Učedlník: nč. učedník, řecky mathétés, hebr. talmîd [od slovesa lámad = učiti se], původně učeň, jenž se u mistra učí řemeslu, ale už v klasické řečtině jde spíš o označení filosofického žáka, jenž od svého učitele-mistra přijímá duchovní podněty z osobního styku s ním ať už ve škole anebo v soukromí. Zvláště v mystériích se mluvilo o učednících-adeptech a mistrech, kteří zasvěcovali adepty do tajemství kultu a uváděli je do styku s božstvem. U. tu namnoze znamená přívržence, jenž svého mistra má v mimořádné úctě, drží se v jeho společnosti a po jeho smrti spolu s ostatními se snaží uchovat a dále pěstovat to, čemu je naučil nejen po stránce obsahové, ale i co do způsobu života mistrem doporučovaného. Při tom osoba mistrova stojí v popředí.

Je jistě příznačné, že ve SZ-ě se mluví o u-cích pouze na dvou místech, a to v 1Chr 25:8, kde jde o žáky chrámové hudby, a u Isa 8:16, kde prorok, jehož poselství bylo lidem zavrženo, rozhodl se svěřit je skupině svých u-ů, kteří je nejen uchovají ve svých srdcích, ale jednou je uvedou i ve skutek. Ale nejde tu o uchování nějakého prorockého učení, nýbrž o Zákon Boží, o Boží slovo, jež není vázáno na žádného člověka. Proroci sice měli služebníky, mládence [1Kgs 18:43 ; 1Kgs 19:21; 2Kgs 3:11 ; 2Kgs 4:12] a prorocké syny, ale to, co je poutalo dohromady, byl duch Hospodinův [sr. 1Sam 10:10nn ; 1Sam 19:20nn], nebyli to, však u-ci v tom smyslu, jak tomu rozuměli Řekové. Ve SZ-ě nebyl pěstován kult osob. Šlo v něm o zjevení, slovo Boží, jež působí bezprostředně. Bůh sám byl Mistrem a Učitelem svého lidu,

i když k tomu užíval proroků, úplně závislých na jeho zjevení.

Teprve v rabínské literatuře, vyrostlé pod silným vlivem hellenismu hlavně od doby Makkabejců začíná se hojně vyskytovat výraz talmîd. Tento výraz označuje toho, jenž se za vedení učitele, nikoli soukromě, učí Písmu a židovské náboženské tradici, aby se jednou stal rabínem. Ideálem ovšem bylo, aby všichni Židé bez rozdílu byli u-y. »Zástup, který nezná Zákona« [John 7:49], byl v pohrdání, ano až v nenávisti. Jestliže talmîd obstál ve zkouškách a dosáhl čtyřicátého roku, stal se kandidátem ,moudrosti‘ [talmîd cháchám], který mohl být v případě potřeby ordinován na rabína. Ale i bez ordinace byl ve velké vážnosti, protože se podílel na slávě, jež příslušela Zákonu, a mohl začít kolem sebe shromažďovat u-y. Jinak se přidržoval toho rabína, jemuž děkoval za své vyučení a pěstoval jeho způsob výkladu Zákona, v němž viděl vtělenou vůli Boží a rozřešení všech životních otázek [sr. John 5:39]. Přes rozdílné školy [na př. Hillelovu a Šammaiovu] se všichni talmîdîm [žáci] považovali za u-y Mojžíšovy [John 9:28].

Na tomto pozadí porozumíme lépe nz výrazu u. Vyskytuje se pouze v evangeliích a ve Sk. Tak Matt 22:16; Mark 2:18; Luke 5:33 mluví o u-cích farizejských, t. j. farizejských zákoníků-učitelů, kteří kladli důraz na zákonickou praxi. Dále mluví NZ o u-cích Jana Křtitele, kteří se v značném počtu [John 4:1] sdružili kolem svého mistra a přijali od něho určité životní řády [Matt 9:14; Mark 2:18; Luke 5:33 ; Luke 11:1; John 3:25]. Zdržovali se v jeho blízkosti i tehdy, když byl uvězněn [Matt 11:2; Luke 7:18] a na konec ho i pochovali [Matt 14:12; Mark 6:29n]. První z u-ů Ježíšových, a snad i pisatel evangelia Janova, patřili původně do okruhu Jana Křtitele [John 1:35nn], a také později se setkáváme v prvotní křesťanské církvi s Janovými u-y. Jeden z nich byl Apollos, Žid z Alexandrie a pozdější spolupracovník Pavlův [Acts 18:24; 1Cor 1:12 ; 1Cor 3:6] a dále skupina dvanácti Židů v Efezu [Acts 19:1nn], kteří nejspíše patřili k Janovým u-ům, pěstujícím způsob života, jak jej doporučoval jejich někdejší mistr. Podle některých rukopisů mluví Acts 9:25 o u-cích Pavlových [viz Žilkův překlad]. Na ostatních místech se mluví o u-cích Ježíšových v užším i širším slova smyslu.

V užším slova smyslu jde o ty, kteří se za života Ježíšova shromáždili kolem něho jako svého učitele a žili s ním v nejužším obecenství. Na rozdíl od u-ů rabínských, kteří sami usilovali o to, aby byli přijati do mistrova okruhu, u-ci Ježíšovi byli vesměs povoláni jím samým [Matt 4:19; Mark 1:17 ; Mark 2:14 ; Mark 10:21; Luke 5:1nn ; Luke 9:59; John 1:43 ; John 6:70 ; John 13:18; sr. 15, 16.19]. Ti, kteří ze své vůle chtěli být u-y, byli odmítáni [Mark 5:18nn]. Za to povolával i takové, kteří podle veřejného mínění platili za hříšníky [Mark 2:13nn, sr. Luke 15:1n]. Z počátku ovšem se k Ježíšovi hrnuly zástupy [Matt 12:15; Luke 6:17, sr. 19,37], ale v posledku to byl vždy sám Ježíš, který rozhodl o tom, kdo je jeho u-em [John 6:60 - John 6:66]. Neboť tu nešlo o učení - a to je druhý podstatný rozdíl mezi u-y Ježíšovými a u-y rabínů -, ale o osobní poměr, poměr víry, který rozhodoval [John 6:69; sr. Luke 5:8nn; John 1:45nn]. Jen tak lze vysvětliti okolnost, že ti, kteří byli vyzváni, aby se stali jeho u-y, ihned opustili všecko a šli za ním [Matt 4:18nn ; Matt 10:37nn; Mark 1:16nn]. Ježíšovi u-ci, kteří v něm našli Mesiáše, pokládali se za služebníky-otroky svého mistra, kterého poslouchat jim bylo výsadou [Mark 11:1nn ; Mark 14:12nn]. Také nepovažovali své učednictví za průchodní stav, jímž by došli téže dokonalosti jako on a nezávislosti na něm, nýbrž za trvalý stav svého života [sr. Matt 23:6nn]. Jen tak si vysvětlíme okolnost, že v době mezi smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíšovým u-ci byli tak pokleslí [Luke 24:19nn], protože se jim zdálo, že je konec jejich učednictví. Nebylo to učení, jež vázalo u-y Ježíšovy dohromady, nýbrž jeho osoba. Ani po zmrtvýchvstání nešlo předně o tradování jeho učení, nýbrž o svědectví, soustředěné na jeho osobu jako vtělení Božího zjevení; toto svědectví činilo z lidí u-y [Matt 28:18nn; Luke 24:48; John 19:35 ; John 21:27; Acts 1:8].

Být u-em Ježíšovým znamenalo být poslušným jeho nástrojem a spolupracovníkem [Luke 5:1nn , Luke 5:10 ; Luke 10:1nn; Matt 5:13nn ; Matt 25:14nn, sr. Matt 10:5nn]. Jan to vyjadřuje tak, že u. byl vyvolen k tomu, aby nesl ovoce [John 15:16], »zůstával v jeho řeči« [John 8:31], zachovával jeho přikázání [John 14:15nn ; John 15:10nn], zvláště přikázání lásky [John 13:34n]. Ale být u-em znamenalo i závazek k ochotnému snášení utrpení. Musí-li trpět Mistr, budou trpět i jeho u-ci, a to nejen apoštolové [Matt 10:17nn; John 15:18nn ; John 16:1nn], nýbrž každý u. bez rozdílu [Mark 8:34nn; Luke 14:26nn; sr. John 12:25n]. Jen tak se mohou stát jeho svědky.

Ve Sk jde vesměs [až na 9,25 a 19,1] o označení křesťanů, kteří bývají nazýváni také věřícími [Acts 2:44 ; Acts 4:32], bratřími [Acts 11:1 , Acts 11:29 ; Acts 12:17 ; Acts 14:2 ; Acts 21:17 ; Acts 28:14 aj.], přáteli [Acts 27:3], svatými [Acts 9:13 , Acts 9:32 , Acts 9:41 ; Acts 26:10]. Nejde tu o ty, kteří se setkali osobně s Ježíšem za jeho pozemského života [Acts 16:1, sr. 1Tim 1:2; 2Tim 1:2 , 2Tim 1:5], nýbrž o ty, kteří byli získáni kázáním o Kristu [Acts 6:1 ; Acts 13:52 ; Acts 14:20nn ; Acts 18:23] a po vzoru palestinských křesťanů se nazývali prostě u-y. Jejich známkou bylo, že uvěřili v Ježíše jako Krista [Acts 9:26 ; Acts 14:22 ; Acts 18:27; sr. John 2:11; '8,31] a přijali Ducha sv. [Acts 9:17 ; Acts 13:52 ; Acts 19:1nn ; Acts 21:4]. Snad jen Mnázon, označený ve Acts 21:16 jako ,starý u.‘, by mohl být jedním z těch, kteří se setkali s Ježíšem osobně [ale sr. Acts 11:20]. *Starý.