Pravda: 1. Máme-li uspokojivě vystihnout biblické pojetí p-y, musíme si povšimnout také míst, v nichž v českém překladu nalézáme jiné české výrazy, a to nejen slova příbuzného kořene jako *pravý, *pravdomluvný, *pravost, *právě, nýbrž i pojmy na pohled vzdálenější jako *spravedlnost [spravedlivý], *upřímnost, *stálost [stálý] a zejména *věrnost [věrný] a *víra. Všecka tato slova jsou totiž v Kralické bibli občas překladem výrazů, jejichž obvyklý překlad je p. Tato pestrost a na pohled až nepřehlednost překladová je už sama o sobě náznakem toho, že biblický pojem p-y má zvláštní povahu a nekryje se s běžným pojímáním.

2. V SZ podkladem slova p. jsou dvě příbuzná a obsahem si blízká hebrejská slova ’emet a ’emúná. Obě jsou odvozena od téhož kořene ’-m-n, který je nám povědomý ze slůvka »amen«. Význam tohoto slůvka je v katechismu vystihován slovy »stane se tak vpravdě a jistě«,což správně odpovídá základnímu významu onoho hebrejského kořene: býti pevný, jistý, stálý, spolehlivý, věrný; v tak zvaném kausativním kmenu [hifilu] znamená toto sloveso: pokládati za spolehlivé čili: důvěřovati, ano někdy přímo: věřiti. Na tomto pozadí pochopíme, že ’emet označuje pevnost a zajištěnost nějaké věci, ještě častěji však spolehlivost, stálost a věrnost nějaké osoby. Význam příbuzného ’emúná je v podstatě stejný, je při něm však ještě o něco větší důraz na osobní věrnost, takže někdy - na př. snad Hab 2:4 - může nabýt i významu »víra«, tehdy totiž, myslí-li se na spolehlivost a věrnost člověka v poměru k Bohu. Oba pojmy jsou v důležitých sz výrocích vyjádřením osobních vztahů mezi lidmi, zejména však mezi Bohem a člověkem. Zároveň patří k pojmům, které vystihují základní a celostní řádnost, harmoničnost a normálnost těchto vztahů podobně jako na př. pojmy *spravedlnost [sr. i *ospravedlnění 1, str.558, sloupec 2], *pokoj, *milosrdenství; není tedy náhodou, že se tyto pojmy často objevují v sousedství pojmu p-y.

P. v SZ tedy není něco, co člověk pouze vidí,pozoruje, bere na vědomí, nýbrž je v prvé řadě něčím, co přijímá, prožívá nebo sám činí. P. je harmonie člověka s objektivním řádem života, při čemž je tu na rozdíl od ostatních příbuzných pojmů zdůrazněno, že tato harmonie je spontánní, že člověk nejen formálně a snad z vnějšího přinucení, nýbrž z celé bytosti souhlasí s tímto řádem, takže není žádného rozporu mezi jeho konáním a jeho srdcem. Pro SZ je charakteristický obrat »činit pravdu«, obyčejně ve spojení »činit milosrdenství a p-u«. Tímto obratem se vystihuje takové jednání, jímž se zakládá, prokazuje a utvrzuje řádný, normální, t. j. pokojný a milosrdný vzájemný poměr [sr. Gen 24:49 ; Gen 47:29; Josh 2:14]. Je zde jasně vidět, jak p. v sz pojetí těsně souvisí s pospolitostí, vyjadřujíc a zajišťujíc její spolehlivou soudržnost a závaznost.

Odsud se snadno pochopí, že se pojem p-y často objevuje v právních souvislostech. Je požadováno, aby se soud dál podle p-y, t. j. podle spolehlivě a správně zjištěného stavu věcí i podle správné normy, která odpovídá nadosobnímu řádu. V tomto smyslu se Deut 22:20 mluví o pravé [pravdivé] žalobě a Deut 13:14 ; Deut 17:4 o zjištění »p-y a jisté věci«, Ezek 18:8; Zech 7:9 ; Zech 8:16 o pravém [pravdivém],t.j. spravedlivém soudu. Proto také je předním znakem mesiášského Služebníka Hospodinova, že bude vynášeti soud podle p-y [Isa 42:3], jako zase naopak je znevážení a zneuctění této soudní p-y hlavním příznakem zkázy a rozvratu, o němž mluví Isa 59:4 , Isa 59:14 , Isa 59:15, sr. Jer 7:28. - V tomto právním pojetí p-y je jedna složka, která je jakoby mostem od prvotního hebrejského [a vůbec staroorientálního] pojetí p-y jakožto řádnosti a spolehlivosti ve vztahu k pospolitosti k novějšímu [původně řeckému, viz oddíl 3] pojetí p-y jakožto shody lidského poznání se skutečným stavem věcí. Má-li totiž soud být »pravý«, t. j. spravedlivý, musí se zakládat na spolehlivém,skutečnosti odpovídajícím zjištění toho, čemu se v novodobé právní mluvě říkává skutková podstata. Proto pojem p-y [týká se to hebr. ’emet více než ’emúná] nabývá na jedné straně také významu »pravá, spolehlivě a správně zjištěná skutečnost«, na druhé straně významu »pravdivost, pravdomluvnosti V tomto smyslu se mluví o pravdomluvném svědku Pro 14:25, ale také o »právě«, t. j. pravdivě promluveném slovu prorockém Jer 23:28. Zde tedy pojem p-y vyjadřuje i pravdivost, t. j. realitu a legitimnost [skutečnost a oprávněnost] zjevovatelského aktu prorockého.

Tím jsme u náboženského smyslu pojmu p., který je v SZ ovšem základem všeho. P. mezi lidmi, p. vzájemných lidských vztahů je zakotvena v p-ě Hospodinově. Vždyť pospolitost Izraele, která je konkrétním rámcem oné osobní a vztahové, dějící se p-y, není jen pozemským lidským svazkem, nýbrž spočívá na *smlouvě, kterou s Izraelem ve své svrchovanosti uzavřel Hospodin. On smlouvu utvořil, on ji také střeží a je zárukou její spolehlivosti a trvalosti. Uvedený již obrat »činit p-u« a zejména »činiti milosrdenství a p-u« má nejčastěji podmětem Hospodina [Gen 32:10; 2Sam 2:6; Ps 20:11n ; Ps 57:4 ; Ps 61:8 ; Ps 115:1 a mn. j.]. Spojení těchto dvou slov by bylo nesnadno pochopitelné, kdyby milosrdenství označovalo jen lidské citové hnutí a p. shodu lidského poznání, po př. lidské výpovědi,se skutečností. V SZ však *milosrdenství znamená v prvé řadě vztah odpovídající solidaritě a závaznosti smlouvy, p. pak spolehlivost a věrnost v téže smlouvě; jde tedy o dvě stránky téže skutečnosti, která je zakotvena v Hospodinu a v jeho jednání. P. Hospodinova je jeho věrnost a stálost jako Pána smlouvy, která není zviklána ani nevěrností lidskou [sr. nz formulaci 2Tim 2:13!]. Jinak řečeno, p. je platností a spolehlivostí Božích slibů i ovšem neotřesitelností jeho příkazů a hrozeb [Ps 19:8 ; Ps 33:4 ; Ps 119:128]. P. Hospodinova - a odvozeně i p. mezi lidmi - se tedy projevuje a uskutečňuje v časovém dění, právě v tom, že jeho smlouva odolává a jeho sliby se plní. Na to může navázat eschatologické a soteriologické pojetí p-y [sr. Ps 40:11 ; Ps 117:2 ; Ps 146:6]. Je odsud vysvětlitelné, proč Kraličtí směli Ps 31:6, doslovně »Bůh p-y«, přeložit »Bůh věrný«. Stejně je na tomto pozadí vysvětlitelné, že pojem p-y může příležitostně označovat takový lidský postoj, který odpovídá věrnosti Hospodinově. Patří sem nejen Hab 2:4, nýbrž i Ps 85:11 - Ps 85:12, kde se milosrdenství [a spravedlnost] uvádí na straně Boží, kdežto pravda [a pokoj] na straně lidské. Kraličtí zde ovšem ’emet přeložili slovem »víra«, ne neprávem potud, že tím naznačili, že pro SZ »věřit« v náboženském smyslu znamená chovat se tak, jak to odpovídá věrnosti čili p-ě Boží, t. j. očekávat a spoléhat na něho ve všech okolnostech života.

I Boží p. má ovšem ty znaky, které jsme viděli při odvozené p-ě lidské. Je spravedlností Božího soudu [Ps 19:10 ; Ps 111:7 ; Ps 119:66]. A ovšem: v Božím jednání, v Boží smlouvě, v slovu Božího příkazu i zaslíbení se zjevuje sama skutečnost nejskutečnější, takže odsud pojem p-y nabývá také významu shody s pravou skutečností. Vždyť on, Hospodin, je jediný Bůh pravý [pravdivý] a živý [Jer 10:10] na rozdíl od neskutečných, nicotných bůžků pohanských [sr. Ps 115:4 - Ps 115:8; Isa 40:19 - Isa 40:20 ; Isa 44:10 - Isa 44:19]. Na tomto základě bylo písemně zachycené zjevení později označeno jako »spis pravdy« [Kral. »psání pravdomluvné« Dan 10:21], a ještě později se slovo p. stalo označením židovství jako pravého zjeveného náboženství v protikladu k pohanství. Pojem p-y tím byl nepochybně poněkud zvnějšněn, ale doznívá tu ještě základní sz poznání, že Bůh ve své svrchovanosti, neotřesitelné věrnosti a stálosti svého smluvního milosrdenství, v němž se člověku zjevuje k jeho záchraně, je zdrojem poslední a pravé p-y života i poznám.

3. V LXX jsou hebr. slova označující p-u nejčastěji překládána řeckým alétheia a jeho odvozeninami, i když ’emúná bývá někdy překládáno slovem pistis [věrnost, také však víra]. Původním významem alétheia jest neskrytost, odhalenost; vyjadřuje tedy, že nějakou věc [nebo událost a pod.] můžeme jasně vidět, druhému ukázat, výstižně pochopit a vyslovit, že je přístupná našemu pozorování a poznávání Tento pojem bývá spojován se slovesy znamenajícími vnímání [viděti, slyšeti, hledati...] a sdělování [říci, oznámiti, ukázati...], nikoli však jako v SZ se slovesy činění: alétheia je pravá skutečnost předmětu, která tu už předem jest, nezávisle na našem jednání, a kterou můžeme jen dodatečně správně poznat. To, co jsme správně poznali, je ovšem pro nás právě tím průhledné, přehledné a proto i spolehlivé; nadto člověk, který věci správně poznává, ukazuje a vyslovuje, jest právě na základě toho pravdivý, t. j. spolehlivý, hodnověrný. Odsud i řecký pojem p-y [a zejména přídavné jméno pravdivý a pod.] nabývá významu osobní spolehlivosti a blíží se tím pojetí sz; proto alétheia není nevhodným překladem ’emet. Podklad a celá orientace pojmu se však od hebrejského přece jen výrazně liší: v každém z nich se spíše jen na okraji objevuje to, co je v druhém významovým středem.

Řecké pojetí p-y jakožto nezakrytosti, přístupnosti věcí našemu vnímání a poznávání bylo vhodným východiskem pro kritickou otázku, zda opravdu poznáváme věci správně, zda se naše vnímání, chápání a vypovídání kryje se skutečností. Protikladem p-y je v tomto pojetí zdání, falešné domnění, omyl. Ona kritická otázka se ptá, co je vlastně pravé jsoucno a jeho podstata, a dále: jak, za jakých podmínek je můžeme poznati. Na tuto otázku rozličnými způsoby odpovídalo soustavné zkušenostní [vědecké] zkoumání v Řecku počína jící i řecká spekulativní filosofie, která hledala pravé bytí cestou abstrakce. Celý tento způsob kladení otázky je SZákonu ovšem cizí; natolik lze říci; že sz pojetí pravdy je předkritické. SZ však klade kritickou otázku jiného druhu, totiž zda člověk sám stojí celou svou bytostí v p-ě, t. j. zda svou životní orientací a svým činěním správně odpovídá tomu řádu, který je jediným základem života a tedy i pravého poznání, jsa zakotven ve věrnosti Hospodinově. S hlediska této sebekritické otázky se ne dosti kritickým jeví zase myšlení řecké, mající sklon předpokládati bez dalšího zkoumání, že s člověkem samým je vše v podstatě v pořádku a že otázky začínají teprve tam, kde člověk má poznávat a ovládat vnější svět [počítaje v to po případě i jeho vlastní tělo a ovšem životní okolnosti].

Základní orientace řeckého pojetí p-y jako pravé, vlastní skutečnosti na rozdíl od klamu a zdání zůstává i tehdy, když spekulativní filosofie v době hellenistické přechází v mystický dualismus gnostického rázu, jemuž je zdáním celá hmotná, smysly vnímaná pomijitelná skutečnost, kdežto trvalou p-ou je božství, s kterým se člověk stýká, ne-li splývá, ve vytržení ducha, v němž pohasínají všecky normální obsahy lidské mysli. I zde p. je pravé jsoucno, jež poznáváme, byť jinak než normálním vnímáním, ani zde nejde v prvé řadě o p-u jako osobní věrnost milosrdnému a přikazujícímu Bohu.

4. V NZ se užívá řeckého alétheia a jeho odvozenin, ale myšlenkový základ je sz. I slovně je to patrno, když John 3:21; 1John 1:6 nalézáme obrat »činit p-u.« Praví-li Éf 4,21, že p. jest v Ježíšovi, chce tím říci, že v osobě a díle Ježíše Krista došly událostního potvrzení Boží sliby a spasitelné záměry: p. je tu tedy stálostí a spolehlivostí Boží. Podobně je Rom 15:8 řečeno, že Kristus se stal služebníkem obřízky, [t. j. přišel na svět právě v Izraeli] ve jménu či v zastoupení Boží p-y [Kral.: pro Boží pravost], t. j. právě proto, aby potvrdil platnost zaslíbení daných lidu staré smlouvy. Pojem p-y označuje věrnost Boží i Rom 3:7, jak vyplývá ze souvislosti 3,3-7. Stejný základní význam má i pojem p. evangelia [Gal 2:5 , Gal 2:14]: ve zvěsti o Ježíši Kristu přichází k člověku spasitelná věrnost Boží. Proto je možno mluvit i o slovu p-y [Eph 1:13; Col 1:5; 2Tim 2:15; Jas 1:18]: zvěstování slova je událostí, jíž se pravda čili věrnost Boží vždy znovu pro nás stává skutečností. Zároveň je ovšem pravdivý i obsah tohoto zvěstování, neboť správně ukazuje naši situaci před Bohem, naši vinu i Boží milosrdenství. Tím se nz pojetí pravdy blíží řeckému [poznání pravé skutečnosti], ale jeho základní se SZ shodná orientace se ukazuje v tom, že zjevování p-y evangeliem se obrací spíše ke svědomí než k rozumovému uvažování [2Cor 4:2] a že osvojení pravdy je mařeno spíše neposlušností než nedostatkem myšlenkových schopností [Rom 1:18 ; Rom 2:8; Gal 5:7; sr. 1Pet 1:22]. Zároveň »hebrejskému« i »řeckému« pojetí však odpovídá, mluví-li se o p-ě Boží proto, aby se vyzdvihla skutečnost jediného pravého Boha proti nicotě bůžků a model [Rom 1:25].

Dosti často je ovšem slov p., pravdivý [pravý, pravdomluvný], v pravdě a pod. užíváno v prostém nebo jakoby zeslabeném slova smyslu, bez důrazu na poslední základ ve věrnosti a p-ě Boží. Tak se [Mark 5:33 ; Mark 12:14 ; Mark 12:32 a paralely] slovem p. nebo v pravdě myslí prostě pravdomluvnost čili upřímnost na rozdíl od lži a přetvářky [sr. i Phil 1:18]. Podobně se i jinde slovem p. označuje pravdivost výpovědi [Rom 9:1; 2Cor 11:10 ; 2Cor 12:6; 1Tim 2:7], i když v některých z těchto výroků je patrno, že osobní pravdomluvnost apoštolova je projevem jeho služby vlastní p-ě Kristově. -Jindy má slovo p. obecnější smysl ethický, označujíc řádnost života na rozdíl od nepravosti [1Cor 13:6; Eph 4:24 ; Eph 5:9 ; Eph 6:14]; v jednom z podobných míst, 3John 1:3 - 3John 1:4, Kraličtí místo p. překládají upřímnost.

V některých nz výrocích biblický pojem p-y Boha věrného a spasitelně jednajícího vede k tomu, že slovo p. označuje soubor Božího zjevení a obsah víry, někdy přímo i v podobě přesně formulovaného vyznání. Navazuje se tu na užití židovské [sr. závěr oddílu 2]. Tento význam se ohlašuje již v některých Pavlových výrocích, které jsme již uvedli v jiných souvislostech [na př. 2Cor 4:2; Gal 5:7], velmi zřetelný je však zejména v t. zv. *pastorálních epištolách, kde p. někdy označuje takřka již soubor učení církvi svěřeného a v církvi uchovávaného [církev je sloup a pevnost p-y 1Tim 3:15, odvraceti se od p-y je totéž co odpírati učení v církvi zvěstovanému 2Tim 4:4 a j.]. Sem patří i obrat »přijíti k poznání p-y«, což znamená uvěřit v Ježíše Krista a potvrdit tuto víru vyznáním a křtem [1Tim 2:4 ; 1Tim 4:3; 2Tim 2:25 ; 2Tim 3:7; Titus 1:1; Heb 10:26]. Nebezpečí, aby se toto užití pojmu pravdy neproměnilo ve vnější formalismus, čelí nejen Pavlovo odmítnutí podobného formalismu židovského domnívajícího se, že v pevně formulovaném zákoně má zabezpečující ztělesnění p-y [Rom 2:20], nýbrž nadto jasné vědomí, že p., a to právě p. evangelia, p. slova, není pouhá sebesprávnější. formulace, nýbrž živá osobní moc, která vládne našemu životu a proti níž nic nezmůžeme [2Cor 13:8].

Zvláštní místo mají i v této věci spisy Janovy. Slovo p. je tam časté. Jde tu o p-u, která se stala v Ježíši Kristu [John 1:17]. Toto dobře sz pojetí je dovršeno a převýšeno, praví-li se, že Ježíš pravdou sám jest [14,6]; jest jí proto, že v jeho osobě k nám s trvalou platností přichází věrnost a milosrdenství Boží [1,14]. On přišel vydati svědectví p-ě [18,37], a to netoliko svými slovy, nýbrž svou celou bytostí, která nám ukazuje Otce [14,8-9]. S touto vtělenou p-ou se setkává Pilát, ale nepoznává ji, protože sám není z p-y, a proto se ptá, asi spíše bezradně než skepticky: Co jest p.? [18,37-38]. U J stejně jako v celém Písmu je totiž p. především životní skutečností, nikoli pouhým nezaujatým a nezávazným poznáním věcí. Je v protikladu ke lži, v které člověk jinak žije; proto se v blízkosti pojmu p-y několikrát objevuje pojem světla, jímž se vyjadřuje, že v p-ě Ježíšem přinesené můžeme správně vidět sami sebe ve vztahu k Bohu a proto se i správně orientovat v životě. Uplatňuje se tu ovšem i něco z »řeckého«, zejména však z »gnostického« pojetí p-y [viz odd. 3]: pravá skutečnost je člověku samému o sobě zahalena a uzavřena a otvírá se mu toliko Božím zjevením. Tma lži však nespočívá v pouhé nevědomosti, nýbrž v hříchu, a zjevení p-y není pouhým sdělením správného vědění, nýbrž mocí, která vysvobozuje z otroctví hříchu [8,32-36]. Proto i slovo Ježíšovo, které je zdrojem této p-y [8,31], nelze chápat jen jako poučení, nýbrž jako slovo mocného, tvůrčího rozkazu, v němž je možno a třeba zůstávat. P. je založena ve slovu Božím, které je totožné s Ježíšovým posláním na svět a které dochází svého cíle tehdy, když se lidé posvětí v p-ě, t. j. přijmou slyšené slovo [17,17-19], Neděje se to svéprávnou mocí lidskou, nýbrž pravé přijetí Ježíše jako Slova i zůstávání v něm je dílem *Utěšitele, totiž Ducha p-y, který jediný uvádí ve všelikou p-u [14,17; 15,26; 16,13]. Proto je podle Jana možno vyjít ze tmy dřívějšího lživého způsobu života, vstoupit do novéno vztahu k Bohu a tak se setkat s pravou, poslední skutečností života. To je modlitba [lépe: pravá pocta Boha] v Duchu a pravdě [4,23n]. V ní se dovršuje a naplňuje p. Boží milostivé věrnosti, život lidský je postaven na spolehlivý základ a tím zároveň dochází svého uspokojení i touha po Bohu, po nalezení pravé poslední skutečnosti života. Janovské pojetí lze tak pokládat za shrnující a vrcholící zpracování všech základních motivů biblického pochopení p-y.