Památka: (stč. = vzpomínka; znamení, jímž se vzpomínka obnovuje). Tak překládají Kral. hebr. výrazy massébá. zéker. zikkárón, 'azkárá a příslušná slovesa Hebr. massébá je při tom překládáno různé: brzy památka (
Gen 28:22 ;
Gen 31:45), znamení pamětné (
Gen 28:18 ;
Gen 35:14 ,
Gen 35:20), brzy kámen (
Gen 31:13), jindy sloup [
Gen 31:51n;
Exod 24:4;
2Sam 18:18;
Isa 19:19] nebo sloup pamětný [
Ezek 26:11], brzy obraz [
Exod 23:24;
Deut 12:3;
Hos 10:1n] nebo modla [
Deut 16:22;
Hos 3:4]. Tyto různé překlady souvisí s významem, který byl hebr. výrazu přikládán. Šlo obyčejně o kamenný sloup, vysoký až 3 m, buď osamělý nebo v celých skupinách, kterých bylo v posledním století vykopáno velmi mnoho jak v Palestině, tak i jinde. Některé z nich byly jakési pomníky, jež si po vítězství stavěli panovníci v dobytých zemích, aby tak „zvelebili své jméno" [sr.
2Sam 8:13] a tak si zajistili, že jejich památka nezanikne smrtí. Jiné byly označením hrobů. Jiné patřily ke kultickým předmětům. Některé představovaly ztopořený mužský úd a měly své uplatnění v místních kultech plodnosti. Jindy snad šlo původně o napodobení slunečních paprsků, tedy o symbol božstva, jemuž byla přinášena oběť v podobě oleje, vylévaného na temeno sloupu. Jindy snad šlo také o nejstarší podobu oltáře nebo domnělý příbytek podzemních duchů [duchů zemřelých], kteří přicházeli, aby byli syceni buď olejem nebo krví obětního zvířete. Proto SZ nic nenamítá proti sloupům, postaveným jako p-a buď osoby [
Gen 35:20] nebo události [
Gen 31:44nn;
Josh 24:27;
1Sam 7:12;
Josh 4:7], zvláště zjevení Božího [
Gen 28:18 ,
Gen 28:22 ;
Gen 35:14], ale co nejpřísněji zakazuje a odsuzuje modlářské zneužívání „památníků", stojících zvláště vedle oltářů patrně jako symbol božstva. Tu mluví Kral. překlad o obrazech [
Exod 23:24;
Deut 12:3], jež mají být zničeny, nebo o modlách [
Exod 34:13;
Deut 16:22;
Hos 3:4]. Ovšem, tento zákaz byl znovu a znovu přestupován v sev. říši izraelské [
Hos 3:4 ;
Hos 10:1n] a dokonce i v Judstvu [
Mic 5:13]. Že nemusilo vždy jíti o objekty modloslužebné, vyplývá z
Isa 19:19, kde se předpovídá, že věřící v Egyptě vzdělají Hospodinu oltář a sloup.
Hebr. výrazy zéker, zikkárón a 'azkárá jsou odvozeny z kořene zkr = mysliti na něco, vzpomínati si, připomínati. Jsou tedy označením něčeho, co něco připomíná [
Hos 14:7], znovu v srdci vyvolává, nikoli však jen jako představu, nýbrž jako podnět k jednání [třebas kultickému]. Neboť hebr. zkr znamená, že bylo uchváceno nejen myšlení, ale i vůle a cit, takže může znamenat i počátek jednání. Proto je p. spravedlivého požehnaná [Př. 10,7]. Jestli tedy Bůh označuje své jméno jako památku, znamená to, že jeho jméno má být podnětem k činům víry [
Exod 3:15. Na toto místo snad navazuje
Ps 30:5, takže by mu bylo rozuměti jako výzvě ke vzdání díků svatému jménu Božímu [sr.
Ps 103:1 ;
Ps 106:47 ;
Ps 145:21], jež si svými vysvoboditelskými činy vzbuzuje p.]. P. takřka zpřítomňuje toho, o němž svědčí. Bůh se svými činy postaral o to, aby jeho p. byla od národu do pronárodu [
Ps 102:13]. Také různé náboženské slavnosti znovu staví před oči činy Hospodinovy a jako p. mají působit na vůli a rozhodnutí [
Exod 12:14]. P. je určitý liturgický úkon při těchto slavnostech.
Ps 111:4 mluví přímo o tom, že Bůh zřídil [Kral. způsobil] p-u svých skutků, t. j. ustanovil ráz kultické slavnosti - snad slavnosti fáze [sr.
Exod 20:24]. Slaviti p-u je výzva k určitému jednání. Tak podle
Lev 2:2 ,
Lev 2:9 je památka term. tech. pro vhození hrsti mouky a kadidla na oheň oltáře. V pozadí je ovšem myšlenka, že tento čin bude Bohu připomínkou lidské poslušnosti [sr.
Acts 10:4]. Tam, kde je slavena p. jména Hospodinova, je současně zaslíbení, že Bůh sám přijde a udělí požehnání [
Exod 20:24]. Nekvašené chleby měly být p-ou, t. j. podnětem k tomu, „aby zákon Hospodinův byl v ústech tvých" [
Exod 13:9], stejně kameny v Jordánu [
Josh 4:7]. Kameny na nárameníku veleknězově měly být „na p-u před Hospodinem" [
Exod 28:12 ,
Exod 28:29], t. j. měly Boha přiměti k ustavičnému jednání ve prospěch Izraelův [sr.
Exod 30:16;
Num 31:54]. „Vepsati něco do knih na památku" [
Exod 17:14] neznamená jen pouhý záznam událostí, nýbrž stálou připomínku, že se něco děje, že Bůh je při práci, jež má udávat směr lidské činnosti [sr.
Exod 17:14 s
Deut 25:19]. P. je tedy jednání, jímž se něco zpřítomňuje, znovu přivádí do paměti [
Num 10:10 se to děje na př. troubením].
Num 5:15 výslovně praví, že oběť „uvozuje v pamět nepravost", proto sluje pamětná [sr.
Heb 10:3;
Lev 24:7]. L
Pro hebr. myšlení je příznačné, jak p. souvisí se jménem [sr.
Exod 3:15], jak na to upozorňuje Pedersen [Israel, I-IL, str. 245-59]. Vyhladit jméno = vyhladit památku = zničit [
Exod 17:14;
Ps 34:17 ;
Ps 109:13]. Neboť ve jméně je podstata lidské duše. Proto Izraelcům tolik záleželo na tom, aby měli mužské potomky. Neměli-li potomků, stavěli si někteří, jako Absolon, aspoň sloup [massébu], aby „zůstala paměť jeho jména [
2Sam 18:18]. Je-li zapomenuto jméno, znamená to, že kmen nebo rodina přestaly existovat [sr.
Josh 7:9;
2Kgs 14:27].
Na pozadí SZ pochopíme lépe výrok Ježíšův
Luke 22:19 a
1Cor 11:24: „To čiňte na mou památku", jímž se patrně vědomě navazuje na
Exod 12:14. Nejde tu jen o vzpomínku na Krista, nýbrž o zvěstování [sr. v. 26] jeho smrti určitými kultickými úkony, jež on sám zřídil. „Zpřítomnění“ Pána, jenž Večeři Páně stanovil a svou smrtí uzavřel novou smlouvu, je cílem a obsahem lámání chleba a pití vína. Církev opakuje to, co činil Ježíš a jeho učedníci v předvečer jeho smrti. Tak se jeho výkupná smrt sice neopakuje, ale stává se nově přítomnou. Neboť Kristus mocí neopakovatelné oběti, přijaté od Boha jednou provždy, je skutečně přítomen tam, kde věřící lámou chléb a pijí víno v poslušenství jeho ustanovení a zřízení [sr.
Ps 111:4. Viz výše!].
