Já: jako zdůrazněné nebo slavnostní označení mluvícího nebo jednajícího subjektu má v bibli náboženský význam, vztahuje-li se na Boha, Ježíše Krista a v některých případech i na člověka. Boží já vyjadřuje absolutnost Boží, jež vylučuje jakékoli božské nebo božné já vedle sebe [
Exod 20:2 ,
Exod 20:5;
Deut 32:39 nn;
Isa 44:6 ;
Isa 45:5 ,
Isa 45:6 ,
Isa 45:7 ,
Isa 45:23], je původcem světa [
Isa 43:13 ;
Isa 44:24], má ve všem první a poslední slovo [
Isa 48:12], je naprosto nezávislé a ustavičně jedná [
Isa 41:25, sr.
Deut 32:39nn]. Ale nejen hmotný svět, nýbrž i člověk je naprosto závislý na tomto Božím já [
Isa 41:4 ,
Isa 41:9nn ;
Isa 42:6], jež vyvoluje, zavrhuje, odpouští a zjevuje samo sebe [
Isa 41:8 -
Isa 41:20 ;
Isa 43:25]. Proto každé sebezbožnění, t. j. stavění svého já vedle Božího já, nutně vede k záhubě [
Ezek 28:2 ,
Ezek 28:9; Da 5,20;
Isa 47:7n ,
Isa 47:10]. NZ se dovolává sz výroků božského já jako zjeveného slova [
Rom 12:19 sr.
Deut 32:35 ;
Deut 14:11 sr.
Isa 45:23], zvláště tam, kde jde o potvrzení božského synovství Kristova [
Acts 13:33;
Heb 5:5 sr.
Ps 2:7;
Heb 1:5 sr.
2Sam 7:14]. Slavnostní formule božského já je obsažena ve výrazech »Jáť jsem Alfa i Omega, počátek i konec... kterýž jest, a kterýž byl, a kterýž přijíti má« [
Rev 1:4 ,
Rev 1:8 ;
Rev 4:8 ;
Rev 11:17 sr.
Exod 3:14;
Isa 44:6].
Já Ježíše Krista je výrazem jeho božské autoritativnosti a moci [
Mark 9:25 ;
Mark 14:58], jeho mesiášského absolutního nároku [
Matt 5:22nn; sr. 7,28n], v němž je si vědom, že mu »byly dány všecky věci od Otce« [
Luke 10:22], že prostředkuje mezi Bohem a světem a je zjevení Otce [
Matt 11:27]. »V jeho já se protínají všecky dějinné a kosmické linie. Stojí ve středisku časů a uprostřed mezi Bohem a světem« [Stauffer]. U vědomí této jedinečnosti posílá učedníky do světa [
Matt 10:16], slibuje jim svou stálou přítomnost [
Matt 28:20], prosí za ně Otce [
Luke 22:32] a ztotožňuje se s nimi jako se svými představiteli [
Luke 10:16;
2Cor 5:20]. Na druhé straně se ztotožňuje s »pacholátky« a slabými [
Mark 9:37n;
Matt 10:42 ;
Matt 25:31nn]. Jeho já je totéž jako jeho jméno [
Matt 18:20;
Mark 13:13;
Luke 21:12]. V Janově evangeliu je toto Ježíšovo já zvlášť zdůrazňováno [5,43; 9,39; 10,10.25], zejména ve spojení s výroky o Synu člověka. Toto já je vyjádřením jednoty s Otcem: od Otce přišel [8,42n; sr. 5,36; 6,57; 7,29], koná vždy to, co je libého Otci [8,29], Otec je v něm a On v Otci [10,38; 14,20; 17, 21], kdo vidí jej, vidí Otce [14,9], protože »já a Otec jedno jsme« [10,30]. Proto může autoritativně zvát k sobě [7,37; sr 4,14], aby dosáhl s sebou spojení těch, kteří přijali pozvání, podobné jeho spojení s Otcem [14,20; 15,7nn; 17,22.26]. Bez něho nemůže nikdo učiniti nic, co by obstálo v očích Božích [15,5]. Neboť on je to pravé světlo světa [1,9; 8,12], chléb života [6,35.48], vinný kmen pravý [15,1.5], dveře ovcí [10,7.9], cesta, pravda i život [14, 6], vzkříšení i život [11,25]. On je Králem pravdy [18,37]. Na správném poměru k tomuto já se rozhoduje život i smrt člověka i lidstva. Podobně mluví Zj o oslaveném Kristu a jeho jménem [2,27n; 3,21; 22,16], při čemž je jednota mezi božským já a Kristovým já naprostá [3,19 sr. Př. 3,12;
Rev 21:6 mluví Bůh totéž, co 22,13 Kristus]. Kristus plnoprávně zastupuje Boha.
Lidské já se stává nábožensky významné tam, kde jde o» vyznání víry [
John 1:14 ,
John 1:16 ;
John 6:69 ;
John 19:35 ;
John 20:31 ;
John 21:24; 1
John 1:4 ;
John 4:14 ,
John 4:16] nebo o napomenutí a povzbuzení z víry [1
John 2:1 ,
John 2:7 ,
John 2:12nn ;
John 5:13;
Rev 22:18n]. Zvláště u Pavla stojí autorita Božího pověřence [
1Cor 7:7n ,
1Cor 7:10 ,
1Cor 7:12] za jeho osobními výzvami, do nichž většinou zahrnuje i sebe, aby své čtenáře neranil [Flm 4.8n.19n;
1Cor 15:9 ,
1Cor 15:11;
2Cor 1:23 ;
2Cor 2:10;
Rom 6:11 ;
Rom 13:12n;
Gal 5:25n;
1Thess 5:5nn;
2Cor 7:1 ,
2Cor 7:8]. Ř 7 bývá chápáno jako kus vlastního životopisu Pavlova [zvl. v. 7.9.13], ale správnější je názor, že tu jde o vylíčení vrcholné krise, ke které vede Zákon každého Izraelitu, jenž poctivě stojí před Bohem. Pavel tu ovšem mluví jako „prvotina židovského lidu« [
Rom 11:16]. Do onoho já v Ř 7 započítává i sebe, ale současně popisuje »dějiny« každého já, jež v době před Mojžíšem žilo bez Zákona [7,9]. Tak byl hřích mrtev [v.8]. Když však vstoupil do dějin Zákon, ožil hřích a zvrátil to, k čemu byl dán Zákon, sám o sobě dobrý a svatý, v pravý opak. Byl dán k životu, ale způsobil smrt [v. 10]. O tomto období »k smrti« mluví Pavel ve v. 13—20. Zákon žene člověka do rozporu s vlastním já [v. 16nn 25b]. Je to hrozná zákonitost rozpolcenosti, ovládající přirozeného člověka [v.21-23], jejímž cílem je smrt [v.24]. Ale tato rozpolcenost je jen přípravou pro vítězství v Kristu Ježíši [8,1 sr. 5,1.18; 7,6], jež popisuje kap. 8. Nová zákonitost vstupuje do lidského já, zákonitost Ducha. Duchovní já nastupuje místo tělesného já [8,4nn].
