Židům: 1. Epištola k Židům je v Kralické bibli uvedena jako poslední z listů Pavlových. Je to však sotva skutečně epištola, t. j. list. Nemá obvyklý dopisový úvod a celým rázem jest spíše pojednáním nebo ještě spíše kázáním než dopisem. Podobně pochybné je autorství Pavlovo. Ve spisu samém se jméno Pavlovo neuvádí. Uhlazená spisovná řečtina Žd se výrazně odlišuje od lidovější, ale také údernější mluvy Pavlovy. Také theologicky jsou zřetelné rozdíly; na př. víra nebo ospravedlnění jsou rozdílně osvětlovány, myšlenka velekněžství Kristova, pro Žd tak ústřední, je u Pavla nanejvýš nezřetelně naznačena. Vzhledem k těmto a podobným rozdílům nepřekvapuje, že v staré církvi byl tento spis nejprve přičítán jiným autorům, na př. Barnabášovi, Lukášovi, Klementovi římskému. Teprve později, když apoštolské autorství bylo pokládáno za podmínku kanoničnosti [s výjimkou jen u Mk a L], byl i pro tento spis hledán apoštolský autor a nalezen v Pavlovi jednak pro zmínku o Timoteovi 13,23, jednak pro podobnost některých themat. Tvrzení o Pavlově autorství se však prosazovalo jen ztěžka a pomalu zejména v západní [latinské] části církve a bylo znovu opuštěno v reformaci. Luther i Kalvín věděli a bez rozpaků prohlašovali, že Pavel nemůže být autorem tohoto spisu. V Lutherově německé bibli není až podnes Žd v řadě listů Pavlových. I když se potom poreformační protestantská orthodoxie zase vrátila k tvrzení o Pavlově autorství Žd, bylo po nastoupení novodobého kritického zkoumání vzniku biblických knih brzo seznáno a dnes je takřka jednomyslně uznáno - s jistou opatrností vlastně i mnohými bohoslovci katolickými — že Pavel autorem Žd není. Pokusy najít autora aspoň hypotheticky [Priscilla? Barnabáš?] nejsou dnes o nic zdařilejší než byly v době starocírkevní. Nelze než souhlasit s Origenem, největším starokřesťanským učencem [zemřel r. 254], že toliko Bůh sám ví, kdo je pisatelem Žd.
2. Ani určení adresátů není nesporné. Označení »Židům« není obsaženo ve vlastním textu spisu, nýbrž jen v nadpisu, který je pozdějšího původu. V originále ostatně zní »Hebrejcům«, nikoli »Židům«. Slovem »Hebrejci« jsou
Acts 6:1 a snad i
2Cor 11:22,
Phil 3:5 označováni hebrejsky [správněji aramejsky] mluvící Židé na rozdíl od hellenisovaných [jazykově pořečtěných] příslušníků diaspory. Bylo by však překvapující, kdyby právě čtenářům tohoto původu byl určen spis, který je napsán nejlepší řečtinou z celého NZ-a. Pravděpodobně je název spisu založen jen na dávném dohadu, odvozeném z toho, že se v něm nejen hojně cituje SZ, nýbrž že jeho předním thematem je poměr osoby a díla Ježíše Krista k starozákonní izraelské bohoslužbě. Podobný zájem o SZ však nebyl omezen jen na křesťany židovského původu. Vždyť se na př. i t. zv. list Klementův, psaný někdy kolem r. 95 jménem římského sboru do korintského a zařazovaný mezi »apoštolské otce«, opírá velice vydatně o SZ a předpokládá tedy, že v obou sborech, skládajících se velkou většinou z údů pohanského původu, bylo sz Písmo živým a dobře známým základem křesťanského myšlení.
3. O sboru či okruhu, pro nějž je tento spis určen, můžeme tedy vědět jen to, co vysoudíme z jeho vlastního obsahu.
Ps 13:24 vysvítá, že tento okruh byl v nějakém vztahu k Itálii; pravděpodobně šlo o sbory italské, snad zvláště o sbor v Římě. Doba, kterou máme před sebou, je patrně aspoň o generaci vzdálena od prvopočátku křesťanství [
Heb 2:1 ,
Heb 2:3 ;
Heb 5:12 ;
Heb 6:1 -
Heb 6:6 ;
Heb 10:32nn]. V té době se projevovala jistá ochablost v osobním životě víry i v soudržnosti sborového bratrstva [
Heb 2:3 ;
Heb 3:12 ;
Heb 4:1 ,
Heb 4:11 ;
Heb 10:25 ;
Heb 12:12]. Vedle jisté zvykovosti a unavenosti, která se vždy dostavuje za nějaký čas po prvotním nadšení, pravděpodobně tímto směrem působila i nejistota, zda uplývání času a tedy oddalování druhého příchodu Kristova neotřásá spolehlivostí naděje v jeho konečný den. Všecko to vedlo až k nebezpečí odlučování od sboru a odvrácení od Krista [
Heb 4:11 ;
Heb 6:6]. Toto nebezpečí bylo zesilováno tlakem pohanského okolí a protivenstvími, s kterými se údové s této strany setkávali [
Heb 10:32 -
Heb 10:34 ;
Heb 11:25]. Nezdá se však, že by bylo šlo o soustavné úřední zákroky a o vrcholné ohrožení života: zkouška nešla ještě do krve [
Heb 12:4]. Spíše sluší mysliti na náhodné výbuchy nevole části obyvatelstva starověkých velkoměst, které se mohly obrátit proti křesťanském sborům podobně jako se obracely proti Židům. Některé náznaky ukazují, že aspoň pro část sboru ještě nebezpečnější než vnější ohrožení bylo pohrdání, které starověcí vzdělanci a jiní příslušníci zámožných vrstev projevovali lidovému hnutí, jakým bylo prvotní křesťanství. Proto se asi
Heb 11:25n mluví nejen o trpění protivenství, nýbrž i o snášení pohanění Kristova, což se staví proti lásce k bohatství [»zboží«] a k »časnému a hříšnému pohodlí«. Vybraná řečtina spisu by se zvláště dobře vysvětlila, kdybychom předpokládali, že jde o snahu vzdělaného vůdce církve napomenout zejména příslušníky soudobé inteligence uvnitř církve, aby se pro svou vzdělaneckou povýšenost neodcizovali chudé a převážně z lidových vrstev pozůstávající církevní pospolitosti.
4. Všecky tyto znaky i náznaky ukazují, že dobou vzniku Žd je sklonek I. století, nejspíše ještě nějaký čas před r. 95, kdy asi začalo první rozsáhlejší pronásledování křesťanů za císaře Domitiana
5. Účelem Žd je zasáhnouti do oné duchovně a mravně nebezpečné situace a působit k oživení víry, utvrzení věrnosti a stmelení bratrské pospolitosti. Jde tu tedy vskutku spíše o kázaní čili homilii, která byla příslušným sborům zaslána s dovětkem dopisového rázu [13,22-25]. Tento praktický účel spisuje nejjasněji patrný v t. zv. parenetických [t. j. zároveň útěšných i napomínajících] oddílech spisu 2,1-4; 3,7-4,13; 5,11-6,20; 10,19-13,21. Do této parenetické souvislosti patří i slavná kapitola 11., vykládající povahu a životní smysl skutečné, vytrvalé a statečné víry. Tyto oddíly se střídají s jinými, v nichž převládají výklady věroučné, zdánlivě theoretické: místo Kristovo v odvěkém spasitelném dění Božím a jeho vyvýšenost nad anděly 1,1-14; význam jeho ponížení i povýšení nad Mojžíše 2,5 - 3,6; pravé velekněžství Kristovo 4,14-5,10; 7,1 - 10,18. Avšak ani tyto oddíly nejsou nikterak samoúčelným theoretisováním. Vyvýšenost Ježíše Krista i jeho velekněžské dílo, naplňující a ukončující veškerou sz bohoslužbu, jsou čtenářům předkládány jako povzbuzení i závazek pro zápas o cestu víry.
6. K charakteristickým myšlenkám Žd patří předně některé rysy jeho christologie [učení o Kristu]. Na jedné straně zdůrazňuje jeho jedinost jako pravého Syna, jeho účast při díle stvoření, definitivnost zjevení jím přineseného, vyvýšenost nade vším stvořením [kap. 1-2]. Na druhé straně s mimořádnou zřetelností a důrazností ukazuje na rysy skutečného, pozemského člověčenství Ježíšova: Ježíš skutečně trpěl [2,18], v úzkostech a slzách volal k Otci, šel pozemskou lidskou cestou, na níž se ze svého utrpení učil poslušnosti, a právě tím došel svého pravého cíle a určení čili dokonalosti [5,7-9]. Toto zdánlivě rozporné spojení božské a lidské stránky Ježíšovy je v pozadí celého nz svědectví, není nikde však snad vyjádřeno tak výrazně jako v Žd. Pojmovým spojením těchto dvou stránek je představa dokonalého a bezhříšného velekněze, který v plné solidaritě s ostatními lidmi přináší konečnou a jedinou oběť, jíž jest on sám, aby všem otevřel cestu do pravé svatyně království Božího [sr. 6,19nn; 7,26-28; 9,11-14; 10,11-14.19-25 a j.]. Kristovo velekněžství, už nyní účinné a víře přítomné, je také východiskem odpovědi na pochybnosti vznikající z oddalování očekávaného příchodu Kristova. Pisatel Žd se této naděje nevzdal, naopak ji důrazně připomíná [10,37, sr. 12,26], ale přitom klade důraz na víru, která je nejen pevnou jistotou o uskutečnění budoucí naděje, nýbrž i jistotou neviditelné, ale skutečné přítomnosti Kristově a proto i vítěznou vytrvalostí ve všech zkouškách života [kap. 11.]. Tomuto pojetí víry je podřízeno a tím zabarveno i thema ospravedlnění, které Žd přejímá z duchovního odkazu Pavlova [10,34-39; viz str. 565]. Zvláštní potíže působily theologickému myšlení už od dob Lutherových výroky, které popírají možnost nového pokání a odpuštění pro údy církve, kteří padnou [6,4-6; 10,26-31; 12,17]. Pisatel má na mysli lidi, kteří jsou nevěrni své víře v Krista z bázně nebo také z vypočítavého prospěchářství a přitom si svůj postup předem ulehčují lehkomyslným spoléháním na zaslíbené odpuštění Boží. Jde tedy spíše o výstrahu proti braní milosti Boží nadarmo [sr.
2Cor 6:1] než o abstraktní povšechné popírání možnosti druhého pokání. - Charakteristický pro Žd je způsob používání a vykládání SZ-a: hlavní sz skutečnosti, zejména chrámová bohoslužba, jsou předobrazem nebo předstíněním pravého a konečného zjevení v Ježíši Kristu [t. zv. typologický výklad, sr. str. 986].
7. Přehled rozdělení Žd:
I. Zjevení Boží v Synu a jeho vyvýšenost nad starou smlouvou [1,1 - 4,13] :
1. Syn nad anděly 1,1 -2,4. 2. Ponížení Syna 2,5-18. 3. Syn nad Mojžíše 3,1-6. 4. Zaslíbení odpočinutí 3,7-4,13.
II. Ježíš pravým veleknězem [4,14-10,18]: 1. Přípravný výklad 4,14-5,10. 2. Držet se zaslíbení! 5,11-6,20. 3. Velekněžství Kristovo 7,1-28. 4. Jeho nebeská služba a pravá oběť 8,1-10,18.
III. Napomenutí k vytrvalosti víry 10,19 -
13,25:
1. Držte se vyznání! 10,19-39. 2. Svědkové víry 11,1- 40. 3. Cesta církve ve víře 12,1- 39. 4. Jednotlivá napomenutí 13,1-21. 5. Dopisový závěr 13,22-25.