Hebrejský: jméno, jímž pohané s určitou dávkou opovržení označovali Izraelce [
Gen 39:14 ;
Gen 41:12;
Exod 1:16 ;
Exod 2:6;
1Sam 4:6 ,
1Sam 4:9 ;
1Sam 13:19 ;
1Sam 14:11] anebo Izraelci sami sebe vůči cizincům [
Gen 40:15, kde mají Kral. Židovský;
Exod 1:19 ;
Exod 2:7 ;
Exod 3:18 ;
Exod 5:3 ;
Exod 7:16 ;
Exod 9:1 ,
Exod 9:13], aby tak vyjádřili, že přišli »z oné strany« [‘eber ha-nahar = za řekou
Josh 24:2n] řeky [Eufratu], t. j. z *Harán [
Gen 11:31]. Biblická genealogie [
Gen 10:21 ,
Gen 10:25 ;
Gen 11:14n] prohlašuje H. za potomky *Hebera. Prof. Sayce se domnívá, že slovo h. je původu babylonského a že znamená »obchodníka«, který chodil za obchodem sem a tam přes řeku. Jiní toto slovo vykládají z hebr. kořene, znamenajícího »vázati«. Tedy: zajatec, námezdník. Jiní zase v tomto označení vidí název pro cizince, kočovníka, vpadávajícího do kulturní země, tedy bezdomovce [sr. Bič I, 72n pozn.]. V klínových dopisech Tell-el-amarnských se mluví o Chabirech, o nichž máme zprávy už z druhé poloviny 3. tisíciletí. Už tehdy byly Chabirové žoldnéři v Bábelsku. Všeobecně se má za to, že tito Chabirové jsou totožní s H. Kolem r. 1400 př. Kr. ohrožovali egyptské vasaly v Palestině [bydleli v »horách«, t. j. v ponoří efraimském]. Celkem lze míti za to, že h. neoznačuje nějaký určitý národ [*Heber 1], nýbrž cizince, kočovníka nebo toho, kdo se [dobrovolně?] vydal do cizích služeb, kdo vstoupil do otroctví. Tomu odpovídá i užívání jména ve SZ, jenž činí rozdíl mezi Hebrejci a Izraelem. Někteří H-ové jsou mimo svazek Izraele [
1Sam 13:7 ;
1Sam 14:21;
Num 24:24], jiní však jsou v tomto svazku [
Exod 2:11n;
Jonah 1:9]. Vyložit to lze jednak tím, že *Izrael je původně pojem náboženský, ne ethnický, jednak tím, že H. je pojem juristický, označující, jak jsme viděli, toho, kdo [dobrovolně?] vstoupil do otroctví [
Exod 21:2n;
Jer 34:8 -
Jer 34:14;
1Sam 14:21]. Ponenáhlu ovšem pronikal ethnický význam tohoto slova.
O náboženství starých H-ů, pokud měli vztah k Izraeli, máme jen dohady a náznaky ve SZě. Podle
Josh 24:2 »sloužili bohům cizím«. Zdá se, že jejich božstva byla v těsném spojení s čeledí nebo kmenem [božstvo bylo Otcem, Bratrem, Příbuzným] a že mezi těmito božstvy zvláštní postavení měl Él. Abraham zná božstvo El Šaddaj [Kral. »Bůh silný, všemohoucí«
Gen 17:1;
Exod 6:3]. Toto jméno se zpravidla vykládá z assyrštiny jako »Hora« nebo »Vyvýšený«. Přibereme-li k tomu jména jako El ‘eljón [= Bůh silný nejvyšší,
Gen 14:18] a El ‘ólám [= Bůh silný, věčný,
Gen 21:33], vidíme, že představa Boha u starých Hebrejů byla velmi vyspělá. Bič [II,200] upozorňuje též na starohebrejské božstvo Bethel [
Jer 48:13;
Gen 31:13, kde český překlad je nejasný], jehož kult se udržel až do prvních století po Kr. Při všech různých představách však zůstávalo povědomí, že jde o Boha otců, který se zjevuje různě, ale při tom zůstává neproměnný.
Pokud jde o jazyk těchto přistěhovalců, zdá se býti jisto, že přejali jihokananejskou semitskou řeč domorodých obyvatel, jazyk kananejský [
Isa 19:18]. Nejde tedy o nějakou zvláštní hebrejskou řeč [sr. Bič III,26nn]. Později, zvláště po návratu ze zajetí babylonského, tato kananejština byla nahrazena aramejštinou.
V době postarozákonní slovo h. označovalo »hebrejštinu« jako »svatý jazyk« na rozdíl od příbuzné aramejštiny a rovněž starohebrejské písmo na rozdíl od »assyrského« a řeckého.
Starohebrejského písma bylo užíváno až do exilu.
Od zajetí babylonského převzali Židé písmo aramejské, jež přetvořili v ozdobné písmo kvadrátní [čtvercové]. Ale starohebrejské písmo zůstalo ještě dlouho v užívání, zvláště na židovských mincích a u Samaritánů, dokonce až po naše dny. Abeceda měla 22 souhlásek; původně se psalo bez označování samohlásek. Označování samohlásek bylo zavedeno až v 6.–7. stol. po Kr. Knihy sz jsou až na některé výjimky, psané aramejsky [
Dan 2:4 -
Dan 2:7;
Ezek 4:8 -
Ezek 6:18 ;
Ezek 7:12 -
Ezek 7:26;
Jer 10:11], napsány hebrejsky.
Slovem h. byl v této době [judaistické] označován také lid izraelský, pokud se mluvilo o nejstarších jeho dobách. Zdá se, že toto označení bylo také zdvořilejším a vznešenějším označením Židů, zvláště těch, kteří bydleli anebo pocházeli z Palestiny a jejichž mateřštinou byla aramejština.
V Kral. překladu NZ-a se slovo h. ne vyskytuje, ač v řeckém textu je několikrát uvedeno. Kral. říkají »židovský« [
Luke 23:38 ;
Luke 19:13 ,
Luke 19:17 ,
Luke 19:20;
Acts 21:40 ;
Acts 22:2 ;
Acts 26:14]. Jde tu o označení aramejštiny, jež v denním životě zatlačila hebrejštinu. Ve
Rev 9:11 a 16,16 se snad myslí na hebrejštinu SZ-a. Rovněž
Acts 6:1;
Phil 3:5 překládají Kral. i Žilka řecký výraz hebraios jako Žid; v
2Cor 11:22 Kral.: Židé, Žilka: Hebreové. Hebreové [Židé] ve
Acts 6:1 jsou asi Židé narození v Palestině, kteří tvořili ve sboru zvláštní, přirozenou skupinu, protože se navzájem lépe znali a mluvili aramejsky, kdežto »Řekové« [hellenisté] byli židovští přistěhovalci z diaspory, mluvící řecky. Právě pro svou neobeznámenost s prostředím mohli býti snadno při sociální péči přehlédnuti. Rovněž ve
Phil 3:5 a
2Cor 11:22 jde asi o zdůraznění palestinského původu Pavlova nebo o to, že jeho vlastní mateřská řeč byla aramejská. Stejně lze vykládat i název epištoly k Židům [Hebreům]. Jde snad o skupinu Izraelců, zavlečených z Palestiny do Itálie [sr.
Heb 13:24].
