Egypt: 1. [Zeměpisně]. Rozprostírá se v sv cípu Afriky mezi Rudým mořem a Středozemním při dolním toku řeky Nilu a sahá od Středozemního moře až po obratník Raka pod poslední peřeje nilské. Nil teče mezi pustými vysočinami, Arabskou na východě, Libyjskou na západě. Na severu, kde vysočiny od sebe odstupují, rozkládá se při ústí řeky široká rovina, t. zv. Delta. Nil se tu dělí na několik ramen, nejzápadnější Rosettské a nejvýchodnější Damietské. V E. skoro nikdy neprší [Deut 11:10 - Deut 11:11; Zech 14:18]; ale když se spustí rovníkové deště v létě na rozsáhlé horní poříčí Nilu, rozvodní se řeka, zaplavuje a mrví úrodné údolí, zvl. území deltové [od června do října]. Průplavy a čerpací kola rozvádějí vodu do výše položených míst a do velkých nádržek pro potřebu v čas sucha. Půda takto svlažená, když voda na počátku podzimu opadne, je velmi úrodná a dává dvojí až i trojí sklizeň do roka. Datlové palmy poskytují hojně ovoce. Proto Herodot nazval E. darem Nilu; bylť obilní komorou Říma a zásoboval okolní země, i Palestinu, byla-li tam neúroda. Za Josefa podle biblické zprávy [Gen 41:48] dělaly se zásoby ve všech městech a větších vesnicích. V hornaté krajině podél Rudého moře byl lámán tvrdý tmavý kámen, jenž se hodil ke zhotovování kamenných rakví, t. zv. sarkofágů. Na Sinajském poloostrovu se dobývala měď a smaragd. Ve vápencovitých skalách, vybíhajících od Rudého moře k Nilu, se dobýval alabastr. Řekové dali zemi jméno Aigyptos [= Egypt] podle starobylého označení Het-ko-ptah, zatím co praobyvatelé sami nazývali zemi Kemet [Chemt, t. j. černá země]. Dělíme E. zpravidla na horní a dolní. V dolním E., při deltě nilské, proslulo už v dobách předizraelských město On, pozdější Héliopolis, svými theologickými spekulacemi. Pro staré dějiny egyptské je dále významným město Memfis [původně MenRofer], sídelní to město země za střední říše [kolem 2000 př. Kr.] a s hlediska kulturního důležité ohromné pyramidy jižně Kaira ze začátku 3. tisíciletí př. Kr. V hellenistickém období stojí v popředí přímořské město Alexandrie, kde se záhy soustředil obchodní i kulturní ruch. Bylo i významným střediskem egyptských Židů ve starověku a později sídlem vynikajících theologů křesťanských [Origenes aj-].

Horní E. prostírá se mezi deltou a prvními peřejemi. Zde byly kdysi hlavním městem Théby, egyptsky Veset. Mocné svědectví o zašlé slávě podávají podnes mohutné rozvaliny u městeček Luxoru a Karnaku.

2. Dějiny. V hebrejštině se E. nazývá Misrajim [Kral. Mizraim] po synu Chámovu [Gen 10:6]; jinde jej jmenují zemí Chámovou [Ps 105:23 , Ps 105:27; sr. 78,51]. Arabové dodnes dávají E. jméno Misr. Podle biblické tradice tedy pradávnými obyvateli E. byli Chamité, kteří patřili k bílému plemeni a pravděpodobně ovládli původní obyvatelstvo. Později zavalily E. různé semitské i jiné [churrijské] vlny z přední Asie, jakož i další, rasově velmi různorodé, ze západu, severu i jihu. Tak vznikal postupně později celkem ustálený typ Egypťana. Z původních malých států eg. vznikly už v dobách předhistorických dvě říše [Dolnoegyptská a Hornoegyptská], které sloučil hornoegyptský král Menes, přibližně kolem, r. 3300 př. Kr. [podle jiných prý až kolem 2900 př. Kr.]. Podle egyptského kněze a historika Manethoa z 3. stol. př. Kr. se dělí egyptské dějiny na t. zv. dynastie, a to: doba raná 1.-2. dynastie, 3200-2980, stará říše 3.-6. dyn. [2980-2475], střední říše 11.-12. dyn. [2160-1780], nová říše 18.-20. dyn. [1580 až 1090]; srov. Bič I. 86n. Ze IV. dynastie [kolem 2590 př. Kr.] pocházeli králové Cheops [Chufu], Chefren [Chafra] a Mykerinos [Menkaura], zakladatelé světoznámých tří pyramid u Gizehu. Byly to královské hrobky, v nichž byly ukládány mumie eg. králů. Sahure za V. dynastie vystavěl první zámořské loďstvo v dějinách světa a učinil nájezd do Sýrie. Ale za VI. dynastie se E. opět rozpadl na malá feudální království. Druhá slavná doba E. nastala až za XII. dynastie [2000-1780 př. Kr.], za níž se panství eg. rozšířilo na jih [Nubie]. Také obchod rozkvétal nebývalou měrou dík kanálům z Rudého moře do Delty. Ke konci XIII. dynastie [asi 1680 př. Kr]. vtrhli do E. Hyksové [Hykšasové = vládcové cizích zemí, pastýřští králové], smíšenina Churrijců, Semitů, Hetitů a j. národů předoasijských, kteří byli z Egypta vypuzeni až kolem 1580 posledním potomkem XVII. dyn. Ahmosem [Amosis]. Hyksové nezanechali v zemi mnoho památek, zato však naučili Egypťany užívat koně a sestrojovat válečné vozy. Králové XVIII. dynastie jsou tvůrci t. zv. nové říše [eg. veleříše], jež ovládala svět od končin sudanských až k řece Eufratu [1580-1090]. Nejslavnější král této dynastie byl Thutmosis III. [Thutmes, asi 1501-1447], který porazil Hetity u Magedda r. 1479. Za Amenhotepa IV. čili Echnatona [asi 1377-1361 př. Kr.], jenž provedl monotheistickou reformu [viz bod 4. Náboženství], a jeho nástupců, mezi nimi proslulého Tutanchamona, začal úpadek státu. Dopisy, uchované v novém hlavním městě Achetaton [nynější Telí el-Amarna], ukazují, že poddaní E. marně žádali o pomoc proti nájezdům Chabirů [Hebreů?]. Ramses II. [1299-1232 př. Kr.] nebyl již s to udržeti panství nad celou Sýrií, jejíž sev. části se zmocnili Hetité, národ původu indoevropského. Udržel panství pouze nad Palestinou. Přes tyto boje podnikl mnoho proslulých staveb, zvláště v pohraničních krajích. Za nástupce Ramsesova Mernefty [Merenptah 1232-1222 př. Kr.] trpěl E. pod nájezdy národů z Libye a Středomoří. ZaI. dyn. ztratil E. Nubii a Palestinu a žoldnéřská kasta libyjská pod vedením náčelníka Šešonka či Šošenka [v bibli Sesák 1Kgs 11:40 ; 1Kgs 14:25; 2Chr 12:2 a j.] se zmocnila kolem 950 vlády a založilaII. dynastii. Šešonk byl současníkem krále izraelského Šalomouna. Jeroboám, syn Nebatův, správce Šalomounův, utekl snad právě k Šešonkovi do E., když se nepodařila povstání proti Šalomounqyi, jež sám zosnoval [1Kgs 11:26 , 1Kgs 11:40]. Po smrti Šalomounově se však vrátil, odtrhl 10 kmenů od říše a založil sev. království [1Kgs 12:20]. Brzy potom [asi r. 930] vytáhl farao [byl to ještě Šešonk?], patrně na popud Jeroboámův, proti Roboámovi a vyplenil chrám Šalomounův [1Kgs 14:25n]. Později opanovali E. králové assyrští [671 Esarhaddon; 667 Ašurbanipal] pronikl až doThéb [někteří vidí vzpomínku na to v Nah 3:8 - Nah 3:10] a teprve Psametich I., zakladatel dynastieVI., opět E. oprostil. Hlavním městem se stalo Sais na Deltě. Syn Psametichův Necho II. [609-593 př. Kr.] dobyl na krátký čas Sýrie [608]. Avšak u Karchemiše na horním Eufratu byl poražen od krále babylonského Nabuchodonozora [Jer 46:2] a musel se spokojiti s Egyptem. Vnuk Nechonův Apries [biblický Chofra Jer 44:30] spolčil se s králem Sedechiášem proti Nabuchodonozorovi [Jer 37:5 , Jer 37:7n]. Vytáhl s vojskem na pomoc Jerusalemu, ale pojednou se vrátil a tak usnadnil zkázu Jerusalema. Potom se E. spojil s Babyloňany proti velmoci perské a jejímu králi Kyrovi; avšak Kambyses, syn Kyrův, porazil r. 525 Psameticha III., syna Amasisiva, u Pelusia a E. se stal perskou provincii a zůstal jí až do r. 332, kdy se ho zmocnil Alexander Veliký, král makedonský, po jehož smrti založil Ptolemaios dynastii, která zavedla do E. řeckou kulturu. R. 30 př. Kr. Octavianus přivtělil E. k říši římské [až do r. 395 po Kr.].

3. Kultura. Průmysl, umění, stavitelství byly v E. velmi vyvinuty. Egypťané zhotovovali jemné lněné látky a hedvábné látky, kmenty, perské koberce, umělé výšivky [Isa 19:9; Pro 7:16], vyráběli zboží majolikové; hrnčířství a cihlářství [Exod 1:14] bylo pověstné. Egypťané dokonce vyráběli sklo, různé skleněné ozdoby. Ke psaní užívali hojně papyru [od něhož má jméno náš papír]. Z věd pěstovány byly zvl. vědy matematické, hvězdářství a lékařství. Egypťané už dlouho před r. 3000 př. Kr. zavedli sluneční rok o 365 dnech, 12 měsících po 30 dnech + 5 svátečních dnů ke konci roku. Písmo bylo obrázkové [hieroglyfy], skládající se z obrázkových znaků a znamení. Z tohoto písma se později vyvinulo jednodušší písmo hieratické a konečně demotické [lidové]. Egypťané znali též abecedu o 24 písmenách [bez samohlásek!], ale konservativně lpěli na starém písmu znakovém. V eg. válečnictví byla pozoruhodná jízdecká a vozová výzbroj. Se 600 vybranými vozy honili Izraele, táhnoucího do zaslíbené země [Exod 14:7].

4. Náboženství. Egypťané byli národem hluboce náboženským, což udivovalo už staré Řeky. Moderní historikové a literární objevy jen potvrzují toto mínění. Jejich zbožnost se projevovala obzvláště v neobyčejné péči o mrtvé a v úctě k mnohým předmětům a živočichům, jež Egypťané pokládali za posvátné. Byl uctíván na př. býk Hapi [Apis], beran, kočka [mnohý chrám se hemžil kočkami, jež po zdechnutí byly balzamovány], sokol, ibis a p. Zájem o život záhrobní byl tak silný, že prakticky ztratilo náboženství vliv na každodenní život a zvrhlo se časem v nejtemnější pověry. Ve srovnání s jinými národy, přes vyspělou kulturu, zůstali Egypťané duchovně velmi hluboko! Kněží tvořili zvláštní třídu s mnohými výsadami. Při chrámech bývali rozděleni na několik skupin, z nichž každá konala službu jeden měsíc. Nejvyšší službu konali zvláštní kněží s přízviskem »proroci« nebo »služebníci Boží«. Tak na př. Putifer [Gen 41:45] byl prorokem boha Rá v On. Pro každého boha byl ustanoven jeden nejvyšší kněz. Kněží pěstovali úzkostlivou čistotu těla, oblékali se do bílých plátěných šatů, vyholovali vlasy na hlavě a často se kulticky umývali. Vystříhali se obzvláště požívání ryb a bobů. Pravděpodobně byli také obřezáni. Vedle denního obětování hlavním jejich zaměstnáním bylo luštění božských znamení. Tím se stali kněží zvl. v Thébách politickou mocí, takže se mohli odvážiti zaI. dynastie pokusu o svržení královské vlády. Z dob t. zv. nové říše [XVIII. —XX. dyn.] pocházejí obdivuhodné náboženské žalmy, opěvující slunečního boha Atona. Ve mnohém připomínají žalmy sz. Také eg. mudroslovné sbírky [na př. Přísloví Amenemopova z 1. tisíciletí př. Kr.] měly patrně vliv na bibl. knihy *Přísloví a *Kazatel. Zvláštní moc získali eg. kněží pěstováním magie. Prodávali ochranné amulety s kouzelnými průpovědmi pro živé i mrtvé. Proužky s průpovědmi, jež byly dávány mrtvým do hrobu, měly za účel udržeti mumii jako nástroj duše nebožtíkovy co nejdéle v neporušeném stavu a zaručiti mrtvému šťastný průchod říší mrtvých do říše živých. Jiné průpovědi byly dávány do hrobu se soškami a obrazy sluhů. Umožňovaly tak »mrtvým« oživiti tyto sošky a obrazy a tím získati sluhy v záhrobí. Jiné formule, jež byly kněžími prodávány, byly s to uškoditi nepřátelům, přivoditi štěstí v lásce a pod.

Nejvýznamnější stránkou eg. mythologie je víra v posmrtný život. Mrtví byli souzeni králem mrtvých Osirisem. Byli-li uznáni vinnými, čekalo je pohlcení od démonů; byli-li ospravedlněni, odcházeli buď do krásných zahrad a úrodných polí nebo měli právo vstoupiti do zlatého vozu boha slunce, nebo konečně tráviti život uprostřed stínů, přerušovaný jen jednou za 24 hodiny světlem slunečním, kdy slunce za noci tráví jednu hodinu v říši stínů. Některé kouzelné průpovědi umožňovaly mrtvým přijmouti podobu lotosu nebo ptáka ibise nebo volavky nebo konečně i hada.

Král byl nazýván »dobrým bohem« a dokonce pokládán za inkarnované božstvo, za Horuse, syna Osirisova, s nímž byl ztotožňován jeho předchůdce, zesnulý panovník. Byl náboženskou hlavou státu a náčelníkem kněží. Jeho obraz požíval už za jeho života božské úcty. Nebožtíci řádně pochovaní bývali zbožněni. Zvláště o zemřelých faraónech se věřilo, že jsou přijímáni do shromáždění bohů.

Přes všecku roztříštěnost egyptských kultů lze rozeznávati a] Božstva přírodních sil: Ré, božstvo slunce; Geb, bohyně země; Šuu, bůh oblohy; Nut, bohyně hvězd s jinými hvězdnými božstvy. — b] Bohové určitých vlastností: Thot, božstvo moudrosti; Mei, bohyně spravedlnosti a pravdy; Mont, bůh války, Ptah, bůh řemeslného umění. — c] Bohové určitých míst: Amon, božstvo thébské, které se stalo během doby králem bohů a bohem celého státu; Osiris, božstvo města Busiris v deltském území, stal se během doby vládcem říše mrtvých. Bohové bývali obyčejně seskupováni po devíti. Každý z hlavních bohů měl ještě bohyni a dítě, takže dohromady tvořili jakousi trojinu, na př. Osiris, Isis a Hor. Bohové měli podobu buď lidskou nebo lidskou se zvířecí hlavou [na př. Thot měl hlavu ibisovu, Hor a Ré měli hlavu sokolí] nebo konečně zvířecí [býk Apis byl vtělením boha Ptah, opice vtělením Thotovým.]. V době úpadku E. nastalo slučování jednotlivých eg. božstev a dokonce i přijímání božstev kananejských. Je příznačné, jak připomíná Bič [II. 174,181], že eg. náboženství postrádalo jakéhokoli misijního ducha. Hlavní součástkou eg. mythologie je legenda o Osirisovi, jenž byl zabit a rozsekán na kusy svým bezbožným bratrem Sutochem [Sethem], vyhledán svou sestrou-manželkou Isidou a zázračným způsobem přiveden k ži votu. Z manželství se narodil syn Hor, který pomstil svého otce na Sethovi. Osiris je zde obrazem zapadajícího slunce, Seth obrazem noci, Hor obrazem nového dne. Tragedie i triumf se tedy stále opakovaly.

Zvláštní zmínky zasluhuje monotheistická reforma krále Amenhotepa IV. z XVIII. dyn., který vládl kolem roku 1370 př. Kr. Proti eg, mnohobožství a vládci bohů Amonovi postavil jediného boha Atona [snad původně syrské božstvo Adón], božstvo slunce. Sám přijal jméno Achuen-Aton [Echnaton] k poctě tohoto božstva a k slávě Atonově postavil nové hlavní město Achet-aton [dnešní Tell el-Amarna], aby zatlačil do pozadí Théby, kde byl uctíván bůh Amon. K oslavě Slunečního kotouče napsal hymnus, který patří k nejušlechtilejším plodům eg. zbožnosti. Ale hned po smrti Amenhotepově jeho reforma zanikla, protože pro lid i kněží byla příliš náhlá.

O náboženství eg. se zmiňujeme s takovou obšírností jednak proto, že synové Jákobovi strávili několik století v E., jednak proto, že eg. vlivy náboženské zasahovaly až do Palestiny, jak je zjištěno novodobými vykopávkami. První svatyňky na půdě syropalestinské jsou eg. původu [viz o tom obšírněji Bič I, str. 97n]. Není divu, že izraelští proroci vytýkají svému národu eg. modlářství. Je jistě příznačné, že po prvé čteme o uctívání obrazu mladého býka ve vypravování o putování Izraelců z Egypta, po druhé po návratu Jeroboámově z Egypta [1Kgs 12:28].

5. Pobyt Izraelců v Egyptě a vysvobození z eg. otroctví patřily k základní náboženské zkušenosti vyvoleného národa. Judští [Isa 11:16; Mic 6:4 ; Mic 7:15; Jer 2:2n ; Jer 7:22 ; Jer 11:4; Ezek 20:5] i izraelští proroci [Hos 2:15 ; Hos 8:13 ; Hos 9:3 ; Hos 11:1 ; Hos 12:9 , Hos 12:13 ; Hos 13:4; Amos 2:10 ; Amos 3:1 ; Amos 9:7] navazují na tuto tradici a ve zpěvníku izraelské církve [Ps 68:32 ; Ps 80:9 ; Ps 87:4 ; Ps 89:11 ; Ps 135:9 ; Ps 136:10] se E. několikrát připomíná, aby byla zdůrazněna Boží vykupující moc a láska. Také v t. zv. historických knihách [Gen 46:4n ; Gen 47:27; Exod 1:9 , Exod 1:11n ; Exod 2:11 ; Exod 12:31n ; Exod 13:21; Judg 2:1; 1Kgs 12:28] se počínají dějiny národa exodem z E. Také ustanovení Zákona o poměru k Egypťanům [Deut 23:7n] potvrzuje tuto tradici. Také sotva který národ by kladl do syých počátků otroctví, spíš hrdinnou dobu. Řízením Božím se dostal Josef do E., dosáhl vysokého postavení, přestěhoval Jákoba s celou rodinou do Gesen [Gen 47:6 , Gen 47:11; Exod 8:22 ; Exod 9:26 ; Exod 12:37] v Egyptě. Podle Gen 46:26n jich byla celkem 66-70 [sr. Exod 1:5; Deut 10:22]. Podle Acts 7:14 jich bylo 75, pravděpodobně s připočtením 3 vnuků a 2 pravnuků Josefových [Num 26:29 , Num 26:35n]. Někteří badatelé usuzují na možnost pobytu jen jednoho nebo dvou kmenů v Egyptě jako představitelů celého duchovního souručenství všech 12 kmenů. Ostatní prý zůstaly v Palestině.

Dva problémy jsou spojeny s pobytem Izraelců v E. Především délka pobytu. Podle Gen 15:13 - Gen 15:16 [sr. Acts 7:6] prý otroctví v »zemi cizí« trvalo 400 let [čtyři generace?]; podle Exod 12:40 [sr. Gal 3:17] 430 let. Vykladači tato místa vysvětlují různě podle toho, kolik let znamená jedna generace a od kdy se má počítat oněch 400 let. Je také zajímavo, že LXX a Samaritánský Pentateuch přidávají k Exod 12:40 »v Egyptě a v zemi kananejské 430 let«. To by znamenalo, že od smlouvy s Abrahamem do nastěhování do E. uplynulo 215 let [sr. Gen 12:4 ; Gen 21:5 ; Gen 25:26 ; Gen 47:9], takže na pobyt v E. by zůstalo také 215 let, což je normální počet pro 4 generace. I historik Josephus. [Starožitnosti] se na jednom místě přiklání k tomuto počítání. Záměrem biblického textu ovšem nejsou údaje chronologické a právě historisováním, jímž začala už Septuaginta, se namnoze duchovně symbolický smysl takových údajů zatemnil na tolik, že mu dnes leckdy nerozumíme.

Druhý problém je časové umístění pobytu Izraelitů v E. Podle biblické zprávy vystavěli Izraelští dvě zásobovací města Fítom a Rámeses [Exod 1:11], o nichž z eg. pramenů víme, že byla vystavěna za Ramsesa II. Také vykopávky ve Fítom potvrdily, že šlo o skladiště. Byl tedy Ramses II. oním utlačujícím faraónem. Exodus z E. se pak udal za nástupce Ramsesova Mernepty [kolem 1225 př. Kr.]. Kdy se Izraelci [representanti jejich kmenů] nastěhovali do E., nelze určit. Jisto je, že eg. zprávy t. zv. nové říše [1580—1090] často mluví o cizozemcích, kteří byli usazováni zvláště na území kolem chrámů ve zvláštních ghettech. Mnozí badatelé se dnes shodují v tom, že Izraelci se mohli nastěhovat do E. jak za Amenhotepa IV. [kolem 1370], tak za Setha I. [1318-1299]. Starší theorii, podle níž Josef byl v E. za nadvlády Hyksů, však podle novějších objevů nelze příliš pohotově odmítnout !

Pobyt Izraelců v E. měl posléze i symbolický význam: byl to pobyt pod panstvím Božího nepřítele, draka [Isa 51:9]. Když Abram sestoupil do E., činil v podstatě něco odporného Bohu a musel se dostat do těžkostí [Gen 12:10n ]. E. znamenal Izraelcům vždy něco nízkého a přízemního [sr. Ezek 8:10n , kde »zeměplazové a hovada ohyzdná« jsou egyptskými magickými zvířaty, chovanými v chrámech].