Apoštol: řecky apostolos [= vyslaný, posel]. 1. V klasické i pozdní obecné řečtině je tento pojem velmi vzdálen užití novozákonnímu. Nejčastější význam slova byl námořní expedice, také někdy její velitel. Ale také dodací list lodního nákladu nebo cestovní pas se mohl tak nazývat. Vždy je to něco neosobního, abstraktního, čistě věcného. I po věcné stránce je v řeckém světě málo obdob pro zjev nz apoštolátu. V hellenismu se v kynické škole vytváří silné vědomí poslání, které je filosofovi svěřeno samým Diem. Užívá se pro to slova posel, anděl, někdy též kataskopos = dozorce. Přitom však na rozdíl od nz apoštolů se pokládá za povýšeného nad obyčejný lid, za nějž sice cítí odpovědnost, ale spojení s Diem jde tak daleko, že s ním pantheisticky splývá. Kyničtí filosofové táhli světem a získávali přívržence svému učení. Pokládali se za lékaře duší a zachránce druhých.

2. Nz pojem a. má kořeny v židovství. Hebr. slovo šálúach [poslaný], které LXX někdy překládá »apoštol« nebo slovesem apostellein, znamená někdy zplnomocněnce, posla, pověřeného vyřízením určité zvěsti. Šálúach je v pozdějším židovství člověk, zplnomocněný k docela určité úloze, ať už jde o vyřízení poselství nebo o obchodní záležitost. Je to tedy pojem z oblasti právní. Šálúach, později častěji šálíach, je představitelem toho, kdo ho pověřil, zastupuje jeho osobu i práva. »Posel« ovšem může zneužít své plné moci; naproti tomu se věrný posel musí vědomě rozhodnout pro plány a cíle svého pověřovatele. Jím mohl být jednotlivý soukromník, ale i určitá korporace, na př. rada židovská, ale také místní synagoga nebo i celek Izraele.

V tomto smyslu na př. rabíni jsou někdy pokládáni za zástupce, pověřence celého Izraele.

V této hodnosti navštěvují diasporu v zastoupení ústředního úřadu židovského. Takovým »vyslancem« byl na př. Saul-Pavel, když šel do Damašku, maje doporučující listy z Jerusalema [Acts 9:1n]. K této úloze byl »vyslanec« ordinován vzkládáním rukou. Tím získává tento úkol náboženský, ano církevní charakter. Kněz jako představitel skupiny a pak Mojžíš, Eliáš, Elizeus a Ezechiel byli prohlašováni za zplnomocněnce a pověřence Boží: kněz jako obětník, Mojžíš, Eliáš, Elizeus a Ezechiel jako divotvorci. To je právě vyzdvihuje nad úroveň ostatního národa. Rabíni nikdy neprohlašují proroky za pověřence Boží. Patrně proto, že podle názoru rabínského jménem Božím jen mluví, ale nejednají. Plnomocné jednání však je podstatou rabínského pojmu šálúach. Z podobného důvodu ani židovští misionáři nikdy nejsou nazýváni šálúach. Jejich práce byla konána bez pověření církve a měla docela soukromou povahu. Souviselo to asi s tím, že se Židé pokládali za vyvolený národ, který neměl oficiálního zájmu na šíření svého náboženství. Kde došlo k misii, bylo to z myšlenky záslužnictví, nikoli z přesvědčení o universalitě spásy.

3. V NZ apoštol označuje člověka, který byl poslán a zplnomocněn jako zástupce pověřovatele. Může to být míněno v obecném smyslu: tak je u John 13:16 řecké apostolos překládáno Kralickými jako »posel«, stejně jako v 2Cor 8:23 jsou bratří z Makedonie Kralickými nazýváni »poslové církví« [řecky: apostoloi]. Ve většině případů však je tohoto výrazu užito v přesnějším technickém smyslu. Lze říci, že apoštolem v plném slova smyslu je nazýván nositel nz zvěsti. Především oněch Dvanáct [Mark 6:7 , Mark 6:30; Matt 10:1n; 1Cor 15:5, kde je »dvanácte« odlišováno ode »všech apoštolů« v. 7.]. Předpokladem je, že jsou posláni Ježíšem. Tvoří zvláštní sbor. Jejich sídlem je Jerusalem [Acts 8:1]. Vedle Dvanácti jsou apoštoly jmenováni Matěj, zvolený do jejich sboru místo Jidáše [Acts 1:26], dále Pavel a Barnabáš [Acts 14:4 , Acts 14:14], Jakub, bratr Ježíšův [Gal 1:19], snad také Andronikus a Junius [Rom 16:7]. Je však nejisté, zda tito dva jsou skutečně nazýváni apoštoly. Základem apoštolství je setkání se zmrtvýchvstalým a přijetí pověření od něho. Každý apoštol měl být učedníkem Ježíšovým [Acts 1:21nn], ale ne každý učedník byl apoštolem. Výjimku činí Jakub, který nepatřil k učedníkům Ježíšovým, ale podle 1Cor 15:7 se setkal se zmrtvýchvstalým Kristem, a ovšem Pavel [viz bod 5!]. Ani Apollo [1Cor 3:5n], ani Timoteus [2Cor 1:1; Col 1:1; Phlm 1:1; Phil 1:1; 1Thess 3:2] nikdy nejsou jmenováni apoštoly. Pavel svůj apoštolát odůvodňuje setkáním se živým Kristem [1Cor 9:1 ; 1Cor 15:8n]. Apoštolát tedy není úřad, vzniklý pověřením církve, nýbrž zplnomocněním od Krista k budování církve. Apoštol je na roven prorokům [Eph 2:20 ; Eph 3:5], kteří připravovali příchod Kristův. Úkolem apoštolů bylo především kázati [zvěstovati Mark 3:14] blízkost království Božího a své poslání potvrzovati mocí [činy a znameními Mark 3:15; Matt 10:1; Luke 10:17].

Heb 3:1 jmenuje Ježíše samého apoštolem a nejvyšším knězem, protože v něm přišlo konečné zjevení Boží. On je ten pravý šálúach, representující Boha osobně [Syn], Také v evang. Janově se předpokládá tento Ježíšův apoštolát, i když výraz apostolos se v tomto evangeliu vyskytuje pouze jednou, a to ve všeobecném smyslu jako posel [John 13:16]. Ale John 20:21 praví Ježíš, že byl poslán od Otce, tak jako On nyní posílá učedníky jako své representanty.

4. Zmrtvýchvstání Kristovo bylo obnovením apoštolátu učedníků [Matt 28:16n; Luke 24:48n; Acts 1:8]. Apoštolově jsou nyní svědky a zvěstovateli zmrtvýchvstání; ale ne každý svědek zmrtvýchvstání byl apoštolem [sr. 1Cor 15:8n]. Apoštolát muselo předcházeti ještě zvláštní pověření [sr. Acts 10:41]. Příznačné je, že mezi apoštoly není žádná žena, ačkoli právě ženy byly prvními svědky zmrtvýchvstání [Matt 28:1n; John 20:11n]. Těmto apoštolům dal zmrtvýchvstalý Kristus autoritativní a misionářský úkol. Tím se liší nz apoštolát od institutu »šálúach« židovského. Kromě toho po zmrtvýchvstání nebyl apoštolát omezen na určitý časový a prostorový úsek, nýbrž je universální na dobu mezi zmrtvýchvstáním a druhým příchodem Kristovým. Apoštolát jako svědectví o vzkříšeném Pánuje neopakovatelný úřad, církev jednou provždy zakládající. Z této skutečnosti se odvozuje i pojem apoštolskosti jako zvláštní a základní autority v církvi; vyjádřením této skutečnosti se nakonec stal i kánon NZ [Bible, Kánon NZ]. Pro apoštolát vzkříšením Páně obnovený je nezbytný Duch svatý, jenž dával representantům Kristovým jistotu jeho přítomnosti a tím i jeho moci, jež se projevovala »znameními apoštolství«, divy a zázraky [2Cor 12:12].

5. Apoštolát Pavlův. Apoštolství Pavlovo bylo jeho odpůrci popíráno [1Cor 9:1 ; 1Cor 15:9 - 1Cor 15:10; Gal 2:9], ale Pavel byl přesvědčen, že jeho apoštolství nebylo dílo lidské [jako na př. Barnabáše, který jej přivedl do sboru Gal 1:1 , Gal 1:10], nýbrž určeno od věků [Rom 1:1; Gal 1:15 sr. Jer 1:5] a jen čekalo na tvůrčí Boží okamžik [2Cor 4:6] u Damašku, kdy nastala naprostá a náhlá změna v jeho životě a naprosté odevzdání Kristu [Gal 1:13 , Gal 1:23; Phil 3:7n]. Tím se lišilo jeho apoštolství od a. Dvanácti, kteří byli povoláni za pozemského života Páně zajisté také bez nějaké přípravy a podmínek se své strany [Mark 2:14; Luke 5:8 - Luke 5:10], ale přece s méně významným přelomem ve svém životě. V tom, že nebylo založeno na povolání pozemského Ježíše, je Pavlovo apoštolství výjimečné a mimořádné, čehož si byl sám dobře vědom [1Cor 15:8n]. Na doložení svého apoštolství se Pavel dovolával toho, že byl autorisován Kristem [»otrok Ježíše Krista«], aby zvěstoval slovo kříže [2Cor 5:19 - 2Cor 5:20 ; 2Cor 6:1]. V této naprosté oddanosti Kristu a závislosti na Kristu se podobá apoštolství Pavlovo povolání proroků, zvláště Jeremiáše [Jer 1:5]. V tom také spočívá jeden z dalších rozdílů apoštolství Pavlova a apoštolství ostatních učedníků. V souvislosti s tím je příznačné, jak Pavel právě tak jako Jeremiáš spojuje apoštolství s utrpením pro Krista [Gal 6:17; 2Cor 4:8n ; 2Cor 11:23n ; 2Cor 12:10; Phil 3:10n sr. Jer 11:18n ; Jer 15:10 , Jer 15:15n ; Jer 20:14n].

6. Falešní apoštolově jsou v NZ uváděni jen v 2Cor 11:13; jsou to lidé, kteří se neprávem vydávají za apoštoly, ač nebyli zplnomocněni Kristem. Prozrazují se tím, že hledají svých věcí [»dělníci lstiví«], pokládají se za veliké [2Cor 11:5], zatím co skutečný apoštol vyniká pokorou a ochotnou službou. Pavel myslí na své judaistické odpůrce, kteří jej sledovali v jeho misijních polích a snažili se jej odtud vytlačit [sr. Rev 2:2].

7. Jen v nevlastním slova smyslu jsou apoštoly nazýváni ti, kdo se v pozdějších dobách zasloužili o šíření křesťanství v určitých zemích: apoštolem Slovanů byl nazván Vojtěch, apoštolem Arménů Řehoř, Němců Bonifác, Francouzů Kilián, Irčanů Patrik, Skotů Columban, Indiánů Elliot atd.