Nesmrtelnost: Už nahlédnutí do české konkordance ukazuje, že pojmy n., nesmrtelný jsou omezeny na dobu nz. Jen Pro 12:28 mluví v českém překladu o stezce spravedlnosti jako o cestě nesmrtelné. Hebr. doslovně: »Chození její stezkou je ne-smrt« [= nesmrtelnost]. Je to jediné místo ve SZ, kde se přímo mluví tímto způsobem o n-i, a ani zde nejde o n. v pojetí řecké nebo pozdně židovské filosofie, mluvící o vybavení člověka nesmrtelnou duší, jež se smrtí odděluje od těla jako svého vězení a žije dál bez překážek tělesného života.

Ne, že by staří Izraelci s celým Orientem nevěřili v nějakou existenci člověka po smrti. Hebr. še'ól, jež Kral. překládají hrob [Gen 37:35 ; Gen 42:38], peklo [Num 16:30 , Num 16:33] nebo jáma [Ps 86:13], označuje říši mrtvých, kteří vedou jakýsi stínový odlesk pozemského života, ale v úplné zamlklosti [duchové zemřelých jen »šepcí a šveholí« Isa 8:19 ; Isa 24:9] a v jakémsi polospánku [Nah 3:18] a v naprosté nevědomosti o událostech na světě [Job 14:21; Eccl 9:5]. V še’ólu ovšem nežije pouze duše, nýbrž celý *člověk. Izraelec si nedovedl představit život, třebas jen v podsvětí, bez těla. Celý člověk po smrti, t. j. když mu bude odňato »dchnutí života« [Gen 2:7; Job 34:14n; Eccl 12:7], živoří v podsvětí. Mluví-li žalmisté o duši v pekle [= podsvětí], nemíní tím část své bývalé existence, nýbrž »duše« je tu náhradou za osobní zájmeno já, mne a p. [Ps 16:10 ; Ps 30:4 ; Ps 49:16 ; Ps 86:13 ; Ps 89:49]. Vyvolávání mrtvých je ve SZ zakázáno [1Sam 28:3 , 1Sam 28:9; Isa 8:19]. Tak jako jsou mrtví odloučeni od pozemského života, tak jsou zbaveni i pro Izraelce nejdůležitějšího: obecenství s Bohem [Ps 6:6 ; Ps 88:11 ; Ps 115:17; Isa 38:18]. Zkrátka: »život« v še’ólu není život.

Neboť život pro Izraelce souvisí těsně s Bohem, nikoli s nějakou vrozenou [inherentní] vlastností nesmrtelné duše. Život je závislý na naprosté svrchovanosti Boha, jenž je jediným pramenem života a vládcem člověka v životě i při smrti; jen obecenství s ním zaručuje život [Deut 30:20; Ps 36:10 ; Ps 104:29n; Jer 2:13 ; Jer 17:3]. Život je Boží propůjčený dar, jenž ukládá určité úkoly. Život je závislý na Božím oslovení a na pokorném přijímání tohoto oslovení [Ezek 20:11 , Ezek 20:13 , Ezek 20:21; Hab 2:4]. Kde toho není, nastává smrt [Deut 8:3 ; Deut 30:15nn ; Deut 32:47]. Izrael zná tedy život vyššího druhu než jen život animální; je to život, závislý na oslovení Božím. Zvláště žalmisté vyzdvihují tuto myšlenku [Ps 17:14n; 23; 36,10; 63,4; 73,23nn]. Na čem záleží, je tedy obecenství s Bohem pravá životní moudrost [Pro 8:35n ; Pro 10:2 , Pro 10:11 ; Pro 11:4 ; Pro 13:14 ; Pro 14:27 , Pro 14:32] v naprosté svázanosti s Bohem. To umožňuje sz pisatelům přijímat smrt stejně jako život z ruky Boží v naprosté důvěře [Gen 15:15 ; Gen 25:8 ; Gen 35:29; Judg 8:32; Job 42:17] a odevzdanosti, i když často u vědomí, že smrt je následkem hříchu.

Smrt ovšem pro Izraelce, jenž věřil v naprostou moc Boží a zjevení jeho konečné slávy, nemohla být posledním slovem Božího řádu. Smrt bude přemožena. Mrtví oživnou [Isa 26:19], procítí [Dan 12:2], aby vstoupili opět do plného obecenství s Bohem. Zvláště Job, který odmítá všecky analogie se znovuožívající přírodou [Job 14:7 - Job 14:20], odvažuje se doufat v nové oslovení Bohem [Job 19:23nn je, žel, textově nejistý] a tedy v nový život. Podobně skladatel Ž 73 je přesvědčen, že jeho spojení s Bohem je takového rázu, že je nic nemůže narušit. Bůh je na věky jeho podílem, byť jeho tělo i srdce hynuly ve smrti. Bůh jej přijme ve svou slávu [Ps 73:24]. Zase tu nejde o nějakou nesmrtelnou součástku člověka, jež by se odloučila od těla a tělo přežila, nýbrž o Boží svrchovanou moc, která připravuje věřícím jiný osud než bezbožníkům [Ps 73:18 - Ps 73:20; sr. 49,16-21]. Podobně je tomu v Ž 16. To, co tento žalmista prožíval v obecenství s Bohem na této zemi [v. 6-8], zůstane podle jeho přesvědčení jeho podílem i v budoucnosti [v. 9-11]. Nad touto skutečností a jistotou plesá jeho srdce, ledví [Kral. sláva] i tělo, tedy celý člověk. Še’ól jej neděsí; zná cestu života. Na podrobnostech posmrtného života mu nezáleží. Jde mu jen o život před tváří Páně, který se mu stal jistotou v přítomnosti. Neporušitelnost života je mu založena na aktu Božího oslovení. Pěkně to vyjádřil Luther [W. A. 43. 481]: »Kde však a s kým Bůh mluví, ať je to v hněvu nebo v milosti, ten je vpravdě nesmrtelný. Osobnost Boží, jež tu mluví, a slovo Boží ukazují, že jsme taková stvoření, s nimiž Bůh chce mluvit na věky, a to nesmrtelným způsobem.«

Ovšem, že tato víra v n. není ve všech sz vrstvách vyjádřena stejně. *Život. *Smrt. *Zmrtvýchvstání. V době mezi Starým a NZ byla namnoze porušena hellenistickou filosofií [duše nesmrtelná sama o sobě], ale byla oživena nz nadějí, vázanou na Boží čin v Kristu. V Kristově smrti a zmrtvýchvstání byla smrt zbavena své moci [2Tim 1:10] a spojení věřícího s Bohem, zjeveným v Kristu, už nyní přenáší ze smrti do života [John 5:24 ; John 6:50 ; John 11:25n sr. 2Tim 2:18, kde je zřejmo, že jistota přítomné účasti na životě věčném vedla některé až k scestnému popírání budoucího vzkříšení.] Toto spojení se uskutečňuje vírou, jež život i umírání staví do služby Boží [Rom 6:11nn ; Rom 8:2 - Rom 8:4 ; Rom 14:7 - Rom 14:9]. Nejde tu o nějakou statickou veličinu, nýbrž o stálé odumírání starému člověku a obnovování vnitřního člověka [Rom 8:13; 2Cor 4:7 - 2Cor 4:12 , 2Cor 4:16 ; 2Cor 5:14n], jež naplňuje bezpečnou nadějí slávy [Rom 5:2 ; Rom 8:24n; Col 1:27; Titus 3:7; 1John 3:3]. Je nasnadě, že NZ, který všechen důraz klade na vzkříšení z mrtvých, nezabývá se příliš mezidobím mezi smrtí jednotlivých křesťanů a všeobecným vzkříšením. U Pavla se shledáváme dokonce s rozporem mezi dvěma představami: na jedné straně mluví o mezistavu jako o »nahotě«, tedy o něčem naprosto nežádoucím [2Cor 5:3n], na druhé straně je přesvědčen, že i tento mezi- stav bude pobytem u Pána [2Cor 5:6 - 2Cor 5:9 sr. Phil 1:23]. Ať je tomu jakkoli, to nejdůležitější pro Pavla je jistota, že buď že jsme živi, buď že umíráme, Páně jsme [Rom 14:8].

Pokud se týče terminologie, překládají Kral. výrazem n. dva řecké pojmy: athanasia [= nesmrtelnost 1Cor 15:53; 1Tim 6:16] a aftharsia [= nezničitelnost, nepomíjitelnost, neporušitelnost Rom 2:7; 2Tim 1:10; afthartos v 1Tim 1:17]. Jen Bůh jediný má n. [1Tim 6:16] a nepomíjejícnost [1Tim 1:17, Kral.: nesmrtelnost], ale i ti, kteří budou vzkříšeni, budou oblečeni v nepomíjejícnost [Kral. neporušitelnost] a nesmrtelnost, při čemž se myslí nejen na věčné trvání, ale na protiklad těla, krve, tedy to, co zahrnuje nz pojem slávy [1Cor 15:50 - 1Cor 15:54]. Podle Rom 2:7 odplatí Bůh věčným životem těm, kteří usilují ve vytrvalém konání dobra po slávě, cti a nepomíjejícnosti [sr. Matt 5:6 ; Matt 6:33]. Zahn připomíná, že »sláva, čest, nepomíjejícnost« záleží především v obecenství s Bohem, jež zahrnuje sjednocení vůle a činů s vůlí Boží a musí se osvědčit v každodenním životě [Rom 8:2 - Rom 8:33; 2Cor 4:8 - 2Cor 4:11 ; 2Cor 6:9; 1Tim 6:12].