Hřích: je jedním z nejdůležitějších bibl. pojmů, jehož obsah se prohluboval podle toho, jak rostlo povědomí svrchovanosti, svatosti a lásky Boží a závaznosti smlouvy s Bohem. Vždycky však byl hřích výrazem neposlušnosti vůči Bohu a tudíž něčím nenormálním, urážkou a porušením Boží normy [Ps 51:6].

Starý Zákon.

1. Terminologie. Český čtenář bible těžko postřehne jemné odstíny, jež tkví za obraznými a tudíž názornými hebr. výrazy pro h. H. je nejčastěji překladem hebr. slova chattá’ užívaného jak v profánním, tak v právnickém významu a značícího sejití s pravé cesty [určené zákonem nebo Bohem], chybiti se [prakem Judg 20:16], šlápnouti vedle [Pro 19:2n], minouti se cíle, nenajíti [Pro 8:35n], být nevěrný [2Kgs 18:14], nesplniti slib [Gen 43:9 ; Gen 44:32], závazek [Lev 5:7]. Ten, který se dopouští těchto činů, je nazýván Kral. hříšníkem [Gen 13:13; Num 32:14; 1Sam 15:18; Isa 13:9 ; Isa 33:14; Amos 9:10; Ps 1:1 , Ps 1:5], ač na př. v Ps 25:8 v hebr. textu je výslovně »vyučuje ty, kteří sešli s cesty, cestě své«. Sejíti s cesty ovšem lze také z omylu [Kral. poblouzení, nedopatření Lev 4:2 , Lev 4:27; Num 15:22-29; Josh 20:3 sr. Num 35:11].

Pro úmyslné sejití s cesty má hebr. jiný výraz, ‘ávón, který označuje něco zkřiveného, tedy pokažené nitro, smýšlení, jež není v souladu s vůlí Boží; je to h. svévolný [= rukou vztaženou, Num 15:30-31], nepravost [Isa 65:7; Mic 7:19; Ps 65:4 ; Ps 69:28; Ezek 7:19; Hos 4:8 ; Hos 12:8], provinění [Ezra 9:6; Lev 22:16].

Jiným sz výrazem pro h. je přestoupení [normy příkazu], jednání proti povinnosti, nepravost, převrácenost, réša‘ [1Chr 9:1; 2Chr 36:14; Lev 5:15 , Lev 5:19 ; Lev 6:2; Ezek 14:13 ; Ezek 15:8 ; Ezek 18:24 ; Ezek 39:23; Dan 9:7; Neh 1:8 sr. 2Chr 26:16 ; 2Chr 28:19 , 2Chr 28:22 ; 2Chr 30:7]. Zrcadlo tohoto jednání nastavuje Lev 26:21-41, kde je též obsaženo několik dalších názvů pro různé stupně a druhy h. [v. 14-40].

Nejhlubšího pojmu pro h. užívají proroci a prorocká literatura [péša‘]. Je to označení vzpoury, odmítnutí, zpronevěření, zrady, odpadnutí, odstoupení, nevěrnosti vůči Bohu [Exod 34:7; Isa 1:2 ; Isa 59:13 ; Isa 66:24; Jer 2:8 , Jer 2:29 ; Jer 3:13; Ezek 2:3 ; Ezek 20:38; Hos 7:13 ; Hos 8:1; Mic 1:5 sr. 2Kgs 8:20 , 2Kgs 8:28; 2Chr 21:8 , 2Chr 21:10, kde se mluví o vzpouře proti pozemským vládcům týmž výrazem jako o vzpouře proti Bohu], pocházející z pýchy [Isa 5:19; Sof 1,12; Ps 73:11]. Odtud není daleko k nenávisti [sr. Rom 1:30; Exod 20:5; Deut 5:9] Všecky tři výrazy [hřích, nepravost, přestoupení] jsou obsaženy v Ps 32:5; v obráceném pořádku v Exod 34:7. Hřích je krátce nedostatek bázně před Bohem, lásky k Bohu a zapomenutí na Boha [Isa 1:2nn; Jer 2:19 , Jer 2:31 ; Jer 7:28 ; Jer 15:6 ; Jer 17:23 ; Jer 25:8n ; Jer 29:19nn ; Jer 32:33; Hos 8:14 ; Hos 11:3].

Je-li pozornost obrácena nikoli k vlastnímu hříšnému aktu, nýbrž k následku, který hřích s sebou nese, k vnitřnímu stavu, který vznikl po hříšném činu, mluví se o vině, proviněni, ’ášám, z něhož vyrůstá každé další jednání [Gen 26:10; 2Chr 28:13; Ezra 9:7 , Ezra 9:13 ; Ezra 10:19; Jer 51:5]. Vinou se stává člověk kulticky nečistý [Lev 5:2]. Kral. někde překládají i tento výraz »hřích« [2Chr 24:18; Ps 68:22], jindy »výstupek« [Ps 69:6], jindy »ohavnost« [Amos 8:14], »pokléska« [1Chr 21:3].

Vedle těchto výrazů má hebr. ještě mnoho jiných, ale už tyto čtyři základní ukazují, jak mnohotvárně myslil SZ o h.

2. Podstata a následky h-u. Jádrem h-u je porušení smlouvy v nejširším slova smyslu. Lidská pospolitost stojí totiž na určitých Božích zákonech. Kdo porušuje smlouvu bratrskou, hřeší proti bratru a uvaluje na sebe jeho krev [Gen 42:22 ; Gen 50:17; Amos 1:9 , Amos 1:11]. Totéž platí o smlouvě manželské [Gen 39:9; Deut 22:24], o smlouvě s dělníky [Deut 24:15] nebo ustanovení o sedmém roce [Deut 15:7-9], o smlouvě příbuzenské [Gen 31:36; 1Sam 19:4 ; 1Sam 20:1 ; 1Sam 24:12 ; 1Sam 26:21], o nedostatku poslušnosti u podřízených [Gen 40:1 ; Gen 41:9]. H-em je porušení míru mezi národy [Judg 11:27], neplnění vasalských povinností [2Kgs 18:14 sr. 2Kgs 3:5 , 2Kgs 3:7 ; 2Kgs 8:20 , 2Kgs 8:22, kde sloveso »hřešiti« je překládáno »zprotiviti se«, »odstoupiti«], neplnění slibů [1Kgs 1:21]. Hříšníkem je každý, kdo jedná nespravedlivě vůči Božímu lidu [Exod 9:27].

Poněvadž pak Bůh sám je ochráncem smluv, je každé porušení smlouvy hříchem proti Bohu [Gen 39:9; Amos 1:9; 2Sam 12:13]. Proto Bůh »navštěvuje« nepravosti [Exod 20:5 ; Exod 34:7; Num 14:18; Isa 13:11 ; Isa 26:21], »rozpomíná se« na nepravost [Isa 64:9; Jer 14:10; Hos 8:13: 9,9; Ps 25:7], trestá ji [Jer 25:12; Amos 3:2] a » vyhledává « [Job 10:6 sr. 14,16; 1Kgs 17:18]. H. totiž narušuje pospolitost, a to nejen mezi lidmi navzájem, nýbrž - a to je horší - mezi lidem na jedné a Bohem na druhé straně, a tím přináší kletbu na celou společnost. Proto mají být hříšníci vyloučeni a dokonce trestáni i smrtí [Exod 21:15 , Exod 21:17; Lev 20:9; Deut 21:18-21], protože se prohřešili proti Svatému Izraelskému! Srovnej též Lev 20:10nn; Num 15:30. Achán musel být odstraněn i s rodinou a jejich majetkem [Joz 7]. Lid Boží tvoří nerozlučnou pospolitost a h. jednoho je h-em všech. Proto je Ezechiel vyzýván, aby nesl nepravost Izraelovu [Ezek 4:4nn], a Izrael nese nepravosti otců [Ez 16; 20,30.34-36; sr. Ps 106:6; Jer 14:20]. Člověk může na sebe vzít provinění druhých [Lam 5:7; Exod 28:38; Num 30:16; Isa 53:11]. Tak lze vysvětliti i kultické předpisy, jejichž přestoupení je pokládáno za hřích [Lev 17:10-14; 20,2.6; Exod 12:15 , Exod 12:19; Num 9:13; Exod 31:14; Num 15:32-36 a j.]. Neboť porušování těchto předpisů podkopává sílu lidu Božího, jenž má s Bohem smlouvu [Exod 19:1-6], jejímž základem je Desatero [Ex 20]. Rozumí se, že pod pojem h. spadá přijímání cizích kultů [1Kgs 12:28-30; 14,16; 15,34], protože porušovalo smlouvu. Těžkým hříchem bylo kouzelnictví, protože očekávalo pomoc od něčeho jiného než od Boha [2Kgs 9:22; Nah 3:4; sr. Deut 18:10; Exod 22:18; Lev 20:27], který se smlouvou zavázal k opatrování svého lidu, a přímo obcházelo jeho vůli.

H. však nejen narušuje pospolitost, ať už s Bohem [Isa 59:2] nebo s člověkem, nýbrž působí zhoubně i na srdce hříšníka. Člověk je ve své jednotě rozložen [Ps 12:3 »dvojité srdce«], je jako rozbouřené moře [Isa 57:20n; sr. Isa 48:22]. Obšírný popis tohoto stavu hříšníka podává Job 18:5-21; 20,4-29. »Bezbožní ve tmě umlknou « [1Sam 2:9], »cesta hříšníků zahyne« [Ps 1:6 ; Ps 112:10]. Hříšník musí nést svůj hřích [Num 14:34; Deut 15:9 ; Deut 23:22 ; Deut 24:15; 1Kgs 8:32; Ps 7:17; Ezek 33:10]. Prospívání hříšníků je proto jen dočasné [Jer 12:1-3; Ž 37; 49; 73; Ezek 18:2-4.20; Jer 31:29-30]. Nakonec se stane *»bláznem« [Ps 14:2], člověkem *»hovadným« [Ps 92:7], »nesmyslným« [Job 11:12; sr. Jer 4:22 ; Jer 5:21].

3. Původ a všeobecnost hříchu. Gn 3 podává ve SZ ojedinělý výklad o původu a kořeni každého h. Ať už rozumíme jednotlivostem jakkoli, vypravování je soustředěno na dvě formule: »býti jako Bůh« a »věděti dobré a zlé«. Člověk, naslouchající svůdci [had je personifikací této démonické síly], upadá v pokušení zasahovat do Božích řádů [zde Boží zákaz, doprovázený výstrahou o následcích neposlušnosti] a sám se svého stanoviska rozhodovati o tom, co je dobré a zlé. Člověk se chce vymknout z oblasti Boží autority. Tak se stávají Adam a Eva prototypem každého člověka ve snaze setřást se sebe stvořenostní charakter, kritisovat řády Boží a být jen sobě odpovědný. Pisatel Gn 3 zdůrazňuje náboženské přesvědčení, že být člověkem znamená být hříšníkem. Neřeší však otázku, proč Bůh dopustil, že se člověk smí rozhodovat buď pro nebo proti, nýbrž prostě vykládá skutečnost obecnosti hříchu z první neposlušnosti prvních lidí. H. přistoupil k člověku z vnějška; jakmile však mu člověk podlehl, není návratu. H. se stal strhujícím proudem, zachvacujícím pokolení za pokolením [Gen 6:5 ; Gen 8:21].

Je příznačné, že toto vypravování stojí ojediněle v SZ, který nikde ani slůvkem na ně nenavazuje. Teprve poexilní židovská literatura snad pod vlivem řeckého a perského myšlení a NZ odvozují hříšnost člověka z pádu prvních rodičů. Při tom had nabyl vysloveně démonického charakteru. Jinak ovšem SZ obecnou hříšnost člověka prostě předpokládá [1Kgs 8:46; Pro 20:9; Ps 130:3 sr. 14,3; 53,2-4; 143,2]. Zvláště Job zdůrazňuje, že čistý se nemůže zrodit z nečistého [14,4], že ani andělé nejsou bez nedostatku v očích Božích [4,17-21 sr. 15,14-16]. O hříších ideálních postav vyvoleného lidu se mluví docela otevřeně [Gen 26:7 ; Gen 27:8-23; Exod 2:11; Num 20:10-12; 2Sam 11:2n ; 2Sam 12:1nn; Hos 12:4nn; Isa 43:27]. Přes některé náznaky, že hříšnost souvisí se stvořením člověka, s jeho původem z prachu [Gen 6:5 ; Gen 8:21; Job 4:17-21; Ps 58:4 ; Ps 78:38-39; 103,14], přece převládá názor, že hříšnost sídlí nikoli v těle, ale v *srdci člověka [1Sam 16:7; Ps 17:3 ; Ps 139:23n], jež se zatvrdilo nebo bylo zatvrzeno vůči Bohu [Ps 81:13; Isa 6:10; Jer 3:17 ; Jer 4:4; Hos 11:2]. Jedinou pomocí je proměna nebo výměna srdce [Deut 10:16 ; Deut 30:6; 1Sam 10:9; Ps 51:12; Ezek 11:19 ; Ezek 18:31 ; Ezek 36:26]. Podle 2Sam 24:1 je původcem h. vlastně Bůh [v Kral. textu je sice vsunut satan, ale odlišný tisk (kursivou) ukazuje, že v hebr. textu není; teprve 1Chr 21:1 má v hebr. textu satana]. Souvisí to s myšlenkou, že Bůh zatvrzuje srdce těch, kteří propadli jeho soudu [Exod 4:21 ; Exod 7:3 ; Exod 14:4 , Exod 14:8; Judg 9:23; 1Sam 16:14 ; 1Sam 18:10 ; 1Sam 19:9 sr. Jas 1:13 , Jas 1:17!].

Přes sz učení, že srdce člověka je zlé od mladosti, mluví SZ také o lidech »spravedlivých«, nikoli však pro vlastní zásluhy, nýbrž milostí Boží. Byli to především jedinci z dávnověku [Gen 5:21nn ; Gen 6:9 ; Gen 7:1; Ezek 14:14 , Ezek 14:20 , Ezek 14:23; Job 1:1 , Job 1:8 ; Job 2:3]; dále pak ti, kteří zachovávají Boží přikázání [Ezek 3:20nn ; Ezek 33:12n; Isa 57:1; Ps 1:2 , Ps 1:6 ; Ps 34:22 ; Ps 37:12 , Ps 37:25 ; Ps 69:29 ; Ps 92:13 ; Ps 118:15 , Ps 118:20]. V judaismu silně vystupňovaný důraz na Zákon a mravní optimismus nakonec vedl k fariseismu. Nepřehlédněme též, že SZ mluví také o Spravedlivém, jemuž Bůh sám propůjčí svou spravedlnost [Ps 72:1n; Isa 11:1-5; 53,9. 11; Jer 23:5n]. *Spravedlivý.

Nový Zákon

1. Terminologie nz navazuje na SZ, zvl. v jeho řeckém překladu LXX. I zde jde o celou stupnici pojmů od zblouditi v myšlení i činech, proviniti se v zlém úmyslu až k vědomému odpadnutí od Boha. Při tom rozeznává NZ jednotlivé hříšné činy [John 8:24 ; John 9:34; Acts 2:38 ; Acts 3:19 ; Acts 7:60; 1Tim 5:22 , 1Tim 5:24; Heb 1:3 ; Heb 2:17; Rev 1:5; Jas 2:9 aj.], hříšnost jako protibožské zaměření lidské podstaty [míti h. John 9:41 ; John 15:22 , John 15:24 ; John 19:11; zemříti v h. 8,21; naroditi se v h. John 9:34; býti v h. 1Cor 15:17; poznání h. Rom 3:20; tělo h. Rom 8:3; Kristus byl učiněn h. 2Cor 5:21] a h. jako osobní démonická moc [Rom 3:9 ; Rom 5:12 ; Rom 6:16 , Rom 6:20 ; Rom 7:14], jehož působištěm je tělo [Ř. 6,12]. Je těžko rozhodnout, kdy tu jde o básnický obraz a kdy o reální bytost [John 8:34].

2. Synoptická evangelia a Skutky jsou soustředěny na zvěst o Mesiáši, království Božím a o odpuštění hříchů [Matt 1:21]. Tyto tři pojmy spolu úzce souvisí. Jan Křtitel začíná výzvou k pokání [Matt 3:6] a hlásá možnost odpuštění [Luke 1:77]. Ježíš neúprosně vystupuje proti názorům zákoníků na h. [Matt 23:4-28; Mark 7:9n] a dává pravý smysl Zákonu na Sinai [Matt 5:21-48; 19,16-21; 22, 36-40]. V souhlase s proroky ukazuje, že h. nemá sídlo v těle, ale v srdci člověka [Luke 11:38-44; Matt 15:8-20]. Jsou-li kořeny špatné, je celý strom špatný [Matt 7:18n ; Matt 12:33]. Mezi h-y farizeů počítá i touhu po tom, aby bylo vzbuzeno zdání pobožnosti [Matt 23:5-7; Mark 12:38n; Luke 20:45n; Matt 6:1-16 sr. 5,20] a zvláštní pozornost věnuje h. »opominutí« [Matt 25:1-30.45]. H. je mu vzdálení z Otcova domu [Luke 15:11-32], přerušení obecenství s Bohem.

A právě pro tyto vzdálené od Otce přišel Kristus [Matt 9:13] a zvěstoval jim Boha jako Otce, který je hledá a očekává na jejich návrat. Jako Syn Boží, který přinesl království Boží, přemáhá h. tím, že uvádí hříšníky do obecenství s sebou [Matt 9:10n; Luke 15:1n ; Luke 19:7 sr. Matt 11:19; Luke 7:34], stoluje s nimi, odpouští jim, a tak ruší přehradu mezi Bohem a hříšníky a uvádí je do obecenství s Otcem právě proto, že je uvádí do pospolitosti s sebou [Matt 9:2; Luke 7:47nn]. Neboť toto obecenství vyvolává pokání [Luke 5:8 ; Luke 7:37nn ; Luke 19:1nn]. Je to div divů, který předpovídal Isa 44:22n, vysvětlitelný jen tím, že v Kristu se vlomilo království Boží do tohoto světa, byla uzavřena nová smlouva [Jer 31:31-34; Matt 26:28; Isa 53:5n , Isa 53:12]. Ježíšovým příchodem, smrtí a zmrtvýchvstáním byl přemožen hřích a tím položen základ k novému Božímu světu. Kdo to poznal skrze Ducha svatého a přece se tomu prakticky vzepřel, dopouští se h-u proti Duchu svatému, který nemůže být odpuštěn [Matt 12:31n; Mark 3:29]. Apoštolově se lišili od Ježíše tím, že vyzývali k přijetí odpuštění h., které Ježíš svým obecenstvím s hříšníky bezprostředně dával [Acts 2:38 ; Acts 3:19 ; Acts 5:31 ; Acts 10:43 ; Acts 13:38 ; Acts 22:16 ; Acts 26:18].

3. Janovská literatura, a) Podle epištol Janových je h. přestoupením Zákona [1John 3:4]. Obsahem Zákona je láska, jež má být odleskem lásky Boží k lidem [1John 4:7-21]. Každé porušení této lásky [i opominutí přímluvné modlitby za hřešící bratry] je nepravostí [1John 5:16n], kterou se člověk zaprodává ďáblu [1John 3:8 sr. John 8:34 , John 8:44] a tím přerušuje obecenství s Bohem.

Ježíš přišel proto, aby tuto zaprodanost ďáblu zrušil, »aby hříchy naše sňal« [1John 3:5-8 sr. John 1:29]. Stalo se to jeho obětí na kříži [1John 1:7 ; John 2:2 ; John 4:10], jež má universální charakter [»za hříchy všeho světa«]. »Zůstávání v něm« [v církvi?] je jediným zabezpečením proti hříchu [1John 3:6; sr. John 15:4nn] a zárukou plodného života spravedlnosti [1John 3:10-24], Zvláštností Janových epištol je přesvědčení, že ten, kdo zůstává v Kristu, »nemůže hřešiti, nebo z Boha narozen jest« [1John 3:9 ; John 5:18; 3John 1:11] a »ten zlostník se ho nedotýká«. Prakticky ovšem se člověk přistihuje ustavičně při h-u, ale není to »h. k smrti« [1John 5:16n], protože máme přímluvce u Otce v Ježíši Kristu [1John 2:1n] a ve svých bratřích [1John 5:16n]. Jen to činí napětí mezi »skutečností hříchu a nemožností hřešit« snesitelným.

b) Janovo evangelium se podrobněji zabývá »hříchem k smrti«, i když tohoto výrazu neužívá. Je to h. proti Duchu sv., jak jej popisují první tři evangelia [Mark 3:29; Matt 12:31n; Luke 12:10]. Ježíš totiž staví člověka před rozhodnutí. Kdo se rozhodne proti němu, uráží svatého spravedlivého a milujícího Otce [John 1:11 ; John 8:42 ; John 15:24 ; John 16:8n; sr. 1John 5:9 , John 5:10], který v Kristu seslal jediný lék proti h-u [John 1:29 ; John 8:34nn]. Tak se Kristus sám stává nejsilnějším usvědčovatelem z hříchu [John 15:22 , John 15:24].

c) Zj vyhlíží dobu, v níž bude všeobecná moc h-u nad světem, z níž jsou věřící vyňati smrtí Kristovou [Rev 1:5-6], zničena spolu se smrtí. Než se tak stane, mají se křesťané vystříhat jakéhokoli společenství s touto ďábelskou mocí [Rev 18:4n].

4. Pavel ve svých listech rozvíjí a výslovně promýšlí myšlenkové základy křesťanské zvěsti, které jsou v ostatních spisech nz jen nesoustavně naznačovány. Zamýšlí se takto i nad původem, příčinou, rozsahem a dosahem h-u. Má na mysli hříšnost člověka, z níž jednotlivé h-y vyplývají. Vychází z vlastní zkušenosti, kterou učinil v osobním setkání s Kristem jako »člověk pod Zákonem bez úhony« [Phil 3:6; sr. Gal 1:14]. Tu poznal svou hříšnost, jež plynula z falešné »horlivosti« pro Zákon Boží. Chtěl něco znamenat vůči Bohu a stal se ruhačem, ukrutníkem a protivníkem církve Boží [1Cor 15:9; Gal 1:23; 1Tim 1:13]. H. je mu aktivním nepřátelstvím proti Bohu a jeho vůli; touha po uplatnění sebe vůči Bohu, hledání vlastní cesty spásy a tak kladení nároků na Boha.

Původ h-u vidí Pavel v h-u [nikoli těle] Adamově [Rom 5:12], jenž otevřel dveře hříšnosti, z níž plyne každý jednotlivý h. H. však není osudem, nýbrž odpovědným činem člověka. S h-em Adamovým vstoupila do světa i smrt; neboť h. ? tato démonická, objektivní moc [Rom 7:15-20] ? nedovede svým otrokům vyplácet jinou mzdu než smrt [Rom 6:23]. Tak vyřkl Bůh svůj soud nad h-em. Ze všeobecnosti smrti vyvozuje Pavel všeobecnost hříšnosti [Rom 5:12 , Rom 5:18n] jako stavu lidstva [Rom 3:9 , Rom 3:23; Gal 3:22]. H. má při tom dva spojence: *tělo a *Zákon. Ne že by tělo samo o sobě bylo příčinou hříchu, ale celá naše tělesnost po h-u *Adamově je zaprodána h-u, zkažena h-em [Rom 7:14], živnou půdou pro h. Zákon pak zjevuje tuto zaprodanost h. [Rom 3:20 ; Rom 7:7-10] a latentní, dřímající h. činí aktuálním ve vzpouře proti nároku Božímu [Rom 5:20]. Jinými slovy: Zákon činí z h-u vinu [subjektivní hřích]. Pohané jsou v tom rovni Židům [Rom 2:17n], protože mají zákon Boží vepsaný na svých srdcích [Rom 1:20-23; 2,15]. V Ř 7 popisuje Pavel situaci nejen Žida, ale každého člověka, jak mu byla otevřena při setkání s Kristem.

Kristus, sám bez hříchu [2Cor 5:21], přišel »v podobě hříšného těla«, aby odsoudil a tím zničil hřích v těle [Rom 8:3]. Vzal na sebe kletbu lidské hříšnosti a tak smířil člověka s Bohem [1Cor 15:3; Gal 1:4]. Jeho kříž a zmrtvýchvstání je vítězným znamením nad h-em a tím i nad smrtí a démony [Ř. 5,21]. A poněvadž lidstvo podle Pavla není souhrn jednotlivců, nýbrž organický celek, mají smrt a zmrtvýchvstání Kristovo význam kosmický [Rom 5:15-19]. Věrou v tohoto Krista se stává člověk novým stvořením, dosahuje ospravedlnění, t. j. odpuštění h. [Eph 1:7], protože s Kristem zemřel h-u [Rom 6:6n , Rom 6:14 , Rom 6:18 , Rom 6:20 , Rom 6:22] a Zákonu v jeho funkci žalobce a má otevřenou možnost nového života [Rom 6:11 , Rom 6:13 , Rom 6:19; sr. 8,3n; 2Cor 5:21] z víry [Rom 14:23], jež se projevuje láskou k bratřím [1Cor 8:12]. Člověk v Kristu má možnost žít Duchem svatým [Rom 8:11], což znamená v posledku i vítězství nad smrtí [Rom 8:18; 1Cor 15:26]. Křesťan, pokud je v těle, musí neustále zápasit [1Cor 9:27], aby došel konečného vítězství v království nebeském [Eph 6:11-17; 2Cor 6:7 ; 2Cor 10:4n; Rom 13:12; 1Tim 1:18].

5. Ostatní nz spisy. Epištola Jakubova má v názoru na h. pečeť židovské zbožnosti. Kořenem h-u je žádost [Jas 1:14n], jež sice sama o sobě nemusí být špatná, špatnou se však stává, když jí člověk podlehne proti svému lepšímu přesvědčení. Jk potírá domněnku, že by Bůh byl původcem h-u, protože člověku je dána možnost volby mezi duchovně prospěšným a špatným zužitkováním pokušení. Člověk se může rozhodnout buď pro »korunu života« nebo smrt [1,12.15]. Ježíšův příchod znamenal proměnění zákona Mojžíšova v »dokonalý zákon svobody« [1,25; 2,12], v »královský zákon« lásky [2,8]. Přestoupením zákona lásky jsou zvl. h-y sociální [2,9; 5,1-6]. Jk zdůrazňuje jednotu zákona: Kdo přestoupí jedno přikázání, hřeší proti všem [2,10]. Závěrečné kapitoly povzbuzují k vzájemnému vyznávání hříchů a přímluvným modlitbám, což je jen důsledkem přikázání lásky [5,15nn]. Výzva k přímluvné modlitbě sboru za nemocné je snad podepřena přesvědčením o spojitosti nemoci s h-em. Celou epištolu ovládá názor, že h. kteréhokoli člena sboru přivádí celý sbor do blízkosti smrti.

1Pt se drží v mezích obrazu služebníka Božího z Isa 53:4 , Isa 53:5 , Isa 53:7 , Isa 53:9, když zvěstuje trpícího Krista jako osvoboditele od h-u [2,22-24; 3,18] a nabádá k ochotnému snášení utrpení pro Krista, aby byl zjevný náš »pokoj od h-u« [Žilka 4, 1n].

Žd mluví o tom, že »nová smlouva« zbavila věřící »[s]vědomí h-u« [10,2] prostřednictvím sebeobětování Ježíše Krista [9,12.14], jež jednou provždy otevřelo »cestu novou a živou« [10,20]. Zvláštní úsilí je věnováno důkazu, že »stará smlouva« nebyla s to způsobiti snětí [Kral. odnětí] h. [10,11 sr. 9,9]. Obětí Kristovou se vlomil do tohoto věku nový věk [8,12; 10,17], který ovšem věřícím ukládá a zároveň jim umožňuje, aby kladli až do krve odpor v zápase proti h-u [12,1.4]. Kdo dobrovolně hřeší [10,26], nebude mít možnosti pokání [6,6], protože oběť Kristovu vydal v posměch. Epištola má tu pravděpodobně na mysli odpadnutí od Krista a zapření jeho jména, nikoli jakýkoli poklesek. Je to jakási obdoba h-u proti Duchu sv. v synopticích.

Přehlédneme-li obsah NZ s hlediska pojmu h-u, shledáváme, že h. je ve své podstatě vzpoura člověka proti Božím nárokům, že je zjevem bytostně zachvacujícím celé lidstvo a že jedinou cestou z něho je Kristus, přemožitel h-u, protože v něm se vlomil do tohoto »věku« nový svět, charakterisovaný Božím odpuštěním.