Filipenským: epištola Pavlova, která byla právem nazvána »zamilovaným dopisem« mezi Pavlovými epištolami. Dopis skutečně dýše nejvnitrnější láskou ke sboru ve Filippis, ač na druhé straně ani ty nejosobnější vztahy a napomenutí nejsou bez významu všeobecně křesťanského.
1. Obsah: – a) Úvod. Po stručném pozdravu [1,1–2] ujišťuje Pavel Filipenské svou vřelou láskou a modlitebnou přímluvou, aby se rozhojňovali v známosti a jistotě o tom, co se sluší a nesluší na věřící v Krista [1,3–11]. – b) Poměry Pavlovy [1,12–26]: Jeho uvěznění [v Římě?] vedlo proti všemu očekávání ještě k většímu rozšíření evangelia jednak proto, že byl přikován k vojenské stráži, jednak, že jeho přátelé i nepřátelé s větší odvahou vzhledem k jeho uvěznění zvěstovali Krista. Neví, čeho by si měl více přáti: smrti nebo návratu k práci. Doufá však, že bude z vězení propuštěn k duchovnímu prospěchu Filipenských. – c) Napomenutí Filipenským, aby žili, jak se sluší na evangelium [1,27–2,18] v duchu jednoty, ochotni jsouce i trpěti pro Krista a přijímati utrpení jako znamení Boží milosti. Prosí je, aby naplnili radost jeho nesobeckou, křesťanskou láskou mezi sebou a následovali tak příkladu Ježíše Krista [2,5–8], aby se jednou oni i Pavel mohli ukázati před Božím soudem »bez úhony« v plné radosti nad tím, co evangelium pro ně vykonalo. – d) Slibuje poslati Timotea a doporučuje Epafrodita, který se zotavil z těžké nemoci [2,19–30]. – e) Křesťanský vzrůst ve známosti Ježíše Krista [3,1–4,1]. Pavel by byl mohl ukončiti slovy 3,1, která tvoří pozadí celé této epištoly. Náhle si však vzpomíná na možné nebezpečí, které Filipenským hrozí od judaistů [»psů, zlých dělníků, doufajících v těle«]. Pravým Izraelcem je ten, kdo věří v Krista jako v dostačitelného Spasitele. Pro známost Krista by raději všecko ostatní ztratil, jen aby získal »spravedlnost, kteráž jest z Boha a u víře záleží« [3,9]. V obecenství s Kristem chce hlouběji vnikati do významu jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Dokonalosti ovšem ještě nedosáhl, ale každý křesťan musí usilovati o nejrychlejší duchovní vzrůst a neohlížet se po učení, které vede jen k zemským cílům. Pavel vybízí Filipenské, aby se stali následovníky jeho osobního příkladu, protože jeho cíl je v nebesích, odkudž očekává Krista, který promění jej i je ve svou podobu. – f) Závěr [4,2–19]: Napomíná k jednotě zvláště ženské pracovníky ve sboru, Evodu a Syntychénu. »Tovaryšem« ve v. 3 myslí buď Epafrodita nebo nějakého Synzyga [= tovaryš]. Znovu vybízí k radosti, dávaje sebe za příklad [4,4–9]. Konečně děkuje za jejich dary, které i jim samým přinesou užitek u Boha [4, 10–19]. – g) Doxologie a konečné pozdravy [4,20–23].
2. Adresát a okolnosti. Ve Filippis byl první evropský sbor Pavlův, založený na druhé misijní cestě [snad r. 49]. Události, vyličované v
Acts 16:12 -
Acts 16:40, připomínají
Phil 1:30;
1Thess 2:2. Sbor se skládal většinou z bývalých pohanů [
Phil 2:15n ;
Phil 4:8n], kteří byli Pavlovi co nejsrdečněji oddáni. Přes svou chudobu jej podporovali sbírkami [
Phil 4:15n;
2Cor 11:8n], a to za jeho pobytu v Tessalonice dvakrát, v Korintě jednou. Naše epištola pak děkuje za čtvrtou sbírku [
Phil 4:10]. Svědčí o úzkém poměru k Pavlovi, když proti své zásadě [
Phil 4:15] nepřijímati ničeho od sborů přece jen dary Filipenských s radostí přijímal. Z našeho dopisu vysvítá, že Filipenští byli vždy poslušni [
Phil 2:12] a proto radostí a korunou Pavlovou [4,1]. Za svého života navštívil Pavel Filipenské nejméně třikrát. Podle
Acts 20:2 ,
Acts 20:6 strávil mezi nimi velkonoce r. 55.
Do nedávna se mělo za to, že epištola byla psána z vězení Pavlova v Římě [kolem r. 63]. Dnes však je vyslovován také názor, že byla psána z Efezu. Neboť v epištole se nic nemluví o úmyslu Pavlově proniknouti na západ; naopak
Phil 1:26 a 2,24 mluví o návštěvě ve Filippis [sr.
Rom 15:24], a to brzy. Zdá se také, ze Pavel musil býti někde nablízku, když Filipenští mohli tak brzy dostati zprávu o nemoci Epafroditově [
Phil 2:25 -
Phil 2:26]. Také »rathouz« [praetorium], o kterém mluví Pavel
Phil 1:13, může označovati i palác římského místodržitele v Efezu. Rovněž i zmínka o »domě císařově« [4,22] nemusí se vztahovati pouze na Řím. K domu císařovu byli počítáni otroci a propuštěnci, z nichž mnozí žili i mimo Řím. Náhrobní nápis v Efezu mluví dokonce o celém collegiu libertorum et servorum imperatoris [spolek propuštěnců a otroků císařových k účelům pohřebním]. Smělý výpad proti judaistům svědčí spíše pro Efezus, protože judaisté v této době pracovali v Pavlových sborech v maloasijské Galatii i v Korintě. Do Filippis však ještě nepřišli. Zdá se tedy, že dopis mohl býti napsán v době nějakého uvěznění Pavlova v Efezu kolem r. 53 nebo počátkem 54. Žel, že o podobném uvěznění nemáme zpráv. Podle 3,1 napsal Pavel už předtím aspoň jeden dopis, který se však ztratil.
3. Význam. Tato epištola je dokladem neobyčejné schopnosti Pavlovy učiniti těžké dogmatické věci podkladem a podnětem mravního života. Dobře napsal R. A. Falconer, že »lidský duch v ušlechtilém vzletu málokdy dospěl výše za tajemstvím vykoupení než
Phil 2:6 -
Phil 2:11, ale i tohoto místa je užito ke zdůraznění známé povinnosti obětovati se ve službě bratřím. Význačný rozdíl mezi pozemským životem Ježíšovým s mnoha utrpeními a smrtí a jeho věčnou slávou, kterou spatřil Pavel ve vidění zmrtvýchvstalého Pána, stal se neobyčejně působivou pohnutkou křesťanské mravnosti«. Pavlovy dogmatické názory vyplývaly ze zkušenosti se zmrtvýchvstalým Kristem a byly určeny zase pro praktický život. Tak je nutno pohlížeti i na
Phil 2:5 -
Phil 2:11 ;
Phil 3:8 -
Phil 3:11 ,
Phil 3:20 -
Phil 3:21. Možná, ze
Phil 2:5 -
Phil 2:11, psaná v rytmické formě, pochází ze zpěvníku prvokřesťanské církve a sloužila za vyznání víry. V žádné epištole nevystupuje do popředí kristocentrický život křesťanův tak silně jako v této epištole. Apoštol vyznává, že »jemu živu býti jest Kristus« [1,21], hrdě se hlásí k tomu, že je otrokem Ježíše Krista [1,1], že je pro Krista uvězněn [1,13], že mu je dovoleno zvelebiti Krista svým tělem [1,20], že se pro Krista vzdal všech výsad a předností [3,7n]. Kristus se ho zmocnil [3,12] a Pavlovou jedinou touhou je získat Krista a být nalezen v něm [3,8n]. Po Filipenských touží láskou Kristovou [1,8] a staví jim před oči mysl Kristovu [2,5–11]. Touží po tom, aby utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Kristovo byly reprodukovány v jeho vlastním životě [3,10n]. Je přesvědčen, že dovede všecko snášet v Kristu, který jej posiluje [4,13], a těší se, že jednou bude trvale s Kristem [1,23].