Amorejští: [akk. Amurru = Západ, t. j. kraj západně od Eufratu. Středozemní moře bylo Akkadskými nazýváno Velkým mořem kraje Amurru], jedni z praobyvatelů zeměKananejské před příchodem Izraelitů. Kolem r. 2500 př. Kr. přišli odněkud ze severu pod tlakem indoevropských kmenů a usadili se jednak na západě v zemi Amurru [oblast syrsko-palestinská], jednak na jihovýchodě v Akkadu [Bábelsko], kteréžto zemi dali kolem 2000 př. Kr. dynastii, z níž nejvíc vynikl zákonodárce Hammurabi [Ghammurabi]. Ve vědecké literatuře se tento nápor Semitů nazývá amurejsko-kenaanský [sr. Bič, Palestina I. str. 56n]. Jsou spory o to, zda Amorejští a Kananejští jsou totožní. »To jediné, co víme bezpečně, jest, že SZ vskutku užívá obou označení pro předizraelskou vrstvu obyvatelstva, a to zřejmě severní Jisráel hovořil o Amorrejcích, kdežto jižní [Júdá] o Kenaancích« [Bič, str. 58]. Kolem r. 1400 př. Kr. bydleli ve střední Sýrii i v úrodných údolích mezi Libánem a Antilibánem kolem řeky Orontu. Pod tlakem kmenů aramejských a arabských octli se Amorejští v Palestině. Podle Gen 48:22, dobyl Jákob Sichem na Amorejských [sr. Gen 33:19]. Později byla pokládána za území Amorejské v užším smyslu krajina ohraničená na severu potokem Jabok, na západě Jordánem, na jihu potokem Arnon, na východě pouští [Judg 11:21 - Judg 11:22]. Izrael připravoval Amorejským porážku za porážkou: Num 21:21 - Num 21:26; 33-35; Joz 10; 24,8-11; [porážka pěti králů amorejských]. Stejný osud potkal amorejské krále na severu [Joz 11 ]. V době Samuelově byl »pokoj mezi Izraelem a Amorejskými« [1Sam 7:14]. Za Šalomouna byli Amorejští nevolníky Izraelovými [1Kgs 9:20 - 1Kgs 9:21;2Chr 8:7].

Na egyptských obrázcích jsou Amorejští malováni světlovlasí s modrýma očima, krásných tváří, dlouhých vlasů, svázaných stuhou, vousatí, vysokých postav. Vzhledem k jejich plavovlasosti se pochybovalo o jejich semitském původu. Nehistorické jest pozadí vzpomínky na obrovitou postavu Amorejských z Deut 3:11, kde se líčí lože krále Oga, jež mělo »devět loktů zdéli a čtyř loktů zšíři«. Toto lože se dlouho ukazovalo v Rabba, později hlavním městě synů Ammon. Deut 20:17 - Deut 20:18 nařizuje vyhubení Amorejských. Jejich modloslužba byla hrubě pohanská. Obětovali svým bohům novorozeňata i dospělejší děti.
Amos. 1. Jeden z předků Ježíšových [Luke 3:25].

2. [= obtížený]. První z proroků SZ, s jehož jménem je spojena celá kniha prorocká.

a) Osobnost. Bydlel v Tekoa, v malém judskem městečku asi 10 km na jih od Betléma. Konvenční výklad nám jej líčí velmi idylicky: Povoláním byl »pastýř«; v dobách zrání planých fíků odcházel do nížin, kde nakupoval dozrávající ovoce a tlačil z něho šťávu [»česával jsem plané fíky« Amos 7:14]. Obojí zaměstnání jej uvádělo ve styk s rozmařilým životem v městech severní říše [izraelské], ale snad i Egypta a Sýrie, kde hledal prodejní střediska pro své výrobky. O svém povolání za proroka vypravuje velmi názorně v 7,13-17. Nebyl prorokem z povolání jako mnozí v té době, zvl. v Judstvu [nejedl chléb proroků 7,12], kde proroci neměli právě nejlepší pověst, ježto se dali najímati za peníze, aby prorokovali podle chvilkových politických nálad a osobních přání. Byl povolán od Boha, aby prorokoval proti sousednímu izraelskému království, a proto odpor a posměch proti svému poselství pokládal za odpor proti Bohu. V sev. říši božnost králů [= zbožnění králů] byla mnohem silněji vyvinuta než v říši judské. Na severu vystupoval král přímo jako zástupce Boží na zemi se svrchovanými nároky, podobně jako papež v církvi římskokatolické. Proto Bůh posílá výstrahu nejprve na sever. [Viz však níže bod e)!].

b) Jeho vystoupení spadá do doby nejvyššího rozkvětu izraelské říše za panování Jeroboáma II. [775-750 př. Kr.], dvě léta před zemětřesením [Amos 1:1; Zech 14:5]. Syrská moc, která po celých 100 let utiskovala Izraelity, byla zaměstnána obranou proti velmoci assyrské. Izraelcům se podařilo podmaniti knížata zajordánská, jež byla donucena k poplatkům. V Samaří se množily paláce z mramoru, zdobené slonovou kostí; nádhera a nadbytek byly všude patrný [Amos 3:15 ; Amos 5:11 ; Amos 6:3 - Amos 6:6]. Vnější formy zbožnosti byly sice dodržovány [5,5; 9,1], desátky placeny [4,4-5; 5,22], ale vše bylo odděleno od mravnosti a spravedlnosti [2,6; 3,10; 5,12; 8,5-6]. Podle knihy Ozeášovy se zdá, že dosud stála zlatá telata, vztyčená za Jeroboáma I. jako znamení božství [Amos 8:14 sr. Hos 8:5 - Hos 8:6 ; Hos 10:5]. Kolem r. 760 vystoupil A. se svatým hněvem na náboženské slavnosti v Betel, kde byla státní svatyně [1Kgs 12:29] královská [Amos 5:21]. Vykázán ze země nejvyšším knězem Amaziášem [7,10-17] neopominul připojiti proroctví proti těm, kteří jsou odpůrci Božího slova [Amos 7:17]. Nevíme nic o jeho smrti. Působil mezi 760-746 př. Kr. -

c) Jeho kniha se zabývá Božím soudem nad národy a jasně se dělí na čtyři části: 1) Kap. 1-2,16 představuje rozmanité národy a moci [Damašek, Gáza, Tyrus, Edom, Ammon, Moáb, Juda, Izrael] a ukazuje, jak Boží soud stíhá jednoho po druhém pro rušení zákonů Bohem stanovených. A. usuzuje takto: Jestliže pohanští národové propadnou Božímu soudu, čím víc tomuto soudu propadne Juda, který přestupuje Boží zákony; a jestliže Juda bude odsouzen, čím víc bude souzen Izrael, jehož hříchy jsou daleko těžší! 2) Kap. 3-6 obsahuje pohrůžky Izraelským, zůstanou-li nenapravitelní. 3) Kap. 7-9, 10 popisují vidění Amosova [kobylky 7,1-3; oheň 7,4-6. Kobylky a oheň odešly na prosbu prorokovu. Protože však tyto rány nepřiměly Izraele k pokání, musí přijít další Boží soud, o němž vypravuje další vidění pravidla, t. j. olověného závaží na provazci [(7,7—9); koš ovoce letního 8,1-3, naznačující, že Izrael je zralý pro soud a v očích Božích je už odsouzen (hebr. kajis = = letní ovoce, kés = konec mají tytéž souhlásky); v posledním vidění (9,1-10) Bůh stojí vedle oltáře a dává rozkaz ke zkáze svatyně a hříšníků, kteří se v ní shromažďují]. Zpráva o těchto viděních je přerušena historickým vypravováním o utkání Amosově s knězem bételským Amaziášem [7,10-17]. - 4) Boží zaslíbení [9,11-15]: Davidův dům bude obnoven ve své slávě, jeho království bude rozšířeno mezi národy, Izrael se navrátí ze zajetí. Přírodní bohatství bude rámcem tohoto duchovního bohatství a duchovní dokonalosti. Někteří bohoslovci se domnívají, že tato poslední část nemůže pocházet od Amose, protože se prý liší jak slohem, tak obsahem. Smysl Amosových proroctví je prý jen a jen soud; uvážíme-li však, že už první vidění, kobylky a oheň [= sucho?], jsou provázeny vyhlídkou na Boží slitování, máme za to, že není příčiny, aby tento tón měl chybět celému proroctví. Boží soud vždy sleduje určitý cíl, kterým je Boží milosrdenství. Ne nadarmo překládá LXX sz sedáká [= spravedlnost] slovem, jehož kořenem je milosrdenství, milost. Prorokovi šlo o zdůraznění, že Boží království nakonec zvítězí.

d) Jeho učení. Až dosud se prostí Izraelci domnívali, že Bůh je především Bohem jejich, vázaným na jejich území [1Kgs 20:23]. Jiní národové měli jiné bohy, o jejichž skutečnosti málokdo pochyboval. Amos byl přesvědčen, že Bůh izraelský je Bohem všech národů, jehož požadavky musí plnit Izrael právě tak, jako Assur [Am 1; 2; 6,14; 9,7: Bůh vyvedl Filištínské z Kaftor právě tak jako Izraelské z Egypta]. Vše musí poslouchati jeho rozkazů; i příroda. Politické i přírodní katastrofy jsou Hospodinovými nástroji.

To, co Bůh žádá, je spravedlnost a milosrdenství [5,21-24: »Ať se valí jako voda soud a spravedlnost jako potok silný«]. Vyvolený národ Izraelský není od tohoto požadavku osvobozen; naopak, tím větší má odpovědnost [3,2], čím větší měl příležitost poznati Boha. Spravedlnost a milosrdenství nelze nahraditi bohoslužbami sebekrásnějšími [5,21-25]. Amos po prvé užívá slova »den« Hospodinův [2,14-16; 3,12-15; 5,18;6,3] jako den soudu nad Izraelem a každým, kdo hřeší proti výzvě: »Mějte v nenávisti zlé a milujte dobré« [5,15].

Čtyřicet let po A. zmizela říše izraelská a národ byl zavlečen do zajetí assyrského.

e) Problémy života Amosova. Podle nejnovějších bádání [dr. Bič, Starozákonné studie I], jsou překlady Amos 1:1 »mezi pastýři« a 7,14 »skoták« [pastýř skotu] nesprávné. Hebr. výrazy, překládané zde obvykle »pastýř«, »skoták« znamenaly totiž původně »játropravec« a »drobopravec«, tedy člověka, který četl vůli Boží z drobů [vnitřností] obětního zvířete, zvláště z jater. Zvláště výraz nókéd, jenž je utvořen od kořene slovního nkd = obodovati, jasně ukazuje tímto směrem. Proto může A. tvrdit, že nebyl prorokem ani z prorocké školy [»syn prorocký«]. Bič poukazuje na to, že játra byla rozdělena na 48 obodovaných čtverhranných políček popsaných výroky orakula. Není známo, jak se při tomto bodování postupovalo. Bičovi se zdá jistým, že »bodovati« játra = připraviti nebo přímo prohlížeti játra k účelům játropraveckým. To by znamenalo, že A. patřil k drobopravcům ze svatyně v Tekoa, že tu tedy jde mezi A. a Amaziášem o rozpor dvojího postoje duchovního, nikoli o rozpor dvojího stavu, kněžského a pastýřského. Pak ovšem i věta »česával jsem plané fíky« je nesprávně přeložena. Sloveso, které Kral. překládají »česával«, je naprosto sporné a jeho smysl neznám. Podle tradičního výkladu se prý plody nařezávaly, »aby se učinily mdle chutnající plody sykomory jedlými«.

3. A., [( = silný). V hebr. má toto jméno jiné souhlásky než jméno proroka Amose], otec proroka Izaiáše [Isa 1:1].