Modlitba: nejrozšířenější způsob a výraz náboženského života ve styku člověka s Bohem, výraz osobní důvěry se strany závislé, omezené, nedokonalé bytosti lidské k dokonalé, absolutní, spravedlivé, dobrotivé a svaté bytosti Boží, uvědomění toho, že jest možné osobní obecenství s Bohem, které člověka pokořuje i povznáší, vnitřně obohacuje a vyzbrojuje k životu víry a činu. Modlitba je měřítkem náboženského života. Je především vzýváním Boha. Obsahem jejím je jednak prosba k Bohu, jednak oslava Boha. Naproti mystickému noření se do Boha, při kterém se lidská osobnost a vědomá činnost ztrácejí, jest modlitba uvědomělé spojení s Bohem, při čemž nestačí mechanicky pronášená nebo opakovaná slova, nýbrž je nutná vroucí účast vůle a citu [srdce].

V NZ se Ježíš vyslovil proti bezduchému mnohomluvení a tím i proti modlitebnímu formalismu, který myslí, že m. je buď kouzelné působení na Boha nebo záslužný, bohulibý skutek. Doporučoval modlení v duchu a v pravdě. V *Otčenáši [Matt 6:9 - Matt 6:13; Luke 11:2 - Luke 11:4] dal vzor, ne formuli m-y. Zdůraznil potřebu a naléhavost upřímné m-y a zaručil její vy slyšení, ovšem s výhradou »ne, jak já chci, ale jak ty chceš« [Matt 26:39]. M. může být osobní nebo společná, v domě nebo ve sboru [liturgická], prosebná nebo velebící a děkovná, přímluvná i žehnající. Chrám se nazývá místem m-y, ale m. není omezena na určité posvátné místo, ani na vyhrazený čas, ač se stalo zvykem modliti se v ustanovenou dobu. V některých náboženstvích zaujímají modlitebníci určitý směr [k východu, k Mekce a pod.] a ustálené postavení [klečení, povstání, sklonění hlavy, sepnutí, zvednutí rukou], což jsou všecko podřadné věci. Pomůckou i cvikem mohou býti modlitební knihy. Protestantismus připouští jen m-y k Bohu, zamítá m-y ke svatým. Zbožný člověk ví, že se smí modlit o všecko a že jeho m. dochází k Bohu, ale také ví, že vyslýchání m-y nejde vždy podle jeho přání.

Rozbor bibl. míst nám dává tento obraz: 1. Ve Starém Zákoně modlitebník se snažil zajistit přízeň Boha opakováním posvátných formulí a božských jmen, sr. výraz »vzývání jména Hospodinova« [Gen 4:26 ; Gen 12:8 ; Gen 13:4; 2Kgs 5:11]. Ale přesto m. ve SZ je vcelku zbavena vší magičnosti, jak je patrno na m-ách Abrahamových a Mojžíšových a jak vyplývá i ze zákazu Exod 20:7. Jsou to osobní rozmluvy, někdy dokonce i dohadování s osobním Bohem [Gen 18:23nn; Exod 32:7nn; Num 12:8; Deut 34:10], Stvořitelem nebe i země. Tato víra, jež se obrací na všemohoucího Boha, jenž uzavřel se svým lidem smlouvu a osvědčil se v minulosti svého lidu jako milosrdný a milostivý Bůh, dodává sz m-ám zvláštní hloubky a síly, ať už jde o jakýkoli její druh [vzývání, hledání Boha 2Chr 20:4; Ps 27:8; Isa 55:6; vzdychání Ps 38:10; Lam 3:56; Acts 7:34; úpění 1Kgs 8:28 , 1Kgs 8:38 , 1Kgs 8:45; Ps 5:2 ; Ps 119:169; vylévání srdce Ps 62:9 ; Ps 102:1 ; Ps 142:3; prosbu Ps 55:2 ; Ps 119:170 ; Ps 130:2 ; Ps 143:1; Isa 26:16; Jer 37:20; Zech 12:10; oslavování Ps 149:6; chválu Ps 34:2 ; Ps 51:17; plesání Ps 81:2 ; Ps 84:3 nebo i pokorné umlknutí Ps 37:7 ; Ps 62:6 a očekávání Ps 39:8 ; Ps 25:3]. Bůh sám svým slovem ujišťuje sz věřícího, že na každou vážnou m-u bude reagovat, odpovídat [Jer 29:13n; Isa 58:9 ; Isa 65:24; Ps 50:15 ; Ps 91:15], protože je Bohem »modlitbu vyslýchajícím« [Ps 65:3]. Toto vyslýchání spatřoval Izraelec ovšem hlavně ve splnění proseb, ale také ve vnitřní radosti po m-ě [Ps 16:8n], jež plyne z obecenství s Bohem [Ps 31:8 ; Ps 73:28]. Izraelec je přesvědčen, že Stvořitele nebe i země, jenž uzavřel se svým lidem smlouvu a osvědčil se v jeho dějinách jako milosrdný a milostivý Bůh, může prosit o všecko a děkovat mu za všecko. Prosí a děkuje — podle našeho soudu — především za tělesné dary. Nesmíme však zapomínat, že pro Izraelce tělo, duch, duše tvoří mnohem užší jednotu než pro nás a že tělesná a duchovní bída pro něj souvisí takřka bytostně. Je přirozené, že sz modlitebník do svých modliteb zahrnuje i nepřítele, ovšem jinak než modlitebník nz. Nepřítel sz modlitebníka je totožný s nepřítelem Božím, bezbožníkem [Ps 17:13nn; 28; 37,34; 69,23-29; 94,23], a jen odtud správně pochopíme prosby žalmistovy, v nichž nikterak nejde o čistě lidský pocit nenávisti a osobního zaujetí, na př. Ps 54:7 , Ps 54:9 ; Ps 58:7nn; 109 a v m-ách proti pohanům [Ps 79:10 , Ps 79:12 ; Ps 129:6 - Ps 129:8 ; Ps 137:7 - Ps 137:9 ; Ps 149:6 - Ps 149:9]. Ale ani tu nejde o osobní mstu.

Zvláštním rysem na m-ách praotců je přímluva, jež vyrůstá z vědomí, že Bůh s nimi uzavřel smlouvu a že tedy v tomto výjimečném postavení mají právo a povinnost předkládat, Bohu i potřeby těch, kteří v této smlouvě nestojí. Bible nám zaznamenává, že i ti, kteří stáli mimo smlouvu [na př. Abimelech Gen 20:7 , Gen 20:17], byli si vědomi tohoto mimořádného vztahu patriarchů k Bohu a žádali o přímluvnou m-u. Tuto přímluvnou činnost vyvinuli zvláště Mojžíš [Exod 32:11 - Exod 32:14 ; Exod 34:8n; Num 14:13 - Num 14:19] a proroci [1Sam 7:5 ; 1Sam 12:19; 1Kgs 13:6; Amos 7:2nn; Jer 37:3 ; Jer 42:2], kteří přímluvu za svůj lid považovali za přední úkol prorockého povolání a za největší utrpení pokládali, když se přimlouvat nesměli [Jer 7:16 ; Jer 11:14 ; Jer 14:11 ; Jer 15:1]. I pro chrámovou bohoslužbu skládali m-y zvláště kající [na př. Abakuk, jehož kniha je chrámovou liturgií]. Ale i králové se modlívali za lid [2Chr 32:20], Job za své přátele [Job 42:10]. Odepřít přímluvnou m-u znamenalo dopustit se hříchu proti Hospodinu [1Sam 12:23]. Při tom však proniká jasné vědomí, že m. musí vycházet ze srdce obráceného k Bohu; jinak je právě tak jako obětní kult pouze hlukem a prázdným žvaněním [Isa 1:15 ; Isa 29:13; Amos 5:23nn].

Poněvadž sz zbožnost docházela výrazu především v obětním kultu, je přirozené, že kultické místo bylo považováno za zvlášť příhodné pro m-u. Neboť tam je blízkost Boží pro sz představy téměř zaručena. Proto Anna předkládá své osobní těžkosti Hospodinu ve svatyni v Sílo [1Sam 1:9nn], proto se modlitebníky klaní a pozdvihuje ruce směrem k chrámu [Ps 5:8 ; Ps 28:2 ; Ps 134:2], zvláště je-li mimo Jerusalem [2Chr 6:34; Dan 6:11], právě tak jako k nebi [Exod 17:11; 1Kgs 8:22 , 1Kgs 8:54], ale m. není vázána ani na chrám, ani na zaslíbenou zemi [Gen 20:17; Judg 16:28; 1Kgs 17:20]. Když byla obětní chrámová služba ve vyhnanství znemožněna, stala se m. jediným účinným prostředkem bohoslužebným. Daniel upozornil na sebe svými m-ami [Dn 6]. Ezdráš [8,21nn] a Nehemiáš byli muži m-y. Nehemiáš začíná a končí svou knihu m-ou [Neh 1:5nn ; Neh 13:31; sr. 2,4; 4,4.9]. Proniká přesvědčení, že m. je právě tak účinná, ne-li účinnější, než oběť [Pro 15:8; Ps 50:12 - Ps 50:14 , Ps 50:23 ; Ps 69:31n ; Ps 141:2]. T. zv. třetí Izaiáš pak přikládá budoucímu chrámu jméno »dům modlitebný«, »dům m-y« [Isa 56:7], aby naznačil, že nejen oběti, ale i m-y budou tvořit výraznou podstatu izraelských bohoslužeb, jež bude nápadná i pohanům [*Žalmy]. S m-ou bývá spojován i půst [Ezra 8:23; Neh 1:4; Jer 14:12; Joel 1:14 ; Joel 2:12 , Joel 2:15 - Joel 2:17], zvláště tam, kde jde o m-u kající [Neh 9:1nn sr. 1Sam 7:6].

V synagogách se staly m-y náhradou za chrámové oběti a jejich vlivem m. pronikla denní život každého pravého Izraelity, jenž se modlil třikrát denně [Ž 55;17n; 119,62; Dan 6:10; Acts 3:1], nepočítaje v to pravidelné m-y před jídlem a po něm, na počátku a konci soboty, o svátcích velikonočních ap. V knihách Makkabejských se dokonce vyskytuje i m. za mrtvé [2Mak 12,44] a m. mrtvých za živé [2Mak 15,12nn], jejíž hodnotu však popírá 2Ezra 7:45. Lze říci, že v době Ježíšově byl lid izraelský aspoň zevně prosycen modlitebním duchem.

Vedle žalmů máme ve SZ tyto význačnější příklady m-y: Gen 24:12 - Gen 24:14 , Gen 24:42 - Gen 24:44 ; Gen 32:10 - Gen 32:13; Exod 32:11 - Exod 32:14 , Exod 32:31n ; Exod 34:8 - Exod 34:9; Num 14:13 - Num 14:19; Deut 9:26 - Deut 9:29 ; Deut 33:7 - Deut 33:11; Judg 6:36 - Judg 6:40; 1Sam 1:10nn ; 1Sam 2:1 - 1Sam 2:10; 2Sam 7:18 - 2Sam 7:29; 1Kgs 3:6 - 1Kgs 3:9 ; 1Kgs 8:23 - 1Kgs 8:53 ; 1Kgs 18:36n; 2Kgs 19:15 - 2Kgs 19:19 ; 2Kgs 20:2 - 2Kgs 20:3; 1Chr 16:8 - 1Chr 16:36 ; 1Chr 29:10 - 1Chr 29:19; 2Chr 14:11 ; 2Chr 20:6 - 2Chr 20:12 ; 2Chr 33:12 - 2Chr 33:13; Ezra 9:6 - Ezra 9:15; Neh 1:4 - Neh 1:11 ; Neh 4:4n ; Neh 9:5 - Neh 9:38; Job 7:7 - Job 7:21 ; Job 10:2 - Job 10:22 ; Job 13:20 - Job 13:14,22; 30,20-23; 42,2-6; Jer 10:23 - Jer 10:25 ; Jer 14:7 - Jer 14:9 , Jer 14:19 - Jer 14:22 ; Jer 17:12 - Jer 17:18 ; Jer 18:19 - Jer 18:23 ; Jer 20:7 - Jer 20:13 a j.

2. Nový Zákon. Nz modlitební život vychází z modlitebního života Ježíšova jako svého základu a příkladu. Ježíš žije ustavičně v modlitebním styku s Otcem, znovu a znovu vyhledává pustá místa anebo hory, aby se modlil [Matt 14:23; Mark 1:35 ; Mark 6:46; Luke 5:16], zachovává zvyk modlení před jídlem [Mark 6:41; Matt 14:19; Luke 9:16], také uzdravování a vymítání ďáblů provází m-ou [Mark 7:34], modlí se za učedníky [Luke 22:31n; J 17], zápasí s Otcem v Getsemane [Luke 22:41nn] a má naprostou jistotu, že ho Otec vždycky slyší [John 11:41n]. Jeho modlitební život byl tak výrazný a při tom svou důvěrou tak odlišný od současné zbožnosti, že učedníci ho prosili, aby je naučil modliti se [Luke 11:1]. Při té příležitosti jim předložil to, co nazýváme modlitbou Páně [*Otčenáš]. Zvláštností této m-y není formulace jednotlivých proseb [Židé rádi poukazují na to, že všecky prosby Otčenáše lze najíti v židovských předlohách], nýbrž výběr a jejich pořadí. Jen jediná prosba se vztahuje na hmotné hodnoty, a to ještě jako na společnou potřebu všech [»Chléb náš... dej nám...]. Je to v souhlase s Matt 6:33n. Prosba za realisaci Boží slávy a Božího království stojí na prvním místě. Všecky ostatní prosby jsou podřízeny této základní prosbě. Už to naznačuje, že v myslích modlitebníků musí být život, dílo a smrt Ježíše Krista, jenž přišel, aby realisoval království Boží. Jinými slovy: už Otčenáš je m-ou v jeho jménu jako všecky ostatní m-y v NZ [sr. John 14:13 ; John 15:15 ; John 16:23n; Acts 9:14 ; Acts 22:16; Phil 2:10; Col 1:3 ; Col 3:17; 2Tim 2:19].

Předpokladem každé křesťanské m-y je především to, že člověk uzná požadavky Boží a že se vzdá všech myšlenek na pomstu, prosí-li sám za odpuštění hříchů [Matt 6:12 , Matt 6:15 ; Matt 18:21 - Matt 18:35; sr. 5,44-48; Mark 11:25]. Vrcholem křesťanské m-y je m. za nepřítele [Matt 5:44; Luke 23:34; Acts 7:60]. Z ostatních rad Ježíšových pro m-u je třeba připomenouti Luke 18:9 - Luke 18:14 [sr. Matt 6:5 - Matt 6:6], kde varuje před pokrytectvím při m-ě; Luke 18:1 - Luke 18:8 a 11,5-10 doporučuje vytrvalost v m-ě ne proto, že by Bůh nebyl ochoten slyšet, nýbrž proto, že chce vidět opravdovost víry [sr. Matt 15:22 - Matt 15:28]. Matt 6:7 zakazuje *marnomluvnost a mnohomluvnost v m-ě Mark 11:24 a Luke 17:6 zaslibuje vyslyšení m-y, je-li v duchu Ježíše Krista [John 15:7 , John 15:16; 1John 5:14] nesena neochvějnou vírou.

Důležitost přímluvy v m-ě je zdůrazněna jednak příkladem a učením Ježíšovým — už Otčenáš je svým množným číslem přímluvnou m-ou [sr. Luke 6:28 ; Luke 22:32 ; Luke 23:34; John 17:9 - John 17:26], jednak Pavlovými epištolami [Rom 15:30; 2Thess 3:1; 1Tim 2:1] a ostatními spisy nz [Acts 12:5; Jas 5:14nn]. V NZ není příkladu m-y za mrtvé ani přímluvy mrtvých za živé. Za to Heb 7:25 ; Heb 9:24; Rom 8:34; 1John 2:1 mluví o oslaveném Kristu jako o Orodovníku u Otce za člověka. Rom 8:15 , Rom 8:26n a Gal 4:6 mluví ještě o jiném Přímluvci, Duchu svatém, který »prosí za nás lkaními *nevypravitelnými a formuje naše m-y tak, aby byly v souhlase s vůlí Boží.

Z počátku se křesťané modlili k Bohu ve jménu Ježíše Krista, Ale spojení Kristovo s Bohem bylo pro víru prvokřesťanské církve tak silné a samozřejmé, že se záhy vyskytují i m-y ke Kristu jako k hlavě církve, aniž se tím cítilo nějaké porušení křesťanského monotheismu [Acts 7:59n; 1Cor 1:2; 2Cor 12:8].

Ani v NZ není nějaké pevné vnější formy při m-ě. Ježíš v Getsemane [Mark 14:35] a Pavel v Tyru [Acts 21:5] se modlí kleče, ale Ježíš mluví o postavování k m-ě [Mark 11:15]. M. ve shromáždění byla obecným zvykem v první církvi [1Cor 14:13nn]. Měla zvláštní Ježíšovo zaslíbení [Matt 18:19n]. Ale vedle toho doporučuje Ježíš m-u v skrytosti pokojíka [Matt 6:6]. Podle 1Cor 11:4n se modlili muži ve shromáždění s nepokrytou hlavou, ženy s přikrytou nebo zavinutou [se závojem]. Šlo tu o otázku společenského mravu. Slušná žena bez závoje byla ve společnosti mužů na hellenistické půdě něco neslýchaného. Pavel trvá na tom, aby tento společenský mrav byl zachováván i v křesťanských shromážděních.