David: [= milovaný, králem asi 1013-973 př. Kr.], nejmladší syn Izai Betlémského z pokolení Judova, vnuk Obédův, pravnuk Bozův [a Rut moábské], druhý král izraelský, sjednotitel pokolení izraelských, zakladatel veleříše izraelské, starozákonní žalmista, předobraz mesiášského krále, »muž podle srdce Božího« [1Sam 13:14], praotec Ježíšův.

1. Davidovo mládí. 1S líčí tři události, které staví mladého pastýře D. do popředí veřejného zájmu: 'Podle 1Sam 16:1 - 1Sam 16:13 byl pomazán od Samuela za krále ještě za života Saulova; podle 1Sam 16:14 - 1Sam 16:23 se octl D. na dvoře královském proto, že uměl hrát na harfu; podle 1S 17 vystupuje konečně jako udatný bojovník. Pro svůj úspěch stal se oděncem Saulovým [1Sam 18:2], potom hejtmanem nad tisícem [1Sam 18:13] a konečně i zetěm královským [1Sam 18:25 - 1Sam 18:26], což mu přivodilo nové povýšení; stal se hejtmanem královy tělesné stráže. S nejvyšším velitelem Abnerem a korunním princem Jonatanem jídal D. při stole králově [1Sam 20:25]. Brzy však začal Saul žárliti na Davida pro jeho úspěchy a přízeň lidu. Pojal podezření, že se chce zmocniti trůnu. Proto jej chtěl odstraniti násilím.

2. David psancem. D. se zachránil útěkem za podpory Jonatanovy [1Sam 19:1 - 1Sam 19:7]. Nejprve byl krátký čas v Nájot Ráma u Samuela [1Sam 19:18 - 1Sam 19:19], a když tento jeho úkryt byl králi prozrazen, odešel do Nobe ke knězi Abimelechovi [1S 21; sr. Matt 12:3], odtud do Gát, kde předstíral bláznovství, pak se skrýval v jeskyni *Adulam. Jeho rodina se skrývala s ním. Ale i mnozí přívrženci D. opustili stálá bydliště a utvořili D. tělesnou stráž o 600 mužích. Konečně se D. uchýlil k filištínskému králi Achisovi, který mu vykázal město Sicelech k obývání [1Sam 27:6]. Zde se zdržel rok a čtyři měsíce, podnikaje šťastné boje proti Gessurským [Josh 13:2], Gerzitským a Amalechitským.

3. David králem. Po smrti Saulově na hoře *Gelboe usadil se D. v Hebronu. »I přišli muži judští a pomazali D. za krále nad domem judským«. Bylo mu 30 let [2Sam 2:4 ; 2Sam 5:4]. V Hebronu panoval sedm a půl roku. Podařilo se mu dobýti na Jebuzejských Jerusalema, kam přeložil své sídlo. Po násilné smrti Izbozeta, syna Saulova, připadla mu vláda nad celým Izraelem [2S 3 a 4]. Rozumí se, že okolní národové byli tímto soustřeďováním moci izraelské znepokojeni. Nejdříve vytáhli proti D. Filištínští, ale byli poraženi a Gát s celým okolím bylo připojeno k říši izraelské [2Sam 5:17 - 2Sam 5:25]. Pak byli poraženi Idumejští v údolí solnatém [2Sam 8:13] a uvedeni pod plat [1Chr 18:12 - 1Chr 18:13]; stejně se vedlo Moabským [2Sam 8:2; 1Chr 18:2], Ammonitským [2Sam 10:1 ; 2Sam 12:26 - 2Sam 12:31; 1Chr 20:2], Syrským [2Sam 8:5 - 2Sam 8:13] na jih od Damašku a jiným drobnějším kmenům. Po dvacetiletém válčení byla říše D. upevněna a sahala od Rudého moře až po Libanon a Damašek [Exod 23:31 - Exod 23:33; Deut 11:23 - Deut 11:35]. Také domácí obyvatelstvo kananejské bylo úplně podrobeno.

4. Politika vnitřní a organisace říše. Truhla Boží byla přenesena z Kariatjeharim, kde byla přes 70 let, do Jerusalema [2S 6; 1Pa 13 a 15]. Služba stánku byla zorganisována [1Pa 23-26] za vedení nejvyšších kněží *Abiatara a *Sádocha [1Chr 27:34 ; 1Chr 16:39]. Po stránce náboženské působili na D. zvláště dva proroci: Gád [2Sam 24:11] a Nátan [2Sam 7:2 ; 2Sam 12:1 - 2Sam 12:4].

D. zorganisoval říši i vojensky. Jeho tělesná stráž byla složena z Peletejských a Ceretejských, t. j. patrně žoldnéřů filištínských. Jen jejím hejtmanem byl Izraelec z rodu Aronova, *Benaiáš, syn Joiadův [2Sam 8:18 ; 2Sam 15:18; 1Kgs 1:38 , 1Kgs 1:44]. Vrchním velitelem vojska byl Joáb. Veškerá vojenská síla byla rozdělena na 12 houfů po 24.000 mužů; každý z těchto houfů konal službu jeden měsíc [1Chr 27:1 - 1Chr 27:15]. Novinkou bylo, že vůdcové mohli v boji užívati vozů místo obvyklých mezků. Jízdy ve vojsku izraelském v době D. nebylo. Snad také proto, že koně patřili do slunečního kultu. Proto dal D. podřezat žíly koňům zajatých nepřátel [2Sam 8:4, sr. Bič I. 323]. Každý D. houf se skládal z oddílů po 600 mužích, každý oddíl měl tři skupiny po 200 mužích, které se zase dělily na dalších 10 skupin po 20 mužích s jedním důstojníkem.

I politická správa říše byla za D. dobře zorganisována. Ústřední správu vedli královští radové: Jonatán, strýc králův, Achitofel Gilonský [1Chr 27:32 - 1Chr 27:33], Chusai Architský, »přítel králův« [1Chr 27:33; 2Sam 15:37 ; 2Sam 16:18 - 2Sam 16:19]; Seiáš byl písařem [2Sam 20:25], Aduram byl ustanoven nad platy [2Sam 20:24]. Pro každý druh správy byli ustanoveni zvláštní úředníci.

D. se snažil za pomoci Chírama, krále tyrského [2Sam 5:11], povznésti Jerusalem i stavebně [1Pa 14-15]. Na pahorku Sión byl vystavěn nádherný hrad z cedrového dříví. D. připravil i materiál pro stavbu chrámu [2Sam 7:2 - 2Sam 7:17; 1Chr 22:5 - 1Chr 22:18].

5. Vzrůstající těžkosti. Při všech těchto úspěších nedovedl D. zcela odstraniti napětí mezi pokolením Juda a ostatními pokoleními izraelskými a nechybělo na pokusech setřásti panství pokolení Judova. Ale i v pokolení Judově byla hořkost proti D., že hlavním městem učinil Jerusalem a opustil Hebron. Na tuto poslední hořkost navázal syn Davidův *Absolón, který po čtyřleté přípravě na revoluci zosnoval povstání, v němž přišel o život [2Sam 15:1 - 2Sam 15:6]. Ani porážkou Absolónovou neumlkly odbojné snahy. Benjaminští za vedení Šebova pokoušeli se o odpor na severu. Marně. Také Adoniáš, nyní nejstarší syn D., usiloval za pomoci Joábovy a Abiatarovy o nástupnictví na trůně izraelském. Ale pokus se nezdařil a Šalomoun, syn Betsaby, byl ještě za života D. pomazán za krále a nastolen [1Kgs 1:33n]. Také v osobním životě D. nechybělo stínů [poměr k Betsabé], jež měly nepříznivý vliv na mravní život celé rodiny D. [Ammon zneuctil Támar, vlastní sestru, začež byl lstivě zavražděn od Absolóna]. Ke konci své vlády nařídil D. sčítání lidu [800.000 Izraelců, 500.000 Judských; 2Sam 24:1n, na rozdíl od 1Sam 11:8: 300.000 a 30.000!]. Písmo praví, že Bůh ponukl D. k tomuto kroku [Kraličtí vsunují satana jako původce tohoto sčítání podle mladší verse z 1Chr 21:1, kde je o satanu řeč i v hebrejském originálu], protože prchlivost Hospodinova popudila se proti Izraelovi. D. v opravdovém pokání bere na sebe všecku vinu. Ž 18 je krásnou ukázkou duchovního postoje D-ova v utrpení i ve vysvobození [2S 22].

6. David-žalmista. Přes všecky stíny přece jen vynikal D. hlubokou zbožností, o čemž svědčí básnické projevy jemu připisované, překypující pokorou před Bohem, radostí a nadějí v Hospodinu a pravou lítostí nad hříchem. D. je pro biblické podání původcem náboženské lyriky izraelské [2Sam 1:17 - 2Sam 1:27 ; 2Sam 3:33n ; 2Sam 22:2 - 2Sam 22:5 ; 2Sam 23:1; Ž 18; Amos 6:5; Ezra 3:10; Neh 12:24 , Neh 12:36 , Neh 12:45n]. Jeho žalmy byly zdrojem útěchy pro církev Boží všech dob. Podle nadpisů je D. připsáno 73 žalmů [na př. 3,7,8,51 a j.]. Otázka původu bude asi sotva kdy rozřešena, protože nadpisy žalmů nepocházejí z nejstarší doby. Nezapomeňme, že v Písmu sv. nejde o kult osob, tedy ani o vyvyšování Davida. Tedy ani nadpisky žalmů nevelebí autora, nýbrž vyjadřují zřejmě duchovní náplň skladby bez ohledu na to, od koho pochází! Nejnověji vyslovil uppsalský starozákoník I. Engnell velmi pravděpodobnou domněnku, že výraz David v záhlaví žalmů prostě označuje »krále« [vůbec] a že tedy jde všude u těchto žalmů o žalmy »královské«. - D. sám hrál na harfu [1Sam 16:18 - 1Sam 16:23; 2Sam 6:5] a organisoval prý zpěv při chrámové bohoslužbě [1Chr 6:31 ; 1Chr 16:7 , 1Chr 16:41n ; 1Chr 25:1].

7. Mesiáš z domu Davidova. David se stal předobrazem mesiášského Krále, který přijde na konci tohoto věku, aby vykonal soud a ustavil království Boží. Jeho postava je nerozlučně spjata s představou nového nebe a nové země. Tento Král bude pomazaný Hospodinův, Kníže spravedlnosti a pokoje, Mesiáš. Máme tu přirozené vyvrcholení starověké víry v božnost králů [*Král]. »Král je inkarnací [vtělením] božstva, a proto je i předmětem náboženské úcty« [Bič, I, 137]. Ovšem, judští králové mají nikoli representativní, ale misijně služebnou povahu [sr. Matt 20:28] a přímý kult králů byl zakázán. Pozemští králové byli právě jen matným odleskem onoho budoucího nadzemského Krále. Tak i každoroční slavnost nastolovací probouzela a živila eschatologické naděje. Při této slavnosti Hospodin sám po slavném procesí dosedal na svůj trůn v chrámě, aby se ujal vlády. Při tom byl zastupován králem, jenž byl nazýván Synem Božím [Ps 2:7; vnášení truhly Boží do chrámu 2Sam 6:2n; 1Kr 8; Ps 96:1 - Ps 96:13 ; Ps 132:8 - Ps 132:10.] *Slavnosti. *Korunovace.

Hos 3:5 předpovídá, že přijde den, kdy Izrael bude hledati D. krále svého. Amos [9,11] mluví o tom, že Hospodin zdvihne stánek Davidův; Izaiáš prorokuje o proutku z pařezu Izai, jenž bude základem mesiášského království [11,1; 9,6n]. Micheáš předpovídá, že Mesiáš přijde z Betléma Davidova [5,2]. I Jeremiáš čeká, že nikdy nebude zrušena smlouva se služebníkem Božím D. [Jer 30:9 ; Jer 33:15 , Jer 33:17]. Podle Ezek 34:23n ; Ezek 37:22 , Ezek 37:24 bude D., t. j. potomek Davidův, pastýřem Izraelovým, takže Aggeus [2,20n] a Zachariáš [4,6n] vidí v Davidovci Zorobábelovi Bohem předpověděného a pověřeného vůdce pobabylonského Božího lidu.

Novému Zákonu záleželo na tom, aby bylo jasné, že Ježíš Kristus je onen předpověděný Davidovec [Matt 2:5n sr. Mic 5:2]. Oba nz rodokmeny [Matt 1:1 - Matt 1:17; Luke 4:23 - Luke 4:38] ukazují, že Ježíš je z rodu Davidova. Ježíš sám vztahuje Ps 110:1 na sebe [Matt 22:41 - Matt 22:45; 2Sam 7:12n], ovšem v hlubším slova smyslu.