Chrám: Po nastěhování do Palestiny měli Izraelci jen svatyně, na př. v Sílo [Josh 18:1; Jer 7:12nn], Sichem [Josh 24:25n , Josh 24:32; 1Kgs 12:1], kde byl starobylý chrám Bále Berit [Judg 9:4nn], v Mageddo, v Bételu [Amos 7:13; 2Kgs 23:15nn], Dan [1Kgs 12:29], Bersabé [Gen 21:28nn ; Gen 26:31nn; Amos 5:5], Hebronu [Gen 13:18; 2Sam 5:3 ; 2Sam 15:7], Betlému, Gabaonu [1Kgs 3:4] a p. [sr. Bič II. 27-42]. Jak vypadaly tyto svatyně, nelze namnoze vůbec zjistit. V některých případech šlo o přizpůsobení předizraelských svatyň bohoslužbě Hospodinově. U většiny byly nalezeny »kamenné kruhy« [hebr. gilgál, Kral: Galgala Josh 4:19; 1Sam 10:8 ; 1Sam 13:4 , 1Sam 13:8nn; 2Kgs 4:38; Hos 4:15 ; Hos 12:11; Amos 5:5. Nejde tu tedy o zeměpisné jméno, nýbrž o označení kultiště]. Tyto svatyně způsobovaly nejednotnost kultu i národa. Proto záhy vzniká touha po chrámu.

1. Chrám Šalomounův. Už David se rozhodl po dobytí Jerusalema pro přenesení svatyně a truhly úmluvy do hlavního města. Od Ornana Jebuzejského koupil *humno na staveniště na hoře Moria [2Sam 24:18; 1Chr 21:15-25; 22,1 sr. Gen 22:2nn], připravil potřebný materiál finanční i věcný [1Kgs 5:3-5; 8, 17; 1Pa 22; 28,11-29,9], ale ch. vystavěl teprve Šalomoun, který urovnal hřeben hory Moria, kolem posvátného skaliska oltářního [humna Ornanova]. Umělci a dělníci *Chíramovi z Tyru pracovali na stavbě z velké části dřevěného chrámu [dříví z cedrů libánských; základy a spodek zdí byly kamenné, vršek patrně cihlový] celkem sedm let [1Kgs 6:1 , 1Kgs 6:38]. Jde tu zřejmě o číselnou symboliku [sr. Bič I. 245; Gen 2:2], značící dokonalost. Podle 1Kgs 5:11-16 bylo přitom zaměstnáno 183.300 lidí [podle 2Chr 2:17 jich bylo 153.600], většinou neizraelců, kteří pozůstali v zemi [1Kgs 5:15 ; 1Kgs 9:20n; 2Chr 2:17]. Jak přesně tento chrám vypadal, nelze zjistit ani na základě 1Kr 6n. »Vnitřek ch. byl trojdílný«, jak to bylo běžné v této době nejen ve Fénicii, ale vůbec v záp. Asii snad pod vlivem babylonské kosmologie, jež i nebeský svět rozdělovala na tři části. Nejhlavnější částí ch. Šalomounova byla na západní jeho straně vybudovaná svatyně svatých [debír]. Byla to místnost úplně temná, což bylo odůvodněno tím, že »Hospodin přebývá v mrákotě« [1Kgs 8:12]. Měla tvar krychle o straně přibližně 10 m [1Kgs 6:20]. Její stěny byly prý obloženy zlatem. Zde byla truhla úmluvy se dvěma kamennými deskami Zákona jako symbolem neviditelného Boha [1Kgs 8:6 , 1Kgs 8:23-28; 2Chr 3:13]. Na víku truhly, t. zv. slitovnici, byli dva mohutní *cherubíni z olivového dřeva, bohatě pozlaceného, s rozepjatými křídly, jež zakrývaly celý prostor [1Kgs 6:23n]. Prostor mezi stropem a střechou [ve výši asi 5 m] sloužil pravděpodobně za místnosti nám neznámého určení [1Chr 28:11]. Svatyně svatých byla od vlastní lodi chrámové oddělena cedrovou stěnou, obloženou po obou stranách zlatem, se dvěma dveřmi z dříví olivového, ozdobenými květy, palmami a cherubíny a obloženými zlatem. Zlaté řetězy a hedvábná purpurová spona, protkaná zlatem, uzavíraly vstup [1Kgs 6:16 , 1Kgs 6:21 , 1Kgs 6:31n; 2Chr 3:14].

V svatyni [hékál] o rozměrech 20x10x 15 m, jež byla umístěna před svatyní svatých a opatřena u stropu zamřížovanými okny pro větrání [1Kgs 6:4], bylo deset zlatých svícnů po pěti na každé straně [1Kgs 7:49]. Světlo těchto svícnů hořelo ve dne i v noci. Byl zde i stůl s dvanácti *chleby předložení, kladenými před tvář Hospodinovu [1Kgs 6:20 ; 1Kgs 7:48 sr. Exod 25:23]. Mimo to zde byly různé jiné nádoby, kotlíky, kaditelnice a oltář zlatý [1Kgs 7:18 sr. Exod 30:1nn], snad také měděný had, který však za krále Ezechiáše byl odstraněn [2Kgs 18:4 , 2Kgs 18:22]. Vchod byl uzavřen dveřmi z jedlového dříví [1Kgs 6:33n].

Před svatyní byla předsíň [’élám, ’ûlám] sloupová přibližně 10 m široká, 5 m hluboká [1Kgs 6:3 sr. 2Chr 3:4]. Po schodech se sestupovalo do nádvoří chrámového, jež bylo dvojí: výše položené pro kněze a níže položené pro lid [2Kgs 23:12; 2Chr 4:9; Jer 36:10]. Oddělena byla od sebe jednak polohou, jednak nízkou stupňovitou zdí [1Kgs 6:36 ; 1Kgs 7:12]. V kněžském nádvoří byl měděný oltář pro zápalné oběti [1Kgs 8:64; 2Kgs 16:14; 2Chr 15:8]. Za *Achasa. byl tento oltář přetvořen nebo nahrazen jiným podle vzoru damašského [2Kgs 16:10n]. Dále tu bylo měděné *moře [1Kgs 7:23n; 2Chr 4:2nn], spočívající na hřbetě 12 volů, po třech na každé straně. V nejstarších dobách šlo o symbol praoceánu, z něhož podle mythologie vzešel život; ch. Ezechielův neměl toto moře, protože »živé vody vycházely od spodku prahu domu na východ « [Ezek 47:1]. Deset pojízdných umyvadel o podstavci 2 x 2 m a výšce 1,5 m [1Kgs 7:27n] sloužilo podle bibl. podání k umývání obětí [2Chr 4:6]. Nádvoří pro lid [1Kgs 8:14] bylo dlážděné [2Chr 7:3] a uzavřeno zdmi s několika branami [2Chr 4:9 sr. Ezek 40:5].

Po obou stranách budovy chrámové, při vchodu stály mohutné věžovité přístavky, které s branou tvořily chrámové průčelí, působící svou mohutností a klidem, jež zobrazovaly vznešenost a klid Boží. Před průčelím chrámovým volně stály dva sloupy, z nichž levý slul *Boaz, pravý *Jachin [1Kgs 7:15-21; 2Chr 3:15-17]. Jaký byl jejich účel, nevíme. Snad to byly kadidlové oltáře ohromných rozměrů, které snad připomínaly »sloup oblakový ve dne« a »ohnivý sloup v noci« [Exod 13:21n sr. Bič. II., 82]. Možná také, že to byly symboly nepohnutelnosti a věčnosti dynastie Davidovy [podle významu jmen obou sloupů 1Kgs 7:21] anebo symbolem vrcholků mythické světové hory, jimiž prochází slunce, nežli se vyhoupne nad obzor. Snad paprsky, dopadající mezi oběma sloupy do ch., udávaly vhodný okamžik k obětem. Ch. totiž byl orientován k východu a v rovnodennosti paprsky vycházejícího slunce zapadaly až do svatyně svatých.

Okolo vlastního chrámu byly podle bibl. podání po třech stranách jakési pavlače o třech poschodích a 30 komůrkách [1Kgs 6:5-10; sr. Ezek 41:6], určených pro kněze snad k převlékání a pojídání posvátných obětí [Ezek 42:13]. Vcházelo se do nich po schodišti z předsíně. Komory se každým poschodím rozšiřovaly o 1 loket, o nějž se zužovala zeď. Podle poznámky 2Kgs 23:11 se zdá, že králové judští po způsobu assyrských a j. postavili u vchodu chrámového koně, zasvěcené slunci. Lidských postav k výzdobě ch. a ke znázornění Božích vlastností užíváno nebylo.

Architektonická výprava ch. Š-ova měla, jak bylo podotknuto, i význam theologický. Nešlo jen o »příbytek« pro truhlu úmluvy jako symbol přítomnosti izraelského Boha [2Sam 7:2 , 2Sam 7:5n], ani jen o královskou svatyni, přiléhající k domu královskému [jako později v Béthel Amos 7:13], nýbrž o zdůraznění Hospodinovy jedinečnosti a universalismu. I když Bůh, jehož »nebesa nebes nemohou obsáhnouti« [1Kgs 8:27], se rozhodl, že bude bydlit uprostřed lidu v ch. [1Kgs 6:13n], přece jen zůstává od něho oddělen, přebývá v mrákotě [1Kgs 8:12], neviditelný lidskému oku. Tím se liší izraelské pojetí od pojetí okolních národů, kde božstvo bylo vystavováno tak, aby bylo vidi telné všem. Z modlitby Šalomounovy při dedi kaci ch. je pak patrno, že Hospodin, který tu byl slavnostně nastolen, je Pánem celého světa [1Kgs 8:41-43]. Ovšem universalistické tendence vedly časem i k nebezpečnému synkretismu s pohanstvím.

Ch. Šalomounův byl nejdříve několikrát vyloupen a nakonec zničen Babyloňany roku 587-586 př. Kr.

2. Ch. Ezechielův [Ez 40-45] nebyl nikdy uskutečněn, ale je výrazem myšlenek, jež provázely židovstvo až do dob Ježíšových. V jeho plánu je především zdůrazněna svatost a nepřistupitelnost Hospodinova [44,7n]. Chrá mové území mělo posvátný charakter a bylo ohromných rozměrů [12 x 10 km 45,1-5]. Nesmíme ovšem zapomínat na to, že číslice u Ez jsou jen symbolické. Ch. měl být obehnán dvojím nádvořím, z nichž jedno mělo být přístupno pouze kněžím [40,28n]. Také oddělení od budov královských mělo být dokonalé - církev měla být nezávislá na moci politické - dokonce byly v ch. zakázány i královské hrobky [43,6-9]. Ez dobře cítil nebezpečí božnosti královské, jemuž staří Izraelci často podléhali. Bývalí kněží izraelských svatyň měli být degradováni na levity s nižšími službami [44,10-14], protože poskvrnili sebe i lid zaváděním mnohých pohanských zvyků, jimiž byla narušena svatost Hospodinova. Vše vyplývalo z úsilí o přísné rozdělení oblasti světské od oblasti duchovní.

3. Zorobábel na výzvy proroků Aggea a Zachariáše zbudoval po návratu ze zajetí nový ch. První navrátilci totiž se zprvu zmohli pouze na obnovení oltáře na místě, kde kdysi stával za dob Šalomounových [Ezra 3:3]. Ch. byl stavěn od r. 520 [Ezra 6:3 , Ezra 6:15; Hag 2:18n] na rozkaz Kyrův a zasvěcen asi r. 516. O podobě a rozměrech tohoto ch. si na základě bibl. zpráv nemůžeme učiniti dostatečných představ. Proti ch. Šalomounovu to byla asi budova nepatrnější jak rozměry, tak zvláště vybavením [Ezra 3:12], ač jistě bylo usilováno o to, aby byly uchovány rozměry ch. Šalomounova. Jsme odkázáni pouze na zprávy 1Mak. Pouze jediný zlatý svícen osvětloval svatyni [1Mak 1,21]; místo cedrového oltáře octl se v ch. pouze stůl pro chleby předložení. Později byl pořízen i kadidlový oltář [1Mak 1,21n]. Truhla úmluvy nebyla obnovena. Svatyně svatých byla prázdná. Nikoli už stěna, nýbrž nádherná opona, kterou později uloupil Antiochus IV., oddělovala svatyni svatých od svatyně, jak to žádalo vidění Ezechielovo [1Mak 4,38n; 9,54]. Oltář byl nikoli z bronzu, nýbrž z neotesaných balvanů [Exod 20:25]. Ch. Z-ův měl prý také pavlače, ochoz, ale otevřený.

Tento ch. byl znesvěcen a zpustošen od Antiocha IV. Epifana r. 168 př. Kr. [1Mak 1,57.62]. Aby co nejbolestněji pohoršil Židy, vzdělal na jeho nádvoří oltář Diovi. R. 165 Juda Makkabejský oltář znovu přestavěl [1 Mak 4,41nn] z neotesaného kamení [Deut 27:5n], ch. očistil a opatřil novým bohoslužebným nářadím. Za 100 let byl znovu znesvěcen vojáky Pompejovými r. 63 př. Kr. a přebudován v mohutných rozměrech až Herodem Velkým.

4. Jiné chrámy židovské byly vystavěny židovskými vystěhovalci a kolonisty, kteří se usadili v Egyptě. Podle rabínských výkladů to neodporovalo ustanovení Dt o centralisaci kultu v Jerusalemě, protože ch. jerusalemský už neexistoval. Na egyptském ostrově Elefantině existoval už před rokem 525 př. Kr. chrám, zasvěcený Jahúovi, zničený roku 410 egyptskými kněžími a znovupostavený brzy po r. 407. Druhý byl postaven v Leontopolis v deltském území veleknězem Oniem [Onias] z Jerusalema vypuzeným, za vlády Antiocha IV. Byla to napodobenina chrámu Zorobábelova. Farao Ptolemaios VI., pod jehož ochranou stáli židovští kolonisté, zaručil tomuto ch. náležité příjmy. Prý byl při tom řízen proroctvím Isa 19:19. Tento ch. přečkal dokonce i ch. Herodův. O jiných ch. židovské diaspory se dočteš u Biče II., 53-58.

5. Ch. Herodův. Herodes I. Veliký začal r. 18 př. Kr. s opravami a rozšiřováním ch. Zorobábelova. Rozšířil jižní úpatí hory Moria tím, že zřídil vysoké náspy, jež měly 15 řad pylonů vysokých až 11 m. Takovým způsobem dostal půdorys chrámového území podobu obdélníkovou místo původní čtvercové [281 m - jih; 466 m -východ; 488 m -západ]. V osmi letech byly

dostavěny obvodní zdi a nádvoří; vnitřní chrám byl opraven a upraven v dalších 18 měsících tisícem zvláště schopných kněží. Úplně dohotoven byl ch. teprve za prokonsula Albína [63 -64], tedy šest let před vyvrácením Jerusalema. Hlavním vchodem [viz obrázek půdorysu] se vcházelo do prostranného nádvoří, t. zv. síně pohanů [D], okolo níž se táhly se tří stran dvojnásobné sloupové chodby [F] o 162 sloupech s attickými patkami a korintskými hlavicemi. Na jihu zřídil Herodes na novém přístavku trojnásobnou chodbu [E], vynikající krásou nad ostatní [loubí královské]. Mramorové sloupy těchto chodeb, pokrytých stropy z cedrového dřeva, měly výšku 12 m. Podlaha byla vykládána různobarevnou mosaikou. Na jihu byly dvě brány [a, b], na západě čtyři brány [c, d, e, f]. V síni pohanů bylo prodáváno vše, čeho bylo třeba k obětem. Zde měli stoly i penězoměnci, kteří vyměňovali cizí peníze za peníze chrámové [Matt 21:12 , Matt 21:14n]. Podlaha předsíně byla dlážděna pestrým kamením. Síň Izraele [G] byla vyvýšena nad síň pohanů a uzavřena mříží 1,5 m vysokou a obehnána podezdívkou téměř 5 m širokou, na níž vždy v určité vzdálenosti od sebe stály sloupy s nápisy řeckými a latinskými, jimiž se hrozilo trestem smrti pohanům, kteří by vkročili do této části [sr. Acts 24:6 ; Acts 21:20-30]. Síň Izraelova byla nadto kolem dokola obklíčena zdí vysokou 19 m, v níž byly na severu 4 a na jihu také 4 brány s dveřmi a veřejemi pozlacenými a postříbřenými. Na straně východní byla brána 24 m vysoká a 19 m široká, bohatě vyzdobená [1] a nazývaná »branou krásnou« [Acts 3:2]. Uvnitř podél zdí byly sloupové chodby s různými síněmi pro kněze nebo školní síně zákoníků [Luke 2:46]. Na východní straně bylo t. zv. sloupoví Šalomounovo [John 10:23; Acts 3:11 ; Acts 5:12]. K nádvoří Izraelovu či také zvanému nádvořím mužů se na východě přimykalo nádvoří žen, přístupné i ženám, nikoli jen ženám [Luke 2:22 , Luke 2:24 , Luke 2:37 ; Luke 18:13; Mark 12:41nn; John 8:2 , John 8:20n]. Odtud pak po pěti půlkruhovitých stupních skvostnou branou, branou krásnou [Acts 3:2 , Acts 3:10], pobitou zlatým a stříbrným plechem a vysokou 24 m, přišlo se do nádvoří mužů [4]. Zde asi stál farizeus [Luke 18:11], zde se modlili učedníci [Luke 24:53], zde pobýval Ježíš [Mark 11:11; John 7:37n] i Pavel [Acts 21:26]. Kamenné zábradlí asi půl m vysoké oddělovalo tuto síň od síně kněží [5], v níž stál vlastní chrám. Všechny tyto síně byly dlážděny kamennými deskami. V síni kněží stál oltář pro zápalné oběti kněží [6], vysoký 7,2 m, zhotovený z neotesaných kamenů. Na oltář se vcházelo s jižní strany po stupních, kdežto na sev. straně bylo množství železných kruhů pro uvazování obětních zvířat. Na každém úhlu oltáře vyčníval velký roh. Snad poukazoval na sílu, moc, bohatství a požehnání Boží. Tyto rohy byly skrápěny krví obětních zvířat. Směrem jižním stálo ještě umyvadlo [10], v němž si kněží umývali ruce i nohy před přistoupením k oltáři.

Teprve nyní se přišlo k samotnému ch., povýšenému o 12 schodů. Byl postaven z velkých mramorových kvádrů silně pozlacených na mramorové základně. Jeho rozměry byly 30 [délka] x 10 [šířka] x 20 [výška] m mimo předsíň! Předsíň byla rozšířena na 50 m o výšce 50 m. Rovněž nad svatyní a svatyní svatých byla místnost a po obou delších stranách přistavěny ochozy s místnostmi. Branou bez vrat, ozdobenou polovičními korintskými sloupy a zakončenou trojúhelníkovým štítem, vcházelo se do předsíně [7], odtud pak branou s pozlacenými, vždy otevřenými vraty do svatyně [8]. Veřeje této brány byly ozdobeny zlatou révou s hrozny velikosti muže jakožto obraz lidu Božího [Jer 2:21]. Mezi dveřmi visel drahý babylonský závěs, utkaný ze čtyř barev a představující hvězdnou oblohu s vyšitými hvězdami. Možná, že se na tento závěs vztahovalo povědění Matt 27:51, nevztahovalo-li se spíše až na oponu u svatyně svatých. Uprostřed svatyně stál zlatý oltář, na jižní straně od něho zlatý sedmiramenný svícen, na sev. straně stůl pro »chleby předložení«. Ze svatyně vedly dveře, zakryté dvojí oponou, do svatyně svatých, [a], jež byla skoro 30 m vysoká, 10 m široká a dlouhá, silně vyzlacená. Celá stavba ch. s nádvořími byla tedy založena způsobem stupňovitým a vlastní chrám zaujímal nejvyšší místo. Pohled na chrám byl jistě velkolepý [Matt 24:1; Mark 13:1n; Luke 21:5n]

Chrám byl rozbořen od Tita r. 70 po Kr. Císař Hadrian vystavěl r. 135 na jeho zříceninách pohanskou svatyni Jupiterovu, v jejímž nádvoří byla jezdecká socha císařova. Dnes zde stojí mešita Omarova, založená r. 691 kalifem Abd-el-Malíkem z Damašku.

6. Bohoslužby v jerusal. chrámu za dob Ježíšových se soustřeďovaly kolem zápalných obětí »ustavičných« [Exod 29:42] každého jitra a večera, přinášených z celého Izraele [Exod 29:38 až 42; Num 28:3-8]. Třída kněží, jež měla právě službu, spala v jedné z přilehlých chrámových místností. O pořadu bohoslužby rozhodovaly losy [Luke 1:9]. Kdo byl nejprve vylosován, musil vybrati popel z oltáře a připraviti dříví pro ranní oběť. Druhý zabíjel obětní dobytčata, třetí stříkal obětní krev proti oltáři, čtvrtý vybíral popel z kadidelnice, pátý čistil svícny, šestý až desátý přinášeli části obětních zvířat k oltáři, jedenáctý připravil oběť z mouky, dvanáctý chléb, třináctý víno. Zatím co stoupal kouř s oltáře, lid venku se tiše modlil, jsa skloněn až k zemi. Když kněz pronesl požehnání se stupňů chrámových, došlo k oběti za hřích, což bylo znamením pro sbor levitů ke zpěvu žalmů, připadajících na tento den. V určitých přestávkách dva kněží troubili troubami, při jejichž zvuku lid opět padl v modlitbě tváří až k zemi. Bohoslužba byla zakončena zpěvem žalmu, načež byly obětovány oběti soukromé. Pořádek večerních bohoslužeb se lišil pouze tím, že kadidlo bylo obětováno až po oběti zápalné, kdežto ráno bylo kadidlo zapalováno před obětí zápalnou. Večer byly rozsvěcovány i svíce.

7. Poměr Ježíšův k ch. a kultu. Už sz proroci upozorňovali na to, že tam, kde chybí láska a pokora, stává se kult pohoršením [Amos 5:21n; Hos 6:6; Isa 1:10nn; Mic 6:6nn; Zech 7:5nn]. Isa 66:1nn pak naznačuje, že žádným chrámem nemůže být vystižena sláva Boží, jež záleží v tom, že se ujímá »chudého a zkroušeného duchem«. Jistě však to není nějaký zásadní odpor proti chrámu [sr. Isa 60:1n zvl. 13nn]. Teprve Pro 15:8; Ps 40:7 , Ps 40:9n ; Ps 50:9-15 a j. staví modlitbu, vděčnost a pobožný život proti oběti [sr. 1Sam 15:22; Ps 51:18n ; Ps 69:31n ; Ps 141:2]. Mic 3:12 [sr. Jer 26:18] prorokuje zničení chrámu a Ez 40-48 očekává eschatologický ch. podobně jako Isa 2:1-4; Hag 2:9n; Zech 14:8nn. Toto očekávání nového ch., jež zvláště v období judaistickém značně sílelo, bylo podepřeno m. j. zkázou truhly úmluvy, nepatrností ch. Zorobábelova a konečně znesvěcením ch. Antiochem IV. [Dan 8:11nn ; Dan 11:31 ; Dan 12:11]. Zvláště *apokalyptická literatura židovská pak mluví o tom, že Mesiáš zbuduje nový ch., a zahlíží se do nebeského Jerusalema a ch., přecházejíc tím výrazně ke konečnému zduchovnění kultu, nikoli však k jeho zrušení, tím méně k odmítání ch., jenž zůstává i v nebeském Jerusalemu místem obecenství vyvolených Hospodinem. Toto zduchovnění je patrné zvláště ve Rev 21:1-4.22, kde Bůh sám a Beránek jsou chrámem.

To nám umožní pochopit Ježíšův poměr k ch. a ke kultu. Nelze říci s některými vykladači, že stanovisko Ježíšovo bylo naprosto protikultické nebo akultické [Dobschütz], i když nikde nečteme, že by se zúčastnil obětí. Jisté je, že za svého pobytu v Jerusalemě užíval chrámu jako svého působiště [Matt 21:23 ; Matt 26:55; Mark 12:35 , Mark 12:41nn ; Mark 14:49; Luke 18:10n ; Luke 20:1 ; Luke 22:53; John 7:14 , John 7:28 ; John 8:20 , John 8:59 ; John 10:23 ; John 11:56 ; John 18:20 a j.]. Ch. je mu domem Božím [Mark 11:17], domem Otcovým [John 2:16], při němž lze přísahat [Matt 23:16n , Matt 23:21]. Platil chrámovou daň [Matt 17:24-2 7]. Ani vyčištění ch. [Mark 11:15-17; Matt 21:12n; Luke 19:45n; John 2:14-17] neznamená odsouzení kultu, protože plynulo z přesvědčení o posvátnosti chrámu a z prorockého a mesiášského zplnomocnění k tomuto činu [Jer 7:11; Isa 56:7]. Významné snad je, že takto očistil právě vnější dvůr chrámový, do něhož měli přístup i pohané: právě jim, »národům«, bylo dobrodiní chrámu Hospodinova odnímáno tím, že prostor pro ně určený byl znesvěcen kupčením, právě jim Ježíš svým zákrokem otvíral účast na poctě Hospodinově. Ovšem v souhlase s proroky staví modlitbu výš než oběť, ale oběť nikde nezavrhuje.

Na druhé straně však Ježíš předpovídá zničení chrámu [Matt 24:1n , Matt 24:15; Mark 13:2 , Mark 13:14; Luke 21:5n , Luke 21:20] jako znamení Božího soudu nad Izraelem. Zvláštní pozornosti zasluhují výroky o novém ch., jejž zbuduje Kristus nikoli rukou lidskou, když dříve zrušil chrám starý. Tento výrok, vyjadřující mesiášské poslání Ježíšovo, byl ve zvnějšněném výkladu hlavním bodem žaloby na Ježíše před nejvyšší radou židovskou [Mark 14:57n ; Mark 15:29n : Matt 26:61 ; Matt 27:40; srovn. John 2:18-22]. Jan toto slovo uvádí ve vztah k tělu Ježíšovu, jež se po zmrtvýchvstání stane chrámem věřících [srovn. i John 4:21-24; Rev 21:22]. První učedníci viděli v Ježíši Kristu více než ch. [Matt 12:6] a tak byli vnitřně připraveni na zkázu jerusalemského ch. a zrušení kultu. N.

8. Učedníci Ježíšovi z počátku ovšem se dále zúčastňovali chrámových bohoslužeb [Acts 2:46 ; Acts 3:1-10], stejně Pavel [Acts 21:26 ; Acts 22:17 ; Acts 24:6 , Acts 24:12 , Acts 24:18 ; Acts 25:8 ; Acts 26:21 sr. 1Cor 9:19-21]. Poznenáhlu však dochází k naprostému odloučení od židovského kultu. Už Jidášovy peníze, odhozené v ch., byly znamením, že smrtí Ježíšovou je ch, trvale znehodnocen [Matt 27:5]. A roztržení chrámové opony při smrti Ježíšově [Matt 27:51; Mark 15:38; Luke 23:45] znamenalo učedníkům, že přístup k Bohu je nyní zprostředkován nikoli starým kultem, ale smrtí Ježíšovou. Nejdříve to pochopili bývalí hellenističtí Židé [Acts 6:13n ; Acts 7:44-50]. Acts 17:24 se vztahuje ovšem na pohanský kult.

Důležité je přenesení motivu chrámu na pospolitost novéno lidu Božího. Je už v pozadí slova Matt 16:18 i všech jiných výroků o budování [Kral. »vzdělání«] církve. V podobném přeneseném slova smyslu mluví 1Pet 2:4-10 o křesťanech jako živém kamení, budujícím dům duchovní na úhelním, živém kameni, Kristu [sr. Isa 28:16; Ps 118:22; Mark 12:10; Rom 9:33]. Podle Pavla je každý sbor chrámem [1Cor 3:9 - 1Cor 3:16n; 2Cor 6:16n; Eph 2:19-22]; i tělo křesťanovo je chrámem [1Cor 6:19n], který nesmí být poskvrňován [sr. 2Kgs 21:7 ; 2Kgs 23:6; Dan 9:27]. Někdy se místo o chrámu v tomto smyslu mluví o domu Božím [1Tim 3:15; Heb 3:6 ; Heb 10:21; 1Pet 4:17].

Zj užívá několika různých obrazů chrámu. Především líčí nebeský ch. jako sídlo velebnosti Boží, kněžskou svatyni pro službu andělů a vykoupených, kteří v nesčetných zástupech stojí před Božím trůnem a oslavují ho dnem i nocí [Rev 7:15]. Při otevření chrámu je vidět truhlu smlouvy a je vidět a slyšet blesky, hlasy, hromy, zemětřesení a krupobití [Rev 11:19], čímž má být naznačena nepřibližitelnost a svatost Boží [15,8; sr. Isa 6:4 ; Isa 65:5; Ezek 10:4 ; Ezek 44:4; 1Kgs 8:11]. Z tohoto nebeského ch. vycházejí tajemné Boží rozkazy [Rev 14:15 , Rev 14:17 ; Rev 15:5-6; 16,1.17].

Druhým obrazem Zj je církev Kristova jako ch. Boží na zemi, který je zřízen podle vidění Ezechielova, z něhož je vyloučeno všecko nesvaté [Rev 11:1nn] a v němž jednotlivými sloupy jsou ti, kteří zvítězili svou věrností [Rev 3:12 sr. Gal 2:9]. Ale v novém Jerusalemě nebude už žádného ch. [Rev 21:22], neboť »Pán Bůh všemohoucí chrám jeho jest a Beránek«. Touto větou nastal úplný rozchod se židovstvím, jež si nedovedlo představit budoucí Jerusalem bez chrámu. Na místo nedokonalých symbolů přítomnosti Boží v chrámě nastupuje nerušené obecenství s Bohem skrze Krista.