Škola: [řecky synagógé = shromáždění, shromaždiště, synagoga], bohoslužebné shromaždiště Židů, jež sloužilo také jako š. i jako místní soud. Před zajetím babylonským synagog nebylo. Bohoslužby v plném slova smyslu [s oběťmi] směly být konány pouze v Jerusalemě. Teprve zajetí asi dalo vznik š-ám, jež sloužily četbě Písma, vyučování Písmu a modlitbám právě v zajetí, zvláště po nastoupení Kyrově a jeho ovládnutí Babylona r. 539 př. Kr. O synagogách v Egyptě máme zprávy od 3. stol. př. Kr. Oběti ve školách přinášeny nebyly. V prvním křesťanském století byly synagogy všude, kde se vyskytovali Židé, ať už v Palestině nebo mimo ni. Čteme o š-ách v Salamině [Acts 13:5], Antiochii Pisidické [Acts 13:14], Ikonii [Acts 14:1], Berii [Acts 17:10]. Ve větších městech bylo škol několik, jako na př. v Salamině a ovšem v Alexandrii a Jerusalemě [Acts 6:9], kde slyšíme o š-e Libertinských, Cyrenenských, Alexandrijských, Asijských a j. Zdá se, že tu šlo o krajanskou pospolitost anebo snad i o příslušnost k určité vrstvě nebo určitému zaměstnání. Tak libertini byli snad potomci Židů, kteří byli kdysi jako otroci odvedeni do Říma. Jejich děti byly propuštěny na svobodu a v Jerusalemě se sdružily kolem jedné synagogy. U synagog bývaly i školy pro mládež. Š-y mimo Palestinu spravovaly prostřednictvím starších všecky židovské záležitosti ať náboženské, ať občanské, ovšem v souladu se zákony země. Při každé š-e byl jeden nebo několik úřadujících »knížat« [Mark 5:22]. Kníže, lépe představený š-y, řídil shromáždění; ustanovoval vhodné členy k modlitbě, ke čtení Písma a k výkladu s napomenutím. Byl odpovědný za vše, co se ve š-e konalo [Luke 13:14]. Také Ježíš býval vyzván, aby četl Písmo [Luke 4:16], a často kázal ve š-ách [Kral. »v shromážděních«, Matt 4:23]. Také Pavel a Barnabáš začínali svou práci v mimopalestinských zemích v židovských š-ách, využívajíce práva, že každý ze shromáždění směl čísti Písmo a připojiti výklad, byl-li toho schopen [na př. Acts 13:15]. Vedle správce š-y byl při každé synagoze člověk, který vykonával drobnější povinnosti, jako na př. podávání knihy Písma a její ukládání do zvláštní schránky [Luke 4:20] anebo vykonávání tělesného trestu, jejž uložil místní soud provinilcům [Matt 10:17; Acts 22:19]. Staral se též o světlo a otvírání a zavírání š-y. Při synagoze byli i správci almužnictví [sr. Matt 6:2]. Deset členů synagogy mělo za povinnost býti přítomno při každém shromáždění, ať už v sobotu [Acts 15:21] anebo vždy druhého a pátého dne v týdnu; neboť shromáždění nemohlo být zahájeno, dokud nebylo přítomno deset dospělých mužů, starších nad 13 let.

Při sobotním shromáždění některý člen zahájil bohoslužbu modlitbou; bylo to nejčastěji Deut 6:4 - Deut 6:9 ; Deut 11:13 - Deut 11:21; Num 15:37 - Num 15:41 anebo některá z Osmnácti proseb a požehnání. Při modlitbě shromáždění obyčejně stálo [Matt 6:5; Mark 11:25], při slovu »Požehnaný« se uklánělo, při jménu Hospodinovu se napřimovalo a ke konci připojovalo »Amen«. Nato byla čtena předepsaná část [paraša] z Pentateuchu [Acts 15:21]; při čemž se na čtení mohlo podílet několik členů shromáždění. Čtení bylo zarámováno díkůčiněním. Na to byla čtena některá část z proroků ve volném výběru [t. z v. haftara, Acts 13:15], a to tím, jenž zahájil modlitbou. Následoval překlad z hebrejštiny do běžného jazyka, nejčastěji aramejštiny, a krátký výklad [Luke 4:16 - Luke 4:22] a byly snad zpívány i žalmy, ačkoli o tom nemáme určitých zpráv. Shromáždění bylo ukončeno požehnáním, které vyprosil obyčejně kněz, byl-li některý přítomen, a shromáždění zvolalo Amen. Původně snad odpovídal bohoslužebný řád souběžné obětní praxi chrámové, takže účastníci synagogálních bohoslužeb se v duchu cítili spojeni s obcí jerusalemskou.

V Palestině bylo vykopáno mnoho zbytků škol z doby Ježíšovy i po ní. Všecky jsou tvaru obdélníkového, postaveny směrem k Jerusalemu. Židům totiž záleželo na tom, aby ten, který se modlí, byl obrácen tváří k Jerusalemu. Poblíž vchodu při jižní straně byla skříň s knihou Zákona, upravená tak, že připomínala stánek úmluvy. Vedle skříně stál někde i sedmiramenný svícen, připomínající sedmiramenný svícen v jerusalemském chrámu. Vedle toho bývaly v synagogách rozličné svícny a svítilny, věnované členy náboženské obce. Zde byla také vyhrazena sedadla pro vzácnější návštěvníky a starší [Matt 23:6; Jas 2:2n]. Nejčestnější místo bylo to, jež bylo nejblíže skříni se svitky Písma. Matt 23:2 mluví také o *stolici Mojžíšově. Bylo to křeslo pro správce synagogy. Uprostřed bylo pódium se stojánkem pro Písmo, odkudž se také mluvilo. Ženy mívaly vyhrazené místo na galerii, kam vedlo zvenčí schodiště. V každé synagoze byla i lampa s »věčným« světlem. Některé synagogy byly vyzdobeny kresbami: vinnou révou, beránkem velkonočním, sedmiramenným svícnem, nádobou na mannu, po případě výjevy ze SZ-a a někde i obrazy zvířetníku, případně i slunce nebo hvězd. K synagoze patřily i nádrže s vodou k obřadům očišťovacím. Náklad na stavbu synagogy opatřovala náboženská obec. Ve výjimečných případech i jednotlivec-proselyta [Luke 7:5]. Po zničení chrámu jerusalemského Římany r. 70 po Kr. se staly synagogy jediným střediskem duchovního života židovského. Jejich sloh, výzdoba a vnitřní zařízení se měnily vlivem křesťanských basilik.

Židé mluví také o t. zv. velké synagoze, jež prý byla organisována Nehemiášem kolem r. 410 př. Kr. Skládala se ze 120 mužů, jimž předsedal Ezdráš. Šimon Spravedlivý, který zemřel kolem r. 275 př. Kr., byl jedním z jejích posledních členů. Na místo této velké synagogy, jež měla na starosti uspořádat bohoslužebný řád mezi navrátilci z Babylona a shromáždit bohoslužebné knihy [SZ], nastoupila nejvyšší židovská rada [*Sněm]. Ale badatelé se domnívají, že zmínka talmudu o této velké synagoze je legendou. Není o ní zmínky ani v bibli, ani v apokryfech, ani u Josefa Flavia. Nejspíše šlo jen o občasná shromáždění všech zákoníků k řešení náboženských otázek.

Důkladnější poučení o různých theoriích o původu synagog, jejich vybavení i o bohoslužbě, najdeš u Biče II., 58nn.