Bůh: v pohanství, zvláště v řecké a hellenistické mythologii, je svou podstatou polytheistický pojem, který předpokládá hierarchicky organisovaný stát božstev, v jehož čele u Řeků stojí Zeus, »otec lidí a bohů«. Bohové jsou odleskem mnohotvárné skutečnosti tohoto světa, téhož původu jako lidé, takže jejich poměr k přírodě a ke světu není poměr stvořitele ke stvořenému; jsou spíš jen řádem, formou a smyslem světa, jeho zákonem. Proto jejich nejcharakterističtější vlastností je spravedlnost [= zákonitost], k níž modlitba nemá smyslu. Mocnější než bohové je osud, o němž sice vědí, ale nemohou jej změniti. Je pochopitelné, že si Řekové nedovedli představiti božstva jinak než v podobě dokonalého člověka, i když se pozdější ethické myšlení proti tomu bránilo. Ale mezi božstvem a člověkem není bezprostřední osobní poměr, vyjádřitelný náměstkami já-ty. Mezi božstvo a člověka vstupuje buď stát nebo prostředníci božského pantheonu. I řecké náboženství mluví o »vykoupení«, ale chápe je jako »poznání pravé míry«, jež dává nejvyšší božstvo skrze zákon a utrpení. U starých Řeků nebylo podstatného rozdílu mezi přírodou a duchem, člověkem a božstvem. Teprve Platon provedl rozlišení božstva a člověka do důsledků: člověk nemůže mít obecenství s božstvem; může jen usilovat o to, aby se božstvu podobal. Božstvo je u Pla–tona neosobní, nadindividuální řád a forma. Božstvo nemá stvořitelské schopnosti. Pouze formuje to, co je. Božstvo lze »milovat« jen úsilím o vyšší existenční formu, ale ono samo nikoho nemiluje, protože nikoho nepotřebuje.

Pozdější filosofické školy jednak ztotožnily božstvo a svět [stoa], jednak vyloučily boha z tohoto světa [epikureismus]. Modlit se k tomuto božstvu nemá smyslu, neboť nelze očekávat žádný zásah nadsvětné bytosti do tohoto světa.

Naproti tomu Bůh biblický je jediná, nevystižitelná, nadsvětná, svrchovaná bytost, Stvořitel, Pán a Dárce všeho dobrého, nepochopitelná a tedy nepředstavitelná a nezobrazitelná [»neučiníš sobě rytiny ani jakého podobenství«] svatá láska, kterou člověku, poznávajícímu »jen z částky«, dokonale vystihnout nelze; kdyby se Bůh sám ze své milosti člověku nezjevoval [*Zjevení], nikdy by ho neznal. Příroda, lidský život, dějiny zjevují Boha, jak ho chápe Písmo sv., teprve tomu, koho se Bůh už nějak osobně dotkl. Proto je poznání Boha různé v různých dobách života jednoho a téhož člověka, i v různých dobách dějin lidstva. Dokladem tohoto tvrzení je Písmo sv.

1. Jména Boží ve SZ prozrazují různé stupně Božího zjevení. Pro toho, kdo nezná hebr. jazyka, ztrácejí se některé rozdíly ve jménech, jimiž sz pisatelé označují Boha.

a) Elóhím, plurál majestátní [nebo podle Böhla pluralis amplitudinis, plynoucí z potřeby praktické zbožnosti kořit se a uctívat, nikoli z mnohobožského názoru], tam, kde jde o Boha Izraelského. Jinak se tohoto jména užívá i o pohanských bozích [Judg 9:13 ; Judg 11:24; 1Kgs 11:5; 2Kgs 1:2; Exod 12:12 ; Exod 18:11; Deut 10:17], ale pak je vždy i příslušné sloveso v množném čísle [1Sam 28:13]; jde-li o Boha Izraelského, je příslušné sloveso v č. jednotném. Elóhím a El nejlépe překládat jako »božstvo«, jež potřebuje k bližšímu označení přívlastku [Bůh Abraha–mův, Izákův a Jákobův = božstvo Abraha–movo atd. Gen 26:24; Exod 3:6; Matt 22:32].

b) El, slovo neznámého významu, jež Kraličtí překládají obyčejně »Silný«, »Vládce«, Podle jiných označuje Boha jako Vůdce, toho, který je vpředu. I okolní semitští národové uctívali božstvo »ilu«. El bývá spojeno s vlastními jmény [Eliáš, Elimelech] a někde i se jmény zeměpisnými: Gen 31:13 [El Bethhel = = božstvo Bethel, božstvo domu božstva].

c) El Šaddai. neznámého významu. Kraličtí obyčejně překládají »Bůh silný všemohoucí« [Gen 7:1 ; Gen 28:3 ; Gen 35:11 ; Gen 43:14 ; Gen 48:3; Exod 6:3; Num 24:4, kde je pouze Šaddai = Všemohoucí; Ezek 10:5].

d) ElEljón = Bůh silný, nejvyšší [Gen 14:18n; v Ps 82:6 je pouze Eljón = Nejvyšší.

e) El ólám = Bůh silný věčný podle kralického překladu, na př. Gen 21:33.

f) El kannó = žárlivý Bůh [Kral. horlivý Exod 20:5; Deut 5:9 ; Deut 6:15; Josh 24:19]. Tímto jménem se chce naznačit, že Boží láska může být zra–něna šilháním po cizích božstvech [Deut 6:12 , Deut 6:14], i když tato božstva ve skutečnosti nejsou ničím [Deut 4:24; Exod 34:15; 1Kgs 16:31; Josh 22:22; Ps 78:35n].

Obě jména [Elóhím, El], jež jsou původu všeobecně semitského a tedy nikoli výhradní majetek Izraele [vyskytují se v akkadštině, feničtině (kananejštině), arabštině atd.], označují božstvo na rozdíl od člověka [Ezek 28:2; Hos 11:9; Isa 31:3; Num 23:19], který je pouhé tělo a naprosto nespolehlivý. Přitom je zdůrazněna jeho moc a vůle, která tvoří a jedná naprosto nezávisle na člověku.

g) Adónái [= Pán], vyjadřující závislost člověka na Bohu a jeho svrchovanosti [Ps 8:2 , Ps 8:10 ; Ps 135:5 ; Ps 147:5; Mic 4:12n].

h) Jahvé [ve SZ 5321 krát], jméno Boží, jehož význam nebylo lze dosud uspokojivě vysvětliti [Kral.: Hospodin]. Někteří je odvozují od hebr. [arab.] »házeti« [blesky], »prudce dýchnouti«, »býti«, »způsobiti, aby bylo« = stvořiti. Exod 3:13n snad znamená: »ten, který jsem život sám v sobě«, srov. John 5:26. Dr Bedřich Hrozný má za to, že jde o jméno indoevropského původu a že znamená »poutník« [Jahvé jako próto-indické Jajaš od kořene »jíti«]. Snad se dostalo k Cinejským [Kenitům] na poloostrově Sinajském při některé invasi indoevropských národů. Tento výklad by snad souhlasil se Sellinovým tvrzením, že Jahvé znamená »Jsem tu«, takže mne nemusíš hledat na Orebě nebo v Jerusalemě [sr. John 4:21n]. Je příznačné, že Židé slovo Jahvé nikdy nevyslovovali, pokládajíce je za posvátné. Všude četli raději slovo Adonaj nebo Šem = jméno, nebo šammajim = nebesa, i tam, kde výslovně stálo Jahvé, takže časem už nikdo ani dobře nevěděl, jak toto jméno bylo vlastně vyslovováno. Zkrácenina slova Jahvé se vyskytuje hojně ve vlastních jménech [ Jochebed Exod 6:20] a ve formuli Hallelujah. *Hospodin.

ch) Jahvé Sebáót = Hospodin zástupů [Isa 1:9 ; Isa 6:3; Ps 84:2], t. j. vojska izraelského i nebeského. 2. Obsah sz pojmu. Odmyslíme-li nepatrné zbytky názorů, jež Izrael sdílel s okolními národy a jež připoutávají božstva k určitým místům, sloupům a pramenům [Gen 12:6 - Gen 12:7 ; Gen 13:18 ; Gen 35:7; Josh 24:26], zjevil se Bůh jako Pán světa, který si vyvolil Izraele a učinil s ním smlouvu. Zpráva v Gen 4:26 znamená, že se Hospodin zjevil už pralidem, ale toto poznání bylo lidským hříchem zatemněno, takže teprve od dob Mojžíšových se stalo jméno Jahvé-Hospodin východiskem všeho náboženského myšlení Izraelova. Není to jméno všeobecné jako el, elohim [božstvo], nýbrž individuální jméno osobního Boha, vysvoboditele lidu Božího ze země Egyptské, z domu služby. Na tuto událost znovu a znovu navazuje SZ jako na základní zkušenost, kterou pohané neznají [Ps 79:6; Jer 10:25]. Je to tedy jméno Boha, který se zjevil v dějinné události. V exodu [vysvobození z Egypta] se uskutečnilo dějinné setkání Boha a vyvoleného lidu [Exod 15:11 , Exod 15:21], Byl to nový počátek náboženského života Božího lidu [Gen 4:26 sr. Hos 12:9 »Bohem tvým od vyjití ze země Egyptské«; 13,4; Exod 6:3], jímž teprve vstupuje do dějin jako lid *»smlouvy« a »lid Hospodinův« [Judg 5:11]. Kmeny izraelské opouštějí Egypt, aby »sloužily Hospodinu« [Exod 3:12 ; Exod 4:23]. Nyní také počínají »boje Hospodinovy« [Num 21:14; 1Sam 18:17; sr. Num 10:35]. Hospodin je nejen vůdcem, ale i nejvyšším soudcem svého lidu; trestá nepravosti, o něž se žádný soudce ne–stará [Gen 38:9 - Gen 38:10], zlořečí vrahu, proti němuž se žádné rameno nezvedá [Gen 4:11], trestá porušení smlouvy [2Sam 21:1n]. Hospodin miluje Izraele jako otec syny, chrání jej, vede, opatruje v bojích i v míru. Nejvýznačnější jeho vlastností je moc, jevící se nejen v dějinách národů, ale i v děsivých jevech přírodních. Izrael má sloužiti pouze Hospodinu jako svému Bohu. Není to ovšem ještě čistý monotheismus [= víra v existenci jediného Boha], i když Jahvé je Bůh bohů [Exod 20:3n; Ž 58; 82; Josh 24:14n; Amos 5:26] a existence cizích bohů je popírána. V cizí zemi nelze zpívati písně Hospodinovy [Ps 137:4] ani mu sloužiti [1Sam 26:19; 2Kgs 5:18; Judg 11:24]. Cizí božstva ustavičně usilují vytlačiti Hospodina [1Kgs 18:17n] a za určitých dob státní božstva zahraničních mocností byla uctívána vedle Hospodina [2Kgs 21:3; Isa 1:29n; Jer 2:28 ; Jer 7:18]. Ale šlo tu o praktický monotheismus nebo o mono-latrii [= služba jedinému božstvu]. Izrael má sloužiti pouze Hospodinu a neohlížeti se po bozích cizích [Deut 4:35 ; Deut 6:4 ; Deut 7:9]. Izraelec o Bohu nespekuluje, ale staví na jeho velkých činech v minulosti i v přítomnosti [Isa 40:27 - Isa 40:31]. Tato monolatrie ustupuje v době prorocké praktickému monotheismu.

3. Proroci se chvějí před svatostí Boží [Isa 6:3]. Bůh není pouze božstvem Izraelovým, ale Pánem všeho světa [Jer 10:7; Ezek 34:4 , Ezek 34:9 , Ezek 34:15; Mal 1:5 , Mal 1:11 , Mal 1:14], Stvořitelem [proti pantheismu, t. j. proti směšování Boha a světa Gn 1-2; Isa 40:12 , Isa 40:22 , Isa 40:28 ; Isa 41:4 ; Isa 42:5 ; Isa 44:24 ; Isa 45:12 ; Isa 48:13], který není závislý na času a prostoru [1Kgs 8:27; Jer 23:24], svrchovanou, svatou láskou, která je útočištěm, štítem a pavézou každého pobožného, Hospodinu nelze uniknout [Ž 139]; zmocňuje se člověka, i když se mu brání [Job 7:17n; 2Sam 24:14; Iz 6] a pověřuje ho svými úkoly [Jr 1]. Na člověku žádá lásku [Mic 6:8]. Já stojí proti božskému Ty, takže zbožní oslovují Hospodina »Bože můj« [Ps 22:2 ; Ps 89:27]. Tento Bůh ovšem trestá přestoupení, jež ve své podstatě jsou zhrzením jeho lásky a porušením věrnosti [Jer 2:11 , Jer 2:26 - Jer 2:30 sr. El kannó]. Pádem říše Izraelské a Judské bylo potvrzeno kázání proroků. Náboženství izraelské se odpoutalo od palestinské půdy a tak bylo připraveno k tomu, aby se stalo v jiné formě náboženstvím světovým.

4. Zajetí babylonské vedlo proroky ke zdůrazňování naprosté Boží transcendentnosti [nadsvětnosti], t. j. nepřeklenutelné propasti mezi Bohem a člověkem, nebem a zemí. Hospodin je Bůh »skrývající se« [Isa 45:15]. Jediným zástupcem Božím na zemi se stal Zákon. Bůh se stýká s člověkem nanejvýše prostřednictvím *andělů, kteří jsou nástroji Božími a jednají nikoli ve svém, ale v Božím jménu. Záhy vznikla představa božského »Syna člověka« nebo Mesiáše, který potře všecky protibožské síly a přinese vykoupení Božímu lidu [Dan 7:13n; sr. Isa 42:1n ; Isa 49:6 ; Isa 52:13 - Isa 53:12 »služebník Boží«].

5. Nový Zákon. Ježíš stojí pevně na půdě SZ a zvl. proroků [Mark 12:26]. Užívá jména Božího obyčejně bez opisu, někdy s opisem [Luke 15:7 , Luke 15:18 , Luke 15:21 »nebe«, Mark 14:62 »Moc«, Luke 7:35 ; Luke 11:49 »Moudrost«]. Nejčastěji nazývá Boha Otcem, jehož nejvyšší, ano jediný požadavek nalézá už ve SZ [Deut 6:4 - Deut 6:5; Mark 12:29]. Nebe je trůnem Božím a země jeho podnoží [Matt 5:35]. Bůh se stará i o nejnepatrnější záleži–tosti lidského života Matt 6:25 - Matt 6:30 ; Matt 10:30; Luke 12:22 - Luke 12:28]. Jemu není nic skrytého [Matt 6:4 , Matt 6:6 , Matt 6:16] a nic nemožného [Mark 10:27 ; Mark 11:23 ; Mark 14:36; Matt 17:20; Luke 17:6], může spasiti i zatratiti [Mark 10:27; Matt 10:28; Luke 12:5]. Všecko dobré mezi lidmi pochází od něho: jednoženství, úcta k rodičům [Mark 10:5 - Mark 10:9 ; Mark 7:9 - Mark 7:13], sobotní klid [Mark 2:27]. Celý zákon Mojžíšův je Ježíšovi zákonem Božím. Plnitelům zákona zasli–buje Bůh život věčný [Mark 10:17 - Mark 10:19], odměňuje dobré a trestá zlé [Matt 5:29n ; Matt 6:4 ; Matt 10:28; Luke 12:5]. Nad to nade vše je Bůh Otcem, který dává prosícím dobré dary spíše než pozemský otec svým dětem. Jen člověk malé víry se bojí a je pln nezřízených starostí a marného pečo–vání [Matt 6:25 - Matt 6:32 ; Matt 7:11; Luke 11:10 - Luke 11:13 ; Luke 12:22 - Luke 12:30; Mark 4:40]. Příčinou toho je, že věří v mamon a slouží mamonu [Luke 6:24n], nikoli Bohu [Matt 6:5 - Matt 6:24]. Ani hřích, který Ježíš tak přísně odsuzuje, není překážkou Boží lásce a Božímu odpuštění [Matt 6:12; Luke 6:35; Matt 5:45].

6. Učedníkům a apoštolům byl monotheismus samozřejmým předpokladem jejich víry [1Cor 8:4]. Dokonce i démoni věří, že jest jediný Bůh [Jas 2:19]. Přesto však na misijních cestách se setkávali s polytheismem, takže jim Bůh ve zvláštním smyslu byl Bohem vyvole–ných [1Cor 8:5n], Bohem otců [Acts 3:13 ; Acts 5:30 ; Acts 22:14], Bohem Izraelovým [Acts 13:17; 2Cor 6:16; Heb 11:16], Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba [Acts 3:13], »naším Bohem« [Acts 2:39; 2Pet 1:1; Rev 7:12 ; Rev 19:5]. Bůh je Bohem církve, v níž má svůj lid [Acts 20:28 ; Acts 15:14; Heb 4:9 ; Heb 11:25; 1Pet 2:10]. Víra v Boha není pouhým přitakáním, že je jeden Bůh [Jas 2:19], ale důvěra, jistota, že je Bohem odměňujícím a trestajícím [Rom 4:3; Gal 3:6; Jas 2:23; Heb 11:6; 1Pet 1:21 ; 1Pet 3:5; Rom 4:18; 2Cor 3:4], a sžírající horlivost o Boha [Rom 5:11 ; Rom 10:2]. Je to zkrátka nové pochopení prvního přikázání [Phil 3:19; 2Cor 6:16; Gal 4:8n; Acts 4:19 ; Acts 5:29, sr. Mark 12:17]. Monotheismus znamenal stále nový a nový úkol.

Učedníkům ovšem nemohl ujíti jedinečný poměr Ježíšův k Bohu [Mark 1:11 ; Mark 9:7; John 14:9]. Odmítl sice název »dobrý«, který přísluší jen Bohu [Mark 10:18], ale Bůh byl jeho Otcem a on Božím Synem absolutně. Jako Syn má moc odpouštěti hříchy, kterou podle židovského názoru má jen Bůh [Mark 2:7; Luke 5:21]. Bude jednou soudit svět [Rom 14:10; 2Cor 5:10]; vykonává tedy funkce Boží a je prostředníkem mezi Bohem a stvořením [1Cor 8:6; John 1:3; Heb 1:2b; Col 1:16n] a rozkazuje andělům [Phil 2:10n; Col 1:19 ; Col 2:10; 2Thess 11:7;Mark 1:13 ; Mark 13:27;John 1:51; Matt 26:53; Luke 22:43; 1Pet 3:22; Heb 1:4n]. Jeho úkolem je potřít knížete tohoto světa [Luke 10:17; 1John 3:8; Mark 3:27;Luke 10:18; John 12:31 ; John 16:11], vymítá ďábly prstem Božím [Luke 11:20] a zdánlivá porážka na kříži je jeho vítězstvím [1Cor 2:8 ; 1Cor 15:28].

NZ tuto funkci Ježíšovu vyjadřuje různými výrazy: byl prohlášen od Boha za velekněze [Heb 5:10], byl poslán [John 3:34; Acts 7:37], učiněn Pánem a Kristem [Acts 2:36], určen za soudce [Acts 10:42], pomazán [Heb 1:9], vyvýšen [Acts 5:31; Phil 2:9]. Ježíš přichází od Boha [John 3:2 ; John 13:3 ; John 16:28], Bůh je s ním [John 3:2] a skrze něho potkává se s námi [Matt 1:23]. Bůh byl v něm [Eph 4:32], dal mu všelikou moc na nebi i na zemi [Matt 28:18; John 3:35 ; John 5:22 ; John 13:3; Eph 1:21]. »Bůh to byl, jenž Kristem smiřoval svět s sebou« [2Cor 5:19], »v Kristu přebývá celá plnost božskosti tělesně« [Col 2:9]. Nakonec jde zpět k Otci [John 13:3 ; John 17:11]. Kdo vidí jej, vidí Otce. On a Otec jsou jedno [John 14:1 , John 14:9 ; John 10:30 ; John 17:11 , John 17:21n]. V Ježíši a s Ježíšem přichází Bůh sám. A přece je Bůh »Bohem Pána našeho Ježíše Krista« [Eph 1:17], Kristovou hlavou [1Cor 11:3], jeho Otcem [John 5:18]. Měl božskou podobu, a přece odolal pokušení, aby rovnost s Bohem pokládal za žádoucí kořist [Phil 2:6]. Kristus je Boží [1Cor 3:23] a nakonec vše složí v ruce Boží [1Cor 15:28].

Není divu, že je Kristus v NZ nazýván Pánem [Pán je překlad sz Jahvé-Hospodin], leskem slávy Boží [2Cor 4:4 - 2Cor 4:6]. Podle Phil 2:6 - Phil 2:11 mu dal Bůh jméno nad každé jméno, t. j. jméno Kyrios, Pán. Stalo se tak ve zmrtvýchvstání [Rom 10:9; Acts 2:36; Heb 2:6n , Heb 2:9; Matt 28:18], kdy byl posazen na pravici Boží jako spolu-vládce [Acts 2:36]. Syn vládne na místě Božím, aby smířený a odsouzený svět podrobil Bohu [Eph 1:20n; 1Pet 3:22; 1Cor 15:28; Rom 14:9]. Kristus jako Pán má božskou autoritu, je Pánem věřících i nevěřících [Rom 10:12], k němuž se Pavel modlí za vysvobození [2Cor 12:8; 1Cor 8:5n], protože je jeho Pánem [1Tim 1:12]. Skrze Ježíše Krista máme přístup k Bohu a na našem poměru ke Kristu závisí poměr Boží k nám [1Cor 8:6 ; 1Cor 11:3; Rom 5:1]. On je Smírce, skrze nějž bývá ospravedlněn člověk [Rom 3:25 ; Rom 5:18; Gal 3:13]. Boží požehnání nelze si mysliti bez Krista; »od počátku« působil skrze něho [Slovo]. Stručně: Bůh v NZ je a) Otcem Ježíše Krista; b) Otcem stvoření [Acts 17:28; Jas 1:17; Heb 12:9]; Otcem učedníků [Matt 6:9]. Otec = láska [1John 4:8]. Zjevení Boží = Kristus.

7. Učení křesťanské církve o Boží trojici se váže na tyto nz projevy víry: Matt 28:19; John 10:30; kap. 14-16; 2Cor 13:13; Acts 2:4 , Acts 2:38 ; Acts 8:15n ; Acts 19:2n; Matt 1:18 , Matt 1:20; Luke 1:35; Mark 3:29; Luke 4:1 , Luke 4:14 , Luke 4:18; Matt 12:28. Rom 8:9 mluví o Duchu Božím a Duchu Kristově v jednom a témže verši. Výslovně však o Trojici NZ nemluví. Teprve dosti pozdní texty [latinské od VI. století, řecké teprve od XV. stol] přinášejí v 1John 5:7 výslovnou zmínku o Trojici; v původním znění tohoto oddílu nešlo o otázku vztahu Božích osob, nýbrž o otázku poměru vody [= křtu], krve [= oběti Kristovy a Večeře Páně] a Ducha sv. Učení o Trojici však myšlenkovými nástroji staré křesťanské církve správně vyjadřuje základní zvěst Písma, že původ zjevení [Otec], obsah zjevení [Ježíš Kristus Syn] i akt zjevení [naše slyšení a přijetí v Duchu sv.] jsou nerozlučitelné jako projevy jednoho a téhož Boha a že se tu projevuje skutečná, nejvlastnější Boží podstata.

8. Důkazy o jsoucnosti Boží mají smysl pouze pro toho, kdo už v Boha věří, aby mu ozřejmily smysl a dosah jeho víry. K víře tyto důkazy ještě nikoho nepřivedly. Víra vzniká pouze přímým dotekem Božím [zjevení] a jen tak se může státi silou života a radosti, která přemáhá svět. Je jistě příznačné, že bible nepodává žádných důkazů jsoucnosti Boží.