Píseň: Izraelci zpívali od nejstarších dob při všech příležitostech tak jako všichni orientálci. Veselí i zármutek, práce i odpočinek, láska i svatba, hostiny i důležité události dějinné a p. byly provázeny a zachycovány písněmi, doprovázenými hudbou na loutny nebo harfy [
Judg 9:27; Ž 150;
Isa 5:11n ;
Isa 16:10;
Amos 5:23 ;
Amos 6:4nn] a zpravidla i tancem. »Světské« p-ě ovšem v dnešním biblickém zarámování lze už těžko rozlišit od písní náboženských, zvláště proto, že proroci užívali často »světských« p-í jako prostředku k vyjadřování duchovních pravd a celý život byl tak úzce spojen s kultem, že lze těžko říci, kde běží hranice mezi »světským« a kultickým. Český čtenář Kralického překladu také sotva postřehne rozdíl mezi prosou a p-í, která měla určitý styl a rytmus [viz níže!]. Lehkomyslnou pijáckou píseň cituje na př.
Isa 22:13 [»Jezme, pijme, nebo zítra zemřeme«] a 56,12. Posměšné p-ě [mešálím, Kral. »přísloví«; dostati se do přísloví = státi se předmětem posměchu] máme na př.
Judg 5:28nn [sr. podobnou amorejskou posměšnou p. nad porážkou moabského krále
Num 21:27 -
Num 21:30. Sr. také
Job 30:9;
Ps 69:13;
Lam 3:14]. Proroci často užívali formy posměšné p-ě, když líčili Boží soud nad nepřáteli Božího lidu [
Isa 37:22 -
Isa 37:29; 47]. Při kopání studní byla zpívána t. zv. p. o studni [
Num 21:17n]. Při tom dělníci povzbuzují nejen sebe, nýbrž vyzývají i vodu, aby vystoupila. Také při žních a vinobraní se zpívalo [
Jer 25:30, kde mají Kral. »křik presovníků«; sr.
Jer 48:33;
Isa 9:3], ovšem Izrael při tom děkoval Bohu [Ž 65 a 67]. *P. Šalomounova byla snad původně sbírkou p-í svatebních, jež byly nábožensky přeznačeny na poměr Hospodinův k vyvolenému lidu [sr.
Isa 5:1 -
Isa 5:7]. P-ě pohřební snad souvisely s pohanským kultem mrtvých [opěvování umírajícího a znovu oživujícího božstva přírodního Tamuze, Adonise a j.], jak tomu snad nasvědčuje i ta skutečnost, že k tomu byli najímáni kvíleči a kvílečky z povolání [
Jer 9:17 -
Jer 9:21;
Amos 5:16]. Izrael měl tyto zvyky zakázány a tak se vyvinula »světská« pohřební píseň, jež s pohanským kultem mrtvých neměla nic společného [
2Sam 1:19 -
2Sam 1:27 ;
2Sam 3:33n]. Proroci ovšem i do těchto pohřebních p-í vložili motivy náboženské, zvláště když oplakávali pád Jerusalema [Pl 1; 2; 4] nebo izraelského lidu [
Amos 5:2; posměšné písně pohřební nad nepřáteli Božího lidu máme na př.
Isa 14:4 -
Isa 14:21;
Ezek 27:2nn ;
Ezek 28:11nn ;
Ezek 32:2 -
Ezek 32:16]. Při dvorech panovnických bývali zpěváci a zpěvačky, jejichž úkolem bylo opěvovati krále a jeho činy [
2Sam 19:35]. Zvláště David byl oblíbeným předmětem podobných zpěvů [
2Sam 23:1 sr.
1Sam 18:7]. Ovšem u Izraele ustupuje král do pozadí před Hospodinem, jak je patrno z t. zv. královských žalmů, jež byly zpívány při nastolovací slavnosti královské [Ž 2 a 110]. Král izraelský je Hospodinovým králem, po případě jeho zástupcem; jeho vítězství a sláva jsou především Božím vítězstvím a slávou [sr.
Ps 18:20n]. Izraelský král však není středem uctívání [na rozdíl od králů egyptských a jiných], nanejvýš šlo o promítnutí slov, určených korunovanému králi, do daleké budoucnosti, od níž byl očekáván Mesiáš. Ale forma těchto nastolovacích písní královských byla přejata i do písní, jež oslavovaly nastolení Hospodinovo [viz níže!]. Válečné písně, jimiž měla být povzbuzena bojovnost vojska, máme na př.
Exod 17:16;
Num 10:35;
Josh 10:12n; Sd 5. P-ň vítězná je zaznamenávána nebo je o ní zmínka v
Exod 15:20n;
Judg 11:34;
1Sam 18:6n. Podobné p-ě byly sbírány ve sbírky, z nichž SZ jmenuje dvě: *»Knihu Upřímého« [
Josh 10:13;
2Sam 1:18] a *»Knihu bojů Hospodinových« [
Num 21:14]. Už titul této knihy naznačuje, že mezi »světskou« a náboženskou p-í byl jen nepatrný rozdíl. Na druhé straně však skutečnost, že se tyto sbírky nedostaly do Písma, svědčí o tom, že jejich obsah nebyl převážně náboženský.
Většina sz p-í je totiž čistě náboženská [po př. kultická]. Jejich úkolem bylo vyjádřiti touhu po Hospodinu, zapuditi zlé mocnosti [
1Sam 16:16;
Ps 91:5] a příznivě nakloniti Boha těm, kteří se zpěvu účastní. Jde tu především o hymny [hebr. tehillím] k oslavě Boží, jež byly vedle oběti podstatnou součástkou bohoslužeb jako prostředek pokorného a oddaného zpřítomnění Božího. Předzpěvák a sbor se při tom střídali za doprovodu hudby. Celé shromáždění bylo snad rozděleno ve skupiny, jež vpadávaly do hymnu podle stanoveného pořadí [
Ps 135:19 -
Ps 135:21]. Při zpěvu těchto hymnů prožíval sz věřící minulost i eschatologickou budoucnost jako přítomnost. Boží moc a velikost ve stvoření, přírodě i dějinách byla předmětem těchto p-í zvláště od dob t. zv. Deuteroizaiáše [Iz 40-55], který jim dal universalistický rámec svým pojetím, že všichni národové a dokonce i neživá příroda [
Isa 44:23] vzdávají Bohu chválu za jeho milost i soudy. I t. zv. p-ě siónské [Ž 46; 48; 76], které se vztahovaly původně na Jerusalem, mají eschatologický výhled. Ž 103 a 104 pak ukazují, že v těchto hymnech bylo dost místa i pro osobní zbožnost, jež ovšem byla výrazem zbožnosti celku.
S hymnem je příbuzný t. zv. chvalozpěv, t. j. děkovná p. [hebr. tôdá, na př. Ž 136; sr.
Jer 33:11], jež byla původně zpívána při děkovné oběti za doprovodu hudby [
Ps 43:4] a v přítomnosti pozvaných hostí [Ž 118, sr.
Ps 22:23nn] u příležitost uzdravení, záchrany a prožité pomoci Boží [Ž 30]. Během doby se odpoutala děkovná p. od oběti a někde ji i nahradila [
Ps 40:7], proměnivši se v soukromou děkovnou modlitbu. Podobně je tomu i s p-ěmi poutnickými [»písně stupňů« Ž 120nn], jež byly zpívány při společném putování z odlehlých míst ke svatyni [
Exod 23:17 ;
Exod 34:23;
Deut 16:16;
Isa 2:3;
Jer 31:6], nakonec však se proměnily v p. jednotlivce [Ž 84; 122,1.8n], toužícího po společném shromáždění.
Vedle hymnů a chvalozpěvů máme ve SZ také zvláštní písně, jež byly zpívány při t. zv. nastolovacích slavnostech Hospodinových [Ž 47; 93; 96-99, sr.
2Sam 6:5;
1Chr 13:8], jež dle některých badatelů byly pořádány – podobně jako v Babylóně – každého nového roku. Patrně tu šlo o slavnostní procesí, při němž byla truhla Boží vnášena do chrámu.
Dalším druhem sz písní jsou t. zv. žalozpěvy, kolektivní i individuální, jež také souvisely s kultem [sr.
1Sam 1:10nn], takže i v čistě individuálních žalozpěvech je užito kultických pojmů [
Jer 11:18 -
Jer 11:23]. Tak jako při chvalozpěvech se oblékal zpívající ve slavnostní roucho, tak při žalozpěvech se odíval žínicí, posypával hlavu popelem, postil se, činil pokání a sliby [
Joel 1:13n ;
Joel 2:15nn]. Příklad kolektivního žalozpěvu máme na př. Ž 44;
Hos 6:1 -
Hos 6:6 ;
Hos 14:3 -
Hos 14:9; Pl 5 [v politické tísni], Jl 1-2 [při hladu a kobylkách];
Jer 14:7 -
Jer 14:10 ,
Jer 14:19 -
Jer 14:22 [v době sucha]. Ve všech těžkostech prožíval Izraelec vzdálenost od Boha a žalozpěvem vyjadřoval touhu po novém navázání styku s ním, po milostivé jeho pomoci a novém ujištění jeho přízně, takže mnohé žalozpěvy přecházejí v píseň naprosté důvěry v Boha a jeho vedení [na př. Ž 3; 4; 11; 16; 20,7nn; 27], jakých máme ve SZ mnoho [
Ps 27:1 -
Ps 27:6; 121; 125; 131]. Mezi žalozpěvy se počítají t. zv. modlitby obžalovaných, pronášené prý při Božích soudech [podle Schmidta na př. prý Ž 7, jehož závěr od v. 13 se přednášel až po osvobozujícím rozsudku].
Vyhnanstvím v Babyloně, kde byl obětní kult znemožněn, nastalo odloučení náboženských p-í od kultu, a tím se dostalo p-i čistě duchovního obsahu.
Podle mínění některých badatelů k nejstarším částem SZ patří tyto písně a průpovědné výroky: a) P. Lámechova [
Gen 4:23n] na oslavu krevní msty. – b) Průpovědi Noemovy [
Gen 9:25nn]. – c) Proroctví o praotcích [
Gen 12:2n ,
Gen 12:7 ;
Gen 13:14 -
Gen 13:17 ;
Gen 25:23 ;
Gen 26:4 ;
Gen 27:27 -
Gen 27:29 ,
Gen 27:39 ;
Gen 48:22]. – d) Požehnání Jákobovo [Gn 49]. –e) Píseň Mojžíšova [
Exod 15:1 -
Exod 15:18]. – f) Kratší p-ě a průpovědi z doby putování po poušti [
Exod 17:16;
Num 6:24 -
Num 6:27 ;
Num 10:35n ;
Num 21:17n]. – g) Balámovy průpovědi [
Num 23:7 -
Num 23:10 ,
Num 23:18 -
Num 23:24 ;
Num 24:3 -
Num 24:9 ,
Num 24:16 -
Num 24:19]. – h) Požehnání Mojžíšovo [Dt 33]. K náboženské poesii patří nejen žehnací, ale i proklínací formule [
Josh 6:26]. Některé z těchto písní a rytmických průpovědí jsou starší než jejich nynější historické zarámování, některé jsou mladší. Přesné datum už nelze zjistiti. Nejdůležitějším znakem hebr. poesie není rým, ač se k němu dají najít nepatrné náběhy, nýbrž t. zv. parallelismus membrorum, t. j. spojení dvou nebo tří poměrně stejně dlouhých vět, opakujících různými slovy tutéž myšlenku [
Gen 4:23;
Ps 22:20] nebo rozvíjejících a doplňujících myšlenku první věty [
Gen 16:12;
Job 3:17;
Ps 29:5] anebo konečně obsahujících její protiklad [
Gen 4:24;
Pro 10:1n]. Badatelé rozpoznali v hebr. poesii i rytmus, jenž zvl. v žalozpěvech byl pravidelný [3 + 2 přízvuky, t. zv. kulhající verš, hebr. kíná], takže už na poslech každý Izraelec věděl, že jde o nářek. Liturgický přednes v synagoze předpokládal určitý rytmus. Jiní badatelé se snaží rozeznat v hebr. poesii také určité metrum, t. j. pravidelné střídání dlouhých a krátkých slabik podle určitého vzorce. Strofy v hebr. poesii jsou rozeznatelné podle refrénu [na př. v Ž 42 se po určitém počtu veršů opakuje »Proč jsi smutná, duše má?« Sr. Ž 43]. Máme také písně abecední, v nichž každý verš nebo jejich skupina začíná postupně písmenou hebr. abecedy [tak na př. v Pl 1-3 každému písmenu připadají tři řádky, v Ž 119 vždy osm].
I v NZ se zpívalo v křesťanských shromážděních. Snad už
Acts 2:47 naznačuje nějaký zpěv.
Col 3:16;
Eph 5:19 mluví o žalmech, zpěvech a písničkách duchovních.
1Tim 3:16 je snad zbytek prakřesťanské písně o Kristu. Také chvalozpěvy na Beránka a Boha ve
Rev 4:11 ;
Rev 5:9n ,
Rev 5:12n ;
Rev 11:17n ;
Rev 15:3n ;
Rev 19:2nn mají ráz liturgického zpěvu. Píseň Mariina [t. zv. Magnificat
Luke 1:46nn] a Zachariášova [t. zv. Benedictus,
Luke 1:68nn] nám naznačují, jakého druhu byla nz poesie.