Přísaha: v celém starověku byla původně slavnostním aktem, jímž přísahající svolával na sebe prokletí pro případ, že by jeho výrok nebyl pravdivý nebo slib nebyl dodržen. Aby dotvrdil přísahající závaznost svého slova, dovolával se svědectví nějaké vyšší bytosti, obyčejně božstva anebo božného panovníka anebo předmětů, jež božstvo zastupovaly anebo s nimiž božstvo nějak souviselo. Při tom byly jmenovány věci nebo osoby, přísahajícímu drahé, jež stejně s ním propadly kletbě, nebyla- li přísaha dodržena.
Ve SZ jsou výrazy p., přísahati překládána dvě slova: šáha‘ [šebû‘á] a ’álá [proklínání]. První výraz znamená prý původně »dostati se pod vliv sedmi věcí«. Arabové při smlouvách potírali sedm posvátných kamenů krví těch, kdo smlouvu uzavírali. Na tento původní význam snad ukazuje to, že Abraham při uzavírání smlouvy postavil sedm jehnic před Abimelecha, patrně k oběti [
Gen 21:30n]. Druhý výraz znamená »proklínati«, zaklínati [
Num 5:21;
1Kgs 8:31;
2Chr 6:22]. Někdy jsou oba výrazy spojeny k zesílení p-y. Přísahající se dovolával svědectví Božího a současně na sebe svolával kletbu Boží, jestliže přísežný slib nedodržel anebo jeho výrok nebyl pravdivý. Podle ustanovení Zákona směl Izraelec přísahati jen »ve jméno Hospodinovo« [
Deut 6:13] nebo ve »jménu Hospodinově« [
Deut 10:20;
1Sam 20:42;
Jer 12:16]. Je tedy p. slavnostním vyznáním Boha a přiznáním se k němu [sr.
Isa 19:18 ;
Isa 45:23 ;
Isa 48:1;
Jer 12:16] a porušení p-y urážkou Boha [
2Chr 36:13;
Ezek 17:13nn ,
Ezek 17:18] a jeho jména [
Exod 20:7;
Lev 19:12; sr.
Isa 48:1;
Jer 12:16n;
Mal 3:5]. Proto tolik záleželo na dodržení p-y.
Ps 15:4 velebí toho, jenž zůstává věrný dané přísaze i tehdy, přináší-li mu to škodu [tak se tomuto místu aspoň zpravidla rozumí]. Ve skutečnosti mu to naopak uchová vlastní duši a její sílu, jež by byla nesplněním přísahy narušena. O závaznosti p-y svědčí
Josh 9:15 -
Josh 9:19;
Judg 11:31 -
Judg 11:35;
1Kgs 1:29nn. Dovolávat se při přísaze jiných božstev bylo zakázáno [
Josh 23:7;
Jer 5:7 ;
Jer 12:16;
Amos 8:14; Sof 1,5]. Nejběžnější přísežná formule byla: »Živť jest Hospodin!« [
Judg 8:19;
1Sam 20:3 ;
1Sam 25:26], nebo »Bůh jest svědek mezi mnou a tebou« [
Gen 31:50;
Jer 42:5], nebo »Toto ať mi učiní Bůh a toto přidá« [
Ruth 1:17;
1Kgs 2:23], při čemž se patrně symbolicky naznačovalo, jakým trestem má Bůh postihnout křivopřísežníka. Jindy to bylo jasně vysloveno [
Num 5:21;
Job 31:8 ,
Job 31:10 ,
Job 31:22 ,
Job 31:40;
Jer 29:22]. Jsou také zaznamenávány přísahy, dovolávající se života krále [
2Sam 11:11, sr.
Gen 42:12], patrně jako svědka nebo zástupce božstva. Někdy se člověk zapřísahal Bohem i člověkem [
1Sam 20:3 ;
1Sam 25:26;
2Kgs 2:2 ,
2Kgs 2:4] nebo jen člověkem [
1Sam 1:26 ;
1Sam 17:55], jenž je tím vyzýván, aby se stal mstitelem případného nesplnění p-y. Izraelec však nikdy nepřísahal při svém životě [naše »na mou duši«], ježto člověk není jeho pánem. Přísežním gestem byla ruka, pozdvižená k nebi jako sídlu Božímu [
Gen 14:22;
Deut 32:40;
Dan 12:7;
Ezek 20:5n ;
Ezek 36:7], takže výraz »pozdvihnouti ruku« znamená často »vysloviti přísežné ujištění« [
Exod 6:8;
Num 14:30]. Jindy stačilo podání ruky [
Ezek 17:18]. O jiném obřadu p-y máme zmínku v
Gen 24:9 ;
Gen 47:29. Přísahající vkládal ruku »pod bedra«, t. j. k pohlavnímu údu toho, jemuž přísahal. Snad tu šlo o stvrzení p-y i potomstvu. Jindy bylo k zesílení p-y obětně zabito zvíře a rozpůleno. Přísahající chodil mezi oběma půlkami; snad to bylo také symbolické svolávání osudu, jenž stihl zvíře, na toho, kdo porušil p-u [
Gen 15:8 -
Gen 15:18, sr.
Jer 34:18]. I u Izraelců se přísahalo před oltářem [
1Kgs 8:31], jenž patřil Bohu, nebo skrze chrám [
Matt 23:16nn] a pod. [
Matt 5:33nn]; zdá se, že zvlášť účinné p-y byly podle lidového názoru vázány na určité svatyně, proto proroci - ovšem také z jiných důvodů - varovali před skládáním přísah v Bételu, Galgala a Samaří [
Hos 4:15;
Amos 5:5 ;
Amos 8:14].
SZ ani Talmud neznají přísahy svědků před soudem. Zato však zná SZ t. zv. očišťovací přísahu obžalovaného v případě, že není svědků [
Exod 22:8 ,
Exod 22:11; sr.
Num 5:11 -
Num 5:28;
Deut 21:1nn]. Dálo se to patrně tak, že žalobce vyřkl kletbu nad domnělým pachatelem, obžalovaný tuto kletbu na posvátném místě opakoval anebo řekl k ní Amen [sr.
Num 5:22]. Věřilo se, že Bůh tuto přísežnou kletbu slyší a provede, jestliže obžalovaný vypovídal křivě.
Zákon přísně zakazoval křivou p-u [
Lev 19:12], ale trest přenechával Bohu [
1Kgs 8:31n;
Zech 8:3n;
Mal 3:5]. Jen v případě ukvapené, nezaviněné křivé p-y dával předpisy pro její odčinění [
Lev 5:4nn ;
Lev 6:1 -
Lev 6:7]. Proroci znovu a znovu naříkají nad křivopřísežníky [
Jer 5:2 ;
Jer 7:9;
Zech 5:3n;
Mal 3:5], jimž se p. stala něčím nezávazným. Není divu, že mnozí měli posvátnou hrůzu před p-ou a raději se jí vyhýbali [
Eccl 9:2]. Talmud zná za křivou p-u trest bičování, ale farizeové opatřili p-u tolika výjimkami a rozlišovali tolik stupňů p-y, že ji v podstatě znehodnotili.
SZ mluví také o p-e Boží. Ovšem, Bůh, jenž není na nikom závislý, může přísahat jen skrze sama sebe [
Gen 22:16;
Exod 32:13;
Isa 45:23;
Amos 6:8, sr.
Heb 6:16n], skrze svou pravici [t. j. moc
Isa 62:8], své velké jméno [
Jer 44:26], svou svatost [
Amos 4:2]. Může dát jako záruku svůj život [»Živ jsem já«
Num 14:21 -
Num 14:23 ,
Num 14:28;
Deut 32:40;
Jer 46:18] nebo důstojnost Jákobovu [
Amos 8:7]. Ve SZ jde hlavně o čtyři p-y Boží: a) Bůh přisáhl Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jejich potomci budou přivedeni do zaslíbené země a budou mít zvláštní úlohu mezi ostatními národy [
Gen 50:24;
Deut 6:18 ,
Deut 6:23 ;
Deut 7:13;
Ps 105:9nn]. V podstatě to znamenalo utvrzení smlouvy [
Deut 4:31], příslib milosrdenství [
Deut 7:12] a požehnání [
Deut 7:14]. - b) Bůh se zapřisáhl Davidovi [
Ps 89:35nn ,
Ps 89:50; sr.
Isa 55:3] a trvá na této p-ze i tehdy, když v době babylonského zajetí se zdálo, že na ni zapomněl. - c) Exilní i poexilní proroci se těchto p. Božích opět a opět dovolávají [
Jer 11:5, sr. Ez 16; Oz 1-3] a rozšiřují jejich platnost i na pohany [
Isa 45:23 ;
Isa 62:8; sr. 45,18.22]. - d) V
Ps 110:4 jde o p-u Hospodinovu mesiášskému knězi-králi. Celá sz zbožnost je založena na víře v platnost Božích přísah.
Těchto p. Hospodinových se dovolává i NZ a ukazuje, že jsou splněny příchodem a v osobě Ježíše Krista [
Luke 1:68 -
Luke 1:73]. V něm se splnila p. i smlouva, neboť smlouva a p. je jedno a totéž. Zmrtvýchvstání Ježíšovo bylo splněním p-y Boží Davidovi [
Acts 2:30n;
Ps 132:11; sr. 89,4n] a
Heb 7:20 ,
Heb 7:21 ,
Heb 7:28 vidí v Kristu splnění p-y mesiášskému knězi-králi [
Ps 110:4]. Zákon a p. jsou tu stavěny v protiklad. Zákon dosazoval na velekněžství slabé, hříšné lidi, ale Boží p., vyslovená až po vydání Zákona, určila k velekněžství Syna, dokonalého na věky a tudíž schopného odstraniti hřích. Kristus jako zaslíbený Syn Davidův se posadil na mesiášský královský trůn.
Co se týče lidského přísahání, ukazuje Ježíš v kázání na hoře, že účastníci království Boží- ho, naplnění jeho myšlenkami a silami, nepotřebují svá slova stvrzovat p-ou, protože mají být tak pravdiví, že jejich slovo stačí. Mezi sebou nemají vůbec přísahat [Kral. poněkud nesrozumitelně: »Abyste nepřísahali všelijak«
Matt 5:34] ani skrze nebe, ani skrze zemi, ani skrze Jerusalem, což jsou jen opisy jména Božího, ani skrze svou hlavu, kterou člověk nemá ve své moci. V nové smlouvě se mají spokojit s prostým ano-ne [
Matt 5:38;
Jas 5:12]. Co je nad to, pochází od zlého, t. j. od ďábla, jenž budí sklon k lehkovážnému užívání, p-y. Možná však, že Ježíš tu myslí pouze na zlo, jež je ve světě. Čeští bratří v nejstarší době [v 15. století] a některé jiné křesťanské skupiny na základě těchto slov odmítali p-u vůbec. Je však příznačné, že Ježíš sám odpovídá na zaklínání velekněze [řecké exorkizein = někoho přísahou zavázati, sr.
Exod 13:19;
1Kgs 22:16;
2Chr 36:13], ač tu nejde vysloveně o p-u, a že i Pavel volá Boha za svědka [
Rom 1:9;
2Cor 1:23 ;
2Cor 11:31;
Gal 1:20;
1Thess 2:10; sr.
Heb 6:16]. Podle
Rev 10:6 přísahá také anděl. Také starokřesťanská Didache [Učení dvanácti apoštolů] zakazuje pouze křivou přísahu, nikoli p-u vůbec. Je jisto, že NZ varuje před ukvapenou a zbytečnou p-ou [
Matt 14:3 -
Matt 14:12] a židovskou kasuistikou, jež nebrala ohled na závažnost slova v Boží službě [
Matt 23:16nn]. Tak na př. p-u, v níž nebyl výslovně jmenován Bůh, prohlašovali za neplatnou. Příklad ukvapené přísahy podává
Matt 14:3 -
Matt 14:12 [sr.
Esth 5:3] a Petr je smutným dokladem křivé p-y [
Matt 26:74;
Mark 14:71]. *Slib. *Soud. *Zaklínati. *Zavázati.