Odplata: Víra v osobního spravedlivého Boha, který řídí svět a je ručitelem za spravedlnost ve světě, silně podepřela u starých Izraelců přesvědčení, jež můžeme pozorovati u všech starověkých národů, že mezi činy člověka a jeho životními osudy je příčinná souvislost. Od samého počátku se shledáváme v bibli s vírou v odplatu [
Deut 7:10 ;
Deut 32:41;
Judg 1:7;
Ruth 1:7;
Ps 54:7 ;
Ps 63:13 ;
Ps 79:12;
Pro 13:13 a j.] jak pokud jde o jednotlivce, tak pokud jde o národy a jejich dějiny. Bůh nezapomíná na křivdy [
Gen 18:20nn; 19;
Judg 9:23nn] a provinění a odpor proti jeho úradkům [
1Sam 15:1 -
1Sam 15:3]. Celé vypravování o lidském pravěku [
Gen 2:4 -
Gen 11:9] je postaveno pod zorný úhel odplaty za neposlušnost. Při tom Boží odplata nezasahuje pouze vinníka, ale všecky, kteří jsou s ním spojeni až do třetího a čtvrtého pokolení [
Exod 20:5]. Myšlenka o-y má podtrhnout závažnost hříchu a víru v mravní řád světa, jehož Bůh je vládcem [
Jer 51:56;
Ezek 17:19 ;
Ezek 22:31].
Zvláště u proroků, kterým byla zjevena svatost Boží [
Isa 6:5], je přesvědčení o o-ě za hřích tak silné, že předpovídali Boží soud nejen nad Izraelem, ale nad všemi národy [
Amos 1:3 -
Amos 2:16]. Ani myšlenka vyvolení lidu nezjasnila očekávání této chmurné budoucnosti. Právě naopak: proto, že Bůh vyvolil Izraele a má k němu osobní poměr, musí jej trestati ze všech jeho nepravostí [
Amos 3:2 ;
Amos 5:11nn ;
Amos 8:7]. Poslušnost nebo neposlušnost rozhoduje o budoucnosti jednotlivců i národů.
Ovšem, s myšlenkou o-y je zvláště u proroků pozdější doby spojena i myšlenka slitování a odpuštění u těch, kteří se odvrátí od zlého [sr.
Gen 3:17 -
Gen 3:19 s
Ps 128:2;
Gen 3:16 s
1Tim 2:15]. Už
Exod 20:6 mluví o Božím milosrdenství nad tisícerem pokolení těch, kteří ho milují a ostříhají jeho přikázání. Zvláště proroci Jeremiáš [
Jer 18:1 -
Jer 18:8] a Ezechiel se zabývali otázkou kolektivní odplaty, na kterou naráží už
Gen 18:25.
Ezek 18:20 dochází k závěru, že »duše, kteráž zhřeší, ta umře. Syn neponese nepravosti otcovy, aniž otec ponese nepravosti synovy«. Kající hříšník má naději [
Ezek 18:21nn]. Bůh nemá zalíbení ve smrti hříšníka, ale chce, aby se obrátil a byl živ [
Ezek 33:11].
Na druhé straně rostla také myšlenka na Boží odměňování těch, kteří se ho bojí [
Gen 26:4n;
Exod 19:5 ,
Exod 19:8 ;
Exod 15:25n], zvláště v okruhu Deuteronomia [kap. 28 sr. Lv 26] a knih Paralipomenon, jež jsou psány s hlediska odměny za dobré a odplaty za zlé [sr.
Pro 11:21 ,
Pro 11:31 ;
Pro 19:17 ;
Pro 26:27; Ž 1; 11,5-7; 34,17nn; 37, 25nn; 112]. Někde to vypadá dokonce tak, jako by vše záleželo na člověku, jak s ním Bůh musí jednat. Bázeň Boží se mohla stát prostředkem k dosažení pozemského blaha [
Job 1:9]
Proti tomuto poblouzení bojuje kniha Jobova, která dovozuje, že Boží jednání s člověkem nelze měřiti podle schématu hřích-odplata, pobožnost-odměna, nýbrž že je nutno mlčky podrobit se svatému a svrchovanému Bohu. A
Ps 73:25n dochází k závěru, že obecenství s Bohem je víc než jakákoliv odplata na nebi nebo na zemi, zatím co
Eccl 8:14 se resignovaně smiřuje s očividnou skutečností, že to na světě nechodí podle lidských přání a lidských měřítek spravedlnosti.
V době pozdního židovství si z tohoto problému pomohli tak, že o-u přesunuli z tohoto pozemského života do života budoucího, který začne zmrtvýchvstáním a soudem. Tehdy odmění Bůh zásluhy zbožného člověka a odplatí bezbožníkům [sr.
Dan 12:1nn]. Zvláště knihy Enochova a 2 Ezdrášova staví na lidských zásluhách, jež v mesiášském království budou připočteny k dobru přes to, že některé rabínské spisy vyzývají, aby člověk nepracoval pro Boha jako otrok, jenž počítá s odměnou. Ale tyto ojedinělé hlasy nezmohly veřejné mínění, že Bůh je zde k tomu, aby spravedlivě odplácel dobré nebo zlé činy člověka podle zásluhy. Při tom však židovství nikdy nedospělo k jistotě spásy, protože neznalo milost Boží a nedovedlo na ni spolehnout.
V NZ se také shledáváme s myšlenkou odplaty. Tak na př.
Matt 6:19 -
Matt 6:21 [=
Luke 12:33n] mluví o pokladu, uloženém v nebi, který jednou bude vyplacen zvláště tomu, kdo se i v pronásledováních osvědčí jako věrný učedník Ježíšův [
Matt 5:12 =
Luke 6:23] nebo pro Ježíše se dovede vzdát svého majetku ve prospěch chudých [
Mark 10:21 =
Matt 19:21 =
Luke 18:22]. Mnohá podobenství a různé výroky ukazují týmž směrem [
Matt 20:1 -
Matt 20:16 ;
Matt 24:45 -
Matt 24:51;
Mark 9:41 ;
Mark 10:28 sr.
Matt 19:27n ;
Matt 5:46 ;
Matt 6:1 ,
Matt 6:2 ,
Matt 6:5 ,
Matt 6:16 ;
Matt 10:41n;
Luke 6:35], při čemž o. je chápána buď jako odměna za určité počínání [
Matt 6:14 ;
Matt 10:32 ,
Matt 10:39;
Mark 9:41nn] nebo náhrada za to, co bylo ztraceno [
Luke 14:8 -
Luke 14:11]. O. je ve všech těchto případech táž [království nebeské,
Matt 20:9nn]. Na této zemi je ovšem učedníkům uložen boj a utrpení [
Mark 8:34nn] až na jedinou výjimku
Mark 10:29n, podle níž věřící najdou náhradu v církvi, která je předjímkou a závdavkem království nebeského, jež jednou přijde s posledním soudem a s konečnou odplatou za dobré i zlé [
Matt 7:2 ;
Matt 10:28 ;
Matt 11:20 -
Matt 11:24 ;
Matt 13:40n ;
Matt 18:8n ,
Matt 18:23 ,
Matt 18:35 ;
Matt 23:37 -
Matt 23:39 ;
Matt 25:31 -
Matt 25:46;
Mark 12:9;
Luke 13:1 -
Luke 13:5 ;
Luke 16:9].
Ježíš však a evangelia nepřijímají židovský názor o záslužnictví, jež by se dalo vyjádřiti slovy: »Jaký čin, taková odměna«. Neboť spravedlivá o. by znamenala jen odsouzení, protože jediný, kdo je dobrý, je sám Bůh [
Mark 10:18 ,
Mark 10:26n sr.
Rom 3:22 -
Rom 3:24]. Bůh jim není jen spravedlivý soudce, ale také milosrdný, milostivý, štědrý Otec [
Matt 6:1 ,
Matt 6:4 ,
Matt 6:6 ,
Matt 6:18 ;
Matt 25:34], který ovšem od člověka žádá poslušnost a věrnost, ale odměňuje nikoli podle zásluhy, nýbrž podle své neskonalé milosti a dobroty, takže jeho odměna je nesrovnatelná s lidským počínáním [
Matt 25:21 ,
Matt 25:23 sr. 24,47;
Mark 10:29n;
Luke 6:38]. Lidem ovšem, kteří by rádi měřili přesně podle zásluhy, je tato velikost Boží dobroty nepochopitelná a provokující, jak ukazují podobenství o dělnících na vinici [
Matt 20:1 -
Matt 20:16] a o marnotratném synu [
Luke 15:28 -
Luke 15:32]. Právě tato podobenství překonávají všecko lidské záslužnictví evangeliem o nezasloužené lásce Boží, jež ve své svaté svrchovanosti přijímá a odměňuje každý, byť nedokonalý projev lidské poslušnosti. Bůh je Pánem, vůči němuž všecky právní nároky na odměnu Ježíš odmítá [
Luke 17:7 -
Luke 17:10]. Bohu se člověk nemůže ničím odplatit [sr.
Ps 116:12n, kde jedinou »odplatou« je vzít kalich mnohého milosrdenství Božího]. Sloužit Bohu je prostou povinností bez ohledu na odměnu. Při tom však Ježíš vyzdvihuje, že se »zalíbilo Otci dáti vám království« [
Luke 12:32]. Tak nesmírný dar si nelze ničím zasloužit ani vysloužit. Kdo se o to pokouší, nepochopil velikost nezasloužitelné Boží dobroty a sebe sama z ní vylučuje. Proto Ježíš blahoslaví chudé duchem, kteří si jsou vědomi toho, že nic nemohou dát, protože nic nemají [
Matt 5:3], a děti, které si dají dát království Boží [
Mark 10:15]. Nesmíme také zapomínat na to, že všecka křesťanova mravnost plyne z jeho členství v království Božím, jež se v Kristu vlomilo do světa [
Matt 12:28], že tedy učedník Ježíšův žije ze síly, jež mu byla dána, takže myšlenka záslužnosti je vyloučena.
Tato skutečnost byla propracována zvláště u Pavla, který sice užívá židovské terminologie o odměně a odplatě [
Rom 2:1 -
Rom 2:11 ;
Rom 14:10nn;
2Cor 5:10;
Gal 6:7n;
Eph 6:8], o kterou sám usiluje [
1Cor 9:24 -
1Cor 9:27;
2Cor 5:9] a jiné k témuž úsilí vyzývá [
Phil 1:10], ale jeho učení o *ospravedlnění vylučuje všecko záslužnictví, takže očekává »odplatu podle milosti«, ne podle dluhu [
Rom 4:4]. Neboť křesťan podle Pavla žije silou nové skutečnosti [
Col 1:13], jež byla dána Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním a projevuje se Duchem svatým, z něhož plyne všecka křesťanská mravnost jako charisma [
Gal 5:22;
Phil 2:13;
Col 1:22]. Tím je jakákoliv myšlenka na zásluhu vyloučena [
Phil 4:13 sr.
1Cor 15:10] a všecka chlouba vyprázdněna [
Rom 3:27]. I věčný život je milost Boží [
Rom 6:23]. To však nikterak nevylučuje křesťanovo úsilí žít vírou opravdu v poslušnosti a v síle Ducha. Podle tohoto úsilí, podle ovoce Ducha, bude křesťan souzen [
1Cor 3:13nn;
Col 1:10;
1Thess 1:3 sr.
Rom 3:8 ;
Rom 6:1;
Eph 4:25 ;
Eph 5:8n]. Přesto však křesťan může nadějně očekávat soud a může mít jistotu, že se stane dědicem království Božího [
1Cor 15:50;
Gal 5:21] a slávy Kristovy [
Rom 8:18;
Col 3:4], protože už nyní je omilostněným dítětem Božím [
Rom 5:9n ;
Rom 8:31 -
Rom 8:39 sr.
Phil 1:6;
Eph 2:5], vyvoleným dokonce »před ustanovením světa« [
Eph 1:4 ,
Eph 1:11] a vybaveným závdavkem budoucího dědictví [
Eph 1:13n]. Ale právě proto spása není ze skutků a nemůže být jimi zasloužena [
Eph 2:8;
2Tim 1:9;
Titus 3:5].
Ještě důkladněji než u Pavla je vymýcen u Jana každý náznak, že by bylo možno dosáhnouti nějakých statků od Boha jako odměnu za záslužné počínání na zemi. Život věčný je už v předjímce obsahem pozemského života znovuzrozeného věřícího [
John 6:39n ;
John 47:50 ;
John 8:51 ;
John 11:25], styku s Bohem se nelze dopracovat vlastním úsilím [
John 6:44 sr. 3,3.6]. Vše, co věřící koná, je z darované moci Boží [
John 1:12 ,
John 1:16 sr. 1
John 2:6 ,
John 2:11], protože jen ten, kdo se z Boha narodil, je schopen »činiti spravedlnost« [1
John 2:29] a ani jinak činiti nemůže [1
John 3:9n ;
John 5:18]. Také soud a odsouzení začínají na této zemi [
John 3:18] pro toho, kdo neuvěřil v Krista, a poslední soud bude jen závěrečným aktem tohoto stálého soudu, který nastal příchodem Ježíšovým [
John 5:29nn ,
John 5:40; odsouzení
Rev 11:18 ;
Rev 14:10 ,
Rev 14:15nn ;
Rev 16:1nn. a j. plná blaženost
Rev 2:7 ,
Rev 2:10 ,
Rev 2:17 ,
Rev 2:26 ;
Rev 3:4nn ,
Rev 3:10 ,
Rev 3:12 ,
Rev 3:20 ;
Rev 7:15nn. a j.]. Při takovém pojetí je každá myšlenka na nějakou zásluhu vyloučena, i když ve Zjevení jsou zdůrazňovány »skutky« [
Rev 2:9 ;
Rev 20:12n ;
Rev 22:12 sr. 14,13] zvláště učedníků [
Rev 7:9 -
Rev 7:17 ;
Rev 15:2 -
Rev 15:4] a asketů [
Rev 14:4], kteří vytrvali ve věrnosti [
Rev 2:13 ;
Rev 13:10]. Ale ani ve Zjevení nejde o záslužnictví a nějakou vyslouženou odplatu, nýbrž o veřejné přiznání Boží k těm, kteří byli zaneseni do knihy života od ustanovení světa [
Rev 17:8] za kněží a krále [
Rev 1:6 ;
Rev 5:10], i když toto jejich poslání na světě bylo skryté.
Ani v poapoštolských spisech nz nejde o záslužnost v židovském slova smyslu, i když je v nich hojněji než ve spisech apoštolských užito židovské terminologie, připomínající schéma: zásluha-odměna, zvláště tam, kde jde o výzvu k věrnosti a vytrvalosti uprostřed pronásledování. Tak ve
Acts 10:42 ;
Acts 17:31 ;
Acts 24:15 ,
Acts 24:25 se mluví o posledním soudu, ale věřící, jež popisují Skutky, jsou živi z daru Ducha sv. [
Acts 1:5 ;
Acts 2:1nn ;
Acts 5:32 ;
Acts 8:15 ;
Acts 15:8 ;
Acts 19:1 -
Acts 19:6], takže ani tu nelze počítat na nějaké zásluhy. »Dílu s posvěcenými« lze dosáhnouti jen věrou [
Acts 26:18]. I když epištola k Židům hrozí soudem odpadlým křesťanům [
Heb 10:27 ,
Heb 10:29] a věřícím a věrným slibuje odpočinutí Boží [
Heb 4:3], spásu Boží [
Heb 9:28] a království Boží [
Heb 12:28], přece jen ví, že křesťan žije »Duchem milosti« [
Heb 10:29] a »mocí věku budoucího« [
Heb 6:5], takže jen na základě této nepochopitelné milosti může vybízet čtenáře k smělému doufání [
Heb 4:16 ;
Heb 10:19nn]. Ani Jakub, u něhož by se daly očekávati židovské tendence, když zdůrazňuje skutky a povzbuzuje vyhlídkou na »korunu života« [
Jas 1:12] a zdědění Božího království [
Jas 2:5], nezapomíná, že základním předpokladem všeho křesťanského života je znovuzrození »slovem pravdy« [
Jas 1:18] a že skutky jsou jen důsledkem živé víry [
Jas 2:14 -
Jas 2:17], jež se osvědčuje nejen v pravé modlitbě [
Jas 1:6], ale i v radosti z utrpení [
Jas 1:2n] a v kázni jazyka [
Jas 3:1nn]. Jakubovi jde o víru ve skutcích. Jen v tichosti vsáté slovo může spasiti duše [
Jas 1:21] skrze Ducha, přebývajícího ve věřících [
Jas 4:5]. Tím je i u Jakuba přemoženo židovské skutkaření. Podobně je tomu i 1Pt, 2Pt a Ju, jež vyzývají čtenáře k věrné vytrvalosti v době pronásledování a bludařských nebezpečí odkazy na budoucí slávu [
1Pet 1:7 ,
1Pet 1:11 ;
1Pet 4:13 ;
1Pet 5:1], požehnání [
1Pet 3:9], povýšení [
1Pet 5:6] a nového nebe [
2Pet 3:13]. Ale i tu jde o »znovuzrozené« [
1Pet 1:3 ;
1Pet 2:2], »povolané« [
1Pet 3:9], čímž je všecka zásluha v židovském slova smyslu zbavena účinnosti.
2Pet 1:3n výslovně zdůrazňuje, že vše, což přísluší k životu a pobožnosti, nám bylo z božské moci darováno, což právě věřícím umožňuje, aby se snažili o bezúhonnost [
2Pet 3:14].
Jude 1:20n pak ukazuje, že víra, Duch sv. a láska Boží. jsou zárukou věčného života.
Mluví-li tedy NZ o odplatě, vypůjčuje si jen formu židovského myšlení, ale naplňuje ji takovým obsahem, že toto myšlení překonává. [Podle H. Preiskera v TWNT, IV]. *Mzda.