Eliáš: [= Hospodin je Bohem]. 1. Tesbitský, nejvýznačnější prorok izraelský za králů Áchaba a Ochoziáše [v první pol. 9. stol. př. Kr.]. O jeho rodině a rodišti se nám nic bližšího neudává. Podle některých pocházel z Tesby [Tišbe] v Galileji, ale byl obyvatelem Galádským [
1Kgs 17:1]. Už svým zevnějškem vzbuzoval pozornost. Nosil pověstný plášť, do něhož zavinoval svou tvář v dobách prorockého vzrušení [
1Kgs 19:13], a kožený pás, jímž byl přepásán [
2Kgs 1:8]. Byl zástupcem starší školy prorocké. Z jeho působení vyniká čtvero událostí:
1. Nejprve se proslavil svou horlivostí pro výhradné sloužení Hospodinu [monolatrie 1Kr 17-18] a proti modlářství královských manželů Achaba [875-854] a Jezábel, kteří v zemi zavedli kult tyrského Bála, Milkkarta, božstva podsvětí, jehož družkou byla Ašera, bohyně plodnosti, a tak ohrožovali jedinečnost Hospodinovu. Předpověděl hlad v zemi jako Boží soud nad bálismem. Sám se však musel skrýt u potoka Karit [
1Kgs 17:3] a později, když potok vyschl, v Sareptě Sidonské [
1Kgs 17:9 -
1Kgs 17:24]. Třetího roku navrátil se do země izraelské a smluvil s Achabem shromáždění lidu i všech Bálových kněží k obětní slavnosti na hoře Karmél. Zde přesvědčil shromážděné, že hladová pohroma je následek Božího hněvu nad modlářstvím. Kněží Bálovi byli pobiti a toužebný déšť se dostavil [
1Kgs 18:1 -
1Kgs 18:40; sr.
Deut 13:13 -
Deut 13:16 ;
Deut 17:2 -
Deut 17:5].
2. Jezábel však, když se dověděla o pohromě, jež stihla její kněze, začala krutě pronásledovati E. i jeho stoupence. Oltáře Hospodinovy byly pobořeny a proroci pomordováni. Tímto obratem událostí bolestně sklíčen a na duchu zlomen, utíká E. před Jezábel a žádá si smrti. Ale Hospodin, který sám u něho tento stav způsobil [
1Kgs 19:4 -
1Kgs 19:7], aby mu ukázal lidskou slabost, zjevil se mu na Orébě v posvátné jeskyni [sr. Ěx 24,18;34,28;
Deut 9:9 ,
Deut 9:18;
Matt 4:2] jako Bůh všemohoucí, který má své plány. Možná, že vidění, které měl E. před jeskyní, bylo také jakousi výčitkou: Bůh není ani v podvracejícím hromu, ani v ničivém blesku, ale v hlasu tichém a temném. Je to dokonalá změna v nazírání, srovnáme-li je s
Exod 19:16 -
Exod 19:18! Na Orébu přijal E. tři rozkazy, aby pomazal Hazaele v Damašku za krále nad Sýrií, Jehu za krále izraelského a Elizea, syna Safatova, za proroka místo sebe. Hospodin »dlouhočekající a shovívající« jest E-ovi tedy víc než jen národním Bohem; stojí nad národem, má k němu své naprosté požadavky, od nichž mu nelze ustoupiti, byť národ měl i zahynouti. Nepřátelé Izraelovi se stanou nástrojem Boží vůle i proti Izraelovi. E. tím zachránil jahvismus v Izraeli před rozkladem, jenž hrozil se strany kultu Bálová.
3. Třetí význačná událost z doby E. je úkladná vražda Nábotova, kterou zosnovala Jezábel pro samolibou choutku Achabovu po vinici, kterou mu Nábot nechtěl prodati, protože dědictví po otcích mělo také význam kultický a zbaviti se ho svévolně bylo totéž jako pohrdnouti Hospodinem [sr. *Ezau a Jákob!] ;
1Kgs 21:7 -
1Kgs 21:20. Tu se znenadání objevil E. před Achabem a ohlásil jemu i jeho domu smrt pro tuto nešlechetnost [
1Kgs 21:21 -
1Kgs 21:24 sr. 22,1-40]. E. tu statečně hájí Bohem stanovený právní řád. Bůh vyžaduje spravedlnost a mstí nevinně prolitou krev. E. se zasazuje o stará izraelská práva I i proti králi a jeho božnosti, jež má docela jiné kořeny, než je dovoleno v Izraeli.
4. Menšího významu je vypravování o*smrti Ochoziášově [
2Kgs 1:2 -
2Kgs 1:8 ,
2Kgs 1:17]. Ochoziáš stonal a poslal posly do Akaron k Belzebubovi s dotazem, zda se uzdraví, ale E. vrátil posly zpět se vzkazem, že Ochoziáš jistotně umře, protože posílá do Akaron, jako by nebylo Boha v Izraeli. Tento vzkaz pak králi osobně potvrdil [
2Kgs 1:1 -
2Kgs 1:17]. Bylo to asi brzy po smrti Ochoziášově, když E. poslal list králi judskému Jehoramovi s výtkou, že se přichycuje modlářství, a s předpovědí jeho smrti [
2Chr 21:12 -
2Chr 21:15]. E. podle Božího rozkazu uvádí Elizea v úřad prorocký. Poté byl podle
2Kgs 2:1 -
2Kgs 2:12 na ohnivém voze vzat do nebe [srov.
Gen 5:24].
5. Hrdinná postava E. zanechala po sobě mocný a trvalý dojem. Souviselo to jistě s jeho tajemným odchodem [
2Kgs 2:11], jehož způsob byl pokládán za odměnu jednak jeho horlivosti pro Hospodina, jednak jeho svatosti, jež byla zdůrazňována zvláště v době pozdního židovství. Ale i proroctví o jeho novém příchodu [
Mal 4:5n] jako předchůdce Mesiášova [
Mal 3:1] přispělo k tomu, aby byl pozdním židovstvem zařazen mezi anděly-pomocníky v nejvyšší nouzi [
Mark 15:35n]. Jako připravovatel cesty Hospodinovy bude mít hlavně dvojí úkol: zmirňovati hněv Hospodinův před zahájením soudu [
Mal 4:5] a »obrátit srdce otců k synům« [
Mal 4:6]. Mimobiblické knihy pozdního Židovstva zdůrazňují však více funkci E. jako předchůdce Mesiášova, jehož úkolem bude náprava všech věcí [
Mark 9:12;
Matt 17:11], pozůstávající jednak ve vnitřní obnově Božího lidu [
Luke 1:16n], jednak v obnově vnější jeho existence, a konečně v ohlášení času spásy a uvedení Mesiáše v jeho úřad po potření Antikrista.
6. V NZ se připomínají čtyři události ze života E. Především jeho úkol v době sucha [
Luke 4:25;
Jas 5:17 sr.
Rev 11:6], při čemž
Jas 5:17n ilustruje na E., jenž byl »člověk jako my«, moc modlitby spravedlivého člověka. Dále se připomíná pobyt E. u vdovy v Sareptě, jako doklad, že Bůh může poskytnout spásu pohanům a odebrat ji vyvolenému národu [
Luke 4:25n]. Ujištění, dané E., že Bůh má v Izraeli 7000 věrných [
1Kgs 19:18], dává Pavlovi jistotu, že Bůh má i v lidu izraelském nové doby vyvolený svatý ostatek [
Rom 11:2 -
Rom 11:5]. Konečně u
Luke 9:54 se učedníci dovolávají Božího soudu, který se uskutečnil prostřednictvím Eliášovým [
2Kgs 1:10 ,
2Kgs 1:12]. Ježíš to odmítá jako něco neslučitelného s duchem evangelia a jeho posláním.
O některých pozdně židovských představách, jež se dostaly i do NZ, jsme se už zmínili [
Mark 15:35n;
Matt 27:47 ,
Matt 27:49]. Jan Křtitel byl některými pokládán za Eliáše [
John 1:21 ,
John 1:25], jiní však za E. považovali Ježíše [
Mark 6:15;
Luke 9:8;
Mark 8:28;
Luke 9:19]. Na druhé straně však zákoníci potírali mesiášství Ježíšovo poukazem na to, že E. ještě nepřišel [
Mark 9:11]. Ale tradice, udržovaná patrně mezi učedníky Jana Křtitele [
Luke 1:14 -
Luke 1:17], ukazuje, že Jan Křtitel byl pokládán za předchůdce Mesiášova, kdežto podle
John 1:21 ,
John 1:25 Jan Křtitel jasně odmítá sebeztotožnění s Eliášem. Chce zůstati jen hlasem volajícího na poušti [
John 1:23;
Isa 40:3].
Ježíš sám prohlašuje, že v Janu Křtitelovi se naplnilo proroctví Malachiášovo [
Matt 11:10 ,
Matt 11:14;
Luke 7:27; sr.
Mark 9:13], ovšem ne v tom smyslu, že by Jan Křtitel byl vtělením E. [sr.
Mark 1:2;
Luke 1:16n ,
Luke 1:76]. Smyslem tohoto funkčního ztotožnění Křtitele s Eliášem jakožto bezprostředním předchůdcem dne Hospodinova je nepřímé, náznakové, ale přece zřetelné prohlášení mesiášství Ježíšova. Ve vypravování o proměnění Páně [
Mark 9:4 -
Mark 9:5;
Matt 17:3 -
Matt 17:4;
Luke 9:30 ,
Luke 9:33] se mluví o tom, že Mojžíš a Eliáš se zjevili, aby rozmlouvali s Kristem. Snad tu Mojžíš a Eliáš představují Zákon a Proroky, kteří se sklánějí před něčím vyšším, co přišlo v Kristu; anebo je tu zachycena tradice pozdního Židovstva, že Mesiáš bude míti dva předchůdce [měli to být Enoch a Eliáš nebo Mojžíš a Eliáš, neboť i Mojžíš podle tradice byl vzat k Bohu podivuhodným způsobem] .Jejich zjevení má eschatologický význam: oznamuje počátek »posledního času«, jenž bude zahájen utrpením Ježíšovým [
Mark 8:31n;
Luke 9:31].
Zvláštní tradici máme ve
Rev 11:3n, kde se mluví o utrpení navrátivšího se E. Zdá se, že i u
Mark 9:12 je naznačena tato myšlenka trpícího předchůdce Mesiášova.
2. Syn Jerochamův z pokolení Benjaminova, bydlící v Jerusalemě [
1Chr 8:27].
3. *Eliah.
