Modlitba: nejrozšířenější způsob a výraz náboženského života ve styku člověka s Bohem, výraz osobní důvěry se strany závislé, omezené, nedokonalé bytosti lidské k dokonalé, absolutní, spravedlivé, dobrotivé a svaté bytosti Boží, uvědomění toho, že jest možné osobní obecenství s Bohem, které člověka pokořuje i povznáší, vnitřně obohacuje a vyzbrojuje k životu víry a činu. Modlitba je měřítkem náboženského života. Je především vzýváním Boha. Obsahem jejím je jednak prosba k Bohu, jednak oslava Boha. Naproti mystickému noření se do Boha, při kterém se lidská osobnost a vědomá činnost ztrácejí, jest modlitba uvědomělé spojení s Bohem, při čemž nestačí mechanicky pronášená nebo opakovaná slova, nýbrž je nutná vroucí účast vůle a citu [srdce].
V NZ se Ježíš vyslovil proti bezduchému mnohomluvení a tím i proti modlitebnímu formalismu, který myslí, že m. je buď kouzelné působení na Boha nebo záslužný, bohulibý skutek. Doporučoval modlení v duchu a v pravdě. V *Otčenáši [
Matt 6:9 -
Matt 6:13;
Luke 11:2 -
Luke 11:4] dal vzor, ne formuli m-y. Zdůraznil potřebu a naléhavost upřímné m-y a zaručil její vy slyšení, ovšem s výhradou »ne, jak já chci, ale jak ty chceš« [
Matt 26:39]. M. může být osobní nebo společná, v domě nebo ve sboru [liturgická], prosebná nebo velebící a děkovná, přímluvná i žehnající. Chrám se nazývá místem m-y, ale m. není omezena na určité posvátné místo, ani na vyhrazený čas, ač se stalo zvykem modliti se v ustanovenou dobu. V některých náboženstvích zaujímají modlitebníci určitý směr [k východu, k Mekce a pod.] a ustálené postavení [klečení, povstání, sklonění hlavy, sepnutí, zvednutí rukou], což jsou všecko podřadné věci. Pomůckou i cvikem mohou býti modlitební knihy. Protestantismus připouští jen m-y k Bohu, zamítá m-y ke svatým. Zbožný člověk ví, že se smí modlit o všecko a že jeho m. dochází k Bohu, ale také ví, že vyslýchání m-y nejde vždy podle jeho přání.
Rozbor bibl. míst nám dává tento obraz: 1. Ve Starém Zákoně modlitebník se snažil zajistit přízeň Boha opakováním posvátných formulí a božských jmen, sr. výraz »vzývání jména Hospodinova« [
Gen 4:26 ;
Gen 12:8 ;
Gen 13:4;
2Kgs 5:11]. Ale přesto m. ve SZ je vcelku zbavena vší magičnosti, jak je patrno na m-ách Abrahamových a Mojžíšových a jak vyplývá i ze zákazu
Exod 20:7. Jsou to osobní rozmluvy, někdy dokonce i dohadování s osobním Bohem [
Gen 18:23nn;
Exod 32:7nn;
Num 12:8;
Deut 34:10], Stvořitelem nebe i země. Tato víra, jež se obrací na všemohoucího Boha, jenž uzavřel se svým lidem smlouvu a osvědčil se v minulosti svého lidu jako milosrdný a milostivý Bůh, dodává sz m-ám zvláštní hloubky a síly, ať už jde o jakýkoli její druh [vzývání, hledání Boha
2Chr 20:4;
Ps 27:8;
Isa 55:6; vzdychání
Ps 38:10;
Lam 3:56;
Acts 7:34; úpění
1Kgs 8:28 ,
1Kgs 8:38 ,
1Kgs 8:45;
Ps 5:2 ;
Ps 119:169; vylévání srdce
Ps 62:9 ;
Ps 102:1 ;
Ps 142:3; prosbu
Ps 55:2 ;
Ps 119:170 ;
Ps 130:2 ;
Ps 143:1;
Isa 26:16;
Jer 37:20;
Zech 12:10; oslavování
Ps 149:6; chválu
Ps 34:2 ;
Ps 51:17; plesání
Ps 81:2 ;
Ps 84:3 nebo i pokorné umlknutí
Ps 37:7 ;
Ps 62:6 a očekávání
Ps 39:8 ;
Ps 25:3]. Bůh sám svým slovem ujišťuje sz věřícího, že na každou vážnou m-u bude reagovat, odpovídat [
Jer 29:13n;
Isa 58:9 ;
Isa 65:24;
Ps 50:15 ;
Ps 91:15], protože je Bohem »modlitbu vyslýchajícím« [
Ps 65:3]. Toto vyslýchání spatřoval Izraelec ovšem hlavně ve splnění proseb, ale také ve vnitřní radosti po m-ě [
Ps 16:8n], jež plyne z obecenství s Bohem [
Ps 31:8 ;
Ps 73:28]. Izraelec je přesvědčen, že Stvořitele nebe i země, jenž uzavřel se svým lidem smlouvu a osvědčil se v jeho dějinách jako milosrdný a milostivý Bůh, může prosit o všecko a děkovat mu za všecko. Prosí a děkuje — podle našeho soudu — především za tělesné dary. Nesmíme však zapomínat, že pro Izraelce tělo, duch, duše tvoří mnohem užší jednotu než pro nás a že tělesná a duchovní bída pro něj souvisí takřka bytostně. Je přirozené, že sz modlitebník do svých modliteb zahrnuje i nepřítele, ovšem jinak než modlitebník nz. Nepřítel sz modlitebníka je totožný s nepřítelem Božím, bezbožníkem [
Ps 17:13nn; 28; 37,34; 69,23-29; 94,23], a jen odtud správně pochopíme prosby žalmistovy, v nichž nikterak nejde o čistě lidský pocit nenávisti a osobního zaujetí, na př.
Ps 54:7 ,
Ps 54:9 ;
Ps 58:7nn; 109 a v m-ách proti pohanům [
Ps 79:10 ,
Ps 79:12 ;
Ps 129:6 -
Ps 129:8 ;
Ps 137:7 -
Ps 137:9 ;
Ps 149:6 -
Ps 149:9]. Ale ani tu nejde o osobní mstu.
Zvláštním rysem na m-ách praotců je přímluva, jež vyrůstá z vědomí, že Bůh s nimi uzavřel smlouvu a že tedy v tomto výjimečném postavení mají právo a povinnost předkládat, Bohu i potřeby těch, kteří v této smlouvě nestojí. Bible nám zaznamenává, že i ti, kteří stáli mimo smlouvu [na př. Abimelech
Gen 20:7 ,
Gen 20:17], byli si vědomi tohoto mimořádného vztahu patriarchů k Bohu a žádali o přímluvnou m-u. Tuto přímluvnou činnost vyvinuli zvláště Mojžíš [
Exod 32:11 -
Exod 32:14 ;
Exod 34:8n;
Num 14:13 -
Num 14:19] a proroci [
1Sam 7:5 ;
1Sam 12:19;
1Kgs 13:6;
Amos 7:2nn;
Jer 37:3 ;
Jer 42:2], kteří přímluvu za svůj lid považovali za přední úkol prorockého povolání a za největší utrpení pokládali, když se přimlouvat nesměli [
Jer 7:16 ;
Jer 11:14 ;
Jer 14:11 ;
Jer 15:1]. I pro chrámovou bohoslužbu skládali m-y zvláště kající [na př. Abakuk, jehož kniha je chrámovou liturgií]. Ale i králové se modlívali za lid [
2Chr 32:20], Job za své přátele [
Job 42:10]. Odepřít přímluvnou m-u znamenalo dopustit se hříchu proti Hospodinu [
1Sam 12:23]. Při tom však proniká jasné vědomí, že m. musí vycházet ze srdce obráceného k Bohu; jinak je právě tak jako obětní kult pouze hlukem a prázdným žvaněním [
Isa 1:15 ;
Isa 29:13;
Amos 5:23nn].
Poněvadž sz zbožnost docházela výrazu především v obětním kultu, je přirozené, že kultické místo bylo považováno za zvlášť příhodné pro m-u. Neboť tam je blízkost Boží pro sz představy téměř zaručena. Proto Anna předkládá své osobní těžkosti Hospodinu ve svatyni v Sílo [
1Sam 1:9nn], proto se modlitebníky klaní a pozdvihuje ruce směrem k chrámu [
Ps 5:8 ;
Ps 28:2 ;
Ps 134:2], zvláště je-li mimo Jerusalem [
2Chr 6:34;
Dan 6:11], právě tak jako k nebi [
Exod 17:11;
1Kgs 8:22 ,
1Kgs 8:54], ale m. není vázána ani na chrám, ani na zaslíbenou zemi [
Gen 20:17;
Judg 16:28;
1Kgs 17:20]. Když byla obětní chrámová služba ve vyhnanství znemožněna, stala se m. jediným účinným prostředkem bohoslužebným. Daniel upozornil na sebe svými m-ami [Dn 6]. Ezdráš [8,21nn] a Nehemiáš byli muži m-y. Nehemiáš začíná a končí svou knihu m-ou [
Neh 1:5nn ;
Neh 13:31; sr. 2,4; 4,4.9]. Proniká přesvědčení, že m. je právě tak účinná, ne-li účinnější, než oběť [
Pro 15:8;
Ps 50:12 -
Ps 50:14 ,
Ps 50:23 ;
Ps 69:31n ;
Ps 141:2]. T. zv. třetí Izaiáš pak přikládá budoucímu chrámu jméno »dům modlitebný«, »dům m-y« [
Isa 56:7], aby naznačil, že nejen oběti, ale i m-y budou tvořit výraznou podstatu izraelských bohoslužeb, jež bude nápadná i pohanům [*Žalmy]. S m-ou bývá spojován i půst [
Ezra 8:23;
Neh 1:4;
Jer 14:12;
Joel 1:14 ;
Joel 2:12 ,
Joel 2:15 -
Joel 2:17], zvláště tam, kde jde o m-u kající [
Neh 9:1nn sr.
1Sam 7:6].
V synagogách se staly m-y náhradou za chrámové oběti a jejich vlivem m. pronikla denní život každého pravého Izraelity, jenž se modlil třikrát denně [Ž 55;17n; 119,62;
Dan 6:10;
Acts 3:1], nepočítaje v to pravidelné m-y před jídlem a po něm, na počátku a konci soboty, o svátcích velikonočních ap. V knihách Makkabejských se dokonce vyskytuje i m. za mrtvé [2Mak 12,44] a m. mrtvých za živé [2Mak 15,12nn], jejíž hodnotu však popírá 2
Ezra 7:45. Lze říci, že v době Ježíšově byl lid izraelský aspoň zevně prosycen modlitebním duchem.
Vedle žalmů máme ve SZ tyto význačnější příklady m-y:
Gen 24:12 -
Gen 24:14 ,
Gen 24:42 -
Gen 24:44 ;
Gen 32:10 -
Gen 32:13;
Exod 32:11 -
Exod 32:14 ,
Exod 32:31n ;
Exod 34:8 -
Exod 34:9;
Num 14:13 -
Num 14:19;
Deut 9:26 -
Deut 9:29 ;
Deut 33:7 -
Deut 33:11;
Judg 6:36 -
Judg 6:40;
1Sam 1:10nn ;
1Sam 2:1 -
1Sam 2:10;
2Sam 7:18 -
2Sam 7:29;
1Kgs 3:6 -
1Kgs 3:9 ;
1Kgs 8:23 -
1Kgs 8:53 ;
1Kgs 18:36n;
2Kgs 19:15 -
2Kgs 19:19 ;
2Kgs 20:2 -
2Kgs 20:3;
1Chr 16:8 -
1Chr 16:36 ;
1Chr 29:10 -
1Chr 29:19;
2Chr 14:11 ;
2Chr 20:6 -
2Chr 20:12 ;
2Chr 33:12 -
2Chr 33:13;
Ezra 9:6 -
Ezra 9:15;
Neh 1:4 -
Neh 1:11 ;
Neh 4:4n ;
Neh 9:5 -
Neh 9:38;
Job 7:7 -
Job 7:21 ;
Job 10:2 -
Job 10:22 ;
Job 13:20 -
Job 13:14,22; 30,20-23; 42,2-6;
Jer 10:23 -
Jer 10:25 ;
Jer 14:7 -
Jer 14:9 ,
Jer 14:19 -
Jer 14:22 ;
Jer 17:12 -
Jer 17:18 ;
Jer 18:19 -
Jer 18:23 ;
Jer 20:7 -
Jer 20:13 a j.
2. Nový Zákon. Nz modlitební život vychází z modlitebního života Ježíšova jako svého základu a příkladu. Ježíš žije ustavičně v modlitebním styku s Otcem, znovu a znovu vyhledává pustá místa anebo hory, aby se modlil [
Matt 14:23;
Mark 1:35 ;
Mark 6:46;
Luke 5:16], zachovává zvyk modlení před jídlem [
Mark 6:41;
Matt 14:19;
Luke 9:16], také uzdravování a vymítání ďáblů provází m-ou [
Mark 7:34], modlí se za učedníky [
Luke 22:31n; J 17], zápasí s Otcem v Getsemane [
Luke 22:41nn] a má naprostou jistotu, že ho Otec vždycky slyší [
John 11:41n]. Jeho modlitební život byl tak výrazný a při tom svou důvěrou tak odlišný od současné zbožnosti, že učedníci ho prosili, aby je naučil modliti se [
Luke 11:1]. Při té příležitosti jim předložil to, co nazýváme modlitbou Páně [*Otčenáš]. Zvláštností této m-y není formulace jednotlivých proseb [Židé rádi poukazují na to, že všecky prosby Otčenáše lze najíti v židovských předlohách], nýbrž výběr a jejich pořadí. Jen jediná prosba se vztahuje na hmotné hodnoty, a to ještě jako na společnou potřebu všech [»Chléb náš... dej nám...]. Je to v souhlase s
Matt 6:33n. Prosba za realisaci Boží slávy a Božího království stojí na prvním místě. Všecky ostatní prosby jsou podřízeny této základní prosbě. Už to naznačuje, že v myslích modlitebníků musí být život, dílo a smrt Ježíše Krista, jenž přišel, aby realisoval království Boží. Jinými slovy: už Otčenáš je m-ou v jeho jménu jako všecky ostatní m-y v NZ [sr.
John 14:13 ;
John 15:15 ;
John 16:23n;
Acts 9:14 ;
Acts 22:16;
Phil 2:10;
Col 1:3 ;
Col 3:17;
2Tim 2:19].
Předpokladem každé křesťanské m-y je především to, že člověk uzná požadavky Boží a že se vzdá všech myšlenek na pomstu, prosí-li sám za odpuštění hříchů [
Matt 6:12 ,
Matt 6:15 ;
Matt 18:21 -
Matt 18:35; sr. 5,44-48;
Mark 11:25]. Vrcholem křesťanské m-y je m. za nepřítele [
Matt 5:44;
Luke 23:34;
Acts 7:60]. Z ostatních rad Ježíšových pro m-u je třeba připomenouti
Luke 18:9 -
Luke 18:14 [sr.
Matt 6:5 -
Matt 6:6], kde varuje před pokrytectvím při m-ě;
Luke 18:1 -
Luke 18:8 a 11,5-10 doporučuje vytrvalost v m-ě ne proto, že by Bůh nebyl ochoten slyšet, nýbrž proto, že chce vidět opravdovost víry [sr.
Matt 15:22 -
Matt 15:28].
Matt 6:7 zakazuje *marnomluvnost a mnohomluvnost v m-ě
Mark 11:24 a
Luke 17:6 zaslibuje vyslyšení m-y, je-li v duchu Ježíše Krista [
John 15:7 ,
John 15:16; 1
John 5:14] nesena neochvějnou vírou.
Důležitost přímluvy v m-ě je zdůrazněna jednak příkladem a učením Ježíšovým — už Otčenáš je svým množným číslem přímluvnou m-ou [sr.
Luke 6:28 ;
Luke 22:32 ;
Luke 23:34;
John 17:9 -
John 17:26], jednak Pavlovými epištolami [
Rom 15:30;
2Thess 3:1;
1Tim 2:1] a ostatními spisy nz [
Acts 12:5;
Jas 5:14nn]. V NZ není příkladu m-y za mrtvé ani přímluvy mrtvých za živé. Za to
Heb 7:25 ;
Heb 9:24;
Rom 8:34; 1
John 2:1 mluví o oslaveném Kristu jako o Orodovníku u Otce za člověka.
Rom 8:15 ,
Rom 8:26n a
Gal 4:6 mluví ještě o jiném Přímluvci, Duchu svatém, který »prosí za nás lkaními *nevypravitelnými a formuje naše m-y tak, aby byly v souhlase s vůlí Boží.
Z počátku se křesťané modlili k Bohu ve jménu Ježíše Krista, Ale spojení Kristovo s Bohem bylo pro víru prvokřesťanské církve tak silné a samozřejmé, že se záhy vyskytují i m-y ke Kristu jako k hlavě církve, aniž se tím cítilo nějaké porušení křesťanského monotheismu [
Acts 7:59n;
1Cor 1:2;
2Cor 12:8].
Ani v NZ není nějaké pevné vnější formy při m-ě. Ježíš v Getsemane [
Mark 14:35] a Pavel v Tyru [
Acts 21:5] se modlí kleče, ale Ježíš mluví o postavování k m-ě [
Mark 11:15]. M. ve shromáždění byla obecným zvykem v první církvi [
1Cor 14:13nn]. Měla zvláštní Ježíšovo zaslíbení [
Matt 18:19n]. Ale vedle toho doporučuje Ježíš m-u v skrytosti pokojíka [
Matt 6:6]. Podle
1Cor 11:4n se modlili muži ve shromáždění s nepokrytou hlavou, ženy s přikrytou nebo zavinutou [se závojem]. Šlo tu o otázku společenského mravu. Slušná žena bez závoje byla ve společnosti mužů na hellenistické půdě něco neslýchaného. Pavel trvá na tom, aby tento společenský mrav byl zachováván i v křesťanských shromážděních.