Láska: Pro lásku a příbuzné pojmy [milovati, smilovati se, slitovati se, hořet milostí ap.] má hebr. několik výrazů, z nichž SZ nejčastěji [více než 200 x] užívá pojmu ’áhab. Kral. tento výraz a jeho odvozeniny překládají milovati [Gen 37:3 , Gen 37:4; Lev 19:18 , Lev 19:34; Eccl 5:10; Pro 8:17; Hos 14:4; Isa 56:6; 1Kgs 10:9; Deut 7:8], milování [Eccl 3:8], přítel [= milovaný, Isa 41:8; 1Sam 18:3], milovník [Ezek 16:33 ; Ezek 23:5], frejíř, frejovati; libost [Hos 8:9], milost [sexuální milování Pro 5:19 ; Pro 7:18; snad Song 3:10] nebo láska [Song 2:4]. Jiný hebr. výraz [chášak] překládají „hořet milostí“ [Gen 34:8], milovati [Deut 7:7], žádost [1Kgs 9:19; 2Chr 8:6]; hebr. ‘ágab [= blázniti po někom, slepě zbožňovati] překládají „frejů hleděti“ [Ezek 23:5], „frejíř“ [Jer 4:30], hebr. dûd: milosti [Song 1:2 , Song 1:4; Pro 7:18], milý, přítel [Isa 5:1] aj. Jsou to výrazy, které většinou označovaly poměr mezi mužem a ženou.

Není tedy divu, že těchto výrazů bylo z počátku jen výjimečně užíváno pro lásku Boží. Mnohem vhodnější se zdál sz pisatelům výraz racham, chánan, a chesed, jež Kral. překládají milovati [2 18,2], smilovati se [Exod 33:19], slitovati se [Ps 103:13], lítostivý [Ps 116:5], milosrdenství [Isa 47:6; Ps 25:6; Gen 21:23; Ps 5:8 ; Ps 36:6]. Zvláštní vztah Boží k Izraeli byl vyjádřen pojmem smlouvy [Exod 34:10 , Exod 34:27; Amos 3:1n ; Amos 2:10]. Snad teprve Ozeáš se odvážil pro tento vztah užíti obrazu manželství [Hos 3:1 ; Hos 11:1 ; Hos 14:4] a po něm Jer 2:2 ; Jer 3:1 , Jer 3:14 ; Jer 31:32; Isa 54:5 ; Isa 62:4 aj. Ovšem, ani tyto obrazy nestírají naprostou odlišnost lásky Boží a lásky lidské.

L. je podstatnou známkou Boží osobnosti, takže SZ nemůže o ní mluvit jinak než v anthropomorfních výrazech [Hos 11:8; Jer 31:20; Isa 63:9 , Isa 63:15n]. Ale je to l. svrchovaná; vyvoluje, koho chce [Deut 4:37 ; Deut 7:6 - Deut 7:8 ; Deut 10:15; Isa 43:4; Amos 3:2 sr. Exod 19:5; Deut 14:2 ; Deut 26:17 - Deut 26:19; Ps 135:4; Mal 3:17], není vázána na nikoho nějakým přirozeným poutem, není závislá na kvalitách toho, koho miluje [Deut 7:7n ; Deut 9:4 - Deut 9:6; Ez 16; sr. Óz 1,2; 3,1]; její původ je ve svrchované, nevysvětlitelné vůli a milosti Boží, která ovšem v tom, kdo je jí zahrnut, vyvolává lásku, jež vypadá jako podmínka Boží 1. [Deut 5:10 ; Deut 7:9 - Deut 7:13; Exod 20:6]. Boží l. je ničím nezasloužená, ale lid Boží se jí smí dovolávat, protože Bůh je věrný přísaze, kterou učinil [Deut 7:6nn; Lev 26:42; Exod 2:23 ; Exod 6:5; Ezek 16:60; Ps 105:8 , Ps 105:42 ; Ps 106:45]. Ovšem, Boží l. je svatá. Očekává naprostou věrnost se strany svého lidu [Exod 20:3 - Exod 20:5; Deut 6:5], takže známost Boha a spravedlnost jsou její protipóly na straně lidu Božího [Hos 2:20 ; Hos 6:6 ; Hos 13:4; Deut 26:18; Mic 6:6 - Mic 6:8]. Právě proto, že jde o svatou l., je přirozené, že trestá, není-li chápána naprosto vážně. Ale trestá s bolestí v srdci [Amos 3:2; Hos 11:8n; Isa 63:9], aby přivedla k pokání. Ale i toto pokání je zázračné dílo Boží l. [Isa 55:7 - Isa 55:9; Jer 31:31 - Jer 31:34; Ezek 37:1 - Ezek 37:14]. Boží l. je odpouštějící l. [Isa 44:22n]. Předmětem této l. je především Izrael jako celek [Exod 4:22] a jednotlivec jen jako část tohoto celku, ale už v žalmech snad prosvítá i myšlenka Boží lásky k jednotlivci, zvláště je-li bezmocný a potřebný [Ps 146:8; Pro 12:2]. Amos 9:7; Isa 19:19 - Isa 19:25 ; Isa 42:1 - Isa 42:6 ; Isa 49:6, kniha Rut a Jonášova ukazují [podle běžného pojetí], že Boží laskavý zájem není soustředěn jen na Izraele, ale i na jiné národy.

L. k Bohuje podle SZ odpovědí člověka na Boží l., tedy vděčnost [Exod 20:1nn; Deut 4:5 - Deut 4:40 ; Deut 6:5n; Ps 116:1nn], ale ani tato vděčnost není něčím samozřejmým a přirozeným, nýbrž výsledkem Božího zákroku [Deut 30:6]. Projevuje se poslušností [Exod 20:6; Deut 5:10 ; Deut 7:9 , Deut 7:10 , Deut 7:12n ; Deut 11:1; 1Kgs 3:3; Neh 1:5; Dan 9:4], službou [Deut 10:2], ostříháním jeho cest [Deut 11:22 ; Deut 19:9 ; Deut 30:16; Josh 22:5], bázní Boží [Deut 10:12]. Milovati Boha = milovati jeho jméno [Ps 5:12], jeho příbytek [Ps 26:8], jeho zákon [Ps 119:97], jeho svědectví [Ps 119:119], jeho spasení [Ps 70:5], jeho přikázání [Ps 119:127] ap.

L. k Bohu se projevuje také láskou k člověku. Je nařízena od Boha [Lev 19:18] především k *bližnímu [Lev 19:18], t. j. spoluizraelci, zvl slabému, chudému, potřebnému, vdově a sirotku, pak také k cizinci, který se usadil v zemi vyvoleného lidu a nemá dosud občanských práv [Lev 19:34; Deut 10:19], dokonce i k nepříteli, který je v nouzi [Exod 23:4 - Exod 23:5; Deut 22:1 - Deut 22:4; Pro 25:21], i když tu je přikázána jen pomoc, nikoli přímo láska. Jde tu o praktickou l., ne o lásku citovou. Pojem bližního se ovšem u proroků rozšířil na sousední národy, mezi nimiž měl Izrael misijní úlohu [Isa 49:6; Jon]. Určití národové však tvořili výjimku [Deut 23:3 - Deut 23:4 Ammonitští a Moabští].

Nový Zákon. Pro NZ je charakteristické, že pro l. a milování neužil výrazů běžných v klasické řečtině, nýbrž následoval LXX, jež hebr. ’áheb ’ahabá překládá řeckým agapaó, agapé. Tyto výrazy zdůrazňují více vůli než cit a označují l., jež se projevuje činy. LXX i NZ pomíjejí řecké výrazy eraó, erós, jež označují pohlavní lásku, i když někdy zduchovnělou, ale vždycky vyvolanou hodnotou milované osoby a v podstatě egocentrickou, toužící po majetnictví této osoby k uspokojení sama sebe. Několikrát užívá NZ výrazu fileó [láska sociální, přátelská] jako synonyma za agapaó [Matt 6:5 ; Matt 10:37; John 5:20 ; John 11:3 ; John 12:25 ; John 15:19 ; John 16:27 ; John 20:2 ; John 21:15; 1Cor 16:22; Rev 3:19 ; Rev 22:15 aj.]. Jednou je užito podst. jména filia [Jas 4:4], filadelfia [láska bratrská Rom 12:10; 1Thess 4:9; Heb 13:1; 1Pet 1:22; 2Pet 1:7],filanthropia [láska k lidem Titus 3:4; ve Acts 28:2 překládají Kral. „přívětivost“, Žilka: laskavost].

Boží láska k člověku je podle NZ uskutečněna ve vtěleném Slově, Ježíši Kristu [John 3:16; Rom 5:8]. Už předtím ze své l. posílal Bůh proroky a posly, ale teprve Ježíš zjevuje Boží l. svými slovy, činy, utrpením a svou bytostí. V něj se vtělila l. B. jako touha po sebesdílení, sebezjevení, sebeobětování a obecenství [John 1:1 , John 1:14]. Ježíš mluví o Božím milosrdenství [Luke 6:36], milování [John 14:23 ; John 16:27], slitování [Mark 5:19] a kreslí Boží l. v podobenstvích [L 15], v nichž je zdůrazněno otcovství Boží [Matt 7:11 ; Matt 10:29; Luke 12:32; John 16:27 ; John 20:17], a svými činy jako přítel publikánů a hříšníků [Luke 7:34; Matt 9:10 ; Matt 11:28n aj.]. Ovšem teprve po zmrtvýchvstání a vylití Ducha sv. pochopili učedníci plně zjevení Boží l. v Kristu Ježíši [John 20:28 sr. 14,8–9; 2Cor 5:19; Rom 8:39].

Vše, co SZ zvěstoval o l. Boží, bylo aktualisováno v Ježíši Kristu. I v NZ je Boží l. nezávislá na vnějších okolnostech. Bůh svou podstatou je l. [1John 4:8 , John 4:16]. Dříve než byl svět, byl Bůh láskou nezávisle na člověku. Miloval Syna „před ustanovením světa“ [John 17:23 - John 17:24 , John 17:26; sr. Mark 1:11 ; Mark 9:7; John 3:35 ; John 5:20 ; John 15:9n; Col 1:13; Mark 12:6] a Syn miluje Otce [John 14:31]. Je to tajemství trojjediného Boha [Matt 11:27; John 16:13 - John 16:15; 1Cor 2:10 - 1Cor 2:13]. Tato l., jež byla v Bohu před založením světa, projevuje se jako svrchovaná vůči člověku: vyvoluje, koho chce [Rom 8:28 ; Rom 9:13nn; 1Thess 1:4; 2Thess 2:13]. Předmětem lásky Boží je na prvním místě jeho vyvolený lid staré smlouvy, Izrael [Matt 10:5 ; Matt 15:24; Rom 11:16], ale l. Boží se neomezuje na Izraele podle těla [Matt 3:9], nýbrž má na mysli svět [John 3:16; Mark 7:24n; Matt 8:5 - Matt 8:12; Gal 3:27 - Gal 3:29; Eph 2:5 , Eph 2:11n; 1John 2:2 ; John 4:14; 2Cor 5:19 aj.], který vyšel z jejích rukou. L. Boží si tak tvoří svůj nový předmět, jímž je Izrael Boží nové smlouvy [Gal 6:16], církev Kristova [1Pet 2:9; Eph 5:25]. Tato l. není ničím zasloužená [Matt 5:45 ; Matt 20:1 - Matt 20:16; Rom 5:6 - Rom 5:8; 1John 4:10 , John 4:19], ale žádá nerozdělené srdce [Matt 6:24 ; Matt 10:37n ; Matt 12:30; Mark 12:29n]. Proto trestá a odhaluje pokrytce [Matt 23:23; Heb 12:6], čistí chrám [Matt 21:12], ale také odpouští, smiřuje, vykupuje prostřednictvím kříže a zmrtvýchvstání [Mark 10:45; Matt 26:28; 1Cor 15:3; Rom 3:23nn; Heb 9:28; 1Pet 2:24 ; 1Pet 3:18]. Tato l. je prohlášením nové smlouvy [Mark 14:24; 1Cor 11:25], v níž Bůh splnil všecka dosavadní zaslíbení [2Cor 1:20; Heb 10:23; 1John 2:25].

Láska k Bohu v NZ není něco, co plyne z přirozeného srdce člověka [Matt 15:19; Rom 5:10; Col 1:21 sr. John 3:20 ; John 7:7 ; John 15:18 - John 15:25; ukřižování Mark 12:7; Luke 19:14], i když je určením, smyslem a cílem jeho života, ale je odpovědí na l. Boží v Kristu [1John 4:10 , John 4:19], reakcí vyvolanou Duchem svatým [Gal 5:20; Rom 5:5], jež se projevuje jako rozhodnutí pro Boha [Matt 6:24]. Je to l., jež vzniká setkáním s Bohem v Ježíši Kristu. Poněvadž Bůh svou l. zahrnuje celého člověka, očekává také lásku celého člověka [Mark 12:29 - Mark 12:30; Deut 6:4n]. L. k Bohu se nápadně podobá víře v Boha, jež je také lidskou odpovědí na Boží l. Zdá se, že Pavel ve většině případů, kde by synoptici užili výrazu l., klade víru. Ale je mnoho míst, kde užívá výrazů láska, milovati [Rom 8:28; 1Cor 2:9 ; 1Cor 8:3; Eph 6:24; jiného řeckého slova užívá v 1Cor 16:22]. Jako ve SZ, tak i v NZ láska k Bohu se projevuje poslušností [John 14:15; 1John 5:3].

Láska k bližnímu je doplňujícím protějškem lásky Boží a lásky k Bohu. Je závislá na l. Boží [1John 4:11] a na l. k Bohu a jako taková je důkazem l. k Bohu [Mark 12:31; Rom 13:8 - Rom 13:10; Gal 5:14; Jas 2:8; 1John 4:20n]. Někde to vypadá tak, jako by l. k lidem byla napodobování l. Boží a Kristovy [Matt 5:43nn; Luke 6:35n; John 13:34 ; John 15:12; Rom 15:7; Eph 4:32 - Eph 5:2 ; Eph 5:25nn], ale vždy je dílem Ducha sv. [Gal 5:22; 2Tim 1:7; Rom 5:5], Boží lásky v člověku [1John 3:17n], jež nutí k tomu, aby člověk s druhým jednal jako s tím, za nějž Kristus umřel [Rom 14:15; 1Cor 8:11; 2Cor 5:16; 1Cor 13:7] a v němž je nám přítomen Syn člověka [Matt 25:31nn]. L. patří k novému aeonu, který se tak vlamuje do tohoto světa [1Pet 4:7 - 1Pet 4:8; 1Cor 13:8 - 1Cor 13:10; Rom 13:8 - Rom 13:11]. Její popis podává Pavel v 1K 13. L. je známkou učedníků Kristových [John 13:35], dítek Božích [1John 4:7], které byly „přeneseny ze smrti do života“ [1John 3:14]. L. je také rozlišující známkou církve Kristovy, jdoucí až ke společenství majetku [Acts 2:44n ; Acts 4:34n; 1John 3:17n]. Proto Pavel pokládá roztržky v církvi za neslučitelné s láskou [1Cor 1:10nn ; 1Cor 3:3nn ; 1Cor 11:18nn; sr. John 17:21n; Eph 4:1nn; Rom 12:16 ; Rom 15:5; 2Cor 13:11 a j ]. Ale tato 1. nesmí zůstat omezena jen na členy církve [Luke 6:27n , Luke 6:32 - Luke 6:35; Matt 5:43 - Matt 5:48; 1Thess 3:12], i když členové církve jsou nejbližšími bližními [Gal 6:10]. Teprve láska k nepřátelům je důkazem toho, že tu je opravdu 1. *Milovati.