vcelku považovat ugaritské básně za jednu z odnoží kananejské [náboženské] literatury, můžeme i zde předpokládat převzetí cizích písní Izraelci asi v době nedlouho po jejich příchodu do Palestiny.

Velmi silný vliv staré Mesopotamie v ohledu kulturním a náboženském se projevuje i v ž-ech: nejsilněji v královských a v písních určených podle předpokladu některých badatelů k novoroční slavnosti nastolení Hospodinova, jež však není v Israeli přímo doložena.

Pozoruhodné jsou i některé podobnosti žalozpěvů jednotlivce s obdobnými útvary starobabylonskými a hetitskými.

b) Žalmy královské [viz odst. 7] je možno obecně odvozovat z doby královské [X.-VI. stol. př. Kr.]. Král byl představitelem národa a jeho jménem konal bohoslužebné úkony. Většina královských ž-ů patrně souvisí s nastolovací slavností, která asi byla při každém výročí opakována: Ž 2; 21; 72; 110; 101; 132. Podstatnou částí ž-ů je Boží výrok určený králi: Ps 2:7 - Ps 2:9 ; Ps 21:5 ; Ps 110:1 - Ps 110:4 ; Ps 132:1 - Ps 132:12 - podobně tomu bylo u králů babylonských. Ž 20 a 144 jsou určeny králi před bojem.

Norský badatel Birkeland soudí, že i jinde v žalmech mluvící „já“ značí krále. V době po zajetí babylonském byly tyto ž-y vztahovány na Pomazaného Božího, Mesiáše.

c) Otázka žalmů makkabejských. Mnozí vykladači, staří i noví, hledali původ některých ž-ů v rušné době makkabejské [po r. 168-167 př. Kr.], kdy docházelo k bojům s nepřáteli zákona Božího, kdy byl zpustošen chrám, a kdy se vytvořily ostře rozlišené skupiny »zbožných« a »bezbožných«. [I královské ž-y, zvl. 2 a 110 bývaly spojovány s králi z rodu makkabejského (hasmonovského).]

Již Theodor z Mopsúestie, známý vykladač antiochijské školy v V. stol., vztahoval mnohé ž-y k době makkabejské, ovšem tak, že prý David události této doby předpověděl. Calvin považoval za makkabejské Ž 44; 74; 79. Ezrom Rudinger [1523-1590], profesor wittenberské university a od r. 1574 ředitel bratrské školy v Ivančicích, odvozoval ve svých latinských parafrázích 25 ž-ů z doby makkabejské, m. j. i Ž 1. V nejnovější době ještě více jejich počet rozmnožil basilejský profesor B. Duhm.

Některé rysy uvedených i jiných ž-ů se dají skutečně na události doby makkabejské vtáhnout, avšak již v první knize Makkabejské [7, 17], vzniklé kolem r. 100 př. Kr., je citován jistě pozdní Ps 79:3 jako součást Písma svatého; to předpokládá, že již delší dobu před tím byl soubor ž-ů ukončen a autorisován. Události, o kterých se uvedené i jiné ž-y náznakem zmiňují, nespadají patrně do doby makkabejské, - na př. zpustošení chrámu Ps 79:1 -, nýbrž spíše do doby předchozí [V.-III. stol. př. Kr.], ze které se zachovalo jen velice málo zpráv; viz *Izrael, odst. 7 a 8. [Švédští badatelé »uppsalské školy« vidí však i zde výjevy kultické.]

d) Souhrn. Celkem lze tedy předpokládat, že podstatná část ž-ů pochází z doby královské, s jistotou to lze říci o královských ž-ech. I mnohé ž-y podobného rázu asi mají původ v této době. Z-y cizího původu mohou být ještě starší. Není ovšem vyloučeno, že některé ž-y z této doby byly v době poexilní různým způsobem přepracovávány. [Viz dále odst. 15.]

Z doby poexilní pocházejí ž-y, jež mluví o zničení chrámu, o rozptýlení Izraele, o obnově Jerusalema a chrámu. Podle shod s líčením bohoslužby po návratu ze zajetí babylonského [Ezra 3:10 - Ezra 3:11; Neh 9:4 - Neh 9:37; ale též 1Chr 16:8 - 1Chr 16:36] můžeme této době připsat asi Ž 100; 103; 105-107; 111; 113; 135; 136; 146-150. I aramejská slova v některých ž-ech [Ž 124; 139 a j.] svědčí o pozdním původu.

14. Složení knihy žalmů. Již předchozí nárys ukazuje složitost vývoje, jenž vedl ke vzniku této knihy. Dalším dokladem jsou dvojí výskyty některých ž-ů, či jejich částí, částečně v různých úpravách: Ž 14 = Ž 53; Ps 40:14 - Ps 40:18 = Ž 70; Ps 57:8 - Ps 57:12 a Ps 60:7 - Ps 60:14 = Ž 108. Starší sbírky modliteb Davidových [viz Ps 72:20] a »písně stupňů« [Ž 120-134] ukazují na postupný růst knihy z menších sbírek.

Podle židovského podání se rozlišuje v knize Ž pět »knih«, které jsou vždy zakončeny t. zv. doxologiemi, t. j. liturgickými chvalozpěvnými dodatky [viz výše odst. 5]. Ty určily organicky rozdělení: Ž 1-42; 43-72; 73-89; 90-106; 107-150. Teprve asi později se v tomto rozdělení viděla obdoba pěti knih Zákona, Pentateuchu. Původní sbírky lze se značnou pravděpodobností i v hotovém souboru zjistit. Ty se skládaly opět z menších sbírek, jež byly seřazeny jednak podle druhů, jednak podle obsahu či spíše podle charakteristických výrazů.

15. Starší sbírky.

a) Sbírka žalmů Davidových, Ž 3 - 41. Jejím cílem bylo patrně shromáždit všechny »Davidovy žalmy« známé, po př. zpívané v určité době, asi již v V. stol., neboť v ní ještě nejsou zmínky o pěveckých sborech. [Zájem o sbírání památek davidovských za doby Nehemiášovy je dosvědčen i v 2Mak 2,13]. Profesor Bič však soudí, že v Ž 1-41 je zachován starý rituál královský v původním pořádku.

Lze předpokládat, že tato sbírka byla sestavena z menších skupin, uspořádaných vždy podle druhů [napřed mizmór, pak jiné]: Ž 3-18; 19-28; 28-37; dodatek Ž 38-41.

b) Elohistická sbírka, Ž 42-83 [s dodatkem Ž 84-89]. Je nápadné, že v žalmech 42-83 se vyskytuje jméno Boží jahvé [Hospodin] jen 43 x , a jméno ’elóhîm [Bůh] 200 x, ale v ostatních žalmech je jméno ’elóhîm doloženo jen 29 x, a jahvé 642 x. I v dodatcích k této sbírce [Ž 84-89] je ’elóhîm 7 x a jahvé 31 x. Zcela jistě pochází tento nepoměr z úmyslné úpravy, při níž bylo jméno jahvé odstraňováno a nahrazováno, ovšem ne zcela důsledně. Je to zřetelně patrné na úpravě jahvistického žalmu 14 v elohistický Ž 53. I jinak vykazuje sbírka Ž 42-83 zvláštnosti. Téměř všechny její ž-y jsou označeny jmény původců, což dovoluje určit starší menší sbírky, uspořádané opět podle druhů ž-ů. Sbírka ž-ů Davidových [Ž 51-72], zakončená zvláštní poznámkou [Ps 72:20], má jako dodatek jeden ž. Šalomounův [72]. Ostatní sbírky jsou sestaveny podle jmen zpěváků: ž-y synů Chóre [Ž 42-49] a žalmy Azafovy [Ž 50; 73-83].

Tato sbírka obsahuje podle prof. Biče i staré ž-y původu severoizraelského. Byla sestavena podle jiných však v polovici IV. stol. př. Kr., když byly zorganisovány pěvecké sbory, o něco později pak doplněna dodatkem [Ž 84-88, po př. 89] ze ž-ů synů Chóre - s výjimkou Davidova Ž 86.

c) Další sbírky. Ž-y 90-150 obsahují nepoměrně méně údajů autorských, druhových a přednesových. Steuernagel v nich rozlišuje 4 původní sbírky, jež vždy končily ž-y s výzvou »halelujah«: 90-104 a 105-107; 108-110 a 111-118; 120-134 [písně stupňů] a 135-136; 138-145 a 146-150 [t. zv. »malý hallel«]. Vznik těchto sbírek je kladen do doby po nové úpravě zpěvu chrámového, prý ve III. stol. př. Kr. [1Pa 25]. Mnohé ž-y těchto sbírek patří mezi nejmladší z celé knihy.

16. Vznik knihy žalmů. Podle Steuernagela [1912] [též Eissfeldt 1934] lze si jej představit asi takto: v V. stol. byla uzavřena sbírka ž-ů Davidových [3-41] a v IV. stol. sbírka ž-ů elohistických [42-83]. Kolem r. 300 př. Kr. byla tato sbírka rozšířena o Ž 84-88, obě sbírky byly spojeny a zarámovány ž-y 2 a 89. Průběhem III. stol. byly postupně přiřazovány další sbírky: Ž 90-107 a Ž 108-118, pak byl soubor v tomto stavu zarámován zákonickými ž-y 1 a 119, potom 120-134 s dodatky Ž 135; 136 a 137, a konečně Ž 138-150.

Kniha ž-ů byla ukončena asi začátkem II. stol. př. Kr. Již 1Mak cituje jeden z pozdních ž-ů jako svaté Písmo [viz výše odst. 13c]. »Ž-y Šalomounovy«, které vznikly těsně po r. 63 př. Kr., nebyly již do tohoto souboru biblického zařazeny. Jednotlivé ž-y jsou ovšem uváděny ještě dříve: Ž 96 a 105, po př. dnes i Ž 106 [v 1Pa 16].

17. Místo žalmů v biblickém kánonu. V hebrejských biblích patří mezi »Svaté spisy« ketûbîm, a to vždy na první místo. Společně s knihou Job a Př jsou vybaveny zvláštním systémem značek pro přízvuk a přednes, odlišným od systému pro ostatních 21 knih.

V biblích řeckých, latinských a našich jsou ž-y zařazeny mezi t. zv. knihy vyučující podle domnělého historického pořadí jejich původců: Job - David: Ž - Šalomoun: Př.

Jako nejvýznamnější kniha ze »svatých spisů« mohly Ž-y označovat tento soubor jako celek [Luke 24:44].

I když není žádného autoritativního kanonického usnesení, přece jen křesťanské církve používají prakticky ž-ů daleko hojněji než ostatních knih sz a vydávají ž-y i samostatně a též v jednom svazku společně s NZ.

18. Žalmy v NZ. Není jisto, zda zmínky o zpěvu ž-ů[K 3,16; Eph 5:19] se týkají ž-ů sz [*Žalm]. Ž-y jsou v NZ připomínány velmi často, daleko nejvíce ze všech sz knih. Jsou uváděny jednak jako ž-y [Acts 1:20 ; Acts 13:33 - důležité staré rukopisy uvádějí citát Ps 2:7 jako ž. prvý, viz odst. 3], jednak jako »David« [Acts 1:16; Rom 4:6], a to i tam, kde v SZ u příslušného ž-u jméno Davidovo není [Acts 4:25 = Ž 2; Heb 4:7 = Ž 95]. Citáty jsou z velké části zaměřeny christologicky [Ps 118:22 = Matt 21:42 a Luke 20:17], ukazují na utrpení Kristovo a líčí je podle Ž 22; 69 a j. [Mt 27; J 19]. Mesiášsky jsou vykládány i ž-y královské: často je uváděn Ž 2 [Acts 4:25 - Acts 4:26 ; Acts 13:33; Heb 1:5] a Ž 110: v rozmluvě Ježíšově s farizeji [Mark 12:36; Matt 22:44; Luke 20:42] a jako významný doklad v Žd [1,13; 4,5-6; 7,21].-Mnohé citáty a náznaky ze ž-ů jsou i v dějovém pásmu evangelií a Sk a v důkazech epištol [zvláště Ř a Žd], též v líčení Zj.

19. Pozdější užití žalmů. Nejstarší dosud známý výklad ž-u [Ž 107], dochovaný jen zlomkovitě, si pořídili Essejci již v době před narozením Kristovým. - Židé používají ž-ů velmi hojně jak v bohoslužbě synagogální, tak v soukromých modlitbách, od nejstarších dob podnes.

I církev křesťanská užívala vždy velmi hojně ž-ů jak v bohoslužbě, tak k osobnímu náboženskému prohlubování a vzdělávání. Svědčí o tom i nepoměrně hojnější překlady knihy ž-ů ve srovnání s jinými knihami sz. Je známo, že kromě známých čtyř starých řeckých překladů celého SZ existovaly ještě další překlady Ž. Hieronymus věnoval ž-ům zvláštní péči a zhotovil postupně tři různé jejich překlady do latiny, ač již před ním byly překlady starší. Hojnost zachovaných staročeských žaltářů v různých versích [Musejní, Wittenberský, Klementinský, Poděbradský, Glossovaný a j.] svědčí o veliké potřebě a oblibě ž-ů v Čechách již v době předreformační.

Užití Ž v bohoslužbě katolické a pravoslavné navazuje do značné míry [i hudebně: gregoriánský chorál] na přednes ž-ů v synagogách. Ž-y jsou nejdůležitější součástí modliteb breviáře.

Reformace husitská a bratrská, i lutherská a kalvínská používaly ž-ů velmi hojně, avšak poněkud různým způsobem. V církvích lutherských je používáno ž-ů a jejich částí též hojně k účelům liturgickým, v církvích reformovaných téměř výhradně k zpěvu shromáždění. Reformované ž-y francouzské, zbásněné Clémentem Marotem, byly i s francouzskými lidovými nápěvy upravenými Goudimelem používány a napodobovány i pro potřebu jiných reformovaných církví. Do bratrských zpěvníků se dostaly - ne bez odporu - v zpracování Jiřího Strejce, který - podle běžného mínění - též obstaral básnickou úpravu Ž. pro Kralickou Šestidílku. Zmínky si zaslouží i úprava Ž 68, která se stala bojovou hymnou utlačovaných evangelíků v jižní Francii v XVII.-XVIII. stol. Nové přebásnění ž-ů pro bohoslužebný zpěv v českých a moravských reformovaných sborech pořídil koncem XIX. stol. farář J. Šebesta. Luther zpracoval Ž 46 v píseň »Hrad přepevný jest Pán Bůh náš«, i jiné [Ps 124:130]. Husité i Čeští bratří používali ve svých písních hojně motivů ze Ž. Stará slovenská píseň »Pán Bůh je síla má« je zpracování Ž 27.

Básnické parafráze ž-ů: v starší době Benedikti z Nudožer, Kampanus Vodňanský a Komenský, v novější době Puchmajer [Ž 104], Erben [Ž 45 a 140] a Sládkovič [zvláště Ž 21].

Nové české překlady žalmů: orientalista R. Dvořák [1911, jen Ž 1-72], prof. katol. theol. fakulty Heger, rabín Bass a Dr. Zeman. Slovenské překlady: evang. farář D. Dr. Lajčiak, katolický prof. Stanislav [básnickou úpravu obstaral J. Smrek] a autorisovaný překlad evang. církve augsburského vyznání [1952.]

Již od dávných dob byly ž-y znovu zhudebňovány, ve středověku v gregoriánském chorálu, od začátku novověku v motettech, kantátách i jiných útvarech. Za vrcholné dílo lze označit Biblické písně Antonína Dvořáka, složené na texty různých žalmů bible Kralické.

20. Význam žalmů. Ž-y se staly ze zpěvníku chrámového nejvýraznějším vyjádřením zbožnosti sz. Vznikaly jako součást a doprovod různých bohoslužebných úkonů již dávno opuštěných, žijí však svou vlastní vnitřní silou. Vyjadřují víru a oddanost Hospodinu, jenž bdí nad žalmistou i nad čtenářem ž-u, i když procházejí pokušeními a utrpeními. Tato blízkost Boží, původně vyjádřená výrazy bohoslužebnými a obřadními, zůstává, i když se těmto slovům rozumí duchovněji.

A tato mocná víra překonává i ty složky ž-ů, které jsou křesťanu cizí: představy, jako by Bůh patřil jen jednomu národu nebo jedné skupině, prosby za tvrdé potrestání či zničení nepřátel. Avšak i v tom se projevuje, jako v celé knize Ž, jaký člověk je, jsou svědectvím a zrcadlem. Ž-y vznikly jako lidský ohlas blízkosti mocného, spravedlivého a dobrotivého Boha a stále tuto blízkost připomínají a do ní uvádějí. Sgt.