Strom: *Rostlina, rostlinstvo. O Šalomounovi se tvrdí v 1Kgs 4:33, že napsal mezi jiným také jakousi botaniku, »počna od cedru, kterýž jest na Libánu, až do mchu [== mechu], kterýž roste na zdi«. O jednotlivých stromech najdeš poučení pod příslušnými hesly.

Nejen prameny, studnice, skaliska a hory, ale i s-y označovaly starověká posvátná místa, o nichž se věřilo, že stojí v tajemné souvislosti s božstvem anebo s jinými nadpřirozenými silami. V Palestině to souviselo také s tím, že tato země nebyla bohatá na lesy a význačné s-y poutaly k sobě pozornost. Zdá se, že starověcí národové byli přesvědčeni, že každý s. má svého »pána«, svého vládnoucího ducha nebo »duši«. Pedersen se domnívá, že místní jméno Baltamar [Judg 20:33, *Bál po stránce zeměpisné, č. 14], hebr. bďal támár [= pán palmy] ukazuje tímto směrem. Job 31:39 ujišťuje, že země nevolala proti němu a že »držitelé duší jejich« [hebr. duše bcfal-xx jejich] nepřivodil ke vzdychání surovým využíváním. Pedersen i tu vidí doklad, že s-y měly svá božstva. Posvátnými místy, jež měla tak význačné místo ve vypravováních o praotcích Izraele, byly převážně prastaré svatyně u posvátných s-ů. Tak na př. Abram postavil první oltář Hospodinu na území Palestiny v *rovině More, t. j. nejspíše u věšteckého dubu More [Gen 12:6n], kde mu Bůh zaslíbil zemi za dědictví. Jiný takový s. stál v Mamre u Hebronu [Gen 13:18, sr. 18,4.8], jiný v Sichemu [Josh 24:26] a v Ofra [Judg 6:11 , Judg 6:19]. Také Jákob zakopal cizí modly i náušnice pod dubem u Sichem [Gen 35:4]. Byl to nejspíše posvátný dub domácího obyvatelstva. Zároveň toto vypravování ukazuje na rozhodnost Jákobovu, se kterou skončil se starými božstvy. Ale nejde jen o bývalé pohanské svatyně. O Abrahamovi čteme, že nasázel stromoví v Bersabé a vzýval tam jméno Hospodinovo [Gen 21:33]. Ne nadarmo bydlela Debora »pod *palmou na hoře Efraim« [Judg 4:6], Saul na pahrbku pod jabloní zrnatou [1Sam 14:2] a později pod hájem v Ráma [1Sam 22:6], a Debora, chovačka Rebeky, byla pochována pod dubem [Gen 35:8, sr. 1Sam 31:13]. *Monenim. Šelest korun moruší pokládal David za zvláštní Boží pokyn [2Sam 5:23n]. Je také příznačné, že se Bethel, stará kananejská svatyně, za starodávna nazývalo Lůza [Gen 28:19 ; Gen 35:6], t. j. Mandloň, jež byla patrně předmětem modlářského kultu. Ne nadarmo vytýká bible králům a lidu, že obětovali pod každým s-em [dřevem] zeleným [1Kgs 14:23; 2Kgs 16:4 ; 2Kgs 17:10; 2Chr 28:4; Jer 2:20 ; Jer 3:6 , Jer 3:13; Ezek 6:13 ; Ezek 20:28; Hos 4:13]. Záhy byly rostoucí s-y nahrazeny pouhými stromovými kmeny, ašerami. Kral. tu mluví o *háji [viz o tom podrobněji Bič II., kapitola Posvátné stromy, str. 86nn].

Možná, že s podvědomou úctou k životu s-ů, jež je patrná už z uvedeného místa u Job 31:39, souvisely i některé předpisy, na př. zákaz, že žádný s. nesmí být přiřezáván ani roubován po tři roky po zasazení, aby mohl dospět. Ovoce čtvrtého roku patřilo Hospodinu a teprve ovoce pátého roku smělo býti zužitkováno majitelem [Lev 19:23 - Lev 19:25]. Také při obléhání nepřátelského města nesměly být ovocné s-y poráženy s odůvodněním: »Což jsou s-y polní lidské bytosti, abys jich užíval ke své obraně?« [Deut 20:19n v překladu Pedersenově]. I život s-ů musel býti respektován. Byly ovšem také výjimky, jako na př. v 2Kgs 3:19 , 2Kgs 3:25.

Zvláštní oblibě ve výtvarnictví celého předního Orientu se těšily t. zv. stromy života. V Babylóně měly podobu palmy. Nedivíme se proto, že palma tvořila důležitou součást chrámové výzdoby i u Izraelců, jak vysvítá z 1Kgs 6:32 , 1Kgs 6:35 ; 1Kgs 7:36; Ezek 41:18. Snad také některé sloupy, stojící před chrámy, představovaly s. života. Jejich ovoce přinášelo nesmrtelnost. Babylonský mythus zná také »s. pravdy«. Požívání jeho ovoce přinášelo poznání pravdy. Také ve vypravování o *ráji se vyskytuje v jeho středu s. života [Gen 3:22 , Gen 3:24], který propůjčoval nesmrtelnost [sr. Rev 2:7 ; Rev 22:2 , Rev 22:14], a s. vědění dobrého a zlého [Gen 2:9 , Gen 2:17; sr. Deut 1:39; Isa 7:15n], »příjemný očima a k nabytí rozumnosti žádostivý« [Gen 3:6 překládá Luther: » Veselý s., protože činí moudrým«]. Sz pisatel použil tehdy běžných představ k tomu, aby vyznačil, že pro člověka ustanovil Bůh určité nepřekročitelné hranice. Hřích je právě překročení těchto hranic, protože chce nabýt moudrosti jinou cestou, než kterou určil Bůh. Podle Pro 3:18 je s-em života božská Moudrost, »svědectví a závdavek věčného života« [Kral. v poznámkách]. A poněvadž ústa *spravedlivého vynášejí moudrost [Pro 10:31], je ovocem spravedlivého s. života [Pro 11:30], t. j. přináší život těm, kteří se dostanou pod jeho vliv [sr. Pro 15:4]. Podle Pro 13:12 je splněná žádost s. života, t. j. naplňuje novou odvahou k životu, anebo, podle Kral., jest »věc nejpříjemnější a nejvděčnější«.

U Hos 14:8 se Hospodin sám přirovnává k zelenající se jedli v protikladu proti modlám. Slibuje Efraimovi, že jej bude vyslýchati a na něj patřiti a že se tedy nemusí obracet na modly. I ovoce Efraimovo se najde u Boha samého. K tomu Kral. v Poznámkách připojují: »Jáť jsem ten, pod jehož stínem před všelijakým nebezpečenstvím ochrániti se a bezpečen býti můžeš. Cožkoli při tobě dobrého jest, to vše ze mne jako z vinného kmene pochází; beze mne nemůžeš nésti ovoce. John 15:4n.« Podle Ps 1:3 je blahoslavený muž přirovnáván podle Jer 17:8 ke s-u, zasazenému na břehu umělého zavodňovacího systému [sr. Gen 49:22; Deut 11:10; Job 29:19], takže nezávisle na dešti vydává v pravý čas ovoce a jeho listí nevadne ani v největším žáru. V Ps 37:35n je ovšem výstraha, že ne každý člověk, podobný silnému, rozložitému, samorostlému [t. j. nepřesazenému, vyrostlému tam, kde vypučel a měl tedy hluboké a pevné kořeny] a zelenému s-u, je člověk blahoslavený a pobožný. U člověka blahoslaveného jde o stav trvalý [sr. Ps 92:13], u člověka, popisovaného v Ps 37:35n o stav dočasný [Ps 37:38n, sr. Job 5:3 ; Job 20:4n; Ezek 17:24; Dan 4:7 , Dan 4:11 , Dan 4:20]. Někdy je lid staré smlouvy, jehož se ujímá Hospodin, nazýván »stromové spravedlnosti« [Isa 61:3]. Jakmile však tyto s-y nenesou ovoce, musejí být vyťaty [Matt 3:10 ; Matt 7:18n; Luke 13:6nn]. I v křesťanské církvi jsou stromové uvadlí, bez ovoce, dvakrát mrtví a vykořenění [Jude 1:12], t. j. nejen po vnější stránce, ale i vnitřně mrtví; tito lidé byli mrtvými před přijetím křesťanství, a stali se jimi znovu, když svým nemravným životem odpadli od pravého křesťanství. Výraz »dvakrát mrtví« lze snad také překládat »venkoncem, naprosto mrtví«. Obrat »kvésti bude mandlový s.« v Eccl 12:5 vykládají Kral. alegoricky: »hlava bude šedivěti«. Jiní překládají: »Zavržena bude mandle«, t. j. starý člověk, nemající zubů, odmítne i tuto pochoutku.

V NZ-ě se často v Kral. překladu mluví o *dřevě [stč. = strom]. Tak Luke 23:31 staví proti sobě zelené a suché dřevo [Žilka: s.]. Bylo to obrazné rčení, běžné v tehdejším židovstvu [sr. Ezek 17:24]. Ježíš tu sama sebe přirovnává k zelenému, míznatému s-u, jenž velmi těžko podléhá ohni; židovstvo pak je mu suchým, snadno zapalitelným s-em. A přece Bůh Ježíše neušetřil; musí jít cestou kříže a smrti. Musí-li však trpět on, zcela nevinný, čím větší a přísnější soud postihne nekající židovstvo, zůstane-li přes všecko své vyvolení v nevěře a neposlušnosti! Jiní vykladači vztahují oba obrazy na židovstvo. Ženy oplakávají Ježíše v době, kdy s. židovstva je ještě duchovně zelený, tedy živý. Jestliže se Židé mohou dopustit tak hrozného činu [ukřižování Mesiáše], co se stane, až tento s. uschne a přijde hodina záhuby? Nad tím mají ženy plakat. Žilka v tom smyslu překládá: »Činí-li toto lidé, dokud jsou s-y zelené, co se bude díti, až budou suché ?«

Někdy má řecké xylon význam s-u života [Kral. překládají »dřevo života«]. Tak v uvedeném už místě ve Rev 2:7 jde o s. v nebeském ráji. Podle Rev 22:2 »s té i oné strany řeky je s. života rodící dvanáctero ovoce; každého měsíce dává zvláštní své ovoce; listí s-u je léčivé pro národy. Podíl na těchto s-ech života mají ti, kdo se dali očistit od hříchů krví Beránkovou [Rev 22:14] a tudíž zvítězili, třebas mučednicky, nad satanskými silami [Rev 2:7]. Ale této výsady může býti zbaven ten, kdo se nepoddá v poslušnosti prorockému slovu [Rev 22:19 podle lepších rukopisů v překladu Žilkově: »Ubere mu Bůh jeho podíl ze stromu života a ze svatého města«]. Že dřevo bylo také označením kříže Kristova, bylo řečeno v hesle »Dřevo [Gal 3:13; sr. Deut 21:33; 1Pet 2:24]. Zvláště v prvokřesťanském umění byl s. života znázorňován křížem Kristovým.