Práce: V otrokářské společnosti starých Řeků i Římanů byl činěn rozdíl mezi prací tělesnou a duševní v tom smyslu, že tělesná práce byla pokládána za méněcennou pro vzdělaného, bohatého a politicky svobodného člověka. Tělesná p. byla údělem otroků. Svobodného člověka je důstojný jen sport, politický nebo jiný rozhovor na tržištích nebo při hostinách, činnost státnická a válečnická a po příp. i literární. Stoická filosofie podceňovala tělesnou práci také z toho důvodu, že nepočítala s nápravou tohoto světa. Tvrdí se, že nedostatek vážnosti k tělesné práci vedl k tomu, že Řekové a Římané učinili jen malý pokrok v přírodních vědách ve srovnání s filosofií a matematikou. Podobně je tomu doposud i v buddhismu, jenž v kontemplativním životě vidí ideál lidského bytí. Ani islám necení práci příliš vysoko.

U Izraelců se však neshledáváme s pohrdáním tělesnou p-í. Naopak: p. byla pokládána za Boží rozkaz a úděl člověka, jak vysvítá z vypravování o stvoření světa, kde člověku bylo uloženo, aby podmanil zemi a všecko její tvorstvo [Gen 1:28 sr. Ž 8!], podobně jako z vypravování o ráji, který měl člověk »dělat a ostříhat« [Gen 2:15]. Také Desatero obsahuje rozkaz: »Šest dní pracovati budeš a dělati všeliké dílo své« s odůvodněním, že »v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest« [Exod 20:9 , Exod 20:11]. P. je pro biblické pisatele tak samozřejmá jako východ slunce nebo to, že lvíčata denně vycházejí na lov [Ps 104:19 - Ps 104:23]. Právě účelná práce odlišuje člověka od ostatních tvorů [Ps 104:23]. Poctivá p. přináší Boží *požehnání [Ps 65:10 - Ps 65:14, sr. 2Chr 15:7; Ps 128:2; Pro 10:16 ; Pro 14:23; Isa 53:11; 1Cor 15:58]. Bůh dává moudrost a umění řemeslníkům, »aby vtipně smysliti uměli«, jak se co dělá [Exod 35:30 - Exod 36:2]. Zvláště Přísloví je plno napomínání k pilné práci [Pro 6:6 - Pro 6:11 ; Pro 18:9 ; Pro 31:10 - Pro 31:31] a apokryfní Ecclesiasticus [Moudrost Sirachova] 7,15 výslovně praví: »Neměj v nenávisti těžkého díla a orby, kterouž stvořil Nejvyšší« a ví, že bez pracovníků »nebývá vzděláno město« [38,37]. Bibličtí pisatelé nepovažovali za nutné zamlčeti, že Saul, první král izraelský, byl povolán ke svému úkolu, když šel »za voly s pole« [1Sam 11:5], a že Ježíš, Spasitel světa, byl »tesařem« [Mark 6:3, řecky tektón = stavební řemeslník], a tak vzal na sebe »podobu služebníka« [Phil 2:6], ačkoli byl »ve způsobu Božím«. Ve svých podobenstvích o království Božím užíval Ježíš příkladů ze života práce, takže bychom z nich mohli sestavit popis pracovních a obchodních poměrů tehdejší doby. Také on odsuzuje lenost [Matt 25:14 - Matt 25:30] a vyslovuje zásadu, že dělník je hoden své mzdy [Luke 10:7, sr. Matt 10:10]. Volá-li do království Božího, volá k práci v Božích službách [sr. Matt 20:1nn]. V nz době bylo zvykem, že každý učitel Zákona se musel naučit nějaké tělesné práci, aby mohl vydržovat sebe i rodinu. Také Pavel se držel této zásady [Acts 18:3 sr. 20,34], ačkoli podle 1Cor 9:4 - 1Cor 9:15 a 2Thess 3:7 - 2Thess 3:10 by byl měl právo -podle nařízení Páně [Matt 10:10; 1Tim 5:18] -nechat se vydržovat církví [sr. Phil 4:15nn; 2Cor 11:9; 1Cor 9:6 - 1Cor 9:15]. Jakmile se křesťanství octlo na hellenistické půdě, muselo začít bojovat proti hellenistickému podceňování tělesné práce. V 2Thess 3:6 - 2Thess 3:10 na adresu těch, kteří se domnívali, že vzhledem k brzkému příchodu Páně není třeba pracovat, vyslovuje zásadu: »Nechce-li kdo dělati, ať také nejí« a vyzývá je, aby pokojnou prací svých rukou si vydělali svůj chléb. Bez p. by sbor klesl na úroveň žebráků a byl by pohoršením těm, »kteří jsou vně« [1Thess 4:11n]. Eph 4:28 napomíná, aby každý pracoval svýma rukama, protože by jinak neměl z čeho uděliti nuznému [sr. Matt 5:42; Rom 12:11]. Jas 5:4 pak zadržování mzdy prohlašuje za křivdu, volající k nebi. Je možno říci, že křesťanství znamená ve starém světě nové hledisko na tělesnou i duševní práci, zvláště když stvořilo pojem *povolání a věrnosti v povolání, které dal Bůh člověku.

Bible ovšem také tvrdí, že p. trpí tam, kde člověk propadl hříchu. Naznačuje to už vypravování o *pádu člověka [Gn 3]. Celá oblast lidské p., jež měla být radostnou spoluprací na společném dobru, stala se jevištěm lidského soupeření a bratrovražedných hádek [Kain a Ábel Gn 4]; země plodí »trní a bodláčí« [Gen 3:18]. Řád, který měl Bůh na mysli při stvoření světa a člověka, určeného k práci, byl narušen lidskou vzpourou proti Bohu. P., jež měla být radostnou činností, stala se tvrdou nutností a zákonem. Zvláště kniha Kazatel hovoří o bezútěšnosti p. [Eccl 1:3 ; Eccl 2:10n , Eccl 2:18 - Eccl 2:22 ; Eccl 3:9n ; Eccl 4:4 , Eccl 4:8 ; Eccl 5:15 ; Eccl 6:7, sr. Ps 90:10 a 73,5; Isa 65:23]. Ve stejném duchu mluví apokryfní kniha Ecclesiasticus [38,25-41].

Ale tomu, jenž byl Kristem zbaven tíživé a drtící nadvlády Zákona a vykoupen z hříchu, který usiluje nejprve o království Boží a jeho spravedlnost, p. se proměňuje v radostnou službu lásky. Je v Kristu, t. j. přestává žít v oblasti Zákona a stává se opět tvorem, jenž je schopen naplniti původní určení, dané člověku. Jeho denní p. je zbavena kletby. I když Matt 11:28nn se vztahuje především na ty, kteří jsou upracovaní a usouzení nesnesitelným břemenem zákonických předpisů, v přeneseném smyslu platí o všech pracujících a obtížených. Neboť jho lásky, které na věřícího vkládá Kristus, ulehčuje i každodenní práci, kterou se věřící učí chápat jako bratrskou a sesterskou službu, jež je současně službou Bohu [sr. 2Cor 6:4nn; 1Thess 1:3; Eph 6:6n; Col 3:23n]. Pak nezáleží na tom, čím sloužíme, zda prací tělesnou nebo duševní. Jde vždy o to, co potřebuje lidská společnost. Je příznačné, že i svou práci v církvi popisuje Pavel řeckým výrazem kopos, kopián = p., spojená s námahou; nalopotiti se, těžce pracovati, ale v 1Cor 15:10 upozorňuje na to, že ho k této p-i uzpůsobuje jemu přítomná milost Boží. Je to lopota, která jej však naplňuje hrdostí a radostí [2Cor 11:23; 1Cor 15:10]. Neboť se namáhá o dokonalého člověka v Kristu [Col 1:28n]. Často je ovšem naplněn bázní, aby se nelopotil nadarmo [Gal 4:11; 1Cor 3:8; 1Thess 3:5; Phil 2:16]. Také o p-i jiných ve sboru užívá týchž výrazů [1Cor 15:58; 2Cor 10:15; 1Thess 5:12]. Je to p. lásky [1Thess 1:3], v Pánu [Rom 16:12], jež je hodná vyššího uznání [1Thess 5:12; sr. 1Cor 16:16; 1Tim 5:17]; p., nesená nadějí v Bohu [1Tim 4:10]. P. ve sboru je tedy namáhavá p., rovná tělesné p-i [Acts 20:35; 1Cor 4:12; 2Thess 3:8]. Ve 2. stol. však se přestalo mluviti o p-i v církvi výrazy kopos, kopián, kterých řečtina užívala pro tělesnou práci. Zdály se - patrně pod vlivem hellenismu - nedůstojnými výrazy pro duchovní p-i. Je tedy zřejmo, že bible pokládá p-i za nutnou a užitečnou činnost člověka [sr.John 6:27; Matt 6:25 - Matt 6:34], i když v ní nevidí všecek smysl života. V období Zákona byl sedmý den určen k odpočinku. Tak jako je člověk určen k tomu, aby se podílel na tvůrčí p-i Stvořitelově, tak je určen také k tomu, aby se sdílel o jeho odpočinek [Gen 2:1 - Gen 2:3; Exod 20:11]. Tento odpočinek sedmého dne je pak předobrazem onoho eschatologického odpočinutí, jež je připraveno Božímu lidu [Heb 4:9 - Heb 4:11; Rev 14:13].

Pracovati o = namáhati se o něco, zasazovati se o něco, usilovati o něco, o něco se snažiti [různé řecké výrazy, John 6:27; Acts 24:16; Col 1:29].

Vidělo mi se pracno = v mých očích to bylo lopocením [Ps 73:16].