Oltář: v nejstarších dobách nahrazoval pevné svatyně, jež se začaly stavět mnohem později. Ale ani stálé svatyně nebyly myslitelné bez o-e. Původně to bylo jen nápadné, nijak neupravené skalisko [Judg 13:19n a 6,20n] nebo velký balvan [1Sam 14:33], který byl kdysi považován za sídlo božstva. Byla-li na oltář vylita krev obětního zvířete, dostala se do styku s božstvem, a to stačilo. Neboť ve starověkých obětech šlo o to, poskytnouti božstvu životodárné látky, jíž nejvíce bylo právě v čerstvé krvi. Zavedení ohně na oltář je pozdějšího původu, kdy se už věřilo v nebeská božstva, jež přijímají oběť, vystupující v kouři do výše. Rovněž v pozdějších dobách býval stavěn oltář z několika neotesaných kamenů [neotesaný kámen byl pokládán za živý, nezraněný lidskou rukou] na místo původního oltáře z jednoduchého kamene [Gen 31:46; Exod 20:25]. Řekové a Římané mívali oltáře umělecky vypravené. Oltáře bývaly stavěny na posvátných místech, posvěcených zjevením božstva [Gen 12:7 ; Gen 13:4 , Gen 13:18 ; Gen 22:9 ; Gen 26:25 ; Gen 35:1; Exod 17:15 ; Exod 24:4; Judg 2:5].

Jiným typem oltáře byl kamenný stůl, jichž se zachovalo i u nás několik na Českomoravské vysočině. I zde rozhodoval názor o oběti jako o sycení božstva. Zajímavý je doklad ze Judg 13:19n a 6,20n. V Palestině bylo podobných oltářů nalezeno velké množství. Jiným druhem oltářů je oltář z hlíny [Exod 20:24], napodobující v miniatuře kopce, jež bývaly považovány za sídla božstev [Deut 12:2]. Někdy i prostá massébá [kamenný sloup] zastupovala o. Podle Isa 65:3 někteří navrátilci z Babylona obětovali podle babylonského zvyku na o-ích z cihel, což bylo Izraelcům zakázáno.

První oltář, o němž v bibli máme zprávu, je oltář Noemův, který vztyčil po vyjití z korábu [Gen 8:20].

V zákonodárství, připisovaném Mojžíšovi, je nařízen pro oběti ve stánku dvojí druh oltářů: pro oběti zápalné a pro kadidlo.

Oltář pro oběti zápalné ve stánku byl přenosný [Exod 27:1n ; Exod 38:1n]; měl tvar čtyřhranu 5 loket [2,62 m] dlouhého a širokého a 3 lokte [1,57 m] vysokého. Zhotoven byl z dříví setim, t. j. snad akátu. Potažen byl mědí. Uvnitř byl dutý [Exod 27:8], aby byl lehčí při přenášení. Teprve na místě byl vyplňován kameny a hlínou. Na čtyřech úhlech byly rohy [Exod 27:2], obložené jovněž mědí; k nim byly přivazovány oběti [Ps 118:27]. Při svěcení kněží [Exod 29:12] a při obětech za hřích [Lev 4:7n] byla krev obětí kropena na rohy oltáře. Rohy oltáře měly význam i jako místo útočištné při určitých druzích provinění [Exod 21:13n; 1Kgs 1:51 ; 1Kgs 2:28]. Proč právě rohy oltáře měly takový význam, není dosud zcela jasno. Někteří se domnívají, že šlo původně o býčí rohy, což mohlo souviseti s dobou, kdy na o. byla kladena kůže obětovaného zvířete s hlavou i rohy, anebo s nějakým kultem plodnosti. Jiní mají za to, že tu jde o znázornění rohů srpku měsíčního, případně že jde o miniaturu masseby [posvátné sloupy]. Ovšem, Izrael měl zakázáno stavět masseby [Kral. obrazy, modly Lev 26:1; Deut 16:22; Mic 5:13]. Je příznačné, že o. chrámu Šalomounova těchto rohů neměl. Objevují se až ve vidění Ezek 43:15.

Uvnitř oltáře byl rošt se čtyřmi měděnými kruhy, jimiž byly prostrká vány mědí potažené sochory pro přenášení oltáře [Exod 39:39]. Asi uprostřed výšky oltáře byl ochoz pro obětující kněze, vzniklý tím, že spodní polovina o. byla širší.

V chrámě Šalomounově byl oltář hodně větších rozměrů; byl také čtyřhranný, ale o 20 loktech [10,50 m] šíře a délky a 10 loktech [5,25 m] výše [2Chr 4:1]; lišil se také tím, že byl celý z mědi [1Kgs 8:64; 2Chr 7:7]. K tomu oltáři vedly schody se třemi odpočívadly. Král Achas se nespokojil s tímto Šalomounovým o-em a dal postaviti podle vzoru damašského o. ještě větší [2Kgs 16:10nn]. Chrám Zorobábelův měl o. z netesaných kamenů [1Mak 4,38.44], vysoký 4,43 m, široký a dlouhý 8,87 m. V Herodově chrámě byl o. z netesaných kamenů, vysoký 6,75 m, dlouhý a široký 22,50 m. Vystupovalo se k němu z jižní strany po mramorovém svahu. O o-i Ezechielově viz Ezek 43:13 - Ezek 43:17.

Podle Lev 6:12 - Lev 6:13 měl býti na oltáři udržován stálý oheň na znamení ustavičné bohoslužby.

Umístění oltáře před vchodem do svatyně mělo znázorňovat, že přístup k Bohu má jen hříšník očištěný obětí [Exod 40:29].

Oltář kadidlový, zvaný také zlatý oltář, na rozdíl od oltáře pro oběti zápalné [oltář měděný Exod 38:30], byl pro stánek úmluvy zhotoven rovněž z dříví »setim« a potažen čistým zlatem. Jeho rozměry byly 1 loket [52,30 cm] zdéli a zšíři a 2 lokte [1,04 m] zvýši. Jako oltář zápalný měl rohy a kruhy [Exod 30:1 - Exod 30:10] a byl postaven ve svatyni před oponou, »za kterou je truhla smlouvy« [Exod 30:6]. Oltář kadidlový v chrámě Šalomounově byl z dříví cedrového a rovněž potažen zlatem [1Kgs 7:48; 1Chr 28:18]. Oheň na tento o byl přinášen z o-e zápalného. O zhotovení kadidla viz Exod 30:34 , Exod 30:37. Tento o. symbolisoval modlitbu.

Tyto dva o-e byly jedinými oficiálními a stálými o-i [Deut 12:2 , Deut 12:5 - Deut 12:7]. Zmínili jsme se však také o jiných o-ích [Judg 2:1 - Judg 2:5 ; Judg 6:20 - Judg 6:25 ; Judg 13:15 - Judg 13:23] mimo oficiální svatyni. Jozue vystavěl o. na hoře Hébal [Josh 8:30 - Josh 8:35 sr. Deut 27:5 - Deut 27:8], který byl na čas oltářem všeho Izraele. Zajímavá příhoda se vypravuje v Josh 22:10 - Josh 22:34: Dva a půl kmenů izraelských postavilo nad Jordánem »o. veliký ku podivení«, avšak s výslovným připomenutím, že to není o. pro zápaly a oběti, nýbrž na připomínku duchovní příbuznosti s ostatním Izraelem. Také prorok Samuel vztyčil o. v Ráma a obětoval na různých místech [1Sam 7:9 , 1Sam 7:17]. V 1Kgs 3:2 , 1Kgs 3:4 , 1Kgs 3:15; 2Chr 1:3 - 2Chr 1:6 výslovně čteme, že lid i král obětovali na výsostech. Podle Job 1:5 se zdá, že o. byly zřizovány i v domácnostech. Vykopávky objevily značný počet takových o-ů. Po rozdělení říše čteme, že Eliáš obnovil na Karmélu starý o. Hospodinův [1Kgs 18:30 , 1Kgs 18:32 ; 1Kgs 19:10]. Jeroboám ovšem vystavěl v Bethel vzdorosvatyni s novým o-em, což mu bylo vyčteno jako modlářství [1Kgs 13:1 - 1Kgs 13:10]. V době náboženského úpadku se objevily také v ulicích jerusalemských o. tvoru nebeskému [Jer 44:17 , Jer 44:21]. Podobné o-e byly zřizovány na střechách [Jer 19:13 ; Jer 32:29 sr. 2Kgs 23:10nn] a v údolí Hinnom [Jer 7:31 ; Jer 19:1 - Jer 19:13 ; Jer 32:35]. Patrně po pádu Jerusalema, t. j. po r. 586, postavili Židé, bydlící v horním Egyptě v Elefantině, o. Hospodinu s chrámem, podobně jako to učinili později [ve 2. stol, př. Kr.] Židé v Leontopolis.

V NZ čteme o zápalném o-i u Matt 5:23n ; Matt 23:18nn , Matt 23:35; Luke 11:51; 1Cor 9:13 [Deut 18:1 - Deut 18:3]; 10,18; Heb 7:13; Rev 11:1; o kadidlovém o-i v Luke 1:11; o jiných o-ích sz kultu u Jas 2:21 [Gen 22:9n]; Rom 11:3; o o-i v nebeské svatyni ve Rev 6:9 ; Rev 8:3 , Rev 8:5 ; Rev 9:13 ; Rev 14:18] 16,7; o o-i v přeneseném slova smyslu v Heb 13:10, kde se snad myslí na Večeři Páně, které se nemohou účastnit »služebníci stánku«, t. j. Židé.

Zákoníci ve své kasuistice, kterou se snažili uniknout závaznosti přísahy na oltář, pomáhali si tak, že ten, kdo při přísaze nemyslil na oběť na o-i, není povinen přísahu splnit, protože byla neúplná [Matt 23:18nn]. Ježíš odhaluje toto pokrytectví a ukazuje, že oběť je posvěcena právě tím, že leží na o-i, nikoli naopak, a že přísahat na o. je v každém případě závazné. O. je podle něho jedním z opisů jména Božího, takže přísahat na o. = přísahat při Bohu [sr. Matt 5:34nn]. – »Být účastníkem o-e« [1Cor 10:18] je formule, kterou hellenističtí Židé opisovali jméno Boží a nejužší poměr k němu. Pavel této formule užívá, aby ukázal neslučitelnost účasti na Večeři Páně a na pohanské obětní modloslužbě.

Zvláštní představu o nebeském o-i má Rev 6:9. Pod ním jsou chovány duše spravedlivých učedníků v mimořádné blízkosti Boží, takže je pro ně konečná spása naprosto bezpečná a jistá.

Podle Acts 17:23 spatřil Pavel v Athénách »o. neznámému Bohu«. Nevíme, jak tento o. vypadal. Ale byly nalezeny votivní tabulky s podobnými nápisy v Řecku i v Malé Asii.