Mesiáš: [Viz i *Kristus.] Počeštěný název řeckou formou messias [
John 1:42 ;
John 4:25] prošlého aramejského mešíchá, hebr. mášíach, znamená doslova pomazaný. Kněží byli při své ordinaci mazáni [*Mazati] olejem a nazýváni »pomazaní« [
Exod 29:7;
Lev 4:3 ,
Lev 4:5 ;
Lev 6:22]. »Pomazaný Hospodinův« je obecným titulem krále izraelského [
1Sam 2:10 ;
1Sam 24:7 ;
1Sam 26:9;
2Sam 22:51;
Lam 4:20;
Hab 3:13], jednou dokonce i Kyra [Kral. Cýra
Isa 45:1], aby se naznačilo, že král nestojí svou vlastní mocí, ale že byl vyvolen a má své pověření od Boha [
1Sam 10:1 ,
1Sam 10:6nn ;
1Sam 16:13]. V žalmech jde většinou o davidovské krále, aniž jsou udávána jejich jména [
Ps 2:2 ;
Ps 18:51 ;
Ps 20:7 ;
Ps 132:10 ,
Ps 132:17 a j. V
Ps 28:8 ;
Ps 84:10 ;
Ps 89:39 ,
Ps 89:52 jde buď o krále nebo kněze nebo lid Boží jako celek;
Ps 105:15 sr.
1Chr 16:22 mluví o pomazaných bez bližšího určení; míněni jsou ovšem zasvěcení Boží službě, sr.
Isa 61:1. To vše naznačuje šíři pojmu »pomazaný«], až se nakonec pojmem »Pomazaný« vytvářela představa ideálního krále, významného nábožensky jako nástroje Boží svrchovanosti a důkazu Boží věrnosti k zaslíbení, že založí království spravedlnosti, jehož nositelem bude Izrael. Pro NZ se staly žalmy proroctvím o budoucím Králi, proroctvím, jež navazovala na vidění izraelských proroků. Podobné mesiášské naděje vyjadřují už apokryfní žalmy Šalomounovy z 1. stol. př. Kr.
Z počátku jde ovšem o představy nejednou převážně politické a pozemské, i když jimi vždy prokmitávají myšlenky náboženské [král jako pověřenec, místodržitel Boží. *Král]. Bůh uzavřel s davidovskou dynastií věčnou smlouvu [
2Sam 7:12n ,
2Sam 7:14 ,
2Sam 7:15 ;
2Sam 23:5;
Jer 23:5;
Ezek 34:23n ;
Ezek 37:24n]. Ale už v
Gen 49:10 se mluví o záhadném *Sílo, k němuž se shromáždí národové. Do té doby bude vládnouti Juda, t. j. davidovská dynastie, z níž konečně vzejde tento podivuhodný panovník, za něhož se vrátí ráj [
Gen 49:11n]. Stejným směrem ukazuje
Num 24:15 -
Num 24:19, i když stále ještě převažuje [aspoň podle mnohých badatelů] představa politická: panovník z davidovského rodu zbraněmi přemůže nepřátele Izraelovy a Izrael se stane světovou říší [sr.
Ps 72:8:
Zech 9:10].
Teprve proroci osmého a dalších století přinášejí do představy ideálního krále nové rysy s určitou důsledností.
Isa 7:14n mu dává jméno Immanuel [»S námi Bůh«], jenž zahájí období zchudlého sice, ale docela nového, zbožného Judy [
Isa 6:11;
Amos 5:14n; Sof 3,12n]. Bůh sám se postará o vysvobození a záchranu svého lidu, současně však dá zrod dítěti, jež vyroste v předivného Rádce a bude vládnouti nikoli zbraněmi a politickou mocí, ale právem a spravedlností [
Isa 9:1 -
Isa 9:6 ;
Isa 1:26 ;
Isa 28:17]. Je příznačné, že mezi podivuhodnými tituly [
Isa 9:6] chybí titul královský. Zde se setkáváme s Mesiášem v pravém slova smyslu. Bude naplněn nadpřirozenou mocí [Rek udatný, sr.
Isa 11:2], ale nepřátel bude přemáhat pouhou svou existencí [
Isa 11:4; sr.
Mic 5:4]. Zachutná si v bázni Hospodinově [Kral. »bude stižitelný v bázni Hospodinově«
Isa 11:3], ujme se chudých a pokorných [
Isa 11:4] a přinese říši Božího pokoje, návrat ráje [
Isa 11:6 -
Isa 11:9]. To, co u
Isa 2:1nn koná Bůh sám, bude provádět v Iz 11 M. I když má Izaiáš na mysli nějakého Davidovce, přesahují jeho představy hranice pouhého lidství.
Stejným směrem ukazuje současník Izaiášův Micheáš: čeká M., který se jako David zrodí v Betlémě [
Mic 5:1 ,
Mic 5:2; sr. 4,8], bude pastýřem lidu [
Mic 5:4] »v síle a velebnosti jména Hospodinova«, který přinese pokoj a rozšíří vládu Boží až do končin země.
Jer 23:5n přidává postavě M-ově nový rys, když mu dává jméno: »Hospodin spravedlnost naše«. To znamená, že v M-i přijde smíření s Bohem a tudíž odpuštění [sr.
Isa 53:11;
Ps 85:11]. Podobné tóny se ozývají u Ezechiele: M.-druhý David bude pastýřem [
Ezek 34:23] a knížetem [
Ezek 37:25] jako Boží zástupce.
Je nasnadě, že tyto ideální naděje, jež nedovedly zničiti ani trpké zkušenosti v Babylóně, byly marně spojovány zvláště v době po návratu ze zajetí s určitými dějinnými osobnostmi, na př. se Zorobábelem, jenž po světové katastrofě se stane Božím zástupcem na zemi [
Hag 2:23n], podle
Zech 3:7n ;
Zech 4:14 ;
Zech 6:13 spolu s veleknězem Jozuou. Tento M. dokončí chrám [
Zech 4:9], vydobude svobodu a samostatnost své zemi [
Zech 3:9 ;
Zech 4:7 ,
Zech 4:10], odpuštění hříchů a rajský pokoj [
Zech 3:9n sr.
Matt 21:5;
John 13:15]. Když však i Zorobábel žalostně ztroskotal, zahořela znovu stará mesiášská naděje v plné prorocké síle. M. bude knížetem pokoje, přinese chudým záchranu a rozšíří svou říši od řeky [Eufratu?] až do končin země [
Zech 9:9n].
Od doby *Makkabejských mesiášská naděje dostává víc a více ráz nadsvětnosti. I když u
Dan 9:25n je snad M-em míněn velekněz Oniáš III., sesazený r. 175 př. Kr., nebo Jesua, první velekněz po návratu ze zajetí [sr.
Ezra 3:2], na »konci dnů« podle Dn 7 převezme vládu nad světem podobný Synu člověka, s nímž přijde nebe na zem. Syn člověka není davidovským, nýbrž nebeským zástupcem Božím, ale jako Syn člověka i zástupcem člověčenstva, pokud je obrazem nebeské slávy [sr.
Ps 8:6;
Gen 1:26n]. Tento Syn člověka bude prostředníkem vlády Boží na zemi.
Ovšem vedle této prorocké linie existovala stále ještě lidová politická naděje, jak ukazují mnohé královské žalmy, sepsané na oslavu současných králů dvorními básníky. Některé z nich projevují sice ducha prorocké mesiášské naděje [na př. Ž 72; 45], ale u většiny z nich převládá představa světsky-duchovního, mocného, válečného světového vládce. Ani Ž 110, ve kterém je myšlenka M—e spojena s myšlenkou kněze, nepřesahuje staré lidové představy. A právě na tyto představy navazují t. z v. Žalmy Šalomounovy asi z r. 50 př. Kr. a farizejská zbožnost v době předježíšovské a ježíšovské. Sedmnáctý ze Žalmů Šalomounových popisuje charakter a činy královského Vysvoboditele, kterého povolá Bůh, aby osvobodil svůj lid z ruky bezbožných nepřátel. Osvobodí a shromáždí ovšem jen spravedlivé a sám, svobodný od hříchu a vybaven Boží moudrostí, silou a spravedlností přinese lidu Božímu požehnání. Ostatní národové, pokud nebyli vyhubeni anebo zotročeni, přijdou od končin země, aby se kořili jeho slávě. Ani tento žalm nenazývá očekávaného krále M-em. Tento titul byl vyhrazen pozemskému »synu Davidovu« kterého vzbudí Bůh, aby vládl obnovenému království Davidovu. Podobné rysy najdeme v Podobenstvích Enochových, jež mluví o *Synu člověka podobně jako Daniel.
Zvláštní druh mesiášské naděje máme v t. zv. Druhém Izaiáši v představě trpícího Služebníka Božího. Druhý Izaiáš sice také věří ve smyslu mesiášské naděje davidovské, že jednou lid Boží bude svědkem, vůdcem a učitelem národů [
Isa 55:4n sr.
Ps 18:44nn], ale Bůh sám přijde jako Král [
Isa 52:7]. Politickým vládcem [Mesiášem] je mu perský král Kyros [Cýrus], kterého nazývá Pomazaným Hospodinovým [
Isa 45:1]. Ale založení nového řádu, jenž se rozšíří ze Siona, očekává nikoliv od krále, ale od Služebníka Božího, Učitele a Proroka, jenž svým utrpením uzavře novou smlouvu mezi Bohem a Izraelem a zprostředkuje spásu i pohanům [
Isa 42:1 -
Isa 42:7 ;
Isa 43:10 ;
Isa 48:16 ;
Isa 49:1 -
Isa 49:6 ,
Isa 49:8 ,
Isa 49:9 ;
Isa 50:4 -
Isa 50:9 ;
Isa 51:14 -
Isa 51:16]. Tato smlouva bude zprostředkována sebeobětováním za hříchy naše [
Isa 52:13 -
Isa 53:12], jež Bůh korunuje zmrtvýchvstáním a dalším pověřením mezi králi a národy, až konečně přijde očekávané království Boží [
Isa 52:15 ;
Isa 53:12n]. Jakousi matnou ozvěnou tohoto vyvrcholení sz mesiášské naděje je Ž 22 a
Zech 12:10. Jinak však je Služebník Boží i ve SZ postavou ojedinělou. »Je, jakoby nebyl, a přece je o něm řečeno, že uzří símě své a bude nasycen známostí Hospodinovou... Je Mesiášem, který přináší skutečnou spásu. Mesiášem, jenž zástupně trpí. Tím končí [a vyvrcholuje] theologie SZ« [L. Köhler]. V pozdějším židovstvu se tato postava neujala, leda snad jen v tajných kroužcích, jak dovozují někteří badatelé. Teprve NZ na myšlenku trpícího M-e vědomě navazuje [
Matt 20:28;
Luke 24:26].
V době Ježíšově zbožní lidé jako Simeon »očekávali potěšení Izraelského« [
Luke 2:25] anebo jako Anna »vykoupení Jerusalema« [
Luke 2:38]. Také otázky, jež byly dávány Ježíšovi a Janu Křtitelovi [
Mark 14:61;
John 1:19 -
John 1:28], jakož i Petrovo vyznání [
Mark 8:29] ukazují, že mesiášská naděje byla tehdy aspoň mezi zbožnými živá. Dosvědčuje to ostatně i skutečnost, že Akiba uznal za M-e Bar Kochbu, vůdce nešťastného povstání proti Hadriánovi r. 132-135 po Kr. O poměru NZ a zvláště o poměru Ježíšově k mesiášské naději viz *Kristus.